Josef Jungmann

autor: Michal Dvořák datum: 15.09.2002 zobrazeno: 3x

Josef Jungmann pocházel z Hudlic u Berouna a byl šestým dítětem chudého ševce Tomáše Jugmanna a Kateřiny rozené Kinské. Na přání rodičů se měl stát knězem, a tak byl poslán nejprve do Berouna a poté do Prahy na piaristické gymnázium. Vystudoval filosofii na univerzitě, kde jej profesor matematiky Stanislav Vydra přivedl k českému vlastenectví. Následovalo studium práv, které však z rodinných důvodů nedokončil. Od roku 1799 totiž mladý Jungmann získal při studiu místo učitele na litoměřickém gymnáziu a zde se roku 1800 oženil s Johannou Světeckou.Po sňatku se rozhodl pro učitelskou dráhu, protože mu skýtala nejvíce prostoru a času pro literární činnost. Jako první gymnaziální učitel se věnoval výuce češtiny, což mu přineslo velkou popularitu mezi vlasteneckou společností a přivedlo ho do Prahy, kde v letech 1815 - 1844 vyučoval na staroměstském gymnáziu a posledních deset let stál v jeho čele.
Kromě své činnosti učitelské se Jungmann zabýval i činností překladatelskou. Zvláště významné byly překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Vytkl si za cíl výrazné posílení slovní zásoby, neboť právě překlady moderních děl ukazovaly její nedostatečnost. Přes spory s mnoha tehdejšími jazykovědci včetně Josefa Dobrovského prosadil do češtiny velké množství novotvarů, citlivě přebíral slova z jiných slovanských jazyků a nebránil se ani mezinárodním termínům, zdomácnělým v hlavních evropských jazycích. Velký boj sváděl Jungmann se samozvanými ,,brusiči" jazyka.I díky němu dnes hrajeme na piano, a ne na břinkotruhlu nebo na klapkobřinkostroj, a nepoužíváme čistonosoplenu, nýbrž kapesník. Neujaly se však ani novotvary jeho spolupracovníků. Máme sice kyslík, dusík, uhlík a další slova, která navrhl J. S. Presl, ale už ne solík (chlor), ďasík (kobalt), nebesník (uran), kostík (fosfor). Ovocem jeho úsilí se stal pětisvazkový česko - německý slovník, který obsahoval na 120 000 slov včetně jejich významu a správného užití. Slovník mu přinesl zaslouženou slávu doma i v zahraničí. V rámci rakouské monarchie se stal členem mnoha učených společností, pražská filosofická fakulta jej zvolila dvakrát děkanem a za svou vědeckou práci byl vyznamenán i císařem.
Jungmannův slovník se stal vrcholem českého vlasteneckého snažení, plně srovnatelným s dnešními vědeckými díly. Ovšem s tím rozdílem, že tento Slovník vznikl prací pouze jediného autora. Jeho vydáním byla dokončena kodifikace moderního jazyka ve formě, kterou užíváme dodnes. Český národ tím získal prostředek dorozumění a vzdělání ve všech svých oborech lidské činnosti.
Poslední Jungmannovou literární prací byly jeho Zápisky,napsané v posledních letech jeho života,vydané však víc než dvacet let po Jungmannově smrti. Když zápisky vyšly , staly se jakousi literární senzací. Jungmann se snažil napsat vlastní životopis, avšak když poznal obtíže, spojené s prací tohoto druhu, omezil se jen na několik navzájem nesouvisejících kapitolek, v nichž se upřímně zpovídal ze svých životních zkušeností a názorů. Zápisky ukázaly, že na povrchu tichý a nevýbojný Jungmann hluboce nenáviděl šlechtu, že jeho nejmilejším autorem byl francouzský filosof Voltaire, a to proto, že nenáviděl církev a posmíval se náboženství. To mu bylo v pozdějších letech kritikou vytýkáno jako osobní nepoctivost a Jungmannův význam pro národní obrození byl neoprávněně snižován.

(konec článku Josef Jungmann)

Vytisknout referát Josef Jungmann | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela