Albrecht z Valdštejna

autor: František Daniel datum: 24.2.2002 zobrazeno: 22x

Podle pověsti tradované v rodinných kruzích se první známý předek pánů z Valdštejna Zdeněk, proslavil tím, že se se všemi čtyřiadvaceti syny vypravil s Přemyslem Otakarem II. na válečné tažení do Prus. Od té doby byli Valdštejnové uctívanou českou šlechtickou rodinou, ačkoliv se od doby Zdeňka z Valdštejna nikdo z nich zvlášť neproslavil a bohatstvím nikdo z tehdy poměrně rozšířeného rodu také neoplýval. V polovině 16. století větším majetkem disponoval pouze Jan, jenž se usadil na Hrádku nad Sázavou a který ke zdanění přiznával majetek ve výši 28 018 českých kop. S nejbohatšími českými velmoži, jako byl rožmberský vladař Vilém (403 113 kop), Jaroslav z Pernštejna (215 804 kop) se však žádný Valdštejn nemohl měřit. Děd Albrechta z Valdštejna Jiřík na Hostinném měl jmění pouhých 4937 kop. Jiříkovi z Valdštejna se sice podařilo rodinné jmění poměrně rozšířit, avšak po jeho smrti a po rozdělení pozůstalosti mezi šest synů a čtyři dcery toho moc nezbylo. Když se roku 1603 sepisoval majetek v českém království, žádný Valdštejn z větve na Hostinném k zámožným panským rodům nepatřil.

Albrecht z Valdštejna, celým jménem Albrecht Václav Eusebius se narodil 14/24 září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře. Byl jediným synem Viléma z Valdštejna a Markéty rozené Smiřické ze Smiřic.

Prvního vzdělání se mu dostalo od otcova úředníka Jana Graffa. Hoch záhy osiřel, neboť mu roku 1593 zemřela matka a o dva roky později otec. Dalšího vychování se mu dostalo od otcova švagra a Albrechtova poručníka Jindřicha Slavaty z Chlumu. Byl to horlivý český bratr a tak se Valdštejnovi dostalo spolu se Slavatovými dětmi vzdělání od českobratrského kněze.

Na podzim 1597 byl Valdštejn poslán s praeceptorem a sluhou na Luteránskou knížecí školu ve Zlaté Hoře ve Slezsku. Valdštejn po dvou letech Goldberg opustil, aby se ujal dalších studií na norimberské akademii (rovněž Luteránské) v Altdorfu. Z tohoto pobytu se nám uchovalo několik zpráv o jeho výtržnostech a o nelidském ztýrání jeho sluhy. Šestnáctiletý Valdštejn pravděpodobně nesdílel přílišný zájem jeho vrstevníků o vzdělání vůbec. Musil proto roku 1600 akademii opustit. Nastoupil potom, u urozených jinochů té doby obvyklou, studijní cestu po Evropě (Německo, Francie, Itálie). Na podzim r. 1602 se vrátil zpátky do Heřmanic.

V roce 1604 zahájil svou vojenskou kariéru jako fendrich u pluku české krajské, ve válce Rakousko - Turecké, s platem 100 zlatých měsíčně. Podle všeho bral Valdštejn svou vojenskou povinnost smrtelně vážně a jeho touha po vyniknutí ho poháněla k udatenství, ačkoliv realita této poziční války mnoho příležitostí k hrdinským činům neposkytovala. Vojenské zkušenost, které v Uhrách získal ho poznamenaly na celý život. Patřily k nim základní vědomosti o strategii a organizaci vojenských oddílů, ale i zážitky z bitev, kdy stál jako každý voják tváří v tvář nepříteli. Hlavně však pochopil, že hybnou silou každé armády musejí být peníze. Roku 1606 byl sice českými stavy jmenován nejvyšším plukovníkem pěšího pluku, jejž chystali vypravit do Uher, ale mír s Bocskaiem učinil konec dalším operacím.

V té době, pravděpodobně veden snahou dostat se do služeb arciknížete Matyáše, přestoupil ke katolicismu. Přímluvou svého švagra Karla st. ze Žerotína Valdštejn dosáhl, po čem toužil. Matyáš jej jmenoval svým komořím a v jeho průvodě se roku 1608 vydal na výpravu proti Rudolfovi.

Ještě roku 1608 se Valdštejn seznámil s Lukrecií Nekšovou z Landeku, vdovou po Archlebovi z Víckova, paní letitou a nehezkou, ale velmi bohatou (náležela jí panství v hodnotě asi 1/2 mil. zl.). Sňatek, který proběhl v r. 1609 pravděpodobně zprostředkovali jesuité (ačkoliv některé prameny připisují zásluhy Janu Kavkovi z Říčan a Karlu st. ze Žerotína). Lukrecie jej již roku 1610 jmenovala spoluvlastníkem a po její smrti r. 1614 se stal Valdštejn jediným dědicem. Valdštejn měl při získávání dědictví jediný problém. Bylo to poslední pořízení Václava Nekše, podle kterého dokud Lukrécie žila, spravovala celý Nekšovský majetek, avšak po její smrti byl odkázán k rozkladu. Jediné dědictví, které by po Lukrécii Valdštejn získal byl majetek, který Lukrécie zdědila po otci (vsetínské panství oceněné r. 1623 na 130 000 zl.) Složitými právnickými akty a trochu i podvodem se Valdštejnovi podařilo po Lukréciině smrti získat celý Nekšovský majetek, aniž by proti tomu někdo něco namítal.

Po svatbě s Lukrécií se sice seznámil s prameny nekšovské prosperity, ale v podnikání do šlépějí svých předchůdců přece jen nevkročil. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Valdštejn pouštěl do obchodování se Slovenskem, nebo že by se staral o prodej výrobků svých poddaných. Pramenné zprávy mu sice přičítají velkou přísnost k úředníkům velkostatku (vsetínského písaře, který zpronevěřil panské peníze dal bez milosti popravit), ale neříkají téměř nic o větším zájmu o hospodářství.

Bouřlivý vývoj v letech 1608-11 značně pozdržel jesuitské plány na protireformaci na Nekšovských statcích. Teprve uklidnění v monarchii po korunovaci Matyáše uvolnilo jesuitům ruce a Lukrécie s Valdštejnem patřili k prvním vrchnostem, k nimž se nyní jesuitská pozornost soustřeďovala. Jisto je, že podporou jesuitského působení na Vsetínsku dal Valdštejn jasně najevo příslušnost k bojovému katolicismu. Postupně se s ním začalo počítat jako s nástrojem katolické politiky.

Krátce po zemském sněmu v r. 1615 jmenovala moravská zemská vláda tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli v případě potřeby sehnat 3000 pěšáků a 1000 jezdců. Těmi plukovníky byli Jiří z Náchoda, Petr Sedlnický a Albrecht z Valdštejna, přičemž Valdštejn měl být plukovníkem pěchoty. Při jmenování Valdštejna plukovníkem, však nehrála největší roli pověst o jeho statečnosti v Uhrách před jedenácti lety, jako spíš fakt jeho katolické orientace. Valdštejn si této hodnosti velice vážil a tituloval se jako plukovník moravských stavů. Předpokládal, že konečně pronikl do světa vysokých důstojníků, který začínal právě u plukovnického patentu a tím i u práva verbovat vojsko. Valdštejnovi bylo dvaatřicet let a plány na vojenskou kariéru spřádal už dlouho. Po jmenování plukovníkem však přestal snít, ale začal se na ni zcela vážně připravovat. Důkazem se stalu zásoby zbraní, které zabavili moravští komisaři po jeho útěku ze země v r. 1619. Valdštej dosud netečný k drobnému podnikání nyní pronikl k podnikání velkému, jenž představovala válka. Hned r. 1617, kdy Ferdinand válčí s Benátčany přivedl mu Valdštejn na pomoc 200 jezdců. Jelikož šlo o "soukromou válku" Ferdinanda Štýrského a Valdštejn mu poskytl zcela výjimečnou pomoc (za 6 měsíců vydržování vojska zaplatil téměř 80 000 zl.) mohl do budoucnosti očekávat i Ferdinandovu výjimečnou pomoc.

Když v r. 1618 vypukla v Praze revoluce, začali obě strany s nemalou pečlivostí verbovat vojska. Čeští stavové vyslali na Moravu posly s oficiálním dopisem, žádajícím moravské stavy o podporu i konkrétní pomoc v odboji proti císaři. Sjezd zemských úředníků v Olomouci a zjevně kontrolovaný katolickou stranou přijal poselstvo chladně. Bylo sice zverbováno vojsko (2 pluky jezdců po 1000 mužích a 1 pluk pěších se 3000) a podle ustanovení z r. 1615 byli jmenováni stejní plukovníci, ale nikdo se ještě neodvážil nahlas uvažovat, komu budou vlastně tři moravské pluky sloužit. Brzy poté se však s nimi začalo spekulovat. Zájmy evangelických stavů zastupoval Petr Sedlnický, katolíci mohli počítat s Jiříkem z Náchoda a hlavně s Valdštejnem.

5. září 1618 zaujal Valdštejn se svým pěším plukem postavení v Jihlavě a jejím okolí. Jízdní pluky Jiřího z Náchoda a Petra Sedlnického byly umístěny v Telči a ve Znojmě. Když se císařské vojsko na tažení v Čechách usídlilo po návratu z Čáslavi u Pelhřimova nastal problém se zajištěním dostatku proviantu pro 13 000 vojáků. Podle dobových zpráv však Pelhřimovský tábor netrpěl žádným nápadnějším nedostatkem potravin. Zásobování císařského vojska bylo totiž zajištěno efektivním systémem, který se neopíral o uplatňování vojenské autority nebo dokonce o rekvizice, ale o poměrně dobře domyšlenou organizaci obchodní. Za tím vším stál totiž Valdštejn, jenž jako nejvyšší v Jihlavě povolil svobodu volného prodeje v Pelhřimově a jiných lokalitách, v nichž se zásobovalo císařské vojsko. Jak se vyprávělo ve zprávách z Jihlavy, pekl se zde chléb ve dne v noci a koncentroval se zde obchod s masem ze širokého okolí. Ve Vídni hodnotili Valdštejnovu aktivitu vysoko, avšak jeho zásluhy o císařskou armádu neunikly ani pozornosti českých povstalců. V Pražských novinách se o něm začalo hovořit jako o "bohatém šlechtici nevalného charakteru".

Valdštejn, ačkoliv stál ve službě stavů byl rozhodně přívržencem Matyášovým: např. půjčuje 40 000 zl. na najmutí jednoho pluku v Nizozemí, jehož nejvyšším má být jmenován, pro císaře. Dále naléhá ve Vídni na rozhodné zakročení na Moravě, kde většina stavů sympatizuje s Čechy. Tato jeho dvojitá hra trvá i po Matyášově smrti. Ferdinand ho ihned jmenuje plukovníkem pluku v Nizozemí, ale Valdštejn zůstává i nadále plukovníkem stavovského pluku moravského. Když se Thurn r. 1619 rozhodne přimět moravské stavy násilím k jednotě s Čechy, pojímá Valdštejn smělý plán, který dobře charakterizuje jeho nevybíravost ve volbě prostředků. Domluven s Jiřím z Náchoda chce stavovské vojsko i celou kasu zrádně přivést pod moc Ferdinandovu.

30. dubna 1619 dal Valdštejn rozkaz k pochodu vojska na jih na Uherskou hranici. Sám zůstal v Olomouci, kde se tehdy nacházel a měl pluk po cestě dohonit. Všechny nespokojence a rebelanty umlčel popravou vrchního strážmistra, jenž ho obvinil ze zrady. Valdštejn si ponechal čtyřicet po zuby ozbrojených mušketýrů, vnikl v pozdních večerních hodinách do příbytku zemského pokladníka a pod pohrůžkou smrti ho donutil, aby mu vydal klíče od truhel se stavovskými penězi. Co našel, zabavil: 96 334 zl., 16 krejcarů a 1 peníz. Všechno naložil se svými zavazadly a zásobami munice na osm vozů a ještě téže noci vyjel z Olomouce za svým plukem. Zdá se, že Valdštejn před odjezdem pluk rozdělil, protože oddílu stavovské jízdy, vyslanému za Valdštejnem 3. května se podařilo dostihnout a vrátit pouze šest praporců pěchoty, zatímco Valdštejn už byl s penězi a čtyřmi praporcemi v bezpečí v Uhrách. Moravští stavové ho poté navěky vypověděli ze země a konfiskovali jeho statky. Valdštejn vsadil vše na Ferdinandovo štěstí a na Bílé hoře vše vyhrál.

4. listopadu 1620 dorazil Valdštejn se svým plukem do Loun. Když město odmítlo kapitulovat, bez váhání zapálil celé předměstí, kde v mžiku shořelo přes dvě stě domů. Jak později zaznamenal kronikář: "tyto plné obilí, chmelem, slady, ovocem, dobytky a rozdílnými svršky naplněny byly". Později Lounští odhadli tyto škody na 360 000 zl. To však ještě Lounští nevěděli, že se zde hodlá Valdštejn usadit a odtud řídit kapitulaci dalších měst (Žatec, Ústí a Litoměřice). Té hrůzy, kterou Valdštejn na Louny spustil bylo nepochybně mnoho. Opatrnější císařský komisař by asi nezapálil předměstí, dokud by neodvezl všechno cenné. Valdštejn dal ale přednost šokujícímu úderu a na škody se neohlížel. Nezapomněl však ani na kořist. Krátce po obsazení vymohl od nejbohatších měšťanů v Lounech, Slaném a Žatci 80 000 zl. a přes 1000 sudů vína, které se již na počátku r. 1621 prodávalo v Praze.

Ihned po usazení v Lounech začal také pracovat na najmutí dalšího pluku. Jelikož po rozpuštění stavovského vojska nebyla v Čechách o žoldáky nouze, nabyl to až takový problém. K současnému počtu 2000 jezdců připojil dalších 2000 pěšáků a tím si zajistil postavení nejvýznamnějšího císařského plukovníka.

V polovině prosince opustil kvůli nemoci Louny a usadil se v Praze. Právě tady se totiž mělo rozhodovat o odměnách za pomoc císaři i o odškodněních za utrpěné škody. A Valdštejn se rozhodně nechtěl spokojit jen s drobečkami z dortu, ale myslel na tučné sousto. Bylo to dědictví Smiřických. Valdštejn se však o toto dědictví nezajímal sám. Lidé si často kladli otázku, zda císař vůbec může projevit někomu tolik náklonnosti, aby mu daroval tento milionový komplex. Dvorští úředníci, potřebující stále větší sumy na vojsko věděli, že konfiskace povedou k nutným finančním ztrátám a tak se snažili co nejdéle udržet proces pod přísnou vlastní kontrolou. Už krátce po Bílé hoře přikazoval císař Lichtenštejnovi, aby se pokusil získat půjčky od zámožných českých šlechticů, kteří by dostali do zástavy statky z majetku rebelů. Málokomu se však po Bílé hoře chtělo do půjčování císaři. Objevily se však i výjimky a jednou z nich byl právě Albrecht z Valdštejna. Nabídl Lichtenštejnovi celý svůj poklad stříbrného nádobí uložený ve Vídni a odhadnutý na 50 000 zl. a 10 000 zl. v hotovosti. Za celou tuto sumu požadoval zástavu Jičína. Valdštejn sice musel této transakci obětovat uložené stříbro, které v té době představovalo jeho nejsolidnější rezervu, ale rozhodně tímto krokem projevil mnohem více hospodářského rozhledu než ostatní kořistníci. Ještě než byla projednána záležitost s Jičínem nabídl Valdštejn císaři novou půjčku ve výši 50 000 zl. za zástavu Dubu, Hrubé Skály, Hořic a Semil (opět šlo o majetek Smiřických). To už se sice k půjčování odhodlali i další šlechtici, Valdštejnovi se však ještě podařilo získat bohatá panství Frýdlant a Liberec. Valdštejn se touto spekulací stal impozantním feudálním vlastníkem. Jen zastavené statky z majetku Smiřických podle situace z roku 1618 zahrnovaly 6 měst, 22 městeček a 478 vsí s celkovým počtem osmi tisíci poddanskými usedlostmi, počet poddaných na panstvích Frýdlantu a Liberce byl r. 1634 odhadnut na více než 2000.

Mezi zastaveným majetkem a vlastním byl však značný rozdíl a Valdštejn ještě nepřestal doufat, že získá značnou část majetku Smiřických i bez peněz. Jediná možná cesta byla stát se poručníkem nad jediným dědicem, debilním Jindřichem Jiřím. Toto poručnictví mu bylo vystaveno čtyři dny po konfiskaci všech Smiřických statků, nikdo mu však dědické právo neupřel.

18. ledna 1621 vystavil císař patent, v němž ho (pravděpodobně kvůli naléhání Lichtenštejna) jmenoval pražským plukovníkem. Tento titul vytvořený poprvé a naposledy právě pro Albrechta z Valdštejna měl ve skutečnosti reálný obsah: svěřoval mu pod dohledem místodržitele Lichtenštejna všechny vojenské záležitosti v zemi a pozvedal ho ze zástupu plukovníků do vyššího postavení, a na tom mu záleželo nejvíc. Dalším krokem, který císař na Valdštejnovu žádost učinil, byla změna frýdlantského a libereckého panství za dědičné. Frýdlant navíc s císařovým svolením povýšil na základ své nové enklávy. Dalších poct, vážoucích se pevně k tomuto majetku, se Valdštejn dočkal 15. září 1622. Císař mu udělil právo užívat rodové jméno z Valdštejna a z Frýdlantu a současně s tím titul dvorského hraběte. To znamenalo, že Valdštejn směl jmenovat veřejné notáře, legitimovat nemanželské potomky osob z nižších stavů, povyšovat lidi z nižších společenských vrstev na šlechtu a zřizovat na frýdlantsku podle vlastní vůle nové trhy a hospodářské podniky. Příslušná císařská listina zdůrazňovala Valdštejnovy zásluhy o habsburský dům od dob Rudolfa II a zvláště o prospěch Ferdinanda II. (výslovně se vyzdvihovalo Valdštejnovo tažení do Furlanska z roku 1617, které mezitím upadlo v zapomenutí).

Když se na začátku roku 1622 začaly rozprodávat zkonfiskované statky, Valdštejn při tom nemohl chybět. Na přelomu roku 1622 a 1623 nakoupil statky v ceně 2 milionů zl., přičemž 1 100 000 zl. měl vyplatit na žold vojsku a na uhrazení nezabavitelných závazků 900 000. Císař Ferdinand odjel z Prahy 15. května 1623, ale ještě dva dny před odjezdem projevil Valdštejnovi zvláštní milost, když mu povolil zřízení vlastní jurisdikce nad všemi jeho statky.

Valdštejn teď myslel především na potomky, protože bez nich měly jeho úspěchy jen poloviční cenu. Volba padla na dceru Karla z Harrachu Isabelu Kateřinu. Ať mu jeho součastníci vytýkali sebevíc bezohlednosti a brutality, na jeho chování k manželce se dosud nenašla jediná poskvrna. Svatba s dcerou hlavního císařského rádce nyní nabízela Valdštejnovi nevyčerpatelné možnosti dvorské protekce. Několik dnů před svatbou byl Valdštejn povýšen na generálního vachmistra pěchoty a octl se tak konečně mezi císařskou generalitou.

Stav rakouské armády byl v té době poměrně kritický. Žold byl vyplácen nepravidelně a Vídeň nebyla schopna zásadní stanovisko k reformaci armády, která byla v té době nezbytná. Ze západu hrozilo nebezpečí od Kristiána Halberštatského a z východu od Bethlena, který se spojil s Turky a sám verboval armádu v počtu 30 000 mužů. Po dvou letech byl v monarchii konečně jmenován vrchní velitel všech vojsk. Stal se jím neapolský šlechtic s mnoha doporučeními z Madridu Montenegra. Císařských pluků však bylo málo a jejich bojová síla žádné vítězství neslibovala.

13. září dorazil Bethlen do Košic teprve 28. září dostal Montenegro z Vídně příkaz, aby pochodoval na Slovensko. Císařská armáda čítala podle odhadů 7 - 15 tisíc vojáků. To už ale zprávy z Uher hovořily o dobrých 40 000 vojácích Bethlenových. Po 20. říjnu se vojska střetla u Skalice. Toto střetnutí se stalo pro císařské osudným. Dali se na ústup a 25 října zastavili v Hodoníně, aby se dohodli na dalším postupu. Dříve než však stačili vojsko rozdělit, obklíčily Bethlenovy oddíly Hodonín. Montenegro, Marradas a Valdštejn se octli v pasti, z níž je mohla zachránit jen pomoc zvenčí. Ta však díky těžkopádnosti říšského systému nepřicházela a stav vojska byl den ode dne horší. Nakonec došlo i k zabíjení koní na maso. Pád Hodonína byl otázkou krátkého času, ale Bethlen dal právě v tomto okamžiku souhlas k příměří.

Jen co Vídeň uzavřela příměří s Bethlenem, vyvstalo nové nebezpečí na západě centrem v Dolním Sasku a s výraznou pomocí dánského krále Kristiána IV. V sázce byla císařova autorita v Německu a ta se dala zachránit jen dobře vyzbrojenou armádou, která by důstojně reprezentovala císařskou monarchii. V tom se Vídenští politici shodli. Obratem však upadali do rozpaků, jakmile se začalo jednat o prostředcích na postavení takové armády. Valdštejn podal císaři na první pohled velmi výhodné řešení: za vlastní prostředky naverbuje a vyzbrojí dostatečný počet vojáků, zatímco císař by převzal výplatu vojska teprve od prvního měsíčního žoldu. Vynaložené prostředky by císař Valdštejnovi pojistil jako dlouhodobý dluh. Mohli však dvorští politici věřit někomu, kdo dosud projevoval naprostou bezohlednost a bezuzdnou chamtivost při všech transakcích s císařem? Dalo se mu důvěřovat, že nezneužije tohoto ohromného podniku ve vlastní prospěch? Valdštejn si proto zajišťoval podporu na všech stranách. 7. dubna 1625 byl jeho návrh předběžně schválen a Valdštejn byl pověřen doplněním císařské armády v říši a v Nizozemí. Valdštejn obdržel jakýsi titul "capo", jenž znamenal kompromis, protože neměnil nic na současné hierarchii. Valdštejn zůstal nadále generálním vachmistrem a Montenegro vrchním velitelem. Císař v polovině června jmenoval Valdštejna vévodou z Frýdlantu. Tento titul ho vynesl na první místo mezi českou šlechtou. Byl to do jisté míry projev vděčnosti, že poskytl dvorské komoře 6% úvěr na 90 000 zl. (což přesahovalo možnosti většiny české šlechty) a byl ochoten půjčit i více, bude-li mu svěřeno vrchní velení nad císařskou armádou.

Počet císařského vojska se odhadoval na 12 500 mužů, a protože podle stanoviska válečné rady neměl počet přesáhnout 18 000 pěších a 6 000 jezdců, zbývalo naverbovat 11 500 vojáků. Nešlo však pouze o verbování. Valdštejn musel především opatřit peníze a z nich vyplácet vojáky, nakupovat výzbroj, zajistit zásobování na shromaždišti v Chebu a reorganizovat její složení. Nad jeho vojevůdcovskými schopnostmi sice ještě mnozí důstojníci kroutili hlavou, avšak všichni museli uznat, že vévoda z Frýdlantu se v rozporu se svou pověstí loupeživého kořistníka projevil i v tak velkorysém podniku jako schopný organizátor a obchodník.

Reorganizaci armády dokázal Valdštejn provést do 2. září, kdy sám vytáhl z Chebu s posledními oddíly do Německa. Během příprav na jaře a v létě r. 1625 neměl dost času ani prostoru, aby do válečného hospodaření zapojil své frýdlantské knížectví. Myslel však již na budoucnost a uvažoval o tom, že postupně promění svou enklávu v hospodářskou základnu vlastního válečného podnikání.

Valdštejn od začátku července neustále urgoval své jmenování vrchním velitelem a dožadoval se zrušení všech generálních hodností (tedy i své hodnosti generálního vachmistra. 25. 7. 1625 byl konečně jmenován generalissimem císařského vojska.

Pochod císařské armády do Německa změnil v poměrně krátké době poměr sil na středoevropských bojištích. Valdštejn se rychle zapojil do bojových operací a vynutil si respekt nepřítele. Před začátkem zimy byla již dánská armáda odsouzena k defenzivnímu postavení.

Proti Valdštejnovi se však začalo ozývat čím dál více hlasů. Hlavní důvod k tomu podal Valdštejn sám. Především neuposlechl rozkazu o maximálním velikosti vojska a verboval do armády dál, koho se dalo. Už v březnu r. 1626 měla císařská armáda 68 000 vojáků. Vídeň sice nemohla popřít určité uspokojení nad tímto růstem vlastní vojenské síly, ale zároveň se dvůr nedokázal vzdát úzkostlivých představ o finančních nárocích armády. Znepokojení nad neustálým verbováním utichlo na konci roku 1625. Takzvanou Haagskou dohodou byla 9. prosince vytvořena velká protihabsburská koalice skládající se z Nizozemí, Anglie, Dánska, Gábora Bethlena a Fridricha Falckého, která se bez odkladů chystala k válečným akcím.

Prvního velkého vítězství se Valdštejnovi dostalo u strategicky důležitého mostu přes Labe u Dessavy. Valdštejn rozprášil Mansfeldovo vojsko, jehož ztráty se odhadovaly na 6 000 padlých, zatímco císařští měli jen 100 mrtvých a 250 zraněných. Vévoda frýdlantský stál až do konce bitvy na bojišti v čele svých vojáků a tím dokázal, že není jen sebevědomým velmožem, který se vetřel do čela armády díky bohatství a konexím, ale že mu patří čestné místo mezi opravdovými vojevůdci.

Mansfeld se však vzpamatoval až příliš rychle a spojil se s Dánským vojskem pod velením Jana Arnošta Sasko-Výmarského. Spolu postupovali do Slezska, kde se nejspíše chtěli spojit s Bethlenem a Turky. Valdštejn se sice snažil o co nejrychlejší přesun vojska směrem k Uherskému Hradišti a pak dál na Slovensko, avšak z Vídně špatně organizované zásobování armády, ne které si vévoda neustále stěžoval, značně zpomalilo jeho postup. Navečer 30. září se mu sice podařilo zaskočit Bethlena u Dregelynpalánku, avšak Bethlen se dal rychle na ústup. "Kdyby býval den 30. září o tři hodiny delší, byl bych vybojoval krásného vítězství" napsal potom Valdštejn do Vídně. Nyní však musel sám přerušit ofenzívu kvůli špatně zásobované a vyčerpané armádě. Stačil sice ještě vymanit Nógrad z tureckého obležení, ale to už musel své pluky stáhnout k Váhu, do výhodných pozic pro přezimování.

Čím více rostly Valdštejnovy úspěchy, tím více měl ve Vídni kritiků a hlavně nepřátel. Vytýkali mu hlavně to, že nezabránil Mansfeldovi v průchodu Slezskem a že nepronásledoval Bethlena na Slovensku. V jeho neprospěch hovořila celková situace po ústupu k Váhu. Na Slovensku zůstávali kromě Bethlenových pluků i oddíly nizozemsko-dánské armády, všechna významná města na Opavsku a Krnovsku měla silné dánské posádky, na severovýchodní Moravě vládli znovu povstalci a situace v Německu se stávala těžko přehlednou. Neúspěchů přibývalo více než úspěchů a většina lidí přičítala největší díl viny Valdštejnovi. Ten na to odpověděl po svém. Jestliže má někdo důvod k nespokojenosti, pak je to on sám. V dopise z 5. ledna svému tchánu Harrachovi oznamuje, že se rozhodl z armády vystoupit. Zasloužil by si prý sice jinou odměnu, ale utěšuje se tím, že "vždy věrně, čestně a užitečně sloužil císaři a kdyby tak sloužil Bohu, musel by se nepochybně stát nejvznešenějším mezi svatými. Tímto neochvějným postojem obracel v pochybnost všechnu kritiku. Později na schůzce s Harrachem a prvním ministrem Eggenbergem v Brucku navrhl svou koncepci nové vojenské strategie. Valdštejn považoval za nutné, aby císař vedl válku za hranicemi monarchie, kde je schopen živit armádu na účet nepřátel a tím zbavit císařskou pokladnu obrovských nároků na peníze. Dále chtěl zvětšit armádu do takové míry, aby vzbuzovala hrůzu v celé Evropě. Dále by nabídl místa evangelickým plukovníkům, čímž by ulomil hrot vážným sporům s nekatolíky v říši. Valdštejn tehdy dostal od Eggenberga povolení zvýšit počet vojáků na 70 000 a jeho postavení v čele armády se stalo po Brucku naprosto neochvějné. Tím více ho však jeho nepřátelé nenáviděli.

Na jaře 1627 se Valdštejn začal připravovat na velké tažení. To muselo nutně začít vyklizením severní Moravy od nepřátel. Valdštejn řídil nástup do Slezska jako velkorysou operaci a shromáždil k němu všechny dostupné síly. Síly jeho sboru se odhadovaly na 30 - 40 tis. a už početní převaha (počet dánského vojska byl odhadnut na 13 000 mužů) mu slibovala velké vítězství. Posádka v Krnově se odhodlala k několikadennímu boji, ale nakonec se musela poddat. Odtud zamířil ke Kozlí, kde se soustřeďovala hlavní síla dánského vojska, ale ve Valdštejnovi se projevilo velké strategické myšlení, uzavřel všechny ústupové cesty přes průsmyky a Mitzlafovo vojsko (Mansfeld mezitím zemřel) rozdrtil. Posádka v Kozlí se vzdala 10. července a o pět dnů později se vzdala i Opava. O dva dny později oznamoval vévoda do Vídně, že posílá 65 praporců poraženého nepřítele a že neprodleně potáhne do Německa. Celá kampaň trvala sedm týdnů a měla pro další vývoj války velký význam. Poslední iluze Dánského krále o spojení s Bethlenem se rozplynuly a těžiště války se přesunulo daleko za hranice monarchie. Letní a podzimní kampaň v Německu sice nepřinesla žádná slavná vítězství, bylo to však způsobeno naprostou dezorientací a roztříštěností nepřátelského vojska. Malých střetnutí s nepřítelem však byl dostatek, dánský odpor se zcela zhroutil, armáda rozpadla a mnoho vojáků Valdštejn obratem naverboval do svých pluků. V říjnu již stály císařské pluky na Baltu. Kristiánu IV. nezbývalo než uchýlit se na dánské ostrovy a Valdštejn oznamoval do Vídně, že hodlá postavit flotilu a v příštím roce napadnout Kristiána IV. přímo v Dánsku.

Císařská armáda, čítající v té době asi 100 000 mužů nyní musela najít vhodné zimní kvartýry. Takový počet vojáků byl sice naprosto neúnosný pro obyvatelstvo okupovaného území. Na tom však Valdštejnovi nezáleželo.

Jeho úspěch na podzim r. 1627 byl dokonalý a tak se rozhodl strávit zimu doma, aby sklidil osobně vavříny velkého tažení. Na cestě ze severního Německa si frýdlantský vévoda vybral cestu přes své obrovské panství. Někde cestou ho zastihla zpráva, že se mu 22. listopadu narodil syn. Hned po příjezdu do Jičína ho ale postihlo velké zklamání, když zjistil, že jeho syn Albrecht Karel je dítě neduživé (12. ledna 1628 zemřel) a že jeho život visí na vlásku. Více než stav novorozence ho však tížila myšlenka na zachování nedotčeného dědictví. Jeho zklamání nedokázalo vyrovnat ani císařovo uznání, ani zástupy, jež se mu nyní v Praze klaněly. Císař ho jmenoval generálem oceánského a Baltického moře, dále mu předal jako léno Zaháňsko, na úhradu jeho pohledávek mu podstoupil vévodství Maklenburské a svěřil mu také důležité právo disponovat ve prospěch císařské armády konfiskacemi nepřátelského majetku.

V květnu 1628 se Valdštejn vypravil znovu na tažení do severního Německa. Situace se již nevyvíjela tak příznivě a byl čas aby autoritativně zarazil novou iniciativu Kristiána IV. Nový výbuch války však nezpůsobilo Dánsko, ale Hanzovní město Stralsund, které si chtělo ponechat neutralitu a s pomocí Dánů a Švédů císařské vojsko 5. srpna odrazili. Toho využil dánský král, vylodil se na pevninu a obsadil město Wolgast. Tam si Valdštejn opět napravil reputaci tím, že dány rozdrtil a zabránil jim tak jakémukoli dalšímu pokusu o ofenzívu v Německu. Protihabsburská koalice sledovala se znepokojením, jak se hroutí jeden z jejích opěrných bodů, nikdo však nebyl schopen poskytnout Dánsku potřebnou pomoc k dalšímu boji. Jedna celá epocha této války se chýlila ke konci. Jednání o míru začala v posledních lednových dnech a jejím hlavním iniciátorem se stal nakonec Valdštejn, který mír potřeboval k rozvinutí svého obchodu v Pobaltí. Vévoda frýdlantský však už v této době neváhal jednat na vlastní pěst a stával se jistě osobností neváhající vzdorovat císařově vůli. To znamenalo začátek prvních rozporů mezi hlavním velitelem a Vídní. Navíc po smrti svého tchána Karla z Harrachu již Valdštejn neměl ve Vídni tak pevný opěrný bod.

Sjezd kurfiřtů v Řezně 3. července 1630 znamenal střet zájmů mezi císařem a německými stavy. Na Valdštejnovu hlavu se zde snesla ostrá kritika, jenž vyústila císařovým rozhodnutím o jeho sesazení. Valdštejn přijal zpočátku rozhodnutí naoko klidně, avšak po několika dnech v něm začal narůstat pocit nepředstavitelného ponížení a neuznání, jenž vyústil v absolutní nutnost pomsty.

Když roku 1630 zahájilo Švédsko spolu s Francií a Nizozemím ofenzívu proti říši, jež byla mnohem nebezpečnější než ta předchozí, viděl v tom Valdštejn jasnou šanci. Okamžitě navázal prostřednictvím svého švagra Adama Trčky a hr. Viléma Kinského blízké styky s protihabsburskou koalicí. Další horlivé spojence nalezl v české emigraci a jejím předáku Matyáši Thurnovi. Ti tlumočili švédskému králi Gustavu Adolfovi, že Valdštejna by bylo možno získat na Švédskou stranu. 18. července 1631 psal vévoda Gustavu Adolfovi dopis, ve kterém ho ujišťuje svou náklonností, ale zároveň píše, že pokládá za rozumnější, vyčkat na vhodnější příležitost. Tady byl skutečný počátek Valdštejnovy zrady. Gustav Adolf mu nabídl 12 000 mužů pod jeho vlastní velení, po rozhodující bitvě u Breitenfeldu, kde švédové totálně rozdrtili Tilliho ligistickou armádu mu však nabídli pouze 1500 mužů.

To už ale Švédové postupovali rychle na jih Německem a saský kurfiřt obsadil Prahu a většinu Čech. Nyní už pro Vídeň situace v říši vyústila v katastrofu a císař sám prosil Valdštejna o pomoc. Valdštejn se 15. prosince 1631 zavázal, že převezme vrchní velení nad armádou na nezbytně nutnou dobu. Už za několik dní se začala projevovat Valdštejnova pevná ruka. Verbířské hlasy nebylo slyšet jen v dědičných zemích Habsburků, ale i v Německu, Anglii a Irsku. Z roztříštěných pluků se začala rychle tvořit bojeschopná armáda, která rostla den ze dne. Situace saského vojska se rychle změnila: jejich desetitisícová armáda neměla proti 40 000 císařských žádnou naději na úspěch. Valdštejn začal postupně likvidovat jednu posádku za druhou. Prahu obsadil 25. května a po dlouhých týdnech si tak mohl zase odpočinout ve svém malostranském paláci. Mezitím se však vyhrotila situace v Německu. Poslední zbytek Tillyho armády byl rozprášen a Tilly usmrcen. Bavorský kurfiřt Maxmilián, který před dvěma lety tak naléhal na Valdštejnovo sesazení ho nyní horlivě žádal o pomoc. 16. května vtáhl Gustav Adolf se vší slávou do Mnichova a to už se Valdštejn střetnutí se Švédy nemohl vyhnout. Nechtěl však nic uspěchat, neboť si uvědomoval, že proti němu nyní stojí sám švédský král, vynikající válečník ověnčený řadou vítězství. Švédové si vybudovali opevněný tábor u Norimberka a čekali na Valdštejnovu iniciativu. Ten výzvu k poziční válce přijal a vybudoval si obdobný tábor nedaleko švédského ležení. Po týdny ležela obě vojska v nečinnosti. Jako prvnímu došla trpělivost Gustavu Adolfovi. Povolal všechny dostupné posily a s nejméně tak početným vojskem, jako bylo císařské zaútočil na jejich tábor u Furthu. Po čtyřech dnech krvavých bojů se švédové stáhli a dalšího obléhání se vzdali. Valdštejn dal pokyn k přesunu ligistických vojsk do Bavor a sám měl v úmyslu vtrhnout s hlavní silou do Saska. Sasský kurfiřt totiž znovu vtrhl do Slezska a obsadil celou zemi. Valdštejn se dal na pochod na sever a Gustav Adolf, jenž si byl vědom, že je jedinou šancí Sasů na záchranu se vypravil za ním. Obě vojska se setkala 15. listopadu u Lutzenu, kde došlo k otevřené bitvě. Tato bitva neznamenala vítězství ani pro jednu stranu. Valdštejnovi však mohlo být útěchou, že se mu podařilo usmrtit Gustava Adolfa. Nazítří nastoupili císařští zpáteční pochod do Čech.

Valdštejn se nyní vrátil ke svým plánům na zradu z roku 1631. Tentokrát však již nemyslel na nic menšího než na českou korunu. Nabízel proto Švédům alianci, která by přinutila císaře a jeho katolické spojence k přijetí všeobecných mírových podmínek, zaručujících především práva evangelíků.

17. května 1633 vytáhl Valdštejn znovu do pole. Kolona nyní směřovala do Slezska, které chtěl vévoda vysvobodit z rukou Sasů, Braniborů a Švédů. 31. května byla Sasská armáda na dosah. Místo bitvy ale začal Valdštejn s Arnimem vyjednávat. Navrhl mu, aby se obě vojska spojila k společnému boji proti všem, kdo porušují mír ve střední Evropě a kdo by nechtěli souhlasit s obnovením původního politického stavu z roku 1618. Valdštejn však poslal do Vídně jen mlhavé zprávy o svých vyjednáváních a místo obnovení situace z roku 1618, která byla pro Vídeň naprosto nepřijatelná psal o obnovení situace z roku 1622. Nyní již nebylo pochyb, že císařský generalissimus se nehlásí o slovo jako vojevůdce, nýbrž jako politická autorita. Už na začátku června prostřednictvím Viléma Kinského kontaktoval Valdštejn francouzského krále a kardinála Richelieua a nabídl mu podobnou alianci jako Sasku a Švédsku.

Když však švédský kancléř Oxenstjerna přislíbil Valdštejnovi konkrétní podporu, pokud skutky dokáže své zamýšlené plány, vévoda odvětil, že musí počkat na správný čas. Zatímco ve švédském hlavním stanu udiveně rozvažovali nad Valdštejnovým posledním stanoviskem, vypršelo 30. června příměří s Arnimovou armádou. 4. července se jali císařští odstřelování opevněné Svídnice, které trvalo až do poledne. Den na to se před městem objevila celá armáda sasko - braniborsko - švédská a zákopníci obou armád rychle budovali opevněné tábory. Válka se tu znovu zastavila, protože Valdštejn dával opět přednost vyjednávání před bitvou.

Dvorští politikové byli nežádoucím vývojem situace ve Slezsku silně znepokojeni. Před započetím tažení Valdštejn sám prohlašoval, že celá kampaň nepotrvá déle než do poloviny června a zatím uběhl červenec a čtyřicetitisícová armáda nedávala v nejmenším najevo, že by se připravovala k nějaké akci. Do Svídnice byl proto vyslán prezident dvorské válečné rady hrabě Jindřich Šlik. Jeho poslání bylo dvojí: zjistit celkový stav situace ve Slezsku a tajně zjistit, zda budou Valdštejnovi generálové (šlo pouze o Gallase a Piccolominoho) stát při jeho sesazení za svým velitelem, nebo za císařem. Konkrétní podoba jednání mezi Šlikem a Valdštejnovými podřízenými zůstává utajena dodnes. Je však jisto, že Šlik odjel do Vídně pln optimismu, neboť mu Valdštejn přislíbil, splnit požadavky dvora. Ve skutečnosti nemínil splnit ani slovo, z toho co slíbil. Celá dvorská inspekce však vyzněla ve vévodův neprospěch, neboť zde byla poprvé vyslovena myšlenka na jeho znovusesazení, která začala pomalu nabývat konkrétní podobu. Valdštejnovou největší chybou bylo, že si přes svůj sebevědomý postoj neuvědomil, jak moc poklesl ve Vídni jeho kurs.

Po opětných poradách mezi vůdci vojsk ve Slezsku bylo 22. srpna podepsáno druhé příměří, ve kterém se Valdštejn zavazoval spojit své síly s urfiřtem Janem Jiřím a jeho spojenci. Dále se mu dostalo kardinála Richelieua slibu, vyplatit mu ročně milion livrů, postaví-li proti císaři armádu 35 000 mužů. Richelieu byl ochoten mu ihned vyplatit půl milionu livrů a navíc se zavázal, že Francie bude podporovat jeho jmenování českým králem. Zatímco Švédsko nepřestalo s Valdštejnovou zradou počítat, Sasové se ani nyní nezbavili nedůvěry k Valdštejnovi. Mohl za to především velitel saské armády Arnim, který pod Valdštejnem dlouhou dobu sloužil a znal jeho proradné vlastnosti. Valdštejn už nyní navrhoval téměř úplný program operací proti Habsburkům, které by vedli Sasové spolu s ním a se Švédy, vymezoval konkrétní úkoly jednotlivých armád a dokonce nabízel, že doplní Arnimovo zbědované vojsko několika svými pluky.

Někdy mezi 12. a 14. zářím však nastal nepochopitelný zvrat ve Valdštejnově taktice. Navzdory všem dosavadním jednáním a intrikám se rozhodl, že okamžitě přeruší všechno spojení s nepřáteli a že rozvine vojenské akce, které by posílili jeho otřesený úvěr ve Vídni. Valdštejn najednou na Arnimovi ultimativně požadoval, aby se císařské a Saské vojsko spojilo pod jeho velením a zahájilo tažení proti Švédům do Německa. Císařská armáda se vzápětí dala na pochod proti Stínavě obsazené švédskou posádkou pod velením Matyáše Thurna. 5 - 6 tisíc Švédů bylo vydáno napospas a Valdštejn neváhal sáhnout po tomto hubeném vítězství. Valdštejnovo jednání není dodnes objasněno, protože žádné tučnější vítězství nevybojoval a Stínavou si těžko mohl napravit reputaci, která mezitím ve Vídni klesla na bod mrazu. Navíc se od spojenců obracel zády a to opět v době, kdy měl přejít od slov a slibů k činům. Jediné rozumné vysvětlení se nalézá ve Valdštejnově osobní rozpolcenosti. Valdštejna. Valdštejna jistě plány na pomstu císaři nesmírně uspokojovaly, zároveň však již v této době neměl dost vůle, aby je realizoval, protože si uvědomoval jejich obrovské riziko. A to byl počátek jeho konce.

Drobná vítězství, jako byla Stínava měla pro Vídeň jen malou cenu a hlavně se mu vyčítalo, že promarnil celý letní čas neúspěšnou kampaní ve Slezsku, když mohl již v červenci Sasy rozdrtit a tím ponechal Švédům v Německu volnou ruku. Valdštejnovi zbývalo jediné východisko: okamžitě táhnout do Německa, nikoliv však jen k přezimování, nýbrž do boje proti Švédům. Mezitím však nastal ve válečné situaci nečekaný obrat útokem Švédů na Řezno. Řezno bylo branou do Bavor, Horních Rakous i Čech a po jeho pádu se všechna kritika snesla na Valdštejnovu hlavu. Když se dozvěděl o pádu Řezna, pochopil, že tentokrát zašel ve zpupnosti vůči císaři příliš daleko. Přestože byl nejvyšší čas (konec listopadu) k vybudování pozic na zimu, Valdštejn se rozhodl pro rychlý přesun vojska do Bavor. Toto tažení bylo od počátku nešťastné, neboť i kdyby se Valdštejnovi podařilo vybojovat bitvu, ztráty by byly vzhledem k nastávající zimě obrovské. Valdštejn však neměl jinou šanci jak si zvýšit reputaci u dvora a navíc přezimování armády v už tak válkou zpustošených Čechách by bylo pro monarchii nepřípustné. Valdštejn sebral vojsko deseti tisíc mužů, tvořené převážně jízdními pluky, k rychlému přesunu do Bavor (zbytek armády zanechal v Plzni). Po překročení hranic však zjistil, že možnosti zásobování jsou zde prakticky nulové a že s hrstkou jezdců nemůže podniknout vůbec nic. 3. prosince se tedy obrátil zpátky do Čech k přezimování. Císař poslal Valdštejnovi obratem nekompromisní rozkaz, vydat se okamžitě na tažení zpátky do Bavor, ten však po poradě se svými nejvyššími shledal rozkaz neproveditelným a odpověděl do Vídně, že po poradě s důstojníky je nucen rozkaz neuposlechnout. To už ale šlo především o to, zda Valdštejn císaře poslechne či nikoliv. Ke konci roku 1633 již vévodovi nepřátelé u dvora nahlas vyslovili osudnou myšlenku: Valdštejn je zrádce!

Císařskému generalissimovi již zbývala jediná šance a tou bylo spojení s nepřítelem, kterého již tolikrát zklamal, a se kterým hrál stejnou obojetnou hru jako s císařem. A kdyby mu nezbylo jiného východiska (jak se zmiňoval jednomu ze svých nejbližších důstojníků), vezme prý tisíc jezdců a zkusí, kam ho osud zanese. Nic tak nedokazovalo, že s úbytkem fyzických sil, způsobeným vážnou nemocí, Valdštejnovi ubývalo i soudnosti, jako právě tato slova. Vévoda Frýdlantský se ocital stále více v zajetí neskutečných představ svého bludného světa, které deformovaly jeho vnímání skutečnosti. Fikce o jeho nezkrotné vůli však zůstávala tak silná, že si nikdo netroufal ho podceňovat ani ve chvíli, kdy už připomínal lidskou trosku.

Na začátku roku 1634 Valdštejn opět těžce onemocněl dnou a císaři se již donesly zprávy, že vévoda již dlouho žít nebude. Přesto si však zachovával postavení v centru dění. V Plzni se dokonce objevil Vilém Kinský a ubezpečoval Valdštejna o ochotě Francie a Švédska, poskytnout mu podporu v zápase proti císaři. Valdštejn si nyní musel zajistit přízeň svých plukovníků a dal jim podepsat revers, ve kterém se zapřísahali ctí, životem i majetkem, že při něm budou stát do poslední kapky krve. Bohužel pro Valdštejna však zrada propukla i mezi jeho veliteli. Generál Piccolomini, jenž vděčil vévodovi za celou svou kariéru poslal do Vídně udání o velitelově zradě. I když neznal přesné podrobnosti, dokázal si hodně souvislostí vyvodit a i lživě domyslet. Nešlo už o pravdivou zprávu císaři, ale o útok mířený přímo na Valdštejnovu hlavu. Tento dopis měl u dvora rozhodující význam, neboť přestože byl Valdštejn považován za zloducha, který poškozoval císařovy zájmy, o jeho zrádných úmyslech a jednáních s nepřáteli neměl u dvora nikdo ani tušení. V nejkratším čase a naprosté tajnosti sdělili císařští radové Ferdinandovi svůj názor: co nejrychleji se Valdštejna zbavit. 24. ledna podepsal císař patent, kterým zbavoval Valdštejna velení a svěřoval s prozatímní platností velení hr. Janu Matyášovi Gallasovi. Dále zaručoval beztrestnost všem, kdo v Plzni podepsali Valdštejnův revers. K patentu byl připojen ještě příkaz: Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít! Tento dovětek byl ve skutečnost rozsudkem smrti nad Albrechtem z Valdštejna, ten se však o patentu dlouho nedozvěděl.

15. února byl z Nových Hradů rozeslán Gallasův rozkaz, ohlašující změnu ve vrchním velení. Oznamovalo se v něm, že císař sesadil Valdštejna, Trčku a Ilova (kteří se přímo podíleli na spiknutí) z jejich hodností a že císařské jednotky mají nadále poslouchat mimo Gallase ještě Marradase, Piccolominiho, Aldringera a Suyse. Gallas zaujmul se svým štábem postavení v Linci a začal rozesílat rozkazy k jednotlivým plukům rozloženým po celých Čechách. Dále bylo rozhodnuto, že Piccolomini s Bredovským plukem a se všemi jízdními kompaniemi, které se daly v okolí Lince sehnat, rychlým přepadem obsadí Plzeň a zmocní se Valdštejna. Ještě téhož dne odhodila i Vídeň svou masku a císař prohlásil Valdštejna, Trčku a Ilova za zrádce a jejich majetek za zabavený. Když Piccolomini dojel k Plzni, seznal, že původní plán na štrych by byl příliš riskantní a zaujmul postavení v Horažďovicích, odkud mohly jeho hlídky zajíždět až k Plzni. Od 18. února se situace den ze dne vyvíjela ve Valdštejnův neprospěch. Nejradikálnější obrat nastal v Praze, kde se velení ujal podmaršálek Suys. Ten si rychle zajistil přízeň Prahy i vojska ležícího na severozápad od Prahy. Suysovo vystupování bylo natolik přesvědčivé, že se Praha rychle proměnila v oporu protivaldštejnského spiknutí.

Valdštejn se mezitím se svým věrným, ale malým počtem vojska a hlavně bez artilerie vytáhl směrem na Cheb. Tím se situace císařským značně zkomplikovala. Valdštejn nyní mohl zamířit za hranice a hledat přímé spojení s nepřítelem, nebo se v Chebu opevnit a vyčkat příchodu Sasů či Švédů a to by ohrozilo celé Čechy. Kdyby se dokázali císařští lépe orientovat v situaci, jaká vznikla po Valdštejnově útěku z Plzně, nikdy by valdštejnští nemohli do Chebu dorazit. Nové vrchní velení však projevilo naprostou bezradnost a příležitost k drtivé akci nevyužilo. Útěkem z Plzně podal Valdštejn konečný důkaz o své zradě a prchal nyní z Čech jako psanec. Muž, který se měl stát českým králem a o jehož přízeň se ucházela knížata utíkal nyní ze země s několika posledními spojenci a nechával za sebou slávu i bohatství. Jeho moc se rozplynula, jeho jméno ztratilo lesk a jeho elán a energii rozleptala choroba.

Cestou se ještě k Valdštejnovi připojily dva pluky, naverbované na Britských ostrovech, pod velením plukovníků Leslieho a Butlera. Nikdo si však nebyl jist, ke komu tyto dva pluky skutečně patří. O dva dny později psal Butler Gallasovi list, ve kterém ho ujišťoval svou věrností císaři a připojoval i slib, že možná s pomocí boží vykoná pro blaho císařovo hrdinský čin. Situace pro císařské však nyní také nebyla tak růžová, jak by se na první pohled zdálo. Na cestě do Chebu již Valdštejna dostihnout nemohli a kdyby se spojil s nepřítelem, znamenalo by to pro dezorientovanou císařskou armádu a pro celou říši katastrofu. Jediné racionální řešení se nyní naskýtalo ve zradě Butlera.

24. února napochodoval Valdštejn spolu s asi 2000 vojáky do Chebu. Jistě to byl částečný důvod k optimismu, reálná naděje na úspěch však byla stále mizivá. V Chebu se sice dalo ledacos zařídit, ale ke všem opatřením bylo třeba času a to mnohem více, než byli Valdštejnovi ochotni dopřát císařští generálové. Jeho největší obavou však byla i nyní zrada ve vlastním táboře a ta se také vyplnila. Původci spiknutí byli Butler, Leslie a Gordon, jenž měl před valdštejnovým příchodem vrchní velení v Chebu. Po noční poradě 24. února, kdy tito důstojníci zvážili všechna pro a proti pronesl Walter Leslie osudná slova: "Zabít zrádce"! Plán na vraždu zněl jednoduše: vylákat Ilova, Trčku a Kinského, kteří tehdy tvořili vévodovu jedinou oporu, spolu s Valdštejnem na hrad ne večeři a tam je všechny pozabíjet.

Kolem šesté hodiny 25. února přijel na hrad kočár s Trčkou, Kinským a Ilovem. Všichni zasedli na svá místa a u plných mís a číší se všichni přátelsky bavili. Tak uplynula asi hodina, když se náhle s tasenými zbraněmi vynořil Butlerův podplukovník Geraldin s šesti dragouny. Kinského zabili dříve, než se stačil zvednout ze židle, Ilov ještě zranil Leslieho na ruce, poté ho však již vojáci ubili. Trčkovi se podařilo utéci až k bráně, tam ho ale strážní zastřelili. To vše trvalo pouze několik minut a nyní už zbýval pouze Valdštejn. O toho se měl postarat Butler s tlupou dragounů, který řídil celou akci z ulice. Nejdříve obsadili všechny východy z domu a rychle pozabíjeli stráž. Útok řídil nyní Butlerův kapitán Walter Deveroux, který se hnal přede všemi po schodech do prvního poschodí. Jedno páže probodli, druhé odhodili a to už stál Deveroux tváří v tvář Albrechtovi z Valdštejna. Vévoda frýdlantský byl v noční košili a až do tohoto okamžiku nechápal, co se vlastně děje. Jen na malou chviličku se zarazil i Deveroux. Potom si výkřikem dodal odvahu: "Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo"! A Valdštejn stačil jen slabě pozvednout ruku, jako by chtěl zarazit ostří kordu, pronikajícímu do jeho hrudi.

To byl konec Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, vévody maklenburského, zaháňského, frýdlantského a holovského, císařského generalissima a jedné z největších osobností třicetileté války. Valdštejn byl sice bezohledný kariérista s řadou negativních vlastností, nelze mu však upřít ohromné organizační schopnosti ani schopnosti vojevůdce. Nemůžeme ho sice zařadit mezi geniální válečníky a stratégy, jakými byli například Alexandr Veliký, Hanibal, admirál Nelson nebo třeba generál Romel. Své nedostatky však dokázal dokonale vykompenzovat vybudováním armády, která co do počtu neměla v tehdejší Evropě obdoby. Valdštejn se však neprojevil pouze jako schopný vojevůdce, ale i jako výborný obchodník a správce tak rozsáhlé domény, jakou představovala jeho panství. Jako důkaz může postačit, že ve svých nejpříznivějších letech vydělával několikanásobně více než samotný císař. Svou ohromnou cílevědomostí a autoritou se stavěl nad většinu svých současníků a málokterý z nich měl před Valdštejnem navrch. Jeho rychlý vzestup připomíná stoupání rakety na oběžnou dráhu, stejně tak rychlý byl však i jeho pád.

(konec článku Albrecht z Valdštejna)

Vytisknout referát Albrecht z Valdštejna | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela