Karel Hynek Mácha

autor: Tomáš Halada datum: 24.2.2002 zobrazeno: 23x

* 16.11.1810 v Praze
+ 05.11.1836 v Litoměřicích

Máchův rodný domek U bílého orla, stál v Praze na Újezdě nedaleko Petřína. Na konci minulého století byl zbořen.
Otec - Antonín Mácha, původem Jihočech, byl v době Máchova narození stárkem u mlynářky Barbory Jungové. Matka - Anna Maria rozená Kirchnerová byla dcera známého hu-debníka Josefa Kirchnera, varhaníka u Svatého Mikuláše.
Karel Hynek Mácha se narodil 16.11.1810 v Praze a byl pokřtěn v kostele Panny Marie Vítěz-né. Jeho kmotrem byl Ignác Majer. Odtud Máchovo křestní jméno Ignác - Hynek.
29.09.1812 se narodil jeho bratr Michal Václav Mácha.
Po hospodářském krachu roku 1811 poklesla životní úroveň Máchovy rodiny. Postup-ně se stěhovali do chudších částí Prahy. Ve svatopetrské čtvrti v Benediktinské ulici prožil Ka-rel Hynek Mácha své dětství. Chodil zde v letech 1816-1824 do farní školy u sv. Petra. Hod-nocení jeho studijních výsledků se různí. Podle jedněch byl nadaným a pilným žákem, dokla-dem toho jsou nejen vzpomínky jeho spolužáků (spisovatel K. Vl. Zap), ale i odměna z pilnosti - Kadaňova "Kytka vonného kvítí", kterou dostal od katechety Hynka Knoblocha. Tento výtisk je uložen v máchovské sbírce Karla Janského. Jinde je uvedeno, že jeho výsledky byly průměr-né. Původně se měl Mácha vyučit řemeslu. Vzhledem ke svému nadání a díky své matce po-kračuje ve škole piaristů a roku 1824 se Ignác Mácha objevuje mezi studenty piaristského gymnázia ve Starých alejích (dnešní Příkopy). V roce 1826 se Máchova rodina stěhuje na Do-bytčí trh, nynější Karlovo náměstí. Najímají si zde v domku číslo 551 přízemní byt. V přední části otvírá Máchův otec krupařský krámek, v zadní části bydlí rodina. Byt je tmavý a působí smutně až depresivně. Mácha svůj pokoj pojmenoval "chmurnou komnatou". Toto prostředí ho také patrně silně ovlivnilo.
Jeho studia na gymnasiu byla výhradně německá a tak němčina byla prvním spisovným jazy-kem, který Mácha dokonale zvládl. Před studiem dává přednost knihám, lákají ho romantické rytířské a strašidelné historie, kroniky a básně. Vyniká však v matematice. První Máchovy bás-ně (psané ještě německy ) jsou patrně výsledkem školních cvičení. Jsou to sentimentální ro-mantické verše. Zachované rukopisné sešitky veršů jsou uložené v Národním museu. Název jednoho z nich "Versuche des Ignaz Macha" lze přeložit jako "Pokusy Ignáce Máchy".
První české verše jsou neumělé a naivní pokusy - Straba, Na hřbitově.
Mezi Máchovy přátele z gymnasia patřil pozdější druh Karla Havlíčka Borovského - Petr Mi-loslav Veselský, přírodopisec František Nickerl, spisovatel Karel Vladislav Zap a filosof a kněz dr.Augustin Smetana.
Po gymnasiu následovalo dvouleté studium filosofie - jednalo se vlastně o přípravku pro další studium universitní. V této době zdokonaluje svou literární tvorbu v češtině. Navštěvuje také populární kurzy profesora Jungmanna. Ochotnicky vystupuje v Kajetánském divadle na Malé Straně. Stýká se s kroužkem českých vlastenců. První báseň byla Máchovi vytištěna v prosinci roku 1831 v 87.čísle Večerního vyražení. Byla to báseň Svatý Ivan. Jeho další literární díla byla tištěná nejen v tomto časopise, ale i v časopise Kwěty, Krok, Jindy a nyní a Kwěty české.
V roce 1832 začal studovat na právnické fakultě. Dále se věnuje českému národnímu hnutí, stále hraje v Kajetánském divadle, vystupuje také v českých představeních ve Stavovském divadle. Podílí se na společenských a uměleckých podnicích. Počet jeho přátel se stále rozrůstá.
K jeho přátelům patří například chemik Hošek (zemřel později v Petrohradě), příští profesor filosofie Bonet, pozdější generál intendant Nuss, básník Karel Jaromír Erben, příští probošt vyšehradský Václav Štulc, Antonín Strobach - pozdější pražský starosta, spisovatelé Jakub Malý, Prokop Chocholoušek a Karel Sabina, pozdější operní pěvec Jan Píšek , herec Jan Kaška a snad také František Ladislav Rieger a Josef Kajetán Tyl. S J.K.Tylem měl však rozdílné názory týkající se programu národnostně uvědomovací činnosti.
V Máchově činnosti se uplatňuje jeho talent, schopnosti a potřeby bohatého smyslového vnímání. Zároveň vyhodnocuje své životní zkušenosti. Rád cestuje. Sám nebo s přáteli podniká dlouhé výlety po Čechách - zejména ho lákají hrady. Podnikl také cestu do Krkonoš. Jindy se zase vydal s přáteli na pouť ke sv.Ivanu pod Skalou u Karlštejna. Kromě jiného Mácha dobře hrál na kytaru a zpíval, rád kreslil.
Při návštěvě svého přítele Václava Macha v Benešově v roce 1832 pohostinsky vystoupil v divadelním představení " Čech a Němec". Zde se seznámil se svou první láskou - Márinkou Štechovou, dcerou lesníka ze Želetínky. K její oslavě napsal znělky "Pomněnky zasázavské". Brzy však zjistil, že to není ta pravá láska a došlo k rozchodu. Krátce nato - 8.srpna 1832 ukončil studia na filozofii a dal se zapsat na právnickou fakultu. V té době napsal truchlohry Král Frydrych, Bratři, epickou báseň Mních, která byla základem pozdějšího královského románu Kat. Z dopisu, který poslal počátkem roku 1833, svému příteli Eduardu Hindlovi se dozvídáme, že se učí polsky a že se stýká s polskou emigrací . Organizuje sbírky potravin a šatstva pro polské utečence z potlačeného protiruského povstání.. V této době také prožívá svou další lásku. Jí věnoval tři velmi smutné sonety - "Vzešel máj", "Ještě jednou v mladosti mého kraje" a "V hloubi citu, kde mám slova vzíti". Lze z nich vycítit hluboké utrpení a zoufalství. Snad dívka, které je věnoval byla obrazem umírající Márinky z "Obrazů za života mého".
V zimě roku 1833-1834 se mezi ochotníky v Kajetánském divadle seznámil s Eleonorou (Lori)
Šomkovou, dcerou pražského knihaře z Truhlářské ulice. V té době jí bylo 17 let, byla to hezká dívka menší postavy, jednoduchá a naivní.. Máchova matka však k ní měla výhrady. Máchův zájem o Lori byl způsoben jeho chvilkovým rozmarem. Se svými přáteli se prý chtěl dokonce vsadit, že získá její srdce. Pamětníci v Máchovi viděli samolibého, marnivého, ješitného a výstředního člověka, drsného vůči druhým. Označovali ho jako podivína a samotáře. Choval se výstředně a svým oblečením na sebe poutal pozornost. Po Lořině boku objevil vlastní dosud skryté sklony. Projevoval se jako tyran a žárlivec. Dělalo mu dobře, když mohl dívku citově vydírat žárlivými scénami, nebo ji viděl plakat . Pro malichernosti se s ní rozcházel a zase se s ní znovu shledával. Tyto vlastnosti mu vydrželi až do konce života. Je otázkou jestli byly způsobeny pocitem Máchova zoufalství a samoty, nebo prostředím ve kterém vyrůstal.
V roce 1834 se svým přítelem Strobachem vydal do Itálie. Převážně pěšky vykonali cestu přes Linec, Salcburk, Innsbruck a Trevír až do Benátek. Odtud přes Terst, Lublaň, Štýrský Hradec a Vídeň zpět do Čech. Poznámky z této cesty tvoří celek - "Deník na cestě do Itálie". Z těchto poznámek je vidět Máchova šíře zájmů a schopnost vnímání. Své poznámky z cest často doplňoval kresbami. Šíři a směr Máchových zájmů lze nakonec odvodit i z výpisků, které si poznamenával při četbě odborné literatury filosofie, historie a psychologie. Podobně si dělal poznámky i při četbě umělecké literatury. Četba pro něho byla důležitou formou poznávání.
Deník, který si psal v roce 1835 měl některé pasáže šifrované. Jako první po letech částečně jeho tajemství rozluštil Jakub Arbes.
Koncem roku 1836 studoval Mácha poslední semestr práv, dopisoval Máj a Lori čekala jeho dítě. Její těžce nemocnou matku, tato zpráva rozrušila natolik, že 5. května 1836 zemřela. Otec Šomek svou dceru proklel a vyhnal z domu. Lori po velkých obtížích našla útulek u Máchových rodičů. Mácha se zmítal v těžkém rozpoložení - Lori již nemiloval. Také pochyboval zda je otcem dítěte. Lori musela nad rakví své matky přísahat že je skutečným otcem.
V dubnu 1836 vydává vlastním nákladem knižně Máj. Vydání ho přijde na 44 zlatých a protože sám má jen 16 zlatých, zbytek si musí vypůjčit. Vybral si pro tuto práci tiskárnu Jana Spurného, protože mu bylo slíbeno čisté vydání a nové písmo jímž nebylo ještě nic tištěno. Báseň vyšla 23 dubna 1836 jako první svazek "Spisů Karla Hynka Máchy" s mottem " Dalekáť cesta má! Marné volání!!".
Literární kritika ovšem jeho dílo nepřijala - bylo hodnoceno jako nečeské, rozervané, bezobsažné a nevlastenecké. Literární kritik Josef Krasoslav Chmelenský se vyjádřil, že verše stojí pod úrovní jakékoli kritiky. To Máchu, který si byl jist kvalitou svých veršů ranilo.
Nedostudovaný a nemajetný Mácha si připadá na počátku své životní dráhy znemožněn.
Řeší dilema zda uzavřít sňatek se ženou s níž nebude šťasten, zodpovědnost za budoucí život dítěte. K Máchovu zoufalství dopomáhá falešná měšťácká počestnost, která má pro podobné případy tvrdé odsouzení. Vše zatím provizorně vyřeší - najde si místo a začne vydělávat, Lori se pak za ním s děckem přistěhuje. Datum svatby s Lori je stanoveno na 8. listopadu.
Koncem září 1836 se čerstvý absolvent práv ocitá v Litoměřicích. Získal místo advokátního koncipienta u advokáta Josefa Durase. Podnájem měl u ševce a vinárníka Lorence. Měsíc po tom, 1. října 1836 dostává zprávu o narození syna Ludvíka. Pěšky se vydává do Prahy a zjišťuje, že syn je velmi neduživý, to mu na klidu nepřidá. Nedostatečná a nepořádná strava, hladovění střídající se z náhodným přejídáním a únava po spěšných cestách do Prahy, samota a probdělé noci ve starostech působí, že Máchův zdravotní stav se horší.
Přesto 23. října se vypravil na Radobyl - vysoký svah za Litoměřicemi. Stává se svědkem, jak v Litoměřicích vypukl požár. Spěchal zpět, jak nejrychleji mohl a k ohni dorazil mezi prvními. Hořely stodoly po obou stranách silnice. K obrovskému ohni se přiblížilo několik odvážlivců, Mácha mezi nimi. Vodou, kterou hasili se několikrát polil, aby zmírnil žár, také se jí i několikrát napil. Po požáru je mokrý a unavený.
Poté začíná rychlý konec básníkova života. 1. listopadu si stěžuje, že mu není dobře. Trpí těžkými průjmy. Stav se zhoršuje, přidávají se horečky, přesto má pocit zimy. Trvale má žízeň. V noci z 5. na 6. listopadu umírá. Už se patrně nezjistí co smrt způsobilo. Zda to byla cholera, či otrava z jídla, nebo zápal plic, jak je uvedeno na úmrtním listu. Příčinou Máchovy smrti skutečně mohla být cholera, protože voda, která se používala k hašení se brala z nejbližšího zdroje - městské stoky plné splašků. Zrovna tak se mohlo jednat o špatně léčený, či spíše neléčený střevní katar. 8. listopadu 1836 byl pohřben na hřbitově v Litoměřicích. Místo svatby se konal pohřeb.
O několik měsíců později umírá i jeho syn Ludvík. Lori Šomková se v roce 1849 provdala za policejního úředníka Františka Sieha a v roce 1859 se s ním přestěhovala z Prahy do Krakova. Zpět se vrátila sama v roce 1875 a žila u příbuzných v Karlíně. Dožila se 74 let. Je pohřbena na vinohradském hřbitově. Na náhrobní desce má nápis Máchova Lori.
Ještě v roce 1843 nebyl, podle zprávy již otiskly Antonínu Pflegerovi - Kopidlanskému ve Kwětech, Máchův hrob označen. Teprve v roce 1846, kdy navštívil Karel Havlíček Borovský v Litoměřicích K. V. Medaua, vydavatele Pražských novin a také se zastavil u Máchova hrobu. Protože Máchův hrob stále ještě nebyl označen, objednal v Praze u kameníka Linna z Řetězové ulice náhrobek, na který nechal vytesat Máchovo motto " Dalekáť cesta má, marné volání...". V Litoměřicích ovšem těžce nesli, že objednávka byla zadána v Praze a hrob opět pustl. Až nová básnická generace, v čele s Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem a Josefem Barákem, hlásící se k Máchovu odkazu založila nadaci pro vybudování nového pomníku. 3. března 1861 byla shromážděna částka na pořízení nového pomníku a Máchův hrob byl nově opraven.
Právě tato básnická generace hlásící se k moderní literatuře - realismu, lidovosti a vlastenectví -
- začala vydávat almanach Máj. Do čela almanachu chtěli umístit Máchův portrét. Netušili však, že žádný patrně neexistuje. Většina jeho portrétů vznikla až posmrtně. Umělci tvořili podle vzpomínek pamětníků. Popis své osoby zanechal i sám Mácha na některých postavách ve svých dílech. Jeho podobu by mohl mít i obraz svatého Jana Křtitele v kapli svatého Jana na zříceninách hradu Valdštejna u Turnova. Dalším náznakem je i patrně Máchův autoportrét v jednom z jeho sešitků. Ten potvrzují výsledky antropologického bádání.
Máchův hrob v Litoměřicích vydržel až do podzimu roku 1938. V té době byly připojeny Sudety k Německu. 1. října 1938 ministerská rada odsouhlasila převezení ostatků českého básníka na české území. Hrobník Hans Knobloch a jeho pomocník Franz Drak odkryli hrob. Básníkovy ostatky byly přeneseny do nové rakve. Exhumace proběhla za přítomnosti litoměřického policejního inspektora a tří zřízenců pražského pohřebního ústavu. Po té byla rakev tajně převezena do Prahy. a uložena ve Strašnickém krematoriu. Vzhledem k tomu, že hrob nebyl celá léta označen vznikly pochybnosti, zda pozůstatky skutečně patří K. H. Máchovi. Byly proto převezeny na Karlovu univerzitu do Ústavu pro antropologii, kde byly podrobeny lékařskému bádání. Bylo zjištěno, že kosterní pozůstatky patří muži mezi 25 - 30 lety a podle tabulek vědci vypočítali, že zemřelý měřil zhruba 174 cm. Kosti byly silné a robustní, což odpovídá, že Mácha měl postavu statnou a ramenatou. Na čelní kosti našli nález jamkovitého důlku - vyhojené poranění kosti. Máchovi pamětníci například Václav Mach, nebo Antonín Pflegr - Kopidlanský se o jizvě v obličeji zmiňují. Tato a jiná zjištění potvrzují, že ostatky skutečně patřily Máchovy. Přes smutné politické události byl 7. května 1939 pochován Karel Hynek Mácha na Vyšehradě mezi ostatními významnými českými muži a ženami.
Mácha byl moderním básníkem, který odmítl salónní vlastenecké rýmováni a vložil do veršů své pocity - vlastní rozeklanost a rozervanost. Za svůj vzpurný způsob života a za svůj rebelantský projev sklidil nepochopení a odsouzení. Přestože měl přátele a společnost, cítil se osamělý. Měl pocit, že mu nikdo nerozumí - to se projevovalo v osobních konfliktech s okolím ( např. s J. K. Tylem, herci Kaškou, Grabingerem a dalšími). Nebyl schopen své vysoké ideály a mladistvé iluze přizpůsobit světu. Byl snílkem a zůstal snílkem, který se nemohl srovnat se tvrdou realitou tohoto světa.
Psal moderní milostnou poezii, v ní vidíme jeho nenaplněné ideály a sny. Sám však v lásce neměl štěstí. Zda mu v tom zabránil krátký život nebo jeho povaha je otázka.
Myslbekova socha na Petříně představuje něžného zadumaného básníka. Je to však spíš jen symbolické vyjádření legendy.
Nejčastějším námětem Máchova díla jsou tragické momenty lidského života, smrt, zmar, zánik nebo ztráta svobody. Máchova dramata mají základ dramatického momentu v české historii.
V próze "Obrazy ze života mého" v povídce "Márinka" líčí seznámení a sblížení s krásnou Márinkou, v době kdy je již zasvěcena smrti, v další povídce "Večer na Bezdězu" se do obrazu večerní krajiny promítá básníkovo setkání s neznámou ženou nesoucí rakvičku s dítětem.
V rozsáhlé povídce "Cikáni" děj vyústí v rodinou tragedii. Život mladého cikána se mění z utrpení v samotu a smutek.
Totéž platí i o historické povídce "Křivoklát" - jediné dokončené povídce zamýšleného románového cyklu "Kat".
Vyjímku tvoří pokus o veselohru "Polesný".
.Inspiraci pro svou báseň "Máj" získal Mácha při návštěvě svého přítele Eduarda Hindla v Doksech. Jeho dávný přítel ze studií zde byl hospodářským úředníkem na valdštejnském panství.
Návštěva Bezdězu, zjištění, že zde byl nedávno popraven mladík jménem Schiffner, který zabil svého otce, protože mu bránil v lásce a svedl jeho milenku , spolu s romantickým prostředím kraje dodalo Máchovi náplň pro čtyři zpěvy této skladby. V tomto díle je nejvíce vidět jeho vzpouru proti ustrnulým konvencím a zkostnatělému měšťáctví. Zároveň se tu promítá zoufalství a soucit s člověkem.
Většina jeho díla zůstala v rukopise a byla vydána až po jeho smrti. Jeho spisy kontrolovala nejen pražská, ale i vídeňská cenzura. Většina jich neprošla. Máchovi bylo v české literatuře věnováno mnoho pozornosti. Například Máj měl kolem 200 vydání. Ze zachovaných informací víme, že první vydání mělo 600 výtisků (asi 100 z nich bylo tištěno na lepším papíře). Mácha rozprodal mezi svými přáteli asi 350 kusů. Výtisky byly trojího druhu. Obyčejné stály 14 krejcarů, lepší 22 nebo 30 krejcarů. Některé výtisky byly podepsány autorem.
Z prvního vydání Máje se dodnes uchovalo asi jen 30 kusů. Historická cena jednoho kusu je cca 50 000 Kč.
Jako vzpomínku na tohoto velkého básníka natočil v roce 1988 režisér František Vláčil životopisný film o jeho krátké životní pouti film MÁG.
Hlavní postavu Karla Hynky Máchy ztvárnil Jiří Schwarz, Lori Šomkovou Veronika Žilková.
Podle dobové gramatiky se psalo J jako G.



Použitá literatura - Věčný Mácha - památník českého básníka
Toulky českou minulostí - díl 6. Petr Hora
Historie skoro detektivní - Podoba neznámá? Miroslav Ivanov
Slovník českých spisovatelů
Ottův slovník naučný - doplňky

- báseň Máj:

Máj je lyricko epická báseň, která ve čtenáři probouzí příjemný pocit z popisovaného prostředí, avšak zároveň nutí čtenáře k přemýšlení nad otázkami života, viny či neviny apod.
Snadno si člověk představí vnímavého Máchu sedícího v posledním zpěvu na popravčím pahorku a přemýšlejícího o vině či nevině vězně a o důsledku jeho odsouzení. Mácha se možná cítil být tak trochu součástí celého příběhu o čemž vypovídá i přiřazením autorova jména na konci básně k jménům postav příběhu.
"Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!"
Mácha užívá četné kontrasty vedle sebe položených slov například "večerní máj", "prasklé struny zvuk!, "bílých skví šatů stín" či "vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe" avšak i kontrasty ve vnímání krásy přírody a hrůzy popravy ve třetím zpěvu.
Děj má rychlí spád. Mácha dokázal některé důležité dějové uzle vtěsnat do několika málo veršů. Například :
"Sok - otec můj! Vrah - jeho syn
on svůdce dívky mojí! -
Neznámý mně. - Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí"
Nebo :
"Tiché jsou vlny, temný vod klín
vše lazurným se pláštěm krylo,
nad vodou se bílých šatů skví stín
a krajina kolem šeptá: "Jarmilo""
Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv. V prvním zpěvu Jarmila čeká Viléma, ale dovídá se, že bude nazítří popraven. Druhý zpěv je naplněn úvahami vězně Viléma v noci před popravou. Přemýšlí o spravedlnosti trestu, o tom co číhá za prahem smrti. Následuje první intermezzo kde příroda a sbor duchů očekávají odsouzencův návrat do lůna matky země. Třetí zpěv nám přináší kontrast rozkvetlé přírody a rušného života a smutného vězně, který to vše musí nedobrovolně opustit. Druhé intermezzo je nářkem Vilémových druhů nad ztrátou vůdce. A v konečném čtvrtém zpěvu se objevuje sám básník, aby navštívil místo dávné tragédie.
Máchův verš zní velmi zpěvně - např. po "modrém blankytu bělavé páry hynou..."

- K. H. Mácha - Máj (plné znění):

1
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh objímal je kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se - milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář -
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá -
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. -
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou -
v čas lásky - láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. -
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
"On nejde - již se nevrátí! -
Svedenou žel tu zachvátí!"
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. -
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle -
kde jezero se v hory níží -
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
"Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!" Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. - Vstříc mu běží,
zaplesá - běží - dlouhý skok -
již plavci, již na prsou leží -
"Ha! Běda mi!" Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
"Kde Vilém můj?"
"Viz," plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
"Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť ztopen v jezera klín;
však hluoběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého!
Msta v patách kráčí jeho činu. -
Hanebně zemře. - Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! -
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanbu světa, měj kletbu mou!"
Obrátí se. - Utichl hlas -
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: "Jarmilo!"
V hlubinách vody: "Jarmilo! Jarmilo!!"
Je pozdní večer první máj -
večerní máj - je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
"Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"

2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskonečné říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
"Kdy dopadne konce svého?"
Nikdy - nikde - žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletší se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
"Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! -
Že truchlí? - pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona - jak v můj první den -
vesele, jasně vzplane."
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až - jakby hrůzou přimrazen -
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; -
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam - zdá se mu - si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: "Strašný lesů pán!"
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
"Sok - otec můj! Vrah - jeho syn,
on svůdce dívky mojí! -
Neznámý mně. - Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! - V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu?
Časně i věčně? - věčně - čas -"
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
"Ach - ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? - Proč svůdce tvůj?
Má kletba -" Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. -
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
"Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo - stín se střídá!
Ach - zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál - dál se rozestírá:
tak - " Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám mraku stín -
ohromna ptáka peruť dlouhá -
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
"Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší - ach - mine čas,
tu ucho mě ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!"
Zpět sklesne vězeň - řetěz hluk
kobkou se rozestírá; - -
hluboké ticho. - V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. - - -
"Budoucí čas?! - Zítřejší den?! -
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? - Ach žádný neví -"
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
"Hluboká noc - temná je noc! -
Temnější mně nastává - - -
Pryč, myšlenko!!" - A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. - Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní - hyne - zní a hyne -
zní - hyne - zní a hyne zas.
"Jak dlouhá noc - jak dlouhá noc -
však delší mně nastává. - - -
Pryč, myšlenko!" - A hrůzy moc
myšlenku překonává. -
Hluboké ticho. - Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
"Temnější noc! - - - Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí - - tam - je pustý stín,
tam žádný - žádný - žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl -
vše bez konce - tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. -
Tam žádný - žádný - žádný cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. -
Bez konce ticho - žádný hlas -
bez konce místo - noc - i čas - - -
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic' nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. - - -"
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. - Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší - bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak -
jak by jej ještě halil mrak -
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On za kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
"Duch můj - duch můj - a duše má!"
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas -
jakž byla vyšla - hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně - strašný zjev -
oko spočívá nehnuté
jak v neskonečnost napnuté, -
po tváři slzy - pot a krev;
v ustech spí šepot - tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil správce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní - blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše - tíš a tíš,
až zmlkne - jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. -
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice - dokud ještě žil -
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
složený - klečí - sedí půl.
Obličej jeho - strašný zjev -
oko spočívá nehnuté,
jak v neskonečnost napnuté,
po tváři slzy - pot - a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem měří čas.
A kapky - vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. -
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.

Intermezzo I
Půlnoc
(krajina)
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
"V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži - co druzí spí -
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby."
Jeden hlas
"Teď pravý čas! - připravte stán -
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden."
Sbor duchů (sundávaje lebku)
"Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život - přijmi hlas,
buď mezi námi - vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas."
Lebka (mezi nimi a kolem se točíc)
"Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. - Můj nový sen! -"
Jeden hlas
"Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán."
Sbor duchů
"Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán."
Jeden hlas
"Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!"
Čekan s kolem
"Mrtvému rakví budu já."
Žáby z bažiny
"My odbudem pohřební zpěv."
Vichr po jezeru
"Pohřební hudbu vichr má."
Měsíc v zenitu
"Já bílý příkrov tomu dám."
Mlha po horách
"Já truchloroušky obstarám."
Noc
"Já černá roucha doručím."
Hory v kolo krajiny
"Roucha i roušky dejte nám."
Padající rosa
"A já vám slzy zapůjčím."
Suchopar
"Pak já rozduji vonný dým."
Zapadající mračno
"Já rakev deštěm pokropím."
Padající květ
"Já k tomu věnce uviji."
Lehké větry
"My na rakev je odnesem."
Svatojánské mušky
"My drobné svíce ponesem."
Bouře z hluboka
"Já zvonů dutý vzbudím hlas."
Krtek pod zemí
"Já zatím hrob mu vyryji."
Čas
"Náhrobkem já ho přikryji."
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
"My na pohřební přijdem kvas."
Jeden hlas
"Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den, již je den!"
Sbor duchů
"Již je den, již je den!"
(zmizí)

3
Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol -
lehká co mlha - bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho - v stínu hory -
i šírým dolem - dál a dál -
za lesy - všude bílé dvory
se skvějí; až - co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín -
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního - co zpěvu - líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. -
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid - vzdy větší zástup ten -
vzdy větší - větší jest - vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. - Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk - leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
"To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!"
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk - zbouřených jako vod -
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde - co nebem černý mrak,
z něho - co blesku svit - v slunci se leskne zbraň
Volně jde nešťastný - upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmí vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí - zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkému kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory -
věž - město - bílých ptáků rod -
pahorky v kolo - temné hory -
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom -
starý to dub - tam - onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. -
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře - na níž stojí - háj
mladistvý hučí - smutný stesk -
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa - jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne - slza slzu stíhá -
ještě jednou - posledně - vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
"Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! -
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera - tam dívku uplakanou -"
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji - dole - již jsou na pahorku -
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím - povzdechl - pak
spustiv je zas - k blízké smrti se strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle -
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava - skok i - ještě jeden skok -
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc - po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý - večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on - Ó krásný - krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer - druhý máj -
večerní máj - je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Viléme! Viléme!! Viléme!!!"

Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují -
v temné dálce, něco blíže
než hory se sestupují,
takže siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár - bledší - bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozesmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot - tiché lkání -
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
"Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!" -
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
"Pán náš zhynul! - zhynul!! - zhynul!!!"

4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; - pak letné přešel čas,
podzim i zima též - i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. - S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. - K městu jsem nocí jel;
a přišel k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerm, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozestřený - nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a - již jsem dříve psal - smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až vzešla lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a - jako příkrovu - bělost její rozsáhlá
po dole - po lesích - po horách v dál se táhla.
Časem se z daleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sotva stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé - co hvězdy létající -
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!
Je pozdní večer - první máj -
večerní máj - je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!"

(konec článku Karel Hynek Mácha)

Vytisknout referát Karel Hynek Mácha | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela