Franz Kafka

autor: Tomáš Novotný datum: 24.2.2002 zobrazeno: 21x

Franz Kafka, autor povídek, románů, vlastních deníkových záznamů i knihy aforismů je jedním z největších zjevů literatury 20.století. Spolu s Proustem a Joycem představuje jakési novátorství v moderní próze. Jeho styl a hlavně umělecká osobnost bývá označována termíny jako: literární expresionista, existencionalista, nihilista či jakýsi magický realista. Přesné zařazení jeho díla je obtížné. Není však absolutně výjimečným a ojedinělým zjevem literatury 20. stol., jak bývá často mylně nazýván. V jeho díle se spojuje humanistické cítění a myšlení s krizovými pocity nejistoty a zklamání ze všední reality, vyjadřuje osobitou formou pocity odcizení člověka v lhostejné nebo nepřátelské společnosti.
Franz Kafka se narodil 3. července roku 1883 v Praze v německé židovské rodině. Bydlel na Starém Městě, kde také strávil převážnou část svého života, na Staroměstském náměstí a v ulicích kolem něho. Po celý svůj život považoval Prahu za svůj domov. Jeho rodina pocházela ze střední třídy, otec obchodník je zaznamenán v Kafkově díle jako despota, patriarcha budící zároveň obdiv i strach. Kafka žil svůj život v citové závislosti na svých rodičích, které miloval a zároveň jimi pohrdal. Narozdíl od nich byl on sám velmi silně intelektuálně založen, s jistou zmenšenou dávkou životní energie, zato se zjemněnými smysly, zvýšenou vnímavostí, smyslem pro diferenci a diferencování. Myšlenkově se nacházel v pozici jaksi na okraji a pokraji, v rozpoložení mezi pocitem provinění a protestu, spojeným s úsilím o lidské emancipování. Představoval tak "typického" umělce své doby, tak jak ho charakterizoval Thomas Mann v jednom ze svých románů.
Kafka studoval na německém humanitním gymnáziu v paláci Kinských. Ve svých 16 letech četl Spinozu, Darwina, Nitzscheho, ale i Babičku Boženy Němcové si oblíbil, začíná už i psát. Později studoval chemii, záhy však přešel na germanistiku a nakonec na přání otce vystudoval práva na německé universitě v Praze. Roku 1906 úspěšně studium dokončil a obdržel právnický titul. Bylo mu 23 let a touto dobou již pracoval v advokátní kanceláři. Po promocích nastoupil roční praxi u trestního a pak civilního soudu v Praze. Stálé místo si našel dva roky po skončení studií v Dělnické úrazové pojišťovně, kde jako právník pracoval trpělivě čtrnáct let až do doby, kdy ho zákeřná choroba donutila k opakovaným pobytům v sanatoriích a k předčasnému odchodu do důchodu ve 39 letech. Jeho vztah k povolání úředníka je patrný už z jeho románů Proces a Zámek, kde tím nejvyšším ve společnosti je absolutně odlidštěná byrokracie, vyšší nedostupný soudní aparát a hlavně skrytý a tajemný zákon. O své práci v Dělnické úrazové pojišťovně řekl v jednom rozhovoru se svým přítelem Maxem Brodem : "Jak skromní jsou ti lidé. Přicházejí k nám prosit. Místo, aby tuhle instituci vzali útokem a rozbili všechno na kousky, přicházejí prosit." Výhodou jeho postavení pro něj však byla jeho stálost a dostatečné materiální zajištění, což Kafkovi dovolovalo věnovat se psaní, přičemž jak sám řekl, považoval "své večerní nebo noční škrábanice za jedinou touhu". Svá díla z mládí pohřbil, prvním dochovaným je povídka Popis jednoho zápasu, kterou napsal přibližně ve svých dvaceti letech, tedy roku 1904. Je to neurčitý příběh zabývající se mezilidskými vztahy, tak jako v ostatních Kafkových pracích je vše fantastické, ovšem není to čistá fantasie a fikce, platí zde logika snů, nejde o velké metafory, význam obrazů, zde spočívá v nich samých. Popis jednoho zápasu bývá označován jako brána do Kafkova světa, a název povídky zároveň charakterizuje celé jeho dílo, přičemž je to hlavně jeho osobní zápas, který svádí proti dnešnímu podivně uspořádanému a omezenému světu. Kafka je v celém svém díle subjektivní, jeho pohled na okolí je podmíněn sociálním prostředím v němž se po celý svůj "občanský život" pohyboval, jako součást instituce, kterou pohrdal.
Následují další menší povídky, které byly narozdíl od tří velkých nedokončených románů publikovány za jeho života.
( Budou nyní popsány v chronologickém sledu vzniku ) Rozjímání je útlým souborem drobných próz z mladšího období, těch co Kafka nespálil. Knižně bylo jako první z jeho děl vydáno až roku 1912. Autorův jazyk je zde ještě překvapivě hravý v kontrastu s asketickou přesností jazyka ostatních děl, je též hloubavý a někdy i těžko proniknutelný a pochopitelný. Následuje vývojově i umělecky významná povídka Ortel, s podtitulem příběh, v níž dospělého syna donutí jeho senilní otec k sebevraždě tím, že odhalí lži, které provázejí synovo soužití s okolím, poté co jakoby ho celou dobu sledoval a kontrolovolal vysloví ortel. Vše se jeví, jako by synovy prohřešky byly jen výmyslem poblouzněného otce, jak by byly jen snem, však přeci dochází k prudkému závěru, kdy po otcových slovech : "Odsuzuji tě teď ke smrti utopením !", syn skočí z mostu. Ortel skutečně Kafka považoval za umělecký průlom, je pravděpodobné, že je též autorovým vyznáním, snad snem. Jazyk přesného popisu skrývající ostatní souvislosti ve zkratce a jakoby v druhé rovině, se již blíží následující, poněkud delší povídce Proměna. Zde můžeme výrazně spatřit Kafkův styl, kdy postavu ihned přivede do neskutečné situace, v níž zůstává a snaží se s ní nejen vyrovnat, ale chce ji proniknout, a hlavně, chce žít, přičemž většinou po tomto boji následuje smrt. Povídka tedy začíná větou : "Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz." Obchodní cestující, který žije se svými rodiči, nejprve myslí, že stále sní. Když si však uvědomí skutečnost své situace, začne "přirozeně" uvažovat o všem co musí ten den vykonat a jak to bude obtížné, je-li nyní obrovským broukem. Nikdy se však nevzdává. Přemýšlí o své budoucnosti a hlavně o tom, jak vstane z postele, když leží na zádech resp. na krunýři. Pomyslný klid, s nímž jsou obrazy a myšlenkové pochody Řehoře líčeny, dodávají všemu neskutečnou absurditu, například, když zjišťuje, že zaspal ranní vlak a prioritou se pro něj v jeho myšlenkách stává stihnout další. Rodina brzo Řehořovu novou podobu objeví a reaguje tak, jako rodina, která najde ráno v pokoji svého syna velkého slizkého brouka. Po prvním zděšení se, ač nechápajíc, rodina s broukem do jisté míry smíří, tak, že mu nosí jídlo, pohled na něj však nesne. Řehoř byl před svou proměnou živitelem rodiny, takže teď má výčitky, že se jeho staří rodiče a nedospělá sestra musí o sebe postarat sami, ač on je stále přítomen mezi nimi. Špatně tedy snáší odloučení od rodiny, fakt, být zavřen v jedné místnosti a poslouchat, co se kolem děje a přitom nemoci zasáhnout. Naplněn tímto žalem ze samoty Řehoř po dlouhé době vyleze ven, když uslyší svou sestru hrát na housle. Otec ho honí po bytě, aby ho zahnal zpět. Řehoře však uvidí podnájemníky, kteří nyní zajišťují Samsovím obživu, nejprve se vyděsí a poté zhnuseni dávají výpověď. Natrvá to dlouho, co již Samsovi nesnesou dále tichou společnost syna-brouka, jeho přítomnost v zavřeném pokoji, stejně tak jako on již nechce takto žít, a tak odmítá jíst a nakonec umírá hladem a žalem. Tato povídka ukazuje Kafkovu vypravěčskou techniku dvou rovin, kde v jedné platí zákony každodenní skutečnosti a v druhé zákony snové logiky. Tak je tomu i v ostatních dílech. Proměna byla napsána za 14 dní v prosinci roku 1912 a vzbudila pozornost i oceňení. Téhož roku, kdy vznikly obě známá díla Ortel a Proměna, začíná Kafka již pracovat na povídce s názvem Nezvěstný, která byla po autorově smrti vydána jako román známý pod jménem Amerika. Je to příběh Karla Rosmanna, šestnáctiletého chlapce z Prahy, který poté, co se doma zaplete se služkou, je vyslán otcem ke strýci do Ameriky "na zkušenou". Zde zjistí, že jeho strýc je jedním z nejmocnějších v nově vzniklé americké průmyslové společnosti. Celý příběh jaksi pokřiveně odráží americkou společnost, je obrazem moderní doby, viděným očima dospívajícího chlapce. Kafka zde prvně plně vyjádřil pocit ohrožení běžného člověka odlidštěnými společenskými vztahy. Je to příběh člověka, který se ztratil ve světě.
Několika dalších povídek a cyklů Kafka ještě vydal či připravil do tisku za svého života, z těch známějších např. díla V kárném táboře, Venkovský lékař a Umělec v hladovění. V chronologii i obsahové význačnosti se tedy dostáváme k dvěma velkým románům, které Kafka, ač v nedokončené podobě sepsal.
V letech 1914 až 1915 vznikal román PROCES. Hlavní postavou je zde prokurista velké banky Josef K. Od začátku nám o jeho minulosti či osudu, charakteru či vzhledu není známo takřka nic. Děj se otevírá v den jeho třicátých narozenin, když mu ráno přímo do jeho pokoje přijdou nějací pověření lidé oznámit, že byl zatčen. Bez udání důvodu mu oznamují, že se bude muset dostavit k soudu a to v zatím blíže neurčený den. Přitom se tito zmocněnci soudu nechovají ke K. nijak násilně, má být stíhán na svobodě, však s jakousi samozřejmostí o něm mluví jako o provinilém. Josef K., který žil svůj život spořádaně, dokonce až moc, který dosáhl ve svém relativně nízkém věku vysokého postavení a zajištění, si samozřejmě není vědom jakékoliv své viny. A tak se také staví k celému případu. Později je stejně srozuměn s tím, že proti němu bude veden proces, avšak stále považuje celou věc za nedorozumění. Za pár dní po zatčení, kdy mu je udán přesný termín, kdy bude proti němu započato soudní řízení, se skutečně ráno vydává na určené místo. Nalezne však obyčejný činžovní dům ve špinavé ulici, a tak se nájemníků vyptává, kde je zde soud. Neptá se však přímo po soudu, jelikož se poněkud stydí za svou údajnou vinu, ptá se po jistém krejčím. A překvapivě se mu po dlouhém vyptávání a hledání dostane kladné odpovědi. Jakási žena ho vtáhne dovnitř svého bytu, ne aby mu ukázala, že je zde onen fiktivní krejčí po kterém se ptal, ale aby ho zavedla do místnosti patřící soudu. Zde K. nalezne v poměrně malé místnosti spoustu neklidných lidí čekajících jen na něj. Před nimi se snaží srdnatě obhájit svou nevinu, avšak když skončí a chce odejít, dozví se z úst soudce, že si ve svém procesu tímto velmi pohoršil a ztratil možnost výslechů, dále tedy soud bude rozhodovat bez něj. Ač se tedy nyní zdá jakékoliv úsilí zasáhnout do procesu zbytečné, Josef K. přesto stále doufá, věří ve svou nevinu a chce něco udělat "ve své věci". Absurdita celého příběhu přitom roste též díky způsobu, jímž Kafka popisuje jednání jednotlivých postav náležících k soudu, které je nepochopitelné a neproniknutelné, stejně jako soud sám a zákon, dle něhož se řídí. Vůbec všichni lidé, které K. potkává a nakonec i on sám, jsou zobrazeni jen ve svém nynějším životě a vůbec nelze rozpoznat cokoliv, čím by ho skutečně naplňovali, čím by žili, většinou je to právě jen souvislost se soudem, která je činí důležitými. Josef K. postupně proniká strukturou soudu, který absolutně nepochopitelně sídlí vždy jen na půdách starých domů a jeho úředníci jako by ani nebyli lidmi. Jakoby soud byl vším, nebo ani nebyl lidský, protože nikdo zde vlastně neví, čemu slouží, jen velkého množství nadřízených si jsou všichni vědomi. Sami říkají: "Všechno patří k soudu". K. se neustále setkává s různými advokáty a údajně mocnými lidmi, a snaží se, něco se dozvědět ohledně svého procesu, jehož průběh je před ním tajen, zda má nějakou naději ovlivnit rozsudek. Popisy prostředí, do kterého se dostává, jsou přitom až neskutečně absurdní a všechno se čtenáři jeví jako zmar. Shodou okolností se při svém hledání pravdy a práva setká i s duchovním v chrámu, do něhož je poslán. Kněz jakoby už na něj čekal, mu poví příběh, který je zapsán v uvozovacích listinách k celému zákonu. Je o muži, který chce vejít k zákonu otevřenými dveřmi k tomu určenými, ale narazí přitom na dveřníka, který mu to zakáže. Hlídá dveře k zákonu a muže nevpustí. Ten ho přemlouvá a čeká celý život se svým úsilím dostat se k zákonu, až do své smrti. Tu se naposled dveřníka optá, proč nikdo jiný než on nežádal, aby byl vpuštěn k zákonu. Dveřník umírajícímu muži odpoví: "Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho". Josef K. tak možná poznává zbytečnost svého zápasu o právo, avšak stále ve své zoufalosti přemýšlí, zda udělal vše, aby prokázal svou nevinu. V den svých třicátých prvních narozenin je odveden dvěma muži za město a v pustém lomu popraven ranou nožem do srdce, umírá jako pes. Tento příběh plný zoufalství a zmaru může skrývat mnoho interpretací. Někteří vykladači praví, že Josef K. se provinil tím, že připustil zmechanizování svého života, že zapadl do strojového pravidelného dění ve společnosti a dal se jím připravit o vše, co dělá člověka člověkem.
O přibližně sedm let později, tedy roku 1922, napsal Kafka svůj nejdelší román ZÁMEK, který je též považován za jeho nezdařilejší dílo. Vznikl dva roky před autorovou smrtí, v době nepříznivé a těžké, plné depresí. Zeměměřič K. jednoho zimního večera přichází do vesnice pod zámkem, kde zůstane nekonečných šest dní. Je přijat do služeb na zámku, přesto však je ve zdejším hostinci přijat s velkou nedůvěřivostí. Druhý den jsou mu místo jeho pomocníků přiděleni dva muži z vesnice, kteří ho mají vlastně hlídat. Za krátký čas, který K. stráví ve vesnici se snaží dostat se na zámek, který je pro něj však jaksi nedostupný, stejně jako pro většinu vesničanů. (cituji z díla :)"K. ještě nikde neviděl úřad a život tak do sebe vpletené jako zde, tak vpletené, až se někdy zdálo, že si úřad a život vyměnili místa." K. se nechce jako vesničané takto podrobit a odevzdat do rukou úředníků na zámku, kteří odtud řídí všechen život v okolí. Narozdíl od Josefa K. z Procesu zde hlavní hrdina již není bez ustání štván a poháněn, ale je tím, kdo sám uvádí věci v chod, je tím, kdo přišel bojovat. Nikdo však neví za co. K. je jako cizinec pro vesničany nepochopitelný, jelikož nesdílí jejich zvrácený řád života určovaný zámeckými úředníky. Úřední moc zde skutečně nemá mezí, má-li někdo nějaké přání, automaticky obdrží předvolání, aby mohl být vyslyšen, někdy i dříve, než si všechno srovná v hlavě, či si to vůbec stačí uvědomit. Jakoby to skutečně byla jakási Vyšší síla, která zde panuje. K. se zde cítí cizí sám sobě. Snad je to jen místo k žití, o které K. bojuje a úkolem, který musí splnit je život. Každopádně se od chvíle svého příjezdu do vesnice pokouší nalézt nějaké spojence, lidi si vybírá pouze podle zisku, který mu mohou přinést. Na první pohled to ale tak nevypadá, proto si získá též přízeň a lásku vesnické dívky Frídy, milenky jednoho z vyšších úředníků, s kterou společně s dvěma neužitečnými pomocníky chvíli žije. Avšak poté, když se za účelem získání nových informací vídá s pro vesničany zapovězenou rodinou, zradí ho Frída s jedním z pomocníků. Za celou dobu svého pobytu ve vesnici se zámku nepřiblíží ani na krok, a v tomto úsilí též román končí. Vyznání ducha zeměměřiče K., je asi takové, jak ho ve své knize Už se blíží meče popsal Ivan Klíma : "Aspoň svobodně promluvit před mocným mužem, aspoň dát svobodu opravdovosti svého nitra, jakkoliv to svět může považovat za tvrdohlavost či dokonce sebevražednou hloupost. Žít opravdově svůj život, nést úplně svůj úděl, jakkoliv je těžký, jakkoliv je na konci poznamenán smrtelným ortelem, stále znovu svádět boj o to, aby do života vnikl alespoň záblesk světla, absolutní záře, která prýští ze Zákona, takový je především smysl života či dokonce boje zeměměřiče K."
Celé to úsilí Kafkových hrdinů končí porážkou, neúspěchem, někdy i smrtí, ale nejsou to hrdinové apatičtí, nýbrž neúnavně usilující. Ovšem jsou to hlavně Kafkovy problémy, které jsou vtěleny do jeho postav, je to boj o uchopení či pochopení světa v jeho celistvosti. Hrdinové obou velkých románů si vytvoří vlastní postoje ke všemu, ale po neúspěchu se dostanou do konfliktu se světem. Stejně tak Kafka nahlíží na vše ze své sklíčené pozice úředníka, přičemž jeho fikce o světě představovaným řídící rozvětvenou úřední mašinérií, se opírají o autentický zážitek. Usiluje proto o jiné, celistvé pojetí světa, o svobodu žít.
Říká se, že Franz Kafka byl mužem bolesti. Narodil se do doby předělu, žil v čase plném otřesů, poznamenaném zhroucením dosavadních hodnot. Kafka sám byl přímo postižen především dlouhotrvajícím onemocněním. V jeho třiceti čtyř letech mu byla zjištěna tuberkulóza, v tu dobu takřka nevyléčitelná nemoc, která se projevila nejen oslabením organismu, ale zřejmě i v jeho díle, které má hlavně ke konci pesimistický nádech, viz.už třeba jen motiv zimy, který provází román Zámek. To, že jeho stěžejní díla jsou nedokončená, tedy otevřená a nikoliv dokonalá, svědčí o tomto pesimismu a zároveň o bezvýchodnosti Kafkových děl, kdy se autor nemůže spokojit s žádným jednoznačným rozřešením. Kafkovy romány dávají tedy čtenáři rozličné možnosti vlastní interpretace, aniž by to však autor předem zamýšlel. To, že romány neexistují v podobě považované autorem za konečnou je též jistým výrazem doby, která východiska pro život teprve hledá .
Kafka věděl, proč před svou smrtí žádal svého přítele Maxe Broda, aby rukopisy jeho nedokončených románů spálil. Sám k tomu řekl : "Lidé by všechno jen špatně pochopili a já už bych se nemohl bránit."
Franz Kafka zemřel 3. června roku 1924 ve svých čtyřiceti jedna letech v rakouském sanatoriu na následky sedm let trvající tuberkulózy. Jeho celoživotní dílo, dle doporučení tehdejší velké autority literárního světa, Thomase Manna, řadíme k tomu, co je nejvíce hodno čtení.

(konec článku Franz Kafka)

Vytisknout referát Franz Kafka | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela