Josef Goebbels | ||
| autor: Zuzana Stiborová | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 2x |
| Narozen 29. října 1897 v dolnorýnském městečku Rhydet jako třetí syn účetního, který se vlastním úsilím vypracoval z nádeníka na “bílý límeček”, překročil již studiem městské vyšší reálky třídní přehrady. Jako nejlepšímu v ročníku mu byla vrata univerzit otevřena. Úspěch ho naplňoval uspokojením a zároveň mu byl kompenzací. Přístup do světa zdravých a nepoznamenaných mu zůstal od dětství uzavřen. Když mu byly čtyři roky, onemocněl zánětem kostní dřeně pravého bérce. Přes snahu lékařů, zaostávala pravá noha v růstu. Kvůli pokřivené noze musel celý život vláčet monstrózní ortopedické zařízení. Díky tomu stál vždy stranou ostatních. V roce 1914 nebyl odveden. “Když viděl, jak ostatní skákali, řádili a běhali,” vyznal se Goebbels ústy své románové postavy Michaela Voormanna, “reptal na Boha, který ho stvořil takového, pak nenáviděl ostatní, že nebyli jako on, pak se smál matce, že mohla vůbec mít ráda takového mrzáka.” V odloučenosti svého podkrovního pokojíku se naučil vytrvale nenávidět: sebe sama za svou nevzhlednost, ostatní, že ho nebrali vážně, vysmívali se mu nebo ho utápěli soucitem, a nakonec celé lidstvo. Zloba, se kterou později pitval slabiny ostatních, mstivost s níž pronásledoval přátele i protivníky, nedůvěra, kdy všude viděl jen zradu a neupřímnost, a neschopnost soucitu v něm klíčily již v těchto raných časech ponížení. V listopadu 1921 byla Goebbelsova snaha po vzestupu korunována úspěchem: promocí na filosofické fakultě se stal “panem doktorem”. Úspěšné dokončení univerzitních studií propůjčilo čtyřiadvacetiletému mladíkovi společenské uznání a pocit osobního triumfu. Jenže místo úřadu a poct na něj čekal zase jen podkrovní pokojík v rodičovském domě. V pracovně zneuznaného spisovatele se hromadily básně, články a traktáty, psal je ale do šuplíku - vnějšímu světu byl srdečně jedno. Proto pokládal za osobní bankrot, když musel hledat útulek v jedné kolínské pobočce Dresdner Bank. Místo před užaslým posluchačstvem byl jeho zvučný hlas využíván k vyvolávání kursu akcií v sálu burzy. Z kalného odvaru svých myšlenek vydestiloval “neúprosnou logiku”, že jen “existenční boj” proti mezinárodnímu židovstvu” otevře cestu k “lepšímu světu”. Zatím se reálná znalost skutečných židovských spoluobčanů ještě nedostala do rozporu s tímto vyznáním. Mnoho lidí, kterých si vážil, byli Židé. Po zprávách o nezdařeném Hitlerově puči byl i zkrachovalý hrdina vytržen od psacího stolu a byl nakažen vírou v zázraky. Doprovázel jednoho starého kamaráda na diskusní shromáždění a setkání “Národně sociálního bloku” v Porýní-Vestfálsku. Völkische Freiheit, bojovný plátek této straničky byl ochotný publikovat polemické články “dr. G.”. Za krátko pocházel z Goebbelsova pera skoro celý obsah listu, a brzy nato převzal redakci - platem mu byl idealismus a nevděk. Stranická činnost však dala novému členu zažít úspěch i na řečnické tribuně. Po prvních úsměšcích nad zjevem malého, vyzáblého řečníka s neúměrně velkou hlavou, které s železnými nervy překonal, se posluchačů zmocnilo kouzlo jeho projevu. Jedinečný zvuk jeho hlasu, který pronikl i tím největším davem, přesné a ostré formulace, kterým však porozuměl i ten nejposlednější parteigenosse, ničím nebrzděná útočnost a kousavé vtipy - a publikum za nastalého ticha zbožně poslouchalo. Sázel na hru se slovy, vtipy a odzbrojujícími argumenty. Dokázal posluchače strhnout, pobouřit a ohromit. Protože politická scéna jinak příliš nadanými řečníky neoplývala, Geobbels brzy vynikl. Upozorněn na nadaného agitátora organizačním vedoucím NSDAP Georgem Strasserem, spočinul Hitler zálibně zrakem na svém téměř o devět let mladším soudruhovi. Jako nový župní vedoucí měl Goebbels za úkol nanejvýš tvrdý oříšek: dobýt pro NSDAP “rudé” říšské hlavní město. “Berlín potřebuje senzace jako raba vodu, toto město tím žije, a cílem se mine každá politická propaganda, která to neuzná.” Svůj hlas doplnil ještě bojovným plátkem s programovým názvem Der Angriff /útok/. Krvavé bitky vyprovokované zčásti v důsledku hospodářské krize, zčásti pak Goebbelsovou soukromou “gardou”, vyvolávaly nejen neustálou odezvu u tisku, ale poskytovaly také čerstvou munici propagandě. Oblečen do černé kožené bundy a vyzbrojen přeskakujícím hlasem, prezentoval se při schůzích v dělnických čtvrtích vychrtlý tribun lidu jako mluvčí “malého člověka”. Bída mu skýtala téma pro plamenné řeči. Podle jednoduchého a neustále opakovaného vzoru obviňoval kapitalisty a Židy, že “skutečné Němce” drží v područí. Jako kazatel posiloval svou obec ve víře v “národní obrození” a v Hitlera jako jejího spasitele. Přitom pociťoval jen hluboké pohrdání: “Masy zůstávají takové, jaké vždycky byly: hloupé, nenasytné a zapomnětlivé.” Vůči svým stranickým kolegům se záhy naučil používat nástroje sestávající se z moci a intrik. Z vděčnosti za nekompromisní věrnost a mistrovství agitátora pozdvihl vůdce svého vazala na místo říšského vedoucího propagandistu NSDAP. Vlídné přijetí v řadách hnědokošiláčů mu však jeho úspěchy nezajistily. Ve straně, která jako idol neuctívala břitkost intelektu, ale svalů, atletický vzhled a světlé vlasy měl jako tělesně postižený intelektuál hned dvojí handicap. Ty dvě věci, duch a postižení, z něj učinily s podezřením sledovaného podivína. Když si Goebbels koncem roku 1931 vedl k oltáři Magdu Quandt, rozenou Ritschel, která už byla v jiném stavu, Hitler byl na svatbě jako svědek a tím posvětil manželství, jež nejen odpovídalo nacionálně socialistickým kritériím, ale pro povýšence představovalo v každém ohledu zvýšení prestiže. Změnu stavu podtrhla i změna bydliště: velkoburžoazní quandtovská rezidence se stala místem setkání hnědé společnosti a druhým Hitlerovým domovem. Nedaleko stojící hotel Kaiserhof, centrála volebního boje strany, byl 30. ledna 1933 svědkem triumfu, jímž byl Goebbels odměněn za své snažení: naturalizovaný Rakušan Adolf Hitler byl jmenován říšským kancléřem, republika se odporoučela a Goebbels jásal. Když se noví držitelé moci zbavili svých konzervativních partnerů z koalice, mohl si přijít na své i bubeník. Malý muž z Rheydetu byl u cíle: 14. března 1933 nastoupil Goebbels do úřadu “ministra národní osvěty a propagandy”.Podle plánů, které měl už hotové v zásuvce psacího stolu, vydupal během pár dní ze země ministerstvo, které nemělo v německé historii předchůdce. Ještě nikdy nedošlo k tak masivnímu frontálnímu útoku na vědomí lidí. Po dobytí státní moci šlo nyní o to, získat moc nad myšlením lidí. Hesla byla jednoduchá a snadno zapamatovatelná. Jejich duch často připomínal temný středověk, k šíření však využívali nejmodernější prostředky. Každý, kdo si zachoval zdravý rozum, měl co dělat, aby si ze záplavy falešných zpráv, eufemismů a polopravd profiltroval obraz skutečnosti. Goebbels k této manipulaci potřeboval prostředky, jimiž by mysli naplnil. Zatímco film, rozhlas a tiskové agentury byly hned od začátku vystaveny neomezenému zneužívání, tisk se musel přeorat. Nový vůdce tisku si proto pojistil přístup jiným prostředkem než vyvlastňováním listů: postátnil novináře. Museli mít licenci a řídit se pokyny úřadů. Patetickou paličskou řečí posvětil pálení literárních děl, k nimž sám nedokázal připojit ani slovo. K eliminaci Židů se mělo napříště používat pseudolegální cesty. Postupem let se útočný agitátor měnil ve správce obrovské továrny snů pro natírání skutečnosti na růžovo. Plíživý pokles významu v Hitlerově týmu kompenzoval tím, že se o to intenzivněji snažil hromadit odznaky svého stavu, své malé království. Paní Magda vzorně plnila své mateřské povinnosti přesně v duchu nacionálně socialistické doktríny a “darovala vůdci” šest dětí. Děti byly tak poslušné, tak plavovlasé a tak oddané nacismu, jak si jen první šéf propagandy říše mohl přát. Tisk je spolu s ministrem a matkou předváděl jako dekoraci vzorné rodiny “třetí říše”. Ve vztahu k ženám stojí za zmínku jeho milostná aféra s českou herečkou Lídou Baarovou. S ní prožíval druhou mízu, romanci jako primán. Z této aféry se záhy stalo v hlavním městě téma číslo jedna. Avšak soužití s mladou sokyní nemohlo trvat dlouho. Manželka ztratila nervy a uvažovala nakonec o rozvodu. Ale rozvodový skandál pro Hitlera nepřicházel v úvahu. Nařídil, aby se manželé dali opět dohromady a Goebbelsovi striktně zakázal stýkat se s Lídou Baarovou. Uvědomil si, že byl postupně odstaven na vedlejší kolej. A protože Hitlerova přízeň mu byla nadevše, přikázal si: “Nyní mi začíná nový život. Tvrdý, krutý, zasvěcený jen povinnostem. Mládí je definitivně pryč.” Jeho plamenná prohlášení a příkazy vyvolaly po celé zemi vlnu násilí a týrání židovského obyvatelstva. Více než 20 000 lidí bylo naloženo a odvezeno do koncentráků. Za toto ovšem sklidil kritiku. Na Hitlera příliš hlučné a mezinárodně neobhajitelné, ostatní se cítili být ve svých kompetencích přeskočeni. Celosvětové protesty však brzy utichly a tak měl Goebbels zase navrch. Hitler sice svého pomocníka k řízení vlády nepouštěl, ale potřeboval ho, aby připravil obyvatelstvo na nadcházející válku. Když pak vyhlásil Londýn a Paříž říši válku, Goebbelse na chvíli přepadly pochybnosti o neomylnosti jeho vůdce. Všechny námitky pak brzy zaplašila “blesková vítězství” a nečinnost Britů a Francouzů, ale i bomba zažehnutá devět měsíců předem. Vyrobil ji sám odvážný švábský truhlář a vybuchla v “Měšťanském pivovaře” večer 8. listopadu 1939, jen pár minut poté, co Hitler předčasně opustil sál. Jeho pověrčiví průvodci viděli v náhodě zásah Prozřetelnosti. “Zemře teprve tehdy, až splní své poslání.” Nejjedovatější květ, který vzešel ze zahrádky propagandy, byl film “Věčný Žid”. Fyzické likvidaci předcházela likvidace slovem i obrazem. Když se vůdce vracel po podepsání příměří s Francií z Compiegne zpátky do Berlína, připravil mu Goebbels přivítání, které ještě nezažil. Plul nad mořem květů skrze nekonečný jásající špalír. Když Němci stanuli před Moskvou, nepřipraveni na drsné klimatické podmínky, rozvinul obrovskou kampaň sběru tun vlny a zimního oblečení jako “vánočního dárku pro frontu”. Značnou zátěž nesli Židé. “Silný sentimentální odpor” mu bránil udělat z Berlína město zbavené Židů, a tak se mělo čekání na smrt pro Židy v peklo. Neúnavně vymýšlel stále další diskriminační opatření: postupně bylo Židům zakázáno vlastnit jízdní kola. psací stroje, knihy, gramofony, chladničky, sporáky, rozhlasové přijímače, nesměli jezdit veřejnou dopravou, navštěvovat opery, lázně, kina, parky a nakonec je vyhnal z bytů. Z jeho chorobně nenávistného mozku vzešel i nápad na veřejné označení “ židovskou hvězdou”. Nutnost vítězství se stala naléhavou. Proto usiloval ve své známé řeči v berlínském Sportpalastu 18. února 1943 o podporu pro svou fixní ideu “totální války”. Svou řečí stanul opět jako tribun v první řadě říše. Teprve však když Hitler po atentátu 20. července 1944 větřil zradu i ve svém okolí, vrátil se věrný souputník, jenž v Berlíně s ledovou rozhodností potlačil pokus o státní převrat, zpět do centra moci. Stal se říšským zmocněncem pro totální válečné nasazení. Narychlo sehnané prapory nemohly narychlo zabránit zhroucení německé armády na východě a postupu spojenců na západě - prodloužili však ještě válečné hrůzy. Se svým Volkssturmem chtěl zinscenovat obranu “pevnosti Berlín”. Za tento bezvýchodný epos zaplatily ještě na samém konci války desetitisíce životem. Když ostatní z Berlína odešli, stylizoval se do postavy posledního věrného, jenž stál svému vůdci po boku až do konce. S celou rodinou odešel do Hitlerova tajného bunkru pod Říšským kancléřstvím. Nyní chtěl spolu s ním vejít do dějin jako “mučedník” svého šíleného snu. Ale Hitler udělal Goebbelsovi škrt přes rozpočet, když ho jmenoval svým nástupcem jako kancléře umírající říše. Správci dědictví nemělo být umožněno uniknout odpovědnosti sebevraždou. Měl nyní projít nejtemnější částí německých dějin s hlavou na krku. Ale když se Hitler 30. dubna rozloučil s tímto světem, nemohl již kontrolovat plnění svého příkazu. “Poprvé v životě musím kategoricky odmítnout příkaz vůdce. Moje žena a děti mě v tomto odmítnutí následují.” Dětí se nikdo neptal. Nemohly ani tušit, že je otec po vlastním krachu odsoudil k smrti. Byly posledními obětmi jeho zaslepeného fanatismu. | ||