Bohuslav Martinů

autor: Patrick Lambert datum: 03.08.2002 zobrazeno: 26x

NĚKOLIK SLOV O BOHUSLAVU MARTINŮ

V současné obnovené vlně zájmu o skladatele, kteří se nikdy nepřihlásili k avantgardě, je Martinů objevován nejen jako jeden z nejplodnějších a nejvšestrannějších skladatelů 20. století, ale také jako jeden z nejvíce svobodomyslných tvůrčích talentů. To ovšem neznamená, že by na své dlouhé cestě ke skladatelské zralosti nevstřebával do svých děl mnoho zásadních vlivů: francouzský impresionismus, Stravinského, jazz, neoklasicismus a anglický madrigal, stejně jako české a především moravské lidové písně. I přes tuto rozmanitost a šíři vlivů je však každá skladba Bohuslava Martinů naplněna jedinečnou hloubkou jeho osobnosti. Podle samotného Martinů byl charakter jeho hudby ovlivněn také neobvyklým místem jeho narození. Narodil se v Poličce, českém královském městě, v malé komůrce ve věži kostela, kde strávil prvních dvanáct let života. Po celý svůj život se snažil v hudbě znovu objevit přirozený "smysl pro prostor" a "čistotu formy", které ho v dětství obklopovaly. Nevyhnutelným řízením osudu proto v Praze jako student naprosto podlehl největšímu zjevení svého života, hudbě Clauda Debussyho.


K rozhodnutí hledat odborné vedení v Paříži u Roussela, přivedla Martinů touha opustit český "smetanovský kult" a nalézt v Paříži hodnoty, které obdivoval ve francouzském umění: řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž roku 1920 se však změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který Martinů ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta grossa pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl komponovaných mj. pro dirigenta a mecenáše umění Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. Odkryl v něm své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci.

Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala "opera snů" Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou "snovou logikou". V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil Martinů harmonický postup, později nazývaný v martinůovské literatuře "Juliettin spoj". Tento spoj je převzat z jedné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixe". Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.


V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou Symfonické fantazie (Symfonie č. 6) a průzračné dílo Fresky Pierra della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů", které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v Eposu o Gilgamešovi a především v instrumentálních skladbách jako jsou Paraboly, Inkantace a Koncert č. 4 pro klavír. V pozdním období Martinů vyslovuje myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:

"Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba."


ŽIVOT V DATECH

1890
Narozen 8. prosince na Českomoravské vysočině. "Mé rodné město Polička leží geograficky v Čechách, ale etnograficky náleží k Moravě." Prvních dvanáct let svého života prožil ve velmi stísněných poměrech, v jedné místnosti na věži kostela sv. Jakuba, kde působil jeho otec, původním povoláním švec, jako pověžný.
1897
Začal se učit hře na housle u místního krejčího, pana Josefa Černovského.
1900/1903
Zkomponoval svou první skladbu, programní smyčcový kvartet Tři jezdci.
1906
Začal studovat na konzervatoři v Praze s nadějí, že se z něj stane houslový virtuóz, druhý Jan Kubelík.
1907
Spřátelil se se svým spolužákem Stanislavem Novákem (Stáňou). Jejich přátelství vytrvalo po celý život.
1910
Vyloučen z konzervatoře pro "nenapravitelnou nedbalost".
1912
Na druhý pokus složil závěrečnou zkoušku na konzervatoři a obdržel osvědčení o způsobilosti. Ze zdravotních důvodů byl osvobozen od branné povinnosti. Válečná léta trávil v Poličce, učil a komponoval.
1918
Vrátil se do Prahy a díky vlivu Stanislava Nováka, který se mezitím stal koncertním mistrem České filharmonie, vypomáhal v orchestru jako houslista především při přípravách na premiéru skladby Josefa Suka Zrání, která se konala u příležitosti oslav vzniku samostatné Československé republiky.
1919
S orchestrem Národního divadla podnikl turné do Londýna, Paříže a Ženevy. Uvedení vlastenecké kantáty Česká rapsódie orchestrem České filharmonie pod taktovkou Ludvíka Čelanského bylo "prvním velkým orchestrálním provedením" skladby Martinů. Dílo získalo cenu Bedřicha Smetany. Po nástupu Vaclava Talicha na post šéfdirigenta České filharmonie získal Martinů místo řádného člena orchestru, přičemž seděl vedle Stáni u prvního pultu prvních houslí. Po krátké době byl přeřazen ke třetímu pultu druhých houslí. Talich odmítl nastudovat jeho skladbu Malá taneční suita.
1920/21
Pod vlivem francouzské hudby, jíž byla věnována koncertní sezóna České filharmonie, zkomponoval "Francouzský" smyčcový kvartet. Byl fascinován partiturou Rousselovy skladby La Poeme de la Foret (Báseň lesa).
1922
Podnikl s Českou filharmonií turné do Itálie. Hluboký dojem na něm zanechal madrigalový koncert vokálního ansámblu "The English Singers" v Praze. Začal studovat u Josefa Suka v nově vzniklé mistrovské třídy pražské konzervatoře a svěřil se mu, že chce >komponovat jako Debussy".
1923
Talich uvedl Modrou hodinu, která je součástí triptychu symfonických básní Míjející půlnoc. Hluboce jej ranila otcova smrt. Vzdal se studií u Josefa Suka a ve snaze stát se Rousselovým žákem odjel do Paříže, kde zůstal následujících sedmnáct let.
1924
V Paříži zápasil s hledáním kompoziční orientace, přesvědčivým shledal pouze Stravinského. Premiéra skladby Half-time, kterou uvedl v Praze Václav Talich, způsobila pozdvižení a skladatel se obhajoval otevřeným dopisem proti obvinění z plagiátorství Stravinského. V Národním divadle v Praze byla provedena premiéra baletu Istar.
1925
Premiéra "myšího baletu" Kdo je na světě nejmocnější? byla uvedena v brněnském Národním divadle spolu s Janáčkovou operou Liška Bystrouška. Talich provedl opět Half-time na festivalu Mezinárodní společnosti soudobé hudby v Praze.
1926
Premiéra Klavírního koncertu č. 1 v provedení Jana Heřmana pod taktovkou Václava Talicha a jeho orchestru. Martinů se stal členem nově založené skupiny "Groupe de Quatre", jejímiž členy byli emigrantští hudebníci Marcel Mihalovici, Tibor Harsányi a Conrad Beck, kteří se pravidelně scházeli v Café du Dôme na Montparnassu. Poznal svou budoucí manželku Charlotte Quennehen, povoláním dámskou krejčovou.
1927
Premiérou symfonické skladby La Bagarre v provedení Sergeje Kusevického a Bostonského symfonického orchestru se poprvé uvedl na americké půdě. S dirigentem Kusevickým navázal celoživotní přátelství. V Národním divadle v Praze byl inscenován balet Kdo je na světě nejmocnější?. Stáňa vedl ansámbl při premiéře jazzového baletu Kuchyňská revue.
1928
První orchestrální úspěch v Paříži měl s Klavírním koncertem č. 1 v Concerts Colonne. Talich zařadil La Baggare do svého repertoáru a provedl ji v Londýně. Jazzová suita byla zařazena do repertoáru festivalu v Baden Badenu a Kvartet č. 2 byl uveden na festivalu Mezinárodní společnosti soudobé hudby v Sieně. V Brně proběhly premiéry baletu Vzpoura a opery Voják a tanečnice. Martinů začal spolupracovat s dadaistou Georgesem Ribemontem-Dessaignesem. Další provedení skladeb v USA, premiéra Smyčcového kvintetu na Elisabeth Sprague Coolidge festivalu v Massachusetts a La Symphonie (později zvané La Raphsody) v Bostonu.
1929
Charlottě věnoval Osm preludií pro klavír. Na Concerts Cortot debutoval se Suitou z Kuchyňské revue. Na oslavě svých šedesátých narozenin Roussel prohlásil: "Mou slávou bude Martinů". Ředitel brněnské konzervatoře Jan Kunc mu poprvé nabídl místo profesora kompozice, ale Martinů odmítl.
1930
Janu Kuncovi dedikoval Les Rondes (Ronda), jednu ze svých ranných pařížských skladeb, v nichž vědomě pracuje s motivy lidových písní. Svému budoucímu životopisci Miloši Šafránkovi, který působil v té době v Paříži jako atašé, věnoval Pět krátkých skladeb pro housle a klavír. Jeho novým obdivovatelem se stal dirigent Ernest Anserment, který v Praze dirigoval Rapsódii. Gaspar Cassado premiéroval v Berlíně Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, avšak skladatelovo přání provést tam Tři přání a Podivuhodný let se nesplnilo. Napsal Serenádu pro komorní orchestr, kterou věnoval Rousselovi.
1931
21. 3. se oženil s Charlottou. Byl zvolen členem České akademie věd a umění. Proběhla premiéra skladby Les Rondes v Concerts Cortot. Jeho první neoklasicistní skladba, která užívá geometrickou formu, Koncert pro smyčcový kvartet a orchestr, byla provedena na festivalu Mezinárodní společnosti soudobé hudby v Liége.
1932
Se svým Smyčcovým sextetem vyhrál 1. cenu v soutěži Elizabeth Sprague Coolidge v oboru skladba, což mu umožnilo koupit si klavír. Samuel Dushkin si u Martinů objednal Houslový koncert.
1933
Paul Sacher provedl se svým Basilejským komorním orchestrem Partitu pro smyčce, byl to počátek dlouhodobé spolupráce mezi Martinů a Sacherem. Následovaly produkce Špalíčku v Praze a Brně, dílo bylo oceněno Smetanovou cenou.
1934
Premiéra Invencí na Benátském hudebním festivalu. V Poličce publikovali skladatelovy paměti z dětství, které prožil na kostelní věži. Kvůli spolupráci na nové opeře navštívil Martinů v Paříži básník Vítězslav Nezval.
1935
Opera Hry o Marii, která byla premiérována v Brně, získala Československou státní cenu v oboru skladba. Rozhlasovou operu Hlas lesa, zkomponovanou podle libreta Vítězslava Nezvala, odvysílal Československý rozhlas. Jeho dlouholetý přítel Rudolf Firkušný uvedl pod Talichovým vedením s Českou filharmonií premiéru Klavírního koncertu č. 2.
1936
Opera Divadlo za branou byla premiérována v Brně a Hry o Marii byly uvedeny v Praze.
1937
Rozhlasová opera Veselohra na mostě byla vysílána rozhlasem. Zkomponoval další českou zakázku, lidovou kantátu Kytice. Vítězslava Kaprálová (Vitulka) u něj začala u něj studovat skladbu a u Charlese Muncha dirigování a brzy se stala miláčkem české kolonie v Paříži. Zkomponoval pro Muncha Concerto grosso.
1938
V období tzv. "Anšlusu" byla v Národním divadle v Praze uvedena premiéra Julietty. Inspirován vztahem k Vitulce zkomponoval Smyčcový kvartet č. 5. Naposledy navštívil Československo, přijel při příležitosti Sokolského hudebního festivalu, strávil prázdniny v Poličce a ve Vitulčině domově ve Třech Studních. Na festivalu ve Vídni byla uvedena premiéra skladby Tre ricercari. V den podepsání Mnichovské dohody dokončil na Schönenbergu, sídle Paula Sachera, Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány.
1939
Čechy a Morava upadly do německé okupace a byly prohlášeny za říšský protektorát. Munch uvedl v Paříži Tre ricercari. V rodném domě Charlotty ve Vieux Moulin, kde trávil prázdniny ve společnosti Vitulky, Firkušného a Muchy, zkomponoval České madrigaly. Českým dobrovolníkům ve Francii dedikoval Polní mši, která vznikla na text Jiřího Muchy. Ten se v dalším roce oženil s Vitulkou.
1940
Účastnil se v Basileji premiéry Dvojkoncertu. Jeho skladby jsou v protektorátu zakázány. Pierre Fournier s Rudolfem Firkušným uvedli v Paříži premiéru Sonáty pro violoncello a klavír. Na jejich radu prchl se svojí ženou Charlottou z Paříže a těsně tím unikl zadržení gestapem. Příchod německé armády do Paříže zabránil Munchovi uskutečnit plánovanou premiéru Concerta grossa. Během čekání na vystěhovalecké doklady Aix-en-Provence komponoval Fantasii a toccatu pro Firkušného. Dozvěděl se o smrti Vitulky a navštívil její hrob v Montpellier. Zjistil, že je jeho jméno na nacistické černé listině a obdržel od svých přátel ve Švýcarsku, především Sachera a Ansermeta finanční částku, aby mohl vycestovat do USA.
1941
S americkým vízem, popisujícím Martinů jako "intelektuála na černé listině" přijel do New Yorku, kde ho uvítal Firkušný, Dushkin a Šafránek se svojí ženou Germaine Leroux. Martinů jí věnoval Sinfoniettu giocosu jako "poslední dárek z Francie". Zkomponoval Concerto da camera pro Sachera. Kusevickij dirigoval odloženou premiéru Concerta grossa (jehož partituru s sebou přivezl cestou přes Austrálii George Széll). Začal komponovat symfonii.
1942
Symfonie č. 1 byla uvedena v Bostonu pod vedením Kusevického. Pro Georga Piatigorského zkomponoval Martinů Variace na Rossiniho téma. Jarmila Novotná zazpívala soubor písní Nový Špalíček, který je věnován jejímu korepetitorovi Janu Masarykovi. Přijal místo profesora v Berkshire Music Center v Tanglewoodu
1943
Dvě premiéry k 25. výročí založení samostatného Československa: v Clevelandu je to Symfonie č. 2 a v New Yorku orchestrální skladba Památník Lidicím, kterou věnoval obětem lidického masakru v předešlém roce. Pro geniálního vědce a amatérského houslistu Alberta Einsteina zkomponoval Pět madrigalových stancí. Mischa Elman premiéroval v Bostonu Houslový koncert č. 2.
1944
Ke dvacátému výročí Kusevického působení v Bostonském symfonickém orchestru komponoval Symfonii č. 3. Zemřela skladatelova matka. Zpráva o její smrti ho však zastihla až o rok později. Šafránek publikoval skladatelovu první monografii.
1945
Publikoval paměti z období války s názvem "1938-1945". Město Polička mu udělilo čestné občanství a v Praze byl navržen na profesuru. Ve Filadelfii byla premiérována Symfonie č. 4. Zemřel Stáňa, jehož žena a děti zahynuly v Osvětimi. Ansermet dirigoval evropskou premiéru Symfonie č. 1 a prohlásil Martinů za "nejautentičtějšího symfonika své generace."
1946
Rafael Kubelík uvedl pražské premiéry Symfonie č. 2 a Polní mše. V očekávání návratu do vlasti napsal pro Českou filharmonii Symfonii č. 5. Získal americké občanství a učil na Berkshire School of Music v Great Barringtonu, kde při pádu z nezajištěného balkónu utrpěl těžký úraz a vážně si poškodil sluch a nervovou soustavu. Charlotta navštívila svou matku v Evropě. V období pomalé rekonvalescence po úrazu se spřátelil s Roe Barstow a věnoval jí Smyčcový kvartet č. 6.
1947
Sacher zahrnul Toccatu e due canzoni do programu koncertu k 20. výročí existence Basilejského komorního orchestru a v Praze dirigoval premiéru Dvojkoncertu. V rámci festivalu Pražské jaro uvedl Rafael Kubelík premiéru Symfonie č. 5, kde reprezentovala Martinů jeho žena Charlotte, té věnoval Smyčcový kvartet č. 7. Germaine Leroux nahrála s Českou filharmonií Sinfoniettu giocosu. Ve společnosti Roe Barstow trávil letní prázdniny v Adirondack Mountains ve státě New York. Stal se profesorem skladby na Mannes School of Music.
1948
Československo ovládl komunistický režim. Klavírní koncert č. 3, který zamýšlel Firkušný uvést v Praze, byl dokončen v den "defenestrace" (záhadné smrti) tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Na protest proti Talichově perzekuci Martinů odmítl profesorský post v Praze. Poprvé od druhé světové války navštívil Evropu, Paříž a manžele Sacherovy na Schönenbergu. Vzhledem ke zjištění, že prožije zbytek svého života v exilu, přijal místo hostujícího profesora skladby na univerzitě v Princetonu. Těsně před svou emigrací na západ natočil Rafael Kubelík v Praze Symfonii č. 4.
1949
U příležitosti oslavy skladatelových šedesátých narozenin uvedl Sacher v Basileji premiéru Sinfonie concertante.
1950
Rafael Kubelík nahrál s London Philharmonic Orchestra Dvojkoncert.
1951
Začal pracovat na Symfonických fantaziích (Symfonie č. 6).
1952
Pro americkou televizi zkomponoval dvě opery : Čím lidé žijí a Ženitbu. Cestoval do Evropy s Roe, což vedlo ke konfrontaci s Charlottou, Roe pokračovala v cestě sama.
1953
V Paříži dokončil Symfonické fantazie. Usadil se v Nice a začal komponovat operu Mirandolina.
1954
Navštívil v Antibes řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise, který mu nabídl svou novou knihu Kristus znovuukřižovaný jako předlohu nové opery Řecké pašije. Pro Rudolfa Serkina zkomponoval Klavírní sonátu.
1955
Symfonické fantazie měly premiéru v Bostonu pod taktovkou Charlese Muncha. Martinů dokončil v Nice pro Paula Sachera oratorium Epos o Gilgamešovi. Poté následovala skladba pro Kubelíka Fresky Piera della Francesca, inspirovaná obrazy, které viděl v předešlém roce v Arezzu. Kantáta Otvírání studánek na text jeho přítele z Poličky Miloslava Bureše byla nahrána a uvedena na soukromé premiéře v Praze, uspořádané u příležitosti oslav skladatelových 65. narozenin. V Poličce uskutečnila veřejná premiéra Otvírání studánek, společně s uvedením Pěti českých madrigalů a Třech písní posvátných.
1956
V New Yorku dokončil Inkantace (Klavírní koncert č. 4) pro Rudolfa Firkušného a vrátil se natrvalo do Evropy. Začal učit jako hostující profesor na Americké akademii v Římě. Karel Ančerl dirigoval v Praze Symfonické fantazie.
1957
Zklamán nečinností české vlády v době maďarského povstání, poslal sborům do Prahy a do Brna Zbojnické písně "pro malé obveselení mysli a zahnání strachu".
1958
Premiéra Eposu o Gilgamešovi v Basileji pod vedením Paula Sachera sklidila obrovský úspěch. Dirigent pozval Martinů, aby strávil zbytek svého života u něj na Schönenbergu a mohl tak mít klid na práci. Tam dokončil Paraboly pro Muncha, Rytiny (Estampes) pro Louisvillský orchestr a Ariadnu, která byla výsledkem další spolupráce s libretistou Julietty, Georgesem Neveuxem. Kvůli prvním příznakům rakoviny žaludku musel přerušit práci na opeře Řecké pašije a podstoupil operaci v Liestalu.
1959
Dokončil Řecké pašije, avšak jejich plánované provedení v Londýnské Royal Opera Covent Garden bylo zrušeno (pravděpodobně kvůli tomu, že odešel Kubelík). Paraboly měly premiéru v Bostonu a Nonet na festivalu v Salzburgu. Poslední velkou kompozicí Martinů je kantáta Izaiášovo proroctví. Zemřel 28. srpna v nemocnici v Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu.
1979
U příležitosti dvaceti let skladatelova úmrtí byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do Poličky, kde byl pohřben vedle Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce.

(Převzato z katalogu londýnského hudebního nakladatelství Boosey & Hawkes 1997,
překlad do češtiny provedli pracovníci Institutu Bohuslava Martinů)

(konec článku Bohuslav Martinů)

Vytisknout referát Bohuslav Martinů | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela