Jan Neruda

autor: Ivan Drehám datum: 24.2.2002 zobrazeno: 23x

- Písně kosmické
Písně kosmické představují jasný příklad promítání nových vědeckých poznatků devatenáctého století do literatury. Je to období kdy se objevuje Darwinova teorie, různé nové pohledy na vesmír a rodí se také vědeckofantastická literatura v podobě "Verneovek" nebo třeba i Arbesových romanet.
V samotné sbírce nalezneme 38 krátkých, průměrně čtyř slokových, básní, které jsou psány jednoduchým jazykem i veršem, najdeme v nich mnoho hovorových slov, čímž se stávají bližšími čtenáři. Neruda v nich nachází jakousi podobnost mezi ději na obloze a ve vesmíru, které jsou vždy popisovány v souladu s vědou té doby, a s chováním lidí na zemi - Například " . . . při hvězdách myslím si na lidi."
nebo
" Mají svou drsnou lopotu
točí se, běží, svítí,
sto tisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.
nebo
"Vidím tam různotu skupenství
velikosti, tvarů a záře -
to musí různé osoby
být, kde jsou různé tváře."
nebo
"Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku,
jak holub holubici."
nebo
"Jen někdy svůj doufavý vyšle hled
a stoudně zas do sebe mrká -
ba myslím, že také hvězdička
jak hrdlička láskou vrká!"


Neruda se snažil kosmický svět co nejvíce zlidštit a tím došlo k dalšímu přiblížení čtenáři. Toto vidíme na některých přirovnáních jako "Měsíček je nebes tatíček, hvězdičky jeho dětičky". Mnoho básní je věnováno také vlastenecké tématice. Například notoricky známé verše -
" . . . bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru."
nebo
". . . jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se ty velké točí."
nebo
"Vlast svou máš nade vše milovat!"
to ve hvězdách zlatě psáno
a kratšího hvězdám nad zákon ten
zákona není dáno.
Ale zabýval se i vznešenějšími a mírně filosofickými tématy jako třeba osud člověka ve vesmíru -
"Čím člověk já ve světě kruhů jsem?"
nebo
V jistém vždy Slunce období
se širším cloní kalem -
a člověk zas čím dál tím víc
chce se stát ideálem!
nebo
Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží,
a napřed ví, než se vrchu doplazí,
že zchladlá Země všechen život zmrazí . . .
nebo
Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvy budem,
nuž ano, ano, víme to -
my Světa nepřebudem!
a otázku je-li člověk ve vesmíru sám -
"V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!"
"Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máte-li dětičky také."
nebo
"Jen bychom rádi věděli,"
vrch hlavy poulí zraky,
"jsou li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!"
Některé básně jsou radostnou oslavou pokroku a budoucí naděje lidstva skrytá v poznání a vědě, což odpovídalo atmosféře doby. Verš jsou přímo nabyty touhou po poznání a nových světech.
My přijdem! Duch náš roste výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
My přijdem! Odpusť matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlenkám spřaháme
a noha parou cválá.
nebo
Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
nebes klenby nejzazší
svým duchem zázvoníme!

(konec článku Jan Neruda)

Vytisknout referát Jan Neruda | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela