Buddha

autor: (neuveden) datum: 03.08.2002 zobrazeno: 8x

Buddhův život

O životních osudech zakladatele buddhismu / dnes z jednoho z nejrozšířenějších náboženství/ nemáme, podobně jako o životě Ježíšově, žádné zprávy, které by pocházely přímo od současníků a očitých svědků. Ale existují stejně jako evangelia v případě křesťanství zprávy, jež jsou v jádře z takových původních pramenů nepochybně odvozeny. Je ovšem nesnadné a nikdy patrně nebude ani úplně možné vyprostit toto jádro z legend a zázračných příběhů, jimiž potomci i obdiv věřících obestřeli Buddhův život.
Je jisté, že se Buddha narodil kolem roku 560 př. n. l. jako syn vládce v Kapilavastu, hlavním městě země ležící na jižním úpatí Himáláje. Král se jmenoval Šuddhádhana, byl z rodu Šákjů a jeho příjmení znělo Gautama. Syn byl pojmenován Siddhártha, to jest "Ten, který dosáhl cíle". Později ovšem obdržel množství různých čestných jmen. Jméno Buddha, tj. Probuzený, používal sám, ovšem teprve po svém osvícení.
Z bohatých legend o Buddhovu početí a zrození uvedu alespoň příběh vyprávějící o zázračném prorockém snu jeho královské matky. Zdálo se jí, že jí unesli čtyři králové, přivedli do zlatého paláce na stříbrné hoře, kde ji třikrát obkroužil slon nesoucí ve svém chobotu lotosový květ a pravým bokem vešel do jejího lůna. Král povolal moudré brahmány, aby mu podali výklad tohoto snu. Vyložili jej tak, že královna porodí chlapce, jenž se stane, zůstane-li doma králem a vládcem světa. Opustí-li dům svého otce, stane se osvíceným, jenž sejme ze světa závoj nevědomosti.
Provázena tanečnicemi a doprovodem odebrala se královna Mája / Buddhova matka / do sídla svého otce, aby se připravila k porodu. Avšak když vystoupila ze svého vozu rozhodla se k odpočinku. Legenda vypráví, že v tom okamžiku z jejího pravého boku vyšel Buddha. Bez jakékoli pomoci ušlo dítě sedm kroků v každém směru čtyř světových stran. V každé jeho šlépěji vyrostly ze země lotosové květy. Zázračné dítě prohlásilo: "Již nikdy se nemusím znovu zrodit, neboť toto je mé poslední tělo. Nyní zničím a vytrhám kořeny strastí, jež jsou způsobeny narozením a smrtí." Sedm dní po zázračném zrození královna Mája zemřela. Potom se o Siddhárthu starala Májina sestra Mahápradžápatí.

"Člověk je pánem sám sobě, kdo jiný by mu měl být pánem? Opanuješ-li sám sebe, máš pána, jejž bys jinak těžko získal."

Předpověď mudrců znepokojila Siddhárthova otce. Od synova narození se snažil ho vést životem kralevice, následníka trůnu. Zahrnoval svého syna radovánkami a vyhověl všem jeho přáním. Siddhártha nikdy nespatřil nic strastného nebo trýznivého, ani o tom nezaslechl. Kdykoli opustil palác, královští strážci běželi před jeho kočárem a odstraňovali z cest a ulic všechno nepříjemné a znepokojivé.
Jednou však když se Buddha vezl do zahrady, spatřil vetchého, třesoucího se starce. Při druhé vyjížďce uviděl nemocného, kterým lomcovala horečka a napotřetí rozkládající se mrtvolu. Naposled uviděl mnicha, v jehož rysech se zračil jasný pokoj povznesený nad všechnu bídu světa. Tyto obrazy stáří, nemoci, utrpení a smrti se nesmazatelně vryly do mladíkovy duše. Zmocnila se ho hluboká nespokojenost, odpor k jeho přepychovému prostředí. Rozhodl se vzdát se majetku i práva na vladařský trůn, v noci opustil svou spící choť a svého nedávno narozeného syna a jako asketa a hledač spasení z bídy světa se odebral do samoty. Opustil říši svých otců, putoval dál a usadil se v cizí zemi, kde se oddal nejpřísnější askezi a soustředění. Svá pokání vykonával s tak nemírnou horlivostí, že vyhubl na kost a křehké vlasy mu vypadávaly v chomáčcích z těla. Když však takto došel až na samu možnou mez trýznění, poznal, že to není cesta k pravému poznání a askeze se vzdal. Usadil se do stínu stromu pevně odhodlán neopustit toto místo do té doby, dokud mu nevzejde pravé poznání. A zde se stalo, že v nadlidském vidění uzřel věčný koloběh, v nemž se všechny bytosti rodí, umírají a znovu rodí. Sama sebe se tázal, proč se proud utrpení stále znovu obnovuje v ustavičném znovuzrozování. Nelze jej nijak zadržet ? Po několika týdenním úporném zápasu o prozření mu vytanula jednoduchá formule o " čtyřech uštechtilých pravdách", jež se pak stala základem celého jeho učení /viz.Buddhovo učení/.
Tak se Siddhártha po sedmiletém hledání a uvažování stal Buddhou, Probuzeným, který se vydal sdělit své poznání lidem.

"Zdraví je největší hodnota, spokojenost největší jmění, důvěra je nejlepší přítel a nirvána nejvyšší blaženství."


Buddha šel do městečka Sárnáthu, kde se setkal s pěti askety. Počal je učit a hlásat o tom, k čemu dospěl. Vzal hrst rýže a učinil na zemi kolo. To představovalo kolo života, jež se stále otáčí z bytí do bytí, ze života do života. (Symbol kola bývá často brán jako symbol buddhistického učení.) Toto kázání bylo nazváno Promluva v Antilopím háji nebo Roztočení kolesa nauky.
Až do své smrti v osmdesátém roce svého života žil Buddha životem putujícího kazatele, učitele a pomocníka lidí. Prošel celou severovýchodni Indií, shromažďoval kolem sebe žáky a stoupence a sláva jeho moudrosti se šířila do daleka. Tradice vypráví o bezpočtu zázračných obrácení na víru.
Později též navštívil palác svého otce, požehnal svou ženu, která mu po celou dobu zachovávala věrnost, přijal do svého řádu svého syna a zase odešel. Zemřel v náručí svého oblíbeného žáka Ánandy a podle legendy přitom z nebe pršely květiny a ozývala se nebeská hudba. " Pomíjivé je vše, co se tu zrodilo, usilujte s horlivostí,"zněla jeho poslední slova.

Buddhovo učení

Naše znalost vlastní Buddhovy nauky se opírá o tři tzv. pitaky (=košíky), tj. sbírky posvátných spisů, jež svým rozsahem předčí i Bibli. Ty však byly sestaveny teprve ve stoletích následujících po Buddhově smrti a zapsány dokonce ještě mnohem později. Vědeckému bádání se podařilo identifikovat v těchto souborech jádro, které s největší pravděpodobností pochází od samého Buddhy, a odloučit je od pozdějších dodatků a zpracování. Nejúplněji jsou pitaky zachovány v jazyce pálí, indickém dialektu příbuzném sánskrtu.
Základem buddhistické nauky (dharma) jsou čtyři ušlechtilé pravdy:
1) Na tomto světě je všechno samá strast: narození je strastné, nemoc, stárnutí i smrt je strastná, jakož i styk s nelibým, odloučení od libého, nedosažení žádaného, dosažení nežádaného a také patero lnutí k bytí, to všechno je strastné.
2) Příčinou strastí je "žízeň", totiž chtivost, tužby, choutky, to vede ke stálému znovuzrozování.
3) Potlačí-li se žízeň, ustanou strasti, neboť není příčiny k jejich vzniku.
4) K potlačení žízně a tím k odstranění strastí vede osmidílná stezka: stezka pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění.

Budddhistickou věrouku tvoří tedy čtyři ušlechtilé pravdy. Uvědomíme-li si, že tato stručná formule je náboženským vyznáním víry, je nápadné, že v ní není řeči o bohu, nýbrž pouze o strasti jako základním faktu lidského života. Buddhismus je vskutku atheistické náboženství, alespoň ve své původní podobě.

V pozdějším vývoji buddhistického náboženství se ovšem i Buddhovi dostalo božského uctívání. Podle dochovaných svědectví však Buddha sám něco takového rozhodně odmítal. Když jej uctivý věřící velebil přemrštěnými slovy a nazýval ho nejmoudřejším z moudrých, Buddha se ho otázal: "Velká a smělá slova vycházejí z tvých úst... Ale poznal jsi všechny vznešené muže minulých dob?... Nechal jsi snad jejich ducha zazářit ve svém duchu?... A poznal jsi snad i všechny vznešené muže budoucnosti?" Věřící na tyto otázky odpověděl záporně. "Ale pak alespoň znáš mne? Pronikl jsi do mého ducha?" I to věřící popřel. "Proč jsou tedy tvá slova tak velká a smělá? Proč tento nadšený chvalozpěv?"
Buddha také odmítal a posměchem stíhal každý vnější kult. Hleděl jen na nitro člověka a jeho chování.
Buddha napadl a popíral autoritu brahmánů, nejvyššího stavu hinduistické společnosti. Postavil se proti rituálnímu obětování zvířat, nabádal své stoupence, aby nezabíjeli žádného živého tvora. Buddha ani neschvaloval výlučnou úlohu brahmánů při výkladu náboženských pravd. Místo toho zdůrazňoval, že kdokoli bez ohledu na svou stavovskou (kastovní) příslušnost, kráčí-li osmidílnou stezkou, může dospět do nirvány.

"Pochybení ostatních si nevšímej, ani co a jak dělají. Své vlastní jednání sleduj, cos udělal a cos pochybil."

Buddha též zpochybnil hinduistickou představu átmanu neboli duše - osobnostního vědomí, jež se stále a opětovně znovuzrozuje a převtěluje. Popíral, že by byla nějaká osobní věčná duše nebo setrvalé já či ego. Buddha přirovnával jedince k vozu. Vůz sestává z různých součástí, z kol, z korby, z voje a jha atd. Vzaty odděleně netvoří vůz. Pouze jsou-li účelně složeny dohromady, pak je to vůz. A obdobně, jak učil Buddha, každý jedinec je účelně složen z pěti součástí zvaných skandhy, jež jsou neustále ve stavu proměny. Skandhy, to je patero složek bytosti, díky nimž osobnost existuje na světě. Jsou to vnější podoba nebo tvar, tedy tělesnost, dále pak cítění či pociťování, vnímání, tvůrčí představivost a konečně vědomí nebo zkušenostní poznání. Těmito složkami bytost lne ke světu a lpí na něm. Co se neustále znovuzrozuje, to jsou skupiny proměnlivých skandh, složek ovlivňovaných karmanem (zákon karmanu - každý čin má svůj důsledek, proto tedy podle toho jak se člověk chová v tomto životě, bude s jeho skandhami nakládáno v životech budoucích). Takže znovuzrozené skandhy nejsou přesně tytéž skandhy, co zemřely.
Buddha hlásal, že sledováním osmidílné stezky se lidé zbaví falešné představy svého já a dospějí do nirvány. Když člověk dosáhne nirvány , "vůz" se rozpadne. Pak už se mu nehromadí špatný karman, byť jeho život pokračuje.
"Muž, jenž nedbá o své vzdělání, táhne ke stáří jako vůl. Jen maso narůstá, moudrost však krní."


Koloběh života a neustálé znovuzrozování znázornil Buddha v tzv. "kole života": V minulosti (1. a 2.) nevědění = nespasení mělo za následek vůli k životu, pud a žízeň, což jsou podle čtyř ušlechtilých pravd jediné příčiny všeho života a strasti, a tak položilo základ novému životu a nové strasti, k nové existenci. Proto v přítomnosti (3. až 9.) začíná životní cyklus znovu. Početím vzniká nová bytost, jejíž duše si ještě neuvědomuje samu sebe (3.). V matčině těle se rozvíjí zárodek a díky podobě a jménu se stává individualitou (4.). Tvoří se smyslové orgány (5.). (Indové počítají šest smyslů, neboť k našim pěti řadí ještě myšlení.) Po narození navazuje nová bytost kontakt s vnějším světem, zprvu zejména dotekem pomocí hmatu (6.), pak vnímáním a pocity. Z dotyku se světem se rodí nový pud, věci se stávájí předmětem žádosti (8.). Z prosazování této žádosti se u dospělého rodí lpění na světě a uvěznění v něm (9.). Tím jsou již vymezeny předpoklady nové existence, neboť skutky (karma) se podle zákona příčiny a následku musí promítat do nové existence (10.). Tak se kruh uzavírá, neboť v budoucnosti (11. a 12.) musí nová bytost znovu projít celou cestu od narození (11.) po stáří a smrt (12.).
Prostota Buddhova učení , jeho důraz na osobní snahu a nepochybně i odpor proti kastovnictví, to mu brzy přivedlo mnoho učedníků a položilo základy šíření buddhistické nauky.

(konec článku Buddha)

Vytisknout referát Buddha | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela