Wilhelm Canaris

autor: Václav Tikovský datum: 24.2.2002 zobrazeno: 3x

Šéf nacistické špionáže Walther Wilhelm Canaris byl sice mužem nevelkého vzrůstu, avšak o to většího významu. Bez nadsázky ho lze označit za jednoho z demiurgů našeho století. Nepatřil sice k oněm aktérům, kteří vystupují na veřejnosti, přesto však v zákulisí významně ovlivňoval děje, v nichž šlo o statisíce a milióny lidských životů. Neodlučitelně patřil k nacistické hierarchii a také on byl aktivním strůjcem druhé světové války. Bylo o něm napsáno nemálo knih a pojednání, nicméně i přesto zůstává postavou s mnoha záhadnými rysy.

Americký novinář W. L. Shirer, pobývající v Německu v letech 1934 až 1940, o něm vypověděl: "Byla to osobnost tak těžká k proniknutí, že spisovatelé nejsou shodni v tom, jaký byl člověk, v co věřil, jestli vůbec v cokoli věřil. Cynik a fatalista, nenáviděl výmarskou republiku a tajně proti ní bojoval a později stejným způsobem postupoval proti třetí říši."

V popředí našeho zájmu přirozeně stojí otázka, jak se působení tohoto muže promítlo do naší historie. Zcela jistě neblaze, poněvadž Canarisův abwehr proti nám pracoval dlouhá léta před válkou a samozřejmě během ní. Canaris se osobně zúčastnil nacistického záboru 15. března 1939 a též v pozdějších letech do Prahy několikrát zavítal. Pokaždé tu měl co dělat.

O jedné jeho návštěvě nacházíme zajímavé svědectví ve vzpomínkách české herečky Lídy Baarové Života sladké hořkosti. Baarová ve třicátých letech natočila v Německu několik filmů. Neunikla přitom pozornosti Josepha Goebbelse, ba co více: Goebbels, známý milovník žen, bezhlavě propadl jejímu kouzlu. Říšský ministr propagandy (navíc otec početné rodiny) a jakási česká herečka! Skandál, do něhož se osobně vložil vůdce - a Lída Baarová putovala, odkud přišla: vrátila se do Prahy. Herečka událost přesně nedatuje, ale došlo k tomu zřejmě krátce před nacistickým záborem. V Praze se obrátila na známého filmového producenta Miloše Havla, který ji navázal na jistého doktora Holma.

V ROLI VERBĺŘE


Baarová zpočátku netušila, že jde o zpravodajce (a už vůbec ne, že jde o Paula Thümmela, trumfové eso naší zpravodajské služby vedené pod šifrou A-54), a získala pro něj některé podružné informace. Jednoho dne ji doktor Holm zavezl do Dejvic do jedné z budov na dnešním "kulaťáku".

"V rozsáhlé, bohatě zařízené kanceláři mě přivedl k důstojníkovi, jehož mi představil jako admirála Canarise," vzpomíná Baarová, "chvíli mluvili spolu, pak mě nechal s admirálem o samotě. Slyším, že jste s doktorem Holmem dobrá přítelkyně. Jsem rád, že jsme našli mezi českými herečkami ženu, která má pro nás porozumění, začal neurčitě. Vyptával se na rodiče, na mé povolání, na některé události v Berlíně a také na poměry v českém filmu. Holm mě však pro toto setkání málo připravil (...) Neprojevila jsem se jako bystrá žena, která se dovede něco dozvědět a měla by chuť do nějaké vysoké a tajuplné hry; odpovídala jsem spíše záporně, tvrdila jsem neustále, že politice nerozumím a že jsem vlastně uzavřena ve skleněné věži svého umění. Canarisovy otázky byly stále kratší a stručnější; nakonec se vlídně se mnou rozloučil a propustil mě. Musela jsme počkat venku na Holma."

Přišel nespokojený. Poznamenal, že "tohle nevyšlo" a že každý se nehodí pro všechno. Přestal herečku úkolovat a jeho další zájem o ni zřejmě ochabl.

Může se zdát málo pravděpodobné, že by se Canaris angažoval, aby získal jakousi českou herečku ke spolupráci. Avšak Baarovou v jeho očích zcela jistě ozvláštňovala její avantýra s Goebbelsem a kromě toho patřilo mezi jeho zvyklosti, že vytipované agenty verboval osobně. Ženám ovšem příliš nedůvěřoval a nepovažoval je za spolehlivé agentky. Jeho návštěvu bohužel nemáme ani přibližně datovánu. Nicméně epizoda je zajímavá ještě čímsi jiným, totiž jedním zasutým, časem již dávno převrstveným momentem: když admirál bral na sebe roli verbíře, zdalipak si vzpomněl ... jak kdysi verbovali oni jeho?

OŘĺŠEK K ROZLOUSKNUTĺ


Asi sotva, poněvadž jednak to bylo už kdysi dávno, jednak se od té doby v jeho životě odehrálo příliš mnoho. Historka však stojí za vyprávění, třebaže je vlastně jenom jednou z verzí. Canaris patřil k lidem, kteří přišli na svět se stříbrnou lžičkou v ústech. Narodil se 1. ledna 1887 v rodině majitele hutí a svou kariéru začal ještě před první světovou válkou jako námořní důstojník.

V první světové válce sloužil jako zpravodajec na německém lehkém křižníku Dresden. Křižník patřil ke známé eskadře admirála von Spee, kterou Britové rozbili v bitvě u Falklandských ostrovů 8. prosince 1914. Dresden byl jedinou lodí, jež unikla před katastrofou a před pronásledováním Angličanů. Díky Canarisovi doplula až k chilskému pobřeží, kde ji však v březnu 1915 přece jen nakonec objevily anglické křižníky Glasgow a Kent.

Dresden se vzdal a Britové posádku internovali v mezinárodním táboře na romantickém ostrově Quiriquina. Canaris ovšem příliš nepodléhal romantice prostředí. Rozhodně nesbíral lastury ani jiné dary moře. Sháněl něco zcela odlišného: informace. A jaká náhoda, stejně tak si počínal kapitán Intelligence Service Thomas Harwey, jehož Britové tajně propašovali do tábora právě s tímto úkolem.

Tito dva muži, kapitán Harwey a mladý německý poručík Canaris, se s největší pravděpodobností se-tkali. Pro Canarise to byl první bezprostřední kontakt s britskou rozvědkou. A zdá se, že měl závažné důsledky. Poněvadž krátce po Harweyho příchodu na ostrov z něj mladý německý poručík mizí, aby se za několik dní vynořil v chilské přístavní krčmě. A to nikoli ve svém již poněkud sešlém stejnokroji námořního důstojníka, nýbrž v civilu. Zde se seznámí s jakýmsi Redem Ressonem, lodním topičem, který v posledním poháru ginu utápěl svůj světobol.

Canaris si přisedl k jeho stolu, a když od něj vstal a odcházel, Red Resson měl na další pití a Canaris měl jeho papíry. Obchod, na němž oba vydělali: Resson získal sto dolarů a zlaté hodinky, Canaris novou identitu. Stal se topičem na holandské nákladní lodi, která druhého dne zvedla kotvy.

Podle jiné verze si při jízdě vlakem všiml cestujícího, který se mu nápadně podobal. Vylákal ho do ústraní, kde ho zabil a zmocnil se jeho dokladů. Další verze udává, že pas chilského obchodníka Reeda Rosase mu opatřili němečtí usedlíci.

Buď jak buď, Canaris se dostává na holandskou nákladní loď - kterou na širém moři nečekaně zastaví britský křižník. Na její palubu přichází britský námořní důstojník a muž v civilu. Důstojník se věnuje běžným formalitám, zatímco neznámý civilista asi hodinu hovoří s lodním topičem. Proč právě s ním? Čím byl topič nákladní lodě zajímavý pro Brity? Oříšek k rozlousknutí. Druhá křižovatka, na níž se Canarisovy cesty kříží s britskou tajnou službou. Někteří západní publicisté se domnívají, že během zmíněného rozhovoru - pokud se to nepodařilo už kapitánu Harweymu - se Walther Wilhelm Canaris stal britským agentem. Jakékoliv důkazy ovšem chybějí.

ŽIVOT JAKO ROMÁN


Ještě než válka skončila, prožil dramatický život agenta německého námořnictva v několika západních zemích. Jsou v něm dobrodružné cesty, zatčení, úniky - to vše v rychlém sledu jako v comicsovém příběhu. Jeden čas se tradovalo, že byl milencem Maty Hari nebo že na útěku z Itálie zabil kněze, ale to jsou zřejmě romantické příkrasky. Faktem zůstává, že to, co prožil během války, by vydalo na román a on by měl plné právo na odpočinek. Avšak takováto možnost pro muže jeho ražení nepřicházela v úvahu.

Konec první světové války, která pro Němce znamenala katastrofu, neznamenal konec pro Canarise. Porážka působila jako elektrizující popud. Především nechal ukrýt několik německých ponorek v zátokách Baltského moře, aby unikly zničení, jak předepisovaly podmínky versailleského míru. Pak se aktivně zapojil do pouličních bojů a šarvátek, jež probíhaly v mnoha německých městech. Podporoval Freikorpsy, kde jen mohl, zúčastnil se různých razií a přepadů, existovalo dokonce podezření, že měl účast na vraždě komunistických předáků Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Hodně se též mluvilo o jeho sympatiích ke Kappovu puči (1920), který byl pokusem svrhnout republiku.

Začátkem dvacátých let sloužil jako první důstojník na křižníku Berlin a tehdy se také seznámil s vytáhlým blonďatým mladíkem, milovníkem hudby, náruživým šermířem a jezdcem. Nastoupil na křižník jako námořní kadet a hodlal to někam dotáhnout. Námořnictvo v oné době - a ještě dlouho potom, až do zrodu Göringovy luftwaffe a jednotek SS - bylo nejen považováno za elitní zbraň, ale těšilo se všeobecným sympatiím jako cosi nádherného a romantického, ba jako výkvět němectví.

V lednu 1931 se však stane něco, co se musí řešit: dívka, s níž se znal onen vytáhlý mladík (nyní už nikoli kadet, ale námořní důstojník), ho nechá postavit před čestný důstojnický soud. Strávil s ní totiž noc a odmítl si ji vzít. Dnes bychom nad tím mávli rukou, ale tehdy se taková věc brala smrtelně vážně, zvláště vložil-li se do ní dívčin vlivný otec. Musela se řešit a Walther Wilhelm v ní měl také jisté slovo. Vzal v úvahu důstojníkův věk, vzal v úvahu, že jde o mladého nadějného muže na začátku životní dráhy, a vyslovil se v jeho prospěch. Mladý důstojník sice musel z námořnictva odejít, ale to byla také jediná úhona, kterou doznal.

Když řešil jeho případ, Canaris asi sotva tušil, že se v životě ještě se-tkají. Ale setkali se. Onen mladý muž se totiž jmenoval Reinhard Heydrich.

ZLOVĚSTNÁ SĺLA


Když se začátkem roku 1933 dostal k moci Adolf Hitler, Canaris je jedním z mužů, kteří jsou doporučeni jeho pozornosti. Hitler ho koncem roku následujícího jmenuje viceadmirálem a 1. ledna 1935 šéfem abwehru. Byl to skvělý dárek k jeho osmačtyřicátým narozeninám. Zastihly ho na vrcholu duševních i tělesných sil a Canaris se vrhl do práce s energií jemu vlastní.

Těsně před svým jmenováním byl několikrát přijat nacistickými pohlaváry. Jednoho takové přijetí se zúčastnil Hitlerův zástupce Rudolf Hess, ministr propagandy Goebbels a někdejší šéf německé špionáže plukovník Nikolai. Hlavní slovo měl výřečný Goebbels, který vyložil nacistické hledisko na úkoly rozvědky a zdůraznil, že pohled na agenta musí být podstatně rozšířen. Nynější agent musí být nejen zpravodajcem, ale zároveň diverzantem, policistou i trestající rukou. Plukovník Nikolai, starý praktik s rozsáhlou zkušeností právě z práce s agenturou, si dovolil otázku: "Ale kde seženeme takové lidi, pane ministře?" Goebbels na okamžik zaváhal, do rozhovoru však zasáhl Hess: "Jestliže je neseženeme, tak si je vychováme!"

Canaris si tento výrok zřejmě zapamatoval. Tím spíše, že měl ctižádost práci abwehru náležitě rozvinout a vybudovat z něj skutečně moderní zpravodajskou službu. Proto na první poradě s budoucími pracovníky svěřené složky 5. ledna 1935 rozhodně prohlásil: "Pánové, to, co jsme až dosud v tajné službě dělali, nestálo za nic. Všechno se bude muset od základu změnit ..." A pak jim sdělil svou vizi. Nový abwehr by se měl podobat lidskému organismu: musí mít oči, uši, ruce a nohy.

Kromě klasické špionáže měla "oči a uši" abwehru nyní podstatně doplňovat moderní technika. Oči prostých agentů doplnily kamery výškových letadel tzv. Roewehlovy letky. Dávno před začátkem válečných operací létala nad Evropou a díky vynikající německé optice pořizovala naprosto dokonalé snímky rozsáhlých oblastí. Z nich se potom budovala kartotéka cílů pro Göringovu luftwaffe. Podobným způsobem se zdokonalily také "uši": rádiový odposlech chytal všechno, co bylo v dosahu.

"Nohy" abwehru, to byli agenti-chodci, diverzanti, sabotéři a kurýři křižující Evropu. Zbývaly ještě "ruce". Novinka, kterou Nikolaiova špionážní služba zcela postrádala. Bylo zřízeno tajné polní četnictvo wehrmachtu, z něhož se za války staly jednotky diverzantů, později soustředěné v praporu Brandenburg.

Rozdíl mezi někdejší klasickou zpravodajskou službou, kdysi vybudovanou Nikolaiem (mimochodem Canarisem ctěným a uznávaným; ve své pracovně měl po celá léta jeho podobiznu a Nikolaie zaměstnával a platil jako konzultanta až do jeho smrti v roce 1938), bil do očí. Už nikoli vynikající agent, který dodává jednotlivé informace, ale armáda řadových rozvědčíků, z nichž každý přináší třeba jen drobný kamínek. Štáby vyhodnocovačů potom sestavují celkový obraz. Nikoli jedna informace, byť sebelepší, ale plošné vytěžování.

Canarisův přínos pro každodenní práci agenta: zavedení mikrotečky, na niž agent soustředí celostránkové hlášení a přelepí je známkou na pohlednici. A kufříková přenosná vysílačka, s níž udržuje spojení se svou centrálou. To v oné době (připomeňme, že tranzistory zdaleka ještě neexistovaly) nemělo obdoby nikde na světě a v obou vynálezech se zračila německá technická převaha.

Canaris prostě "zapracoval". Velmi rychle z abwehru vybudoval stát ve státě: než vypukla válka, podléhalo jeho moci asi třicet tisíc agentů, z nichž osm tisíc bylo důstojníků. Malý admirál (měřil prý jen něco málo přes 160 cm) se stal velkým a mocným mužem.

SETKÁNĺ DVOU PŘÁTEL?


Vraťme se na okamžik do roku 1934, poněvadž tehdy se Canaris znovu setká s Heydrichem. Je to setkání vskutku nevšední. Heydrich totiž už dávno není oním vytáhlým mladíkem, jenž kdysi nastoupil na křižník Berlin, ani tím nadporučíkem, nad nímž Canaris podržel svou ruku. Nyní je mužem na strmě vzestupné dráze, obávaným šéfem Sicherheitsdienstu, který vybudoval a jejž neustále vylepšuje, aby se jednou - už brzy! - stal nejmocnější silou ve státě. Nosí vysokou hodnost brigadeführera SS, je šťastně ženat, s Canarisem se zdraví jako rovný s rovným.

Pro Canarise to není zase tak velké překvapení. Jako starý protřelý zpravodajec měl samozřejmě vždycky informace, které potřeboval. Věděl tedy, že Heydrich v novém režimu prudce avansoval, netušil ovšem, že si záhy budou tak blízcí. Heydrich je potěšen, že svému někdejšímu nadřízenému může imponovat. Jako mladík se mu vždy obdivoval, viděl v něm válečného hrdinu, ostříleného mořského vlka, náročného, třebaže vždy taktního velitele. Traduje se, a zřejmě nikoli bez příčiny, že Heydrich též přispěl k tomu, aby Canaris byl jmenován šéfem abwehru. Je jenom přirozené, že na tomto postu chtěl mít přítele.

Oba muži obnoví své staré styky, nyní ovšem na podstatně vyšší úrovni. Především se dohodnou na jakémsi desateru, které vymezí kompetence svěřených složek, Clara pacta, boni amici. Bude to fungovat několik let. Canaris mezitím (ještě ve spolupráci s Italy) zorganizuje fašistický puč ve Španělsku a bude se podílet na řízení německé intervence. Jeho přítel Franco se stane caudillem (vůdcem) a také jeho podobizna s vlastnoručním věnováním bude viset v Canarisově pracovně.

Španělské dobrodružství ho velmi sblíží s Hitlerem. Vůdce si ho oblíbí a bude často naslouchat jeho tichému hlasu. Jeden čas budou tvořit takřka nerozlučnou dvojici, která má plné ruce práce: jsou totiž rozhodnuti radikálně změnit tvář Evropy. Bez války to ovšem nepůjde. Koncem léta 1939 se válka přiblíží na dosah ruky a Heydrich s Canarisem dostávají zelenou ve známé akci Konzervy. Přepadení Hlivice a zanechání mrtvol v polských uniformách na místě činu. Rozdělení rolí je příznačné: mrtvoly dodá Heydrich, respektive stráže SS z koncentráků, uniformy Canaris.

V té době přátelství s Heydrichem stále ještě trvá. Vyjíždějí spolu na koni, rodiny se navzájem navštěvují, hudbymilovná paní Canarisová ráda naslouchá houslové hře Heydrichově. Ale s Wilhelmem se cosi začne dít. Zatím neznatelně. Miluje dál své jezevčíky, dál se rád točí kolem plotny a připravuje své oblíbené pochoutky (je totiž vyhlášený gurmán), ale ... vytáhlý Reinhard povážlivě klesá v jeho oblibě. Nemůže to dát najevo, protože už je příliš mocný. Ale začíná se ho bát. Připadá mu stále zlověstnější, necítí se v jeho přítomnosti volně. Jeho blízcí spolupracovníci si dokonce povšimnou, že stačí, aby Heydrich zavolal - a Canaris má zkažený den.

OSUD MĺCHÁ KARTY


... hrajeme však my - zní staré německé přísloví. Tím osudem je nyní válka a jedním z hráčů, který má vynášet trumfy, je Canaris. V případě polské kampaně a západního tažení se osvědčuje jako hráč vskutku excelentní. Avšak jakmile dojde na Anglii, jeho štěstí jako by začalo upadat. Ba více: v práci abwehru se objevují znepokojivá markanta.

Nelze pominout, že letecká bitva o Británii (1940) byla po zpravodajské stránce zfušována. Luftwaffe za celou kampaň trvající několik týdnů nedostala od abwehru tipy na prioritní cíle, které musejí být bezpodmínečně zničeny, má-li být dosaženo úspěchu. Takže například radarové hlásky, tyto "oči" RAF, byly sice napadeny, ale nikoli zničeny.

Továrny v Southamptonu, kde se vyráběly stíhačky bránící britské ostrovy, nebyly napadeny vůbec. Čili jejich výroba, a tedy doplňování ztrát, nebyla přerušena. V Británii se neuchytil žádný německý agent a ti, kteří tam byli nasazeni ještě před válkou, byli buď zlikvidováni, nebo pracovali pod britskou kontrolou. Náhoda? Nebo snad ...

Dále: Španělsko nevstoupilo do války proti Britům, takže nemohl být dobyt a ovládnut Gibraltar, brána do Středozemního moře a jeden z nejdůležitějších opěrných bodů. Španělsko bylo tradičním Canarisovým terénem, zemi dokonale znal a tento jistě nesmírně důležitý úkol byl svěřen právě jemu. Nejenže jej nesplnil, ale navíc přesvědčil vůdce, že pro Německo bude výhodnější, jestliže Španělsko zůstane neutrální. Na jednu stranu měl pravdu - ovšem až na ten Gibraltar. Ten zůstal v britských rukách.

A do třetice: v únoru 1942 se v Brunevillu vylodil výsadek britských commandos, zničil tamější německé výzkumné radarové středisko a školu pro výcvik kádrů protivzdušné obrany. Jak se commandos objevili, tak zase zmizeli, zanechavše za sebou německý pláč a skřípění zubů. Hitler zuřil, když se o diverzi dozvěděl. Co dělal abwehr?! Proč nevaroval! Okamžitě žádal Canarisovo předvolání, ale ten nebyl k zastižení. Neustále se totiž pohyboval. Tu v Paříži, tu kdesi ve Francii, občas ve Španělsku či v Itálii, byl všude - a nikde ... Bezprostřednímu úderu vůdcova hněvu se tehdy vyhnul, ale nic nemohl změnit na faktu, že Bruneville byl hřebíčkem do rakve jeho reputace. Jaká pohroma, jaký proval nastane ... třeba již zítra?

Ve druhé květnové dekádě onoho roku (1942) se cosi přihodí. Cosi významného: Heydrichův zlověstný stín se opět vynoří. Osmnáctého přijede Canaris na jeho pozvání do Prahy, kam Heydrich svolal poradu představitelů zahraniční vojenské špionáže, státní policie a Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), který řídil. Dávná známost není zapomenuta, nyní se však setkávají údajně proto, aby se stanovilo nové "desatero", nové podmínky spolupráce. Jednali spolu ještě následujícího dne a Canaris si ze setkání odnášel pocit, že Heydrich, usilující o ovládnutí abwehru, příště znovu zaútočí.

Po válce přišel Walter Schellenberg s hypotézou, že toto setkání s konečnou platností rozhodlo o Heydrichově smrti. Canaris se prý obával, že Heydrich již brzy odhalí jeho zákulisní práci pro Brity. Tato verze se však nikdy nepotvrdila.

Nicméně tak marná úplně není. Muži Heydrichova intelektu i zpravodajských schopností muselo být zřejmé, že v abwehru cosi nehraje. Canarise znal dlouhá léta, znal jeho neproniknutelnost a věděl, že za touto maskou se může skrývat všechno. Možná s ním měl nějaký skrytý záměr. Není dnes tajemstvím, že Heydrich byl vypjatě ctižádostivý a byl patrně rozhodnut již v blízké budoucnosti usilovat o čelné místo a živý Canaris mu mohl být prospěšnější než Canaris mrtvý. Možná se ti dva pokusili o nějakou dohodu. Ale šéf abwehru nemohl riskovat: 27. května téhož roku Gabčík s Kubišem zaútočili.

Jak se teprve nedávno ukázalo, Heydrich neměl šanci vyváznout ani tehdy, kdyby jeho zranění nebyla smrtelná. Granáty, jimiž byli před odletem do Čech vybaveni parašutisté, obsahovaly mikroorganismy produkující botulotoxin. I když se tedy lékařům poměrně snadno podařilo vyoperovat z Heydrichova těla střepiny z Kubišovy bomby, jed v organismu způsobil prudkou infekci, jíž obávaný zastupující říšský protektor sedmý den po atentátu podlehl.

Jestliže byl Canaris v nebezpečí, že bude prozrazen, mohl si vydechnout. Ne však na dlouho.

ŽHAVÝ DECH PORÁŽKY USMRCUJE


V létě roku 1944 je již jasné, že porážka Německa je neodvratná. Atentát na Hitlera uprostřed horkého červencového dne je zoufalým pokusem o záchranu. Ale nezdařil se. Nitky spiknutí vedou ke generálům, zatčení však neunikne ani admirál. Brání se sice ze všech sil (patřilo přece k jeho roli spiknutí se zúčastnit, jinak by je nemohl odhalit, hájí se při procesu), avšak všechno je marné. Hitler četl jeho deník, který se podařilo nalézt a v němž ho Canaris označuje za "bič boží" pro Německo. Je konec, zachránit by ho mohl snad jenom zázrak. Ten se však nekoná.

Na úsvitu 9. dubna 1945 je vyveden z koncentráčnické cely ve Flossenbürgu ještě s pěti dalšími odsouzenci. Je donucen svléknout se do naha a v chladném ránu, snad aby se naposledy zahřál, běžet asi dvacet metrů ke stěně s popravčími háky. Všichni ostatní dostanou provaz. Jeho však oběsí na dlouhé ocelové struně. Umíral dlouho a bolestně.

Když to ohlásili vůdci, neřekl ani slovo. Jenom pokýval hlavou. Britové nikdy nepřiznali, že by Canaris byl jejich agentem. Ale stále platí ono biblické - podle skutků poznáte je.

(konec článku Wilhelm Canaris)

Vytisknout referát Wilhelm Canaris | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela