Francisko Franco

autor: Michal Říha datum: 24.2.2002 zobrazeno: 22x

Francisko Franco Bahamode se narodil 4. prosince 1892 v El Ferrolu v Galicii na svátek svaté Barbory,patronky dělostřelců.Narodil se ve vojenské rodině a necitlivé chování jeho otce vedlo k trvalému rozkolu mezi nimi.Do dvanácti let studoval na soukromé škole,která byla vedena katolickým knězem.Jeho matka,která ho velmi konzervativně vychovávala, mu vštěpovala zásadu,že studium je možnost postupu dál,a díky tomu získal svou charakteristickou vlastnost ctižádost.Franco byl jediným ukázněným členem v rodině.Nezajímal se o ženy,o pití ani karban.Jeho vášní byly mapy.
Narodil se koncem dlouhé hospodářské,společenské a politické krize,která vyvrcholila ztrátou posledních španělských zámořských kolonií v roce 1898. Franco byl produktem této souhry historických okolností a rozhodnutí,která od dětství učinil,byla úzce spjata s vývojem událostí v zemi.
V roce 1907 nastoupil jako kadet na Vojenskou akademii pěšího pluku v Toledu.Patřil mezi pilné studenty,ale jeho výsledky byly průměrné.Studium mu neulehčily ani tělesné nedostatky jako malá vyzáblá postava s mírnou vadou řeči a venkovský přízvuk.Roku 1910,kdy jako poručík opouštěl akademii, považoval sám sebe za součást elitního sboru,který je schopen uchránit Španělsko před zkázou a potupou,k níž vedla sobecká neschopnost politiků.
Sám politiku nenáviděl v jakékoliv formě.Konzervativci byli reakcionáři a sobečtí majitelé půdy.Liberálové byli úplatní a sobečtí obchodníci. Socialisté byli lidé propadlí iluzím nebo ještě něco horšího.Franco nebyl též nikdy fašistou a v nějakou utopii nebo ideologický systém nevěřil ani v nejmenším.
Vyznal se dobře ve válečné teorii i praxi.Nebyl génius,ale vyznačoval se důkladností a klidem,nezvětšoval své chyby a učil se z nich.Válka a s ní nerozlučně spjatá krutost byla pro něj odporná záležitost,někdy byla ovšem pro pokrok civilizace nezbytná.Vlastní motivaci popisoval jako "povinnost a lásku k vlasti".
Když mezi Španělskem a Marokem vypuklo roku 1911 nepřátelství, dobrovolně odjel 1912 do Afriky.Kariéra Franca jako vojáka v severní Africe se stala rozhodujícím činitelem pro jeho osobní a profesionální vývoj a pro jeho pohled na sebe sama jako na člověka s mimořádným posláním.Napomohla ostatním ho vnímat jako charismatickou osobnost.Jeho charakteristika v té době by zněla:chladná hlava odpovídala chladnému srdci,velké inteligenci a obrovské odvaze a vůli.Vznikla tu i legenda o jeho imunitě proti střelám nepřátel (během svého života byl jen jednou zraněn do břicha v roce 1916).V Africe byly položeny základy jeho budoucí moci.Proto Franco také říkal : "Bez Afriky si sám sebe neumím představit."
Během pobytu v Africe byl povýšen na nadporučíka,1913 získal Vojenský kříž,1915 už byl kapitánem a 1917 majorem.V tomto roce byl převelen do Ovieda v Asturii a zde se zasnoubil s Marií del Carmen Polo y Martinez Valdésovou.1920 se však vrátil do Maroka jako velitel cizinecké legie.Roku 1925 se stal plukovníkem a ve 33 letech byl povýšen na brigádního generála a vrátil se do Španělska.
V této době se lidé začínali přiklánět k republice a zvyšovala se touha zbavit se krále Alfonse XIII a Prima de Riveri.Franco však nikdy nemluvil o politické situaci,ale hlavně o legiích a válce v Maroku.Nezúčastnil se ani pokusu o převrat ani setkání důstojníků na protest proti Primerově přání reformovat armádu.Za svou věrnost byl odměněn a v roce 1927 se stal ředitelem Všeobecné vojenské akademie v Zaragoze.Zde se snažil uplatnit ctnosti jako hierarchie, povinnost, disciplína, sebeobětování, ale i intelektuální zvídavost, zpochybňování pravd a právo na svobodu a rovnost.Díky tomu se zvýšila jeho společenská a osobní vážnost a posílilo se jeho vědomí vlastního významu a celonárodní důležitosti.
Roku 1929 propuklo spiknutí proti Primovi , 1930 byl nucen abdikovat , byla sestavena nová vláda,ale republikánské cítění stále sílilo.Franco se k situaci nevyjadřoval,protože režimu vděčil za živobytí,k principům byl loajální a byl odpovědný za ženu a dceru.Impulsivní muž z Maroka byl teď nahrazen jiným, který tiše vypracovával strategii a předpovídal výsledky dřív,než táhl.Ale i tak byl obeznámen s konspiracemi republikánů, protože k nim patřil jeho bratr Ramón.Franco však byl loajální monarchii.
14. dubna 1931 propukla ve státě vzpoura,která vyústila v pád monarchie a vyhlášení Druhé republiky.Franco prohlásil v rámci dvojakosti,což byla jeho vlastnost reakce na politické události,že každý musí spolupracovat při tvorbě vlády a míru,ale on že není republikánem.
Nový ministr války Azaňa se rozhodl reformovat armádu (snížit její stavy, zprofesionalizovat a omezit vliv důstojnictva v politické situaci).Franco stál proti,byl proto přesunut do nižší funkce a byla zrušena jeho akademie.Pro Franca byla armáda jedinou pravou národní institucí : existovala od pradávna, byla beztřídní,nadkrajová,neúplatná,objektivní a nezaujatá.Vše ostatní ve Španělsku bylo pro něj podezřelé.Franco proto naznačil nelegitimnost republiky a kritizoval reformy,za což mu byla udělena důtka,načež v dopise vyjádřil politování nad chybnou interpretací jeho myšlenek.Nakonec byl odvelen do Asturie.
Roku 1932 proběhl pokus o puč,ke kterému se přidal i Sanjurjo.Též Franco byl vyzván,ale odmítl,protože nevěřil,že převrat uspěje ,a zdržel se otevřeného odporu. "Když já povstanu,bude to proto,abych zvítězil,"pronesl před pučem. Zde se projevil jeho pud sebezáchovy,když nechtěl obětovat kariéru a ohrozit svou budoucnost.Odkryl též tvrdý a vypočítavý rys povahy,když navštívil později Sanjurja ve vězení a řekl mu,že měl raději zemřít,když se mu puč nepovedl.
V roce 1933 se Franco stal vrchním velitelem Baleárských ostrovů,1934 osobním poradcem ministra války během manévrů v severním Španělsku a při vření v Asturii byl pověřen vojenskými operacemi.1935 byl odměněn pozicí vrchního velitele Africké armády,ale byl povolán do Španělska jako náčelník ústředního generálního štábu,čímž se stal jednou z největších osobností vojenského i politického významu.
Při volbách v roce 1936 zvítězila Lidová fronta a pro Franca to znamenalo "počátek nového revolučního procesu." Byl vyhlášen válečný stav a Azaňa chtěl zažehnat nebezpečí tím,že poslal důstojníky pryč.Franco se dostal na Kanárské ostrovy.Choval se opatrně,nechtěl si nikoho znepřátelit.Udržoval kontakty se spiklenci,ale zároveň varoval ministra války před neklidem v armádě.Jeho počáteční neochota připojit se k povstalcům měla dva důvody: sám nebyl vůdcem povstání a nebyl přesvědčen ,zda to uspěje.Teprve po dlouhém váhání se přidal, protože bez jeho armády v Africe by nebyl zajištěn dostatečný úspěch při střetu.
17. července 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku a Franco poslal posádkám telegram: "Sláva Africké armádě.Španělsko nade vše.Přijměte nadšené pozdravy od posádek,které se připojují k vám a ostatním našim druhům na poli v těchto historických okamžicích.Bezmezná víra ve vítězství!Ať žije Španělsko!"
Jeho pozice záhy nabrala na významu,protože běh povstání závisel na tom,zda se nejlepším oddílům, Africké armádě, podaří přeplavit přes Gibraltar na Pyrenejský poloostrov.Dosažení tohoto důležitého cíle díky Francově odhodlání a tomu,že se o pomoc obrátil na Hitlera a Mussoliniho,způsobilo jeho zdánlivou nepostradatelnost.
Dobytí Extremadury,bleskový a zničující postup na Madrid ze západu a osvobození Toleda z obklíčení pod jeho velením,povýšilo Franca do pozice neotřesitelné nadřazenosti v době,kdy složitost vojenského konfliktu vyžadovala,aby se velení ujal jediný vrchní velitel.Byl proto jmenován generalisimem ozbrojených sil a předsedou španělské vlády.Vzdal se velení Africké armády a už se neangažoval v přímém řízení vojenských operací v terénu.
V roce 1939 Francie a Velká Británie uznali Franca a jeho kabinet za legitimní španělskou vládu.Když došlo k jednání mezi republikány a nacionalisty,Franco je přerušil s tím,že jeho armáda nastupuje v konečné vítězství a kapitulaci všech. 27.března se vzdal Madrid. 1. dubna Franco napsal a podepsal poslední rozkaz : "V tento den,kdy je rudá armáda zajata a odzbrojena,dosáhla nacionální vojska svých konečných vojenských cílů.Válka skončila."
Franco vyžadoval totální vítězství a nechtěl se vzdát svého postavení,protože sám sebe viděl v poslání udržet jednotu Španělska(pluralita a rozmanitost v politické oblasti měly být nahrazeny uniformitou a přizpůsobením).Vytvářel fikci nepostradatelnosti,kdy bez něj by se navrátil chaos,vystupoval jako spasitel a ochránce pravého Španělska. 8.srpna 1939 vydal zákon,kterým na sebe převzal absolutistickou moc při řízení státu.
Dlouhá léta si udržel moc,protože hrál roli nestranného soudce mezi soupeřícími politickými frakcemi, které ho podporovaly, a uvnitř svého nedemokratického systému ponechal stoupencům prostor k manévrování. Neztotožňoval se ani s jednou stranou ani nepropagoval novou jednotnou stranu, která je spojila od roku 1937,přestože byl jejím celonárodním šéfem.Neshody mezi nimi mu naopak vyhovovaly,protože snižovaly riziko,že by ho společně svrhly a ospravedlňovaly jeho funkci ručitele vnitřního míru a rovnováhy. Opíral se o malou skupinku politicky vyhraněných,osobně čestných a zcela loajálních mužů.
Franco tvrdě potlačoval síly,které mu odporovaly.Jeho režim byl spoustou lidí nenáviděn,ale též podporován těmi,kteří věřili,že Franco zemi vysvobodil z chaosu Druhé republiky a z hrozby komunistického převratu.Všechny informace byly kontrolovány,propaganda překrucovala pravdu tak,aby stál Franco vždy v příznivém světle. Jeho úspěchy byly zvětšovány a obtíže bagatelizovány.I to,že se Španělsko nezúčastnilo 2. Světové války,bylo přičítáno Francově suverénní obratnosti,která mu umožnila odolat tlaku Osy.Nedostatek potravin a kšefty byly naopak přičítány nepřátelům ze zahraničí.
Franco se vždy mohl spolehnout na církev,která vytvářela jeho obraz jako patrona katolicismu,ochránce identity Španělska jako katolického národa a spasitele křesťanské civilizace.Církev také požehnala roku 1936 občanskou válku jako "křižácké tažení" a papež 1939 blahopřál Francovi "ke Španělskému katolickému vítězství".
Po vypuknutí 2. Světové války zůstalo Španělsko neutrální ,ale prodávalo suroviny nejen spojencům,ale i Adolfu Hitlerovi.Cílem Franca se stalo získat francouzské Maroko,a proto řekl Hitlerovi,že vstoupí do války pouze tehdy,když mu ho přenechá.Mezitím mu Velká Británie a USA ekonomicky pomáhaly,aby mu zabránily v podpoře Osy a zajistily si přístup k Gibraltaru,ale ne tolik,aby Španělsko mohlo pomoci Německu.Postupně se však Franco přiklání k Ose a věří,že bude Velká Británie poražena.Během války mezi lety 1940-1941napsal román Rosa (historie Španělska od roku 1898 do 1939 na pozadí osudů rodiny ze středních vrstev-připomíná jeho rodinu),který nechal zfilmovat a sloužil mu
k vlastní propagandě.
Po obratu ve válce,sílily v zemi tlaky,aby obnovil monarchii,což Franco odmítl s tím,že by to přineslo komunismus a anarchii.Ve skutečnosti se mu však absolutistická moc a užívání privilegií staly návykem a cítil se odpovědný pouze "Bohu a dějinám".
Ke konci války se Franco přiklonil ke Spojencům,ale roku 1945 byl odmítnut při vstupu do OSN. Postupně se začal politicky otáčet a vydával za svou myšlenku nastolení monarchie.1945 vydal Chartu Španělska,kde stanovil práva omezená frankismem (není názorová pluralita a svoboda projevu).Po Postupimi řekl,že Španělsko "nežebrá o post v žádné mezinárodní organizaci a nepřijalo by zajisté žádné místo,které by bylo neúměrné jeho historickému významu,počtu obyvatel a službám mírovým a kulturním,"včetně neutrality za 2. Světové války.
"Já jsem strážce,jenž je na stráži bez oddechu," řekl v roce 1946,když byl vyloučen z orgánů OSN.Tím lid získal přesvědčení,že on je vůdcem v pokusu zahraničí zničit Španělsko.Roku 1947 vydal Zákon o následnictví,kdy se země měla stát královstvím a on měl vládnout až do smrti.
Po roce 1947 se zhoršily vztahy mezi západem a východem,tím stoupla cena Španělska a už roku 1948 s ním Francie a Velká Británie navázaly diplomatické styky.Franco chtěl tempo při jednáních udávat sám a jeho zvolené tempo se dalo označit za "rychlost váhavého hlemýždě".Ale i tak se mu podařilo prosadit,že se v roce 1955 stalo Španělsko členem OSN.
Od roku 1936 využíval Franco taktiky k udržení moci jako represe,výzvy k jednotě,apokalyptické vize republikánského chaosu a představu sebe sama jako arbitra mezi znesvářenými vládními frakcemi.Od padesátých let byla vytvořena nová taktika "překrucování skutečností tak,aby vypadaly bezvadně". V zemi se však šířila stále větší nespokojenost.Franco se začal spoléhat na setrvačnost systému,že ministři udrží zemi v chodu,a začal se věnovat více lovu,střelbě a rybaření.Na předsednictvo vlády přenesl tvorbu politiky,ale nadále schvaloval návrhy zákonů a předsedal zasedání vlád.
Mezi lety 1940-1959 si nechal vystavět vlastní válečný památník v údolí padlých u El Escorial k zvěčnění sebe sama a tam se nacházel i jeho hrob.Od roku 1957 do 1975 se začalo o Francovi mluvit jako o strůjci materiálního blahobytu a prosperity (v padesátých letech se obrátil k mezinárodnímu kapitálu).Od šedesátých let se objevoval více na veřejnosti,protože to bylo období růstu životní úrovně.
Začaly se však u něj projevovat také známky tělesného ochabování.Franco trpěl Parkinsovou nemocí (progresivní degenerace mozkových buněk).Roku 1961 se zranil při lovu,čímž vyvstala otázka,co bude po jeho smrti.Na spekulace,zda není stár,však Franco odpovídal,že se cítí mlád a jeho dílo zůstane na vždy chráněno "vůlí obrovské většiny Španělů…a věrnou a neporazitelnou ochranou našich ozbrojených sil".
Odmítal jmenovat nástupce a institucionalizovat režim z několika důvodů. Neměl rád změny a nevěřil v ně,protože v nich neviděl užitek a domníval se, že jim může neomezeně zabránit, a díky tomu se vzdaloval od reality. Měl rád moc a nechtěl se jí vzdát. Byl tvrdohlavý a nepružný,proti své vůli se nenechal ani dotlačit ani přemluvit k pohybu jakýmkoliv směrem.Bál se,aby jeho nástupce nerestauroval politický pluralismus,který nenáviděl.Víra ve vlastní prozřetelnost mu bránila zvažovat ideu vlastní postradatelnosti a myšlenku,že by život mohl pokračovat bez něj.
Nakonec však v roce 1966 vyšel ústavní zákon a jeho nástupcem se stal Don Juan Carlos.V červenci 1974 byl Franco odvezen do nemocnice se zánětem žil v pravé noze,ale dál vykonával svou funkci i při fyzioterapii , která mu měla vrátit pohyb a pomoci překonat deprese. 15. října ho stihl srdeční infarkt,během měsíce následovaly další tři a k tomu se přidaly i dýchací a střevní komplikace. V tomto stavu Franco nařídil,aby jeho funkce převzal Juan Carlos.
5. listopadu byl Franco přijat do nemocnice v Madridu,kde podstoupil dvě operace střeva.Byl udržován naživu,ale v bezvědomí za pomoci množství léků a přístrojů.Zemřel ráno 20. listopadu roku 1974.
Ještě před smrtí napsal 18. října dopis,kde žádal o odpuštění,neboť "celým svým srdcem jsem sám odpustil všem,kteří se prohlásili za nepřátele.Doufám a věřím,že jsem neměl jiné nepřátele než ty,kdož byli nepřáteli Španělka. Španělsko miluji do poslední chvíle svého života,jemu jsem slíbil službu do posledního dechu,jenž je nyní,jak již vím,na dosah ruky."Požádal ,aby " zahrnuli budoucího španělského krále Dona Juana Carlose Bourbonského stejnou láskou a loajalitou" jako jeho a nezapomněli,že "nepřátelé Španělska a nepřátelé křesťanských civilizací bdí". Zpráva končila pokřikem. "Vzhůru Španělsko! Ať žije Španělsko!"


Literatura:
Sheelagh Ellwood : Franco,člověk,voják,diktátor ;Books , Brno 1999
Paul Johnson : Dějiny 20. století ; Rozmluvy , Praha 1991

(konec článku Francisko Franco)

Vytisknout referát Francisko Franco | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela