Alexandr Sergejevič Puškin

autor: Standa Klika datum: 12.09.2002 zobrazeno: 9x

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil 6. 6. 1799 v Moskvě. Otec pocházel ze staré šlechtické rodiny. Matka byla vnučka známého oblíbence Petra Velikého, černocha Abrama Petroviče Hannibala. Odchován nejprve babičkou (naučila ho číst a psát) a nevolnickou chůvou. V sedmi letech se dostává do rukou francouzských vychovatelů. Naučil se velmi brzy francouzsky a to mu otevřelo brány otcovy francouzské knihovny. Roku 1811 byl přijat do nově založeného císařskoselského lycea (1), jež absolvoval r. 1817. Víc než učením se ale zabýval poezií. Sám Děržavin, který byl r. 1815 přítomen Puškinově zkoušce, na které Puškin přednáší svou vlastní báseň, mu předpovídá velkou budoucnost. Po odchodu z lycea nastupuje státní službu.

Jeho první výtvory byly většinou nevalné úrovně a převážně napodobovaly zahraniční tvorbu. Ale přece i v nich se začíná objevovat Puškinův tón a pomalu se formuje jeho styl. Hledá ideály svobody a vystupuje proti tehdejší formě ruského básnictví. Svým liberálním laděním poezie získává velmi brzo přístup do literárních kroužků. V jednom takovém přečetl svou první větší práci - epos Ruslan a Ludmila. Ta obsahuje zárodky vlastností jeho pozdější tvorby. Ozývají se v ní lidové motivy, jazyk vyniká lehkostí a pružností, romantismus zde nabývá své ruské formy. Žukovskij při dokončení básně věnoval Puškinovi svoji podobiznu s nápisem: "Učni jím přemožený učitel".

Některé jeho básně ( hl. Óda na volnost) vyvolaly odpor vlády a Puškin byl poslán za trest nejprve (1821) do služby na jih, posléze (1824) na delší dobu do vyhnanství na rodinný statek Michajlovo ve pskovské gubernii (2). Zdejší oblast (hl. Krym a Kavkaz) mu poskytla látku pro jeho další díla. Vznikají Bratři loupežníci, Cikáni, Bachčisarajská (3) fontána, Kavkazský zajatec, Píseň o věštci Olegovi. Na Puškina nejvíce zapůsobil pobyt na ruském venkově. Zamiloval si ruskou zemi, její selský prostý lid. Proniká do lidové poezie, sbírá ji a obohacuje tak tím svůj jazyk. Začíná se zajímat i o ruskou historii. Jeho oblíbenou četbou se stávají Karamzinovy dějiny. Podle F. M. Dostojevského se stal Puškin v Michajlovském "úplně národním básníkem". Tam také vytrvořil největší část románu ve verších - Eugen Oněgin a také drama Boris Godunov.

Roku 1826 uděluje nový car Mikuláš Puškinovi milost a dovoluje mu pobyt v Moskvě a po čase i v Petrohradě. Je pod dozorem tajné policie a cenzorem mu je sám car. R. 1828 tvoří historickou báseň Poltava, jejíž obsah čerpá z dob vlády Petra Velikého. Po sňatku s Natalií Nikolajevnou Gončarovou odjíždí do Boldina, kde mu otec postoupil statek a snaží se dát věci do pořádku. Zdrží ho zde epidemie cholery a následná karanténa a píše poslední dvě hlavy Eugena Oněgina a Povídky Bělkinovy.

Poté vstupuje opět do státních služeb a v Petrohradě píše na zakázku o životě a době Petra Velikého. Při pátrání v archivech narazí na Pugačovovo povstání, které ho zaujme natolik, že se rozhodne napsat dějiny jeho vzpoury. Proto se také r. 1833 vydává do kazaňské gubernie a do orenburského kraje. Téhož roku vyjdou Dějiny vzpoury pugačovské. Puškin se látku pokusí zobrazit ještě beletristicky a tak vzniká Kapitánská dcerka. Podle Gogola v ní ukázal "básník na prostou velikost prostých ruských lidí". Současně vzniká Piková dáma, zlomek Černocha Petra Velikého a další verše.

V této době se Puškin dostává do finančních potíží. Hledá pomoc u cara, ten ho povyšuje do stavu kammerjunkera (4) dvora Jeho Imperiálního Veličenstva a dostává podporu na práce o Pugačovovi. Problémy v intimním životě vyvrcholí soubojem s jeho švagrem a nápadníkem jeho manželky, d´Anthem, ve kterém 10. 2. 1837 umírá. Pravděpodobně jeho nešťastné smrti napomohly dvorské intriky.



Dílo

Puškin je považován za zakladatele novodobé ruské literatury. Snažil se o pozvednutí úrovně domácí tvorby. Usiloval o očištění ruštiny od archaismů a sám obohacoval svůj jazyk lidovými výrazy. Byl důležitým představitelem období, které můžeme označit za přechod mezi romantismem a realismem. Právě Puškin nezměrnou vahou přispěl a vlastně se také zasloužil o vytříbení stávajícího romantismu, jeho literárního dovršení a zavádění nových realistických progresivních prvků. Dá se říct, že Puškin přivedl ruskou literaturu k "dospělosti" a připravil tak cestu pro budoucí generaci kritických realistů.

Počátky jeho tvorby jsou, jako u každého začínajícího literáta, ve znamení napodobování jiných autorů. Velmi inklinoval k tvorbě Byronově. Dílo tohoto básníka a zakladatele svérázného romantického stylu, který bývá označován jako byronismus, se velmi odráží v jeho počáteční tvorbě. Avšak brzo si našel svůj vlastní výraz a styl, kterým nás nepřestává podnes udivovat.

Jako velký vlastenec a milovník svého rodného Ruska nemohl přenést přes srdce, že ruská mládež ovládala lépe francouzský jazyk (což bylo způsobeno trendem přejímání cizí kultury, hlavně pak francouzské - např. v bohatých rodinách byli najímáni zahraniční vychovatelé atp.) než ruský. Utápěla se v zahraničních románech a vynechávala díla domácích autorů. Proto důsledně prosazoval mateřštinu a nedal na ni dopustit.

Demokrat Puškin byl odpůrcem tehdejšího absolutistického carismu a sympatizoval s děkabristickým hnutím (5). Ve svých dílech proto kriticky a pravdivě zobrazuje často nespravedlivé poměry (např. mezi nevolníky a pány...) a poukazuje na jejich nesprávnost a na do očí bijící nesmyslnost. Odtud vlastně odvozujeme realistický význam jeho tvorby.

Psal lyrickou poezii, prózu, drama a věnoval se i publicistice, cestopisům a literární kritice (pokusil se také napsat analýzu "Slova o pluku Igorově"). Pro Puškina je charakteristická ladnost a pružnost jeho děl, výmluvná strohost a brilantní úspornost. Takovýto novátorský přístup byl na svou dobu něco nepředstavitelného a proto nebyl Puškin vždy pochopen. Musíme si totiž uvědomit, že se nacházíme v období vyumělkovaných románů, přecpaných zbytečnými a matoucími charakteristikami a popisy a k ději lhostejně nepřispívajícími statěmi. Lehkost, s jakou Puškin psal a vykresloval příběh, je ukázkou literární geniality. Vždy, když čteme jeho knihu, musíme být uchváceni věrností prostředí a postav, které na nás doslova dýchají z listu.

Vyvrcholením jeho tvorby je román Kapitánská dcerka (Kapitanskaja dočka) a hlavně pak román ve verších Eugen Oněgin (Jevgenij Oněgin).

Seznam děl


Ruslan a Ludmila (zhudebnil Michail Ivanovič Glinka)
Bratři loupežníci
Cikáni
Bachčisarajská fontána
Kavkazský zajatec
Píseň o věštci Olegovi
Eugen Oněgin (zhudebnil Petr Iljič Čajkovskij)
Boris Godunov (zhudebnil Modest Petrovič Musorgskij)
Poltava
Cesta do Erzermu
Domeček v Kolomně
Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina
Dějiny vzpoury pugačovské
Kapitánská dcerka
Pomlouvačům Ruska
Měděný jezdec
Dubrovskij
Piková dáma
Černoch Petra Velikého



EVŽEN ONĚGIN

Eugen Oněgin pocházel z bohaté šlechtické rodiny. Byl vzdělaný a světa znalý. Patřil mezi tzv. "šlechtickou mládež", která velmi dbala na módu, přepych a také rozhazovala ostošest. Tento náš cynický skeptik, bohém, častý návštěvník plesů, rautů a jiných oslav vynikal též v uměních milostných a žádná sukně si před ním nemohla být jistá. Dokázal lehce okouzlit, pobláznit a se stejnou grácií zase odmítnout. Bohužel nevázaným životem upadl do stereotypu, nebyl šťastný a ochladly v něm city. Unaven takto svou existencí lhostejně propadl nečinnosti.

Po smrti svého otce, který neuměl hospodařit a topil se v dluzích, postoupil své dědictví věřitelům, aby se s nimi vyrovnal. Brzy na to anděl smrti odvedl i jeho strýce a milý Eugen měl zas velký majetek. Nově nabytý statek a polnosti a změna prostředí v něm nakrátko vyvolaly radost. Ale po pár dnech nad ním zas nuda zvítězila. Byl přesycen všech radovánek. Zavíral se před sousedy a utíkal před světem.

Naštěstí se na vesnici přistěhoval Vladimír Lenskij - mladý statkář, nadšený básník, idealista a naivní snílek. Přesný opak Oněgina. Seznámili se spolu a za krátký čas se z nich stali nerozluční přátelé. Častokrát debatovali o všem možném a Eugen, ač vždy nerozuměl tomu, co Vladimír říká, vždy byl pozorným posluchačem.

Jednou se mu Lenský svěřil se svým milostným citem k Olze. Aby ji také mohl poznat, rozhodl se navštívit dům Lariných - jejich rodičů. Při tom se seznámil s její sestrou Taťánou. Táňa byla plachá, samotářská a mlčenlivá. Okamžitě se do Oněgina zamilovala.

Napsala mu dopis, v němž vylíčila své city k němu. Eugen Taťánu z lehkomyslnosti odmítl.

Ůryvek z Taťánina dopisu Oněginovi:



Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli,že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
Třebaže ze srdce vás ctíme.



Nedlouho před Lenshého svatbou s Olgou se slavily Tániny jmeniny. Oněgin byl též přizván a po přemlouvání Vladimíra souhlasil se svou účastí. Z oslavy byl ale znechucen a hodlal se Lenskému pomstít za to, že ho přiměl tam jít. Začal flirtovat s Olgou. Lenského se to nesmírně dotklo a vyzaval ho na souboj, ve kterém nakonec sám padl.

Oněgin odcestoval, aby přišel na jiné myšlenky a poznal lépe matičku Rus. Táňa se mezitím provdala za staršího generála v Moskvě. Po několika letech se spolu zase setkávají a Oněgin s hrůzou poznává, že je do ní zamilován. Je překvapen, že Taťána není již naivní vesnická dívka, ale noblesní dáma, ozdoba plesů. Role se převracejí a nyní Eugen píše Táně milostný dopis. Ta, ač ho stále miluje, ho odmítá a je věrna nadále svému manželovi.


(konec článku Alexandr Sergejevič Puškin)

Vytisknout referát Alexandr Sergejevič Puškin | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela