Jevgenij Ivanovič Zamjatin

autor: Eva Radová datum: 03.08.2002 zobrazeno: 9x

(1.2.1884 -10.3.1937)

Jevgenij Ivanovič Zamjatin je proslulý ruský spisovatel, prozaik a dramatik 20. století. Patří nejvýznamnějším ruským spisovatelům dvacátého století. Jako satirik je pokračovatelem Gogola a Ščedrina. Jeho kacířský spor s kolektivistickými tendencemi doby však způsobil, že bylo jeho jméno na celé půlstoletí zapomenuto. Teprve nynější regenerace sovětského duchovního života nachází i v něm jednoho ze svých předků a rozpoznává jeho bytostnou revolučnost.

Jevgenij Zamjatin se narodil 1.2.1884 v rodině duchovního, ve městě Lebedaň v Tambovské gubernii. Po gymnáziu se dal zapsat na petrohradský polytechnický institut, na fakultu stavby lodí. Už za studií se věnoval politické a revoluční činnosti, byl členem bolševické frakce sociálně demokratické strany. Za revoluce roku 1905 byl zatčen a nějakou dobu vězněn, pak vypovězen z Petrohradu, kam se vrátil, aby zde žil a studoval ilegálně. I později, roku 1914, měl co dělat s carským soudem - za urážku armády v ostře kritické novele Zapadákov (Na kuličkách, 1913). Mladý Zamjatin se za čas vypracoval ve vynikajícího odborníka. Po vystudování techniky se na ní stal nejprve roku 1908 vědeckým aspirantem a od roku 1911 vysokoškolským učitelem. Tato kvalifikace ho za první světové války přivedla do Anglie (Glasgow, Newcastle a Sunderland), kde od roku 1915 stavěl ledoborce (Alexandr Něvskij). Zamjatin si odtud přivezl zkušenosti z nichž vytěžil satirické prózy o teroru puritánského maloměšťáctví: novelu Ostrované (Ostroviťjaně, 1918) a povídku Rybář duší (Lovec čelovekov, 1918).
V bouřlivé době roku 1917 se vrátil do Ruska a stal se významnou osobností kulturního života v Petrohradu, zakládal časopisy, organizoval kolegium expertů "Světové literatury", redigoval vydávání děl H. G. Wellse, J. Londona aj. Měl velký vliv zvláště na literární skupinu Serapionovi bratři (zal. 1921), jejímiž členy byli L. Lunc, V. Kaverin, M. Zoščenko, Slonimskyj, Ivanov a Fedin. Protektorem této skupiny byl Gorkij.
V Petrohradu tvořil Zamjatin až do roku 1931, kdy ho soustavné útoky rappovské kritiky, zvláště v souvislosti s ideologickou kampaní proti románu My v roce 1929, přiměly, aby se obrátil v roce 1931 na Stalina se žádostí o povolení výjezdu do zahraničí ("Vím, že mám velmi nevhodný zvyk říkat nikoli to, co je v daný moment výhodné, ale to, co považuji za pravdu"). Emigrace mu byla povolena, na přímluvu M. Gorkého, se kterým se přátelil. V Paříži, kam emigroval v roce 1932 a kam podle slov A. Remizova přijel "s uzamčenými rty a uzamčeným srdcem", žil až do roku 1937, kdy se skončila jeho strastiplná životní pouť. Zemřel 10.3.1937.

Svou první povídku otiskl sice už roku 1908, ale pravým debutem se stalo až vydání novely Maloměsto (Ujezdnoje, 1913), příběhu omezence a ničemy, který právě díky své ničemnosti zákonitě udělal kariéru. Revoluční události roku 1905 zaznívají v novele Janek (Něpuťovyj, 1913) a v povídce Tři dny (Tri dňa, 1913), ta vypráví o vzbouření křižníku Poťomkin, kterého byl Zamjatin v Oděse svědkem. O krutosti, zvířeckosti, omezenosti, která tvoří životní systém drtící všechny záblesky fantazie, lásky, tvůrčí energie, se vypráví v sérii novel z let 1913 - 1914, kam patří už zmíněný Zapadákov, Lůno (Črevo), Alatyr a Staršina. Ironicky sarkastický pohled na lidskou malost a hloupost vtiskl autor i svým kratičkým Pohádkám (Skazki, 1915 - 1917).
Pohádkami už vstupujeme do nejplodnějšího období Zamjatinovy tvorby. V bouřlivé době roku 1918, kdy mnozí raději mlčeli, byl nejen horlivě činný v řadě kulturních institucí, ale napsal také četná díla, která patří k jeho nejzávažnějším: jak Ostrovany a Rybáře duší, tak baladické příběhy z polárních končin Ruska Sever a Afrika. Dále drsnou povídku o vzpouře hrdosti proti klášterní pokoře Znamení (Znamenije) a také první záběry bizardních protimluvů z všedních dnů revoluce Zeměměřič (Zemlemer), Pomocnice hříšníků (Spodručnica grešnych) a Drak (Drakon).
O dva roky později navazuje na Znamení ironická povídka o "zázracích" ďábelské vitality v klášterním prostředí a zároveň na díla, kterými už začal spor s určitými negativními tendencemi porevoluční společnosti: dvě povídky o lidech zdecimovaných rozvratem elementárních civilizačních podmínek za občanské války Mamaj a Jeskyně (Peščera) v níž zachytil počáteční období komunistické nadvlády, v kterém spatřoval návrat k předhistorické "jeskynní" existenci. Dále drama o běsu ideologické čistoty, stíhajícím za španělské inkvizice sebemenší skutečné i domnělé odchylky od dogmatu Ohně svatého Dominika (Ogni svjatogo Dominika) a konečně román My.
V letech 1921 - 1924 se začíná uplatňovat i jako břitký literární kritik. Jeho články Bojím se (Ja bojus), Nová ruská próza (Novaja russkaja proza), O literatuře, revoluci, entropii a jiném (O litěrature, revoljucii, entropii i pročem), O dnešním a současném (O segodňašněm i o sovremennom), Vzpomínky na Bloka (Vospominanija o Bloke) vytyčily základní problémy vývoje sovětské literatury. Byly velice skeptické a právě tím podněcovaly zásadní spor o jejich životních podmínkách. Psal také studie o H. G. Wellsovi, významnou předmluvu k Čechovovým vybraným spisům.
Beletristická tvorba není v tomto období tak hojná, jako za válečného komunismu. Patří tam: povídka O zázraku, který se stal na Popeleční středu (O čudě, proisšedšem v pepelneju sredu, 1924) zesměšňující omezenost a hloupost, Rus (1923) odhalující krutá dramata pod někdejším blahobytným povrchem ruských bohatců (inspirace kresbami B. M. Kustodijeva), Povídka o tom nejdůležitějším (Rasskaz o samom glavnom, 1923) beletrizující v několika rovinách autorovu filozofii.
V polovině dvacátých let má autor úspěch i jako dramatik. Roku 1925 měli premiéru jeho hry Blecha (Blocha - scénická adaptace skazu N. Leskova Krchňa /Levša/) (Mchat-2) a Spolek počestných zvoníků (Obščestvo Počotnych Zvonarej). Koncem dvacátých let ještě napsal tragédii Attila (1928) a komedii Africký host (Afrikanskij gosť, 1929 - 1930). Avšak tyto hry se v Rusku nikdy nehrály, protože se Zamjatin stal terčem bouřlivé ideologické kampaně. Kvůli té byl nakonec donucen emigrovat.
V posledním desetiletí nebyl už tak plodný jako dříve. Povídky X, Slovo má soudruh Čurygin (Slovo predostavljajetsja tovarišču Čuryginu, obě 1926), Desetiminutové drama (Děsjatiminutnaja drama, 1929), Hodinky (Časy, 1934), Lev (1935) a komedie Africký host navazují na satirickou linii předrevoluční a stíhají posměchem jakousi "posovětšťenou" malost. Polohy, v nichž se pohybují, známe ze Zoščenka, který však není tak jízliví, jde za svými hrdiny až tam, kde malostí a chtěním prosvítá jistá tragika jejich osudu, a proto je také hlubší, lidštější než Zamjatin. Snad nejvýznamnější z tohoto období je ponurá baladická Povodeň (Navodněnije, 1929), mistrovské vyprávění o rodinné tragédii bezdětného manželství topiče Trofima. O Trofimově poměru s mladistvou schovankou a žárlivé ženě - vražedkyni. Do tohoto období také spadá povídka Jola (1928), která připomíná baladické příběhy ze Severu a Afriky. Povodeň a Jolu uváděl Zamjatin jako důkazy jistého oproštění, k němuž dospěl a které si ovšem musel vydobýt tvrdou prací. Povídka Setkání (Vstreča, 1935) staví do nelichotivého světla ruské emigranty. Z teoretických a kritických prací v napsaných tomto období patří k nejvýznamnějším pohled do vlastní dílny ve sborníku Jak píšeme (Kam my pišem, 1930) a články o Gorkém a Andreji Bělém, otištěné francouzsky roku 1936.
MY
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987.
Jádrem díla je život v "Jednotném státu" vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po "dvousetleté válce". Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými "čísly", lidmi - šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I - 330 a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D - 503. Život těchto lidí je racionalisticky organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Mají vyhrazeny i hodiny pro sex a na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.
V tomto "Jednotném státu" žije, ale několik jedinců, kteří jsou s takovým to způsobem života nespokojeni, proto naplánují spiknutí. To je však odhaleno a občané revoltující proti Velkému Dobroditeli jsou popraveni a všem zbylým nespokojencům je vyoperován i ten nejmenší zbytek fantazie, zdroj lidské nespokojenosti a věčné tuhy po svobodě. Poté zavládne definitivní štěstí pod věčnou nadvládou Dobroditelovou.
Román je napsán metodou zápisků, deníku. Je napsán číslem D - 503, tj. hlavním konstruktérem Integrálu - lodi, která brzy vypluje do vesmíru. Vypravěč je přitom jak svědkem, hodnotitelem, tak také účastníkem děje. Jeho vědomí je tu převedeno jako zápasiště dvou diametrálně protikladných hodnotových systémů. První, výchozí je svět nesvobodného ztotožnění (svět entropie). Ten se vypravěčovi jako soubor samozřejmých a nemněných pozitivních norem a hodnot; je nadšený a loajální občan Dobroditelovy společnosti. Druhý svět je světem energie, vášně, poetičnosti, nadání atd., a ten mu připadá nepravý, nezákonný, protihodnotvý; jenže je k němu přitahován vlastním talentem vědce a vynálezce, svou netuctovostí. Vyprávění je vybudováno tak, že konfrontace obou systémů v hrdinovi postupně převrací hierarchii hodnot, i když ne definitivně.
Nedílnou složkou tématiky románu je vedle očíslovaných lidí - šroubků také jediná jinak než číslem pojmenovaná osoba - Dobroditel. To není náhodný přídavek k obrazu lidstva. Tam, kde je celek tvořen libovolně a kdykoli zaměnitelnými identickými součástmi, kde je člověk nikoli iniciátorem, ale pouze vykonavatelem přiděleného kolektivního úkolu, musí být idea tohoto úkolu vyčleněna z kolektivu, osamostatněna a zosobněna nad ním a tím ovšem proti němu.
Umělecké utopické vidění budoucího totálně jednotného lidstva, v němž každý jednotlivec žije bezvýhradně pro svůj úkol ve společenském systému, aniž by znal jakoukoli možnost vybočení ze své funkce je hrozivým obrazem konformismu, v jehož atmosféře se člověk stává pouhým objektem manipulace. Všechno odosobnění, které zbavilo lidi jmen a nahradilo je čísly vychází hlavně z potřeb státu, vyjádřených a zajištěných systémem ideologického a mocenského nátlaku a útlaku. To vyplývá nesporně z toho, že román vznik v Rusku, tedy v zemi, která vstupovala z polofeudálního stavu do moderního vývoje revolucí nikoli průmyslovou, ale politickou. Navíc byla kniha napsána roku 1920, tedy v čase úplného rozvratu ruského hospodářství a zároveň v době kolektivního odříkání i největšího vzepjetí kolektivní politické aktivity.
Zamjatinovo My je filozoficko - fantastický pamflet, v němž jsou jak momenty sociální kritiky, tak prvky civilizační fantastiky. Není to kniha bohatá na události, nemá dobrodružný děj, tak běžný ve fantastických románech. I napínavé složky jsou tu podřízeny hlavnímu cíli, totiž vylíčení zápasu vypravěče o smysl života.
Román varoval před odlidštěním, mravním vakuem, umrtvením myšlení a společenským úpadkem, znamenajícím konec moderní civilizace. Výrazně ovlivnil science fiction ve 20. stol. a ani po šedesáti letech neztratil svou naléhavost.

Zamjatin nevytvořil ani velké typy, které by vešli do slavné galerie ruských románových hrdinů, ani příběhy které by mohli být uváděny v učebnicích fabulačního umění. Jeho význam je ve vynikajícím symbolisticko - realistickém vyprávění, kde se důslednost kacířské myšlenky pojí s brilantním satirickým a ironickým stylem, a také v jeho pojetí úlohy umění v socialistické společnosti.
Umělecké krédo - "pravá literatura může existovat, jen když ji dělají nikoli horliví a loajální úředníci, ale lidé posedlí, poustevníci, kacíři, snílkové, buřiči, skeptici".

(konec článku Jevgenij Ivanovič Zamjatin)

Vytisknout referát Jevgenij Ivanovič Zamjatin | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela