Ernst Hemingway

autor: Tomáš Drábek datum: 03.08.2002 zobrazeno: 7x

Ernest Hemingway nositel Nobelovy ceny za literaturu se narodil 21.7.1899 v rodině Illinoiského lékaře a vedl dobrodružný život. V roce 1918 dobrovolně vstoupil do armády a byl nasazen jako sanitář na italskou frontu. Od roku 1921 do roku 1927 pracoval jako novinář a korespondent v Evropě, v roce 1936 až 1937 bojoval na straně republikánů v občanské válce ve Španělsku. Později strávil nějakou dobu v Číně a na Kubě. Své zážitky tento výjimečný autor zpracoval v dílech, která jsou zařazována mezi vrcholy moderní literatury. Hemingway sám sebe zařadil ke "ztracené generaci". V jeho románech, které se odehrávají v charakteristickém, především vyhraněně mužském prostředí, se hrdinové prosazují v často nesmyslném, hrůzostrašném světě jen na základě individuálních etických norem. V roce 1926 dosáhl Hemingway prvního úspěchu románem Slunce i vychází. V roce 1929 vyšel jeho román o světové válce Sbohem, armádo. Zážitky ze španělské občanské války zpracoval v románu Komu zvoní hrana (1940). Posledním Hemingwayovým úspěchem byla novela Stařec a moře z roku 1952. Zobrazil v ní starého rybáře, který v boji s velkou rybou pokorně a s klidem nese všechny porážky. Poslední roku Ernsta Hemingwaye poznamenala těžká choroba. Spáchal sebevraždu 2.7.1961.


KOMU ZVONÍ HRANA

Obsah knihy
Mladý Američan, válečný dobrovolník a specialista na výbušniny Robert Jordan přijíždí do Španělska, kde právě probíhá občanská válka. Jeho úkolem je vyhodit ve správnou chvíli do povětří strategicky důležitý most a napomoci tak úspěchu připravované tajného útoku republikánů proti fašistům. S úkolem jej seznamuje generál Golz, který mu klade na srdce, že most musí být vyhozen přesně podle plánu útoku, ani dříve, aby nemohl být opraven, ani později, aby po něm fašisti nemohli přivézt posily. Zároveň si však stěžuje, že vlastně není možné přesně stanovit dobu útoku. Nařizuje proto Jordanovi, aby se do doby, na kterou je útok naplánován, připravil a pak jen vyčkával zahájení útoku. Útok bude zahájen leteckým bombardováním, čili jej bude slyšet. Robert Jordan úkol přijme, ale, není z něj právě nadšený, protože si uvědomuje jeho riskantnost. Nejde ani tak o samotné vyhození mostu, ten je chráněn jen dvěma strážemi, ale spíš o vše okolo a hlavně o přežití. Jordan je seznámen se svým průvodcem, starcem Anselmem. S ním a s velkými tlumoky plnými třaskavin se vydává přes frontu, k jeho oddílu.
Cestou mu Anselmo ukázal most a pilu, kde mají tábor němci. Již z dřívějška Robert Jordan věděl, že pokud má člověk dobrého průvodce, tak není těžké překročit frontu, ani se za ní pohybovat. Jen nesmí člověk myslet na to, co by se stalo, kdyby ho němci chytili. V horách ho Anselmo seznámil s Pablem, vůdcem oddílu, se kterým měl provést akci. Byl to nerudný, statný muž. Nelíbilo se mu, že chce Robert Jordan vyhodit most tak blízko místu, kde žijí, ale po Anselmově přímluvě se rozhodne Roberta Jordana tolerovat. Cestou do tábora se Robert Jorda dozvídá o Pablovi, že je zlodějem koní, a že vedl útok na vlak u Arevela. Odborníkem na výbušniny, který jim tehdy pomáhal byl Kaškin, kterého Robert Jordan znal. Až příliš dobře.
V táboře odložil Pablo tlumoky s dynamitem k nejbližšímu stromu a všichni tři vešli do jeskyně, kde se oddíl skrýval. Jídlo jim přinesla krásná dívka, Maria. Vyměnili si jen pár vět a několik zkoumavých, nesmělých pohledů a dívka zašla zpátky do jeskyně. Robert Jordan si uvědomil, že ho něco na Marii přitahuje. Pak se stočila řeč na Pabla. Dozvěděl se, že byl kdysi statečný, ale že nyní se příliš bojí smrti, než aby riskoval nějakou větší akci.
Od mužů z oddílu se dozvěděl, že mu s vyhozením mostu může pomoci jen asi třináct lidí. Jestli to bude stačit Robert Jordan nevěděl, most si ještě dostatečně neprohlédl. Po večeři se s Anselmem šli podívat na most, důvod, kvůli kterému byl Robert Jordan právě teď a tady. Dorazili k němu večer. Byl to mohutný ocelový most s jedním obloukem a jednou strážní budkou na každé straně. Poté co si ho pečlivě prohlédli si Robert Jordan uvědomil, že vyhodit tento most do povětří nebude složitý úkol. Složitá bude příprava oddílu a ústup. Téměř nikdo z oddílu neuměl číst a tak bude muset rozdávat rozkazy psané piktogramy a všechno pečlivě vysvětlovat. Cestou zpátky se bavili s Anselmem o válce, o její nesmyslnosti. Docházejí k tomu, že lidé kteří bojují, ti kteří se navzájem zabíjejí většinou ani nevědí proč bojují. Neznají smysl vzájemného vraždění, ale přesto vraždí a jsou vražděni.
Po návratu do jeskyně se všichni sesedli okolo ohniště začali domlouvat detaily akce. Protože se Robert Jordan obával, že by mohl Pablo zradit, zbavil ho velmi diplomatickou cestou velení. Vedení oddílu se ujala Pablova mujer, Pablova žena. Během rozhovoru v jeskyni panovala napjatá situace a Robert Jordan měl celou dobu ruku připravenou na pistoli, ale Pablo byl natolik inteligentní nebo se natolik bál smrti, že nepodnikl žádný protiútok, proto se rozhodl ho nezabít. Robert Jordan vyšel ven. Za chvíli vyšel i Pablo, aby se podíval na koně. Robert Jordan se vrátil do jeskyně. Venku mu cikán Rafael vyčítal, že Pabla nezabil, ale když o tom mluvil s Pilar, Pablovou ženou, shodli se, že by to bylo předčasné.
Odebral se ven, kde si rozložil spacák. Za chvíli přišla Maria a on ji přemluvil aby si vlezla k němu. Uvědomil si jak ji miluje. Tu noc spolu poprvé spali.
Ráno, když se probudil, viděl jak nad jejich přelétlo mnoho letadel. Uvědomil si, že to není dobré znamení.
Promluvil si Anselmem. Vyslal ho na hlídku k silnici. Stařec sice neuměl psát, ale Robert Jordan mu poradil jak si má jednotlivá vozidla značit a jak je má počítat. Během dne přišel Fernando se zprávami. Mimo jiné i řekl, že se mezi lidmi povídá o velké republikánské ofenzívě, o tom, že budou vyhozeny do povětří některé mosty. Ani si neuvědomil, jak špatnou zprávu přinesl.
Během cesty k El Sordovi vyprávěla Pilar o krutostech během prvních dní revoluce. El Sordo je vůdce sousedního partyzánského oddílu a Robert Jordan ho chtěl přimět, aby mu dal k dispozici několik svých mužů. U sklenice whisky se Robert Jordan dozvídá, že ani zdaleka nemůže dostat tolik mužů, kolik by potřeboval. Když si u Gotze v kanceláři promýšlel, v jakém počtu se dá taková akce provést myslel aspoň na dvacet mužů. Teď měl naději mít jen třináct. I koní pro ústup bude málo. Pilar i El Sordo se vyptávali na dynamitníka, který jim pomáhal při posledním přepadu vlaku, Kaškina. Robert Jordan jim řekl, že při ústupu z jiné akce byl raněn do zad a musel ho na jeho prosbu zastřelit. Během rozhovoru se El Sordo snažil dát Robertu Jordanovi najevo, že s ním do této akce půjde, ale zároveň mu vysvětloval, že to pro všechny znamená obrovské nebezpečí, zejména proto, že ústup bude třeba provést za bílého dne. Po chvíli se Pilar, Maria i Robert Jordan zvedli a šli se projít. Po odpočinku na vřesové louce se vydala Pilar sama zpět k táboru, zanechávaje oba milence samotné. Tehdy zažila Maria s Robertem Jordanem nejkrásnější milování svého života.
Přemýšlel o své situaci. Nejen o nejbližších dnech, ale o svém dalším životě. Přemýšlel o tom, jak se bude Maria líbit lidem v Americe, jestli dostane práci na univerzitě, když teď bude zákonitě ocejchován jako rudý, ačkoli je antifašista, ne komunista. Maria se vyznala ze své lásky Robertovi až najednou uviděli Pilar. Ta chvilku vyzvídala, jaké to bylo, ne oplzle, jen si chtěla udělat jasno a pak se všichni tři vrátili do tábora. Když se blížili k táboru, začaly padat první vločky květnového sněhu.
Vrátili se do svého tábora. Od Pabla se Robert Jordan dozvěděl, že tento typ vánice jde od Cantabrica, čili bude hodně sněhu, ten ale vydrží jen krátce. To posune dobu ofenzívy, uvědomil si. Pilar vyprávěla o svém bývalém příteli, toreadorovi Finitovi. Robert Jordan zatím přemýšlel o Anselmovi, který byl stále ještě na hlídce.
Anselmo na hlídce myslel na to, že by se vrátil do tábora, protože na silnici nebyl žádný provoz a zvyky hlídek už znal, a už se chtěl vydat na cestu, když v tom se po silnici přiblížilo osobní auto, maskovaný Rolls-Royce generálního štábu. Kdyby byl na hlídce Robert Jordan, uvědomil by si, co to znamená, že po silnici jezdí větší množství aut generálního štábu. Uvědomil by si, že ofenzíva nebude tak neočekávaná, jak všichni doufali.
Anselmo celý den pozoroval strážnici fašistů. Uvědomil si, že jsou to lidi jako je on nebo inglés, Robert Jordan. Jediné co je dělí, jsou různé rozkazy od různých velitelů. Jen ty rozkazy z nich dělají nepřátele, jen kvůli svým rozkazům budou muset zítra zemřít. Najednou se vedle něho zjevil Robert Jordan, aby ho odvedl do tábora.
Během večera se opět vyhrotila situace s Pablem, a když se vše vyřešilo, přemýšlel Robert Jordan, co by dělal, kdyby se mohl vrátit do Madridu, kde pobýval před svým odjezdem za frontu. Večer k němu do spacáku opět přišla Maria
Ráno, těsně poté, co se Robert Jordan probudil, se na kraji lesa objevil muž na koni. Robert Jordan sáhl po automatické pistoli, a drže ji oběma rukama, zamířil muži na hruď. Když muž sáhl po samopalu, vystřelil. Muž se svezl z koně a noha se mu zachytila v třmeni. Kůň, polekaný výstřelem vlekl muže do lesa. Robert Jordan rozhodl, že někdo musí s koněm odjet, aby jeho stopy nekončily u jeskyně. Ostatním nařídil, aby se připravili na fašistickou hlídku, která bude postrádat mrtvého muže.
Hlídka se opravdu objevila, ale to už byli všichni dobře připraveni. Ona se však jen rozhlédla a odjela po stopách koně mrtvého muže. Primitivo, který hlídkoval na kopci začal ukazovat na vzdálený vrch. Fašistická jízda napadla El Sorda. Robert Jordan se rozhodl nejít jim na pomoc a Pilar ho podpořila. Večer si Robert Jordan pročítal dopisy mrtvého muže. Teď, když mrtvý muž začal dostávat podobu konkrétního člověka, ozvalo se v Robertu Jordanovi špatné svědomí. Kolik lidí už zabil, ptal se sám sebe, kde vzal právo zabíjet. Právo nezemřít mu dává právo nechat umírat jiné.
El Sordo zatím utíkal nahoru do hor, když dolů nemohl. Nakonec se opevnil na vrcholu holého kopce. Jeho život ukončila až letadla bombardující vrchol kopce, když se mu předtím podařilo lstí zabít velitele fašistů. Fašisté, aby měli důkaz, že Sordovu bandu pobili, uřezali všem hlavy, posbírali zbraně a stáhli se.
Anselmo viděl fašisty, kteří zabili El Sorda a podal zprávu o celé události v táboře Pilar. Robert Jordan se rozhodl, že musí poslat na velitelství zprávu o tom, že fašisté o ofenzívě vědí. Anselmo Robertu Jordanovi doporučil jednoho muže, Andrése, který znal cestu přes frontu. Poslední noc trávili Maria a Robert v dlouhém rozhovoru. Povídali si o sobě, o budoucnosti, o přítomnosti, probírali spoustu zbytečností a bylo jim dobře. Maria taky Robertovi prozradila jak se dostala do hor. Golz se zatím v Madridu připravoval na útok. Asi ve dvě hodiny v noci probudila Pilar Roberta Jordana s tím, že Pablo utekl. Za chvíli zjistili, že s rozbuškou a jedním svazkem dynamitu. Naštěstí půjdou nálože odpálit granáty. Pablo se ale za několik hodin vrátil, veda s sebou pět mužů z okolních partyzánských oddílů. Rozbušky sice hodil v návalu zbabělosti do řeky, ale granáty je nahradí. Ráno se celá skupina vydala k mostu. Mezitím se Andrés dostal na velitelství, ale zprávu od Roberta Jordana se mu podařilo předat příliš pozdě. Útok již nebylo možné zastavit.
Pablo dostal za úkol vyřídit dolní strážnici a přeřezat telefonní vedení. Anselmo byl s Robertem Jordanem domluven tak, že stráž zabijí ve stejnou chvíli. Když byli oba strážci zastřeleni, spustil se Robert Jordan na nosníky mostu a bera si od Anselma svazky dynamitu, připoutával je k mostní konstrukci. Nakonec připevnil granáty a na jejich závlačky drát. Po silném zatažení měly pojistky vypadnout a granáty měly odpálit dynamit. Od horní strážnice se vrátil zbytek oddílu. Jeden muž byl zabit a Fernando měl vnitřní zranění. Vyžádal si však pušku a kryl úsek silnice u mostu. Poté, co byly nálože na obou stranách mostu vykřikl Robert Jordan na Anselma, aby vyhodil most do povětří. Zároveň vší silou zatáhl za drát a vrhl se tváří k zemi. Když přestaly padat kousky ocele, podíval se na Anselma. Byl mrtev. Pablo, který měl zlikvidovat dolní strážnici se objevil vzápětí. V patách mu byl malý tank. Ti co přežili se vydali ke koním. Nasedli a rychle se dali na ústup. Dojeli až k louce, kterou měl pod palbou tank. První se ji pokusil ji pokusil přejet cikán Rafael. Přestože po něm tank vystřelil, dostal se na druhou stranu bez úhony. Po něm jel Robert Jordan. Jeho kůň byl však zasažen střepinou z dělostřeleckého granátu, převalil se na Roberta a zlomil mu nohu. Tehdy si Robert Jordan uvědomil, že je ním konec. Věděl, že nemůže jít dál, a že brzy vykrvácí. Přemluvil ostatní, aby šli dál. Připravil si pistoli a zapřísahal se, že nesmí omdlít, než přijde první fašistický voják…
Jazykový a stylistický rozbor a můj názor
Komu zvoní hrana je román, který jsem začínal číst se smíšenými pocity, jakkoli je Ernest Hemingway zárukou kvality, stejně jako každou knihu, která je označena jako povinná četba. Četl jsem ji totiž již v lednu na Budějovické do "čtenářského deníku". Jak jsem se do románu začítal, začínal se mi čím dál, tím víc líbit. Teprve zpětně jsem si uvědomil že na pěti stech stranách Hemingway popisuje pouhé tři dny. Když jsem román zběžně pročítal předtím, než jsem začal psát tento referát, uvědomil jsem si, že ačkoli nemám mnoho času, znovu se začítám do nejzajímavějších partií a musím se nutit, abych některé odstavce přeskočil, abych stihl referát napsat v termínu. Podle mého názoru je tato kniha jednou z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, jakou jsem kdy četl.
Je znát, že Ernest Hemingway čerpal ze své vlastní zkušenosti z občanské války ve Španělsku, které se zúčastnil jako dobrovolník. Román je psán velmi realisticky, až naturalisticky, bez zbytečně květnatých vět, kromě částí, které popisují lásku Roberta a Marie. Ty jsou čistě romantické v celém jejím průběhu a nezpronevěří se tomuto ladění ani v samém závěru, kde láska Roberta a Marie končí tragicky Robertovou smrtí. Navzdory realistickému ladění románu, zůstává čtenáři prostor pro vlastní fantazii, protože mnoho věcí zůstává zahaleno rouškou tajemství. Celkově se román vymyká všem obvyklým škatulkám, do kterých jsme zvyklí romány řadit. Zde je od každého něco, citlivě spojené do jednolitého celku.
Místy Hemingway sleduje dvě dějové linie najednou, čímž je zvyšována dramatičnost děje. Formou vyprávění je čtenář seznamován s minulostí hlavních postav, která je zde sledována jako další krátká dějová linie. Dozvídá se tak příčiny jejich dnešního chování, které je někdy zdánlivě nesmyslné, ale v návaznosti na minulost dostává smysl. V románu Komu zvoní hrana je proveden velmi detailní psychologický rozbor všech hlavních postav, čemuž napomáhají jak dialogy ve vypjatých situacích (nejlepším příkladem jsou oba rozhovory s Pablem, kde Pablo doslova balancuje na tenkém rozhraní života a smrti), popis mimiky v kontextu se situací a nemalou měrou přispívají i již zmíněná intermezza z minulosti "zkoumané" postavy. Velmi násilně působí v textu eufemistické obraty typu "…já se ti na to vytento…" nebo "…dej si ten svůj nechci říct jaký tlumok nechci říct kam…". Nevím jaké výrazy jsou použity v originále, ale myslím si, že by člověk spíše přehlédl příslušné sprosté slovo, než takovýto kostrbatý a do kontextu naprosto se nehodící obrat.
Láskou Marie a Roberta Jordana se snaží Hemingway ukázat, že válka není jedna nepřetržitá bitva, ale že zůstává čas i na citové vzplanutí, které může být prožito stejně plně jako v mírových dobách. Vojenský charakter románu, v podstatě nudný popis partyzánské akce dostává nový rozměr, stává se civilnějším a přístupnějším čtenářově srdci. Cit, který prožívají Robert s Marií se vine celým románem jako červená nit a vyústění není překvapivé, když si člověk uvědomí, že romantická láska nemůže skončit jinak než tragicky, jak už jsem předeslal výše. Miloš Kopecký pronesl krásnou větu o romantické lásce Romea a Julie:"Romeo a Julie musí skončit tragicky, aby neskončili blbě". Na tuto myšlenku ho přivedla úvaha, jak by se život Romea a Julie vyvíjel dál. Vzali by se? Vždyť už manželé byli. Žili by spolu v jedné domácnosti, chodili by do práce nebo by žili z peněz které vy jim poskytly usmířivší se rody Kapuletů a Monteků? To přece nemá s romantikou nic společného.
Podobná úvaha se nabízí i zde. Jak by dopadli Robert a Maria, kdyby si Robert nešťastnou náhodou nezlomil nohu a kdyby Hemingway neukončil svou knihu v místě, kdy drama vrcholí. Děj by se musel zákonitě rozmělnit v nasládlou ságu rodu Jordanů a čtenář by odkládal knihu znechuceně s pocitem něčeho nepatřičného. Takto je děj náhle ukončen dříve, než se čtenář vzpamatuje z nešťastné náhody, která tak nečekaně překazila do té doby úspěšný ústup. Proto Hemingwaye považuji za skvělého autora, který se nesnaží svou knihu zakončit za každou cenu "happy endem".

(konec článku Ernst Hemingway)

Vytisknout referát Ernst Hemingway | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela