Imanuel Kant

autor: Katka Šáchová datum: 15.09.2002 zobrazeno: 14x

Kant v etice zachytil novou dimenzi lidské autonomie a svobody a prohloubil tak základní východisko novověké filozofie dané Descartem. Kant je bořitelem metafyzické tradice (metafyzika = předmětem je povaha jsoucna jako jsoucna a všeho, co se jsoucnem a bytím souvisí, zabývá se tím, co je za fyzickým).

Člověk z pohledu Kantovi etiky je bytost, která v tom, co překračuje její živočišnou a přírodní existenci, buduje podle zásad rozumu universální lidský a mravní svět, v němž není jiné dokonalosti, blaženosti ani spravedlnosti než té, kterou tato bytost dosahuje ze své svobody a v odpovědnosti vůči sobě a ostatním lidským bytostem.

Kant chce etiku zakotvit v obecném. Chce se zbavit jedinečnosti a nahodilosti senzualistické i sentimentální morálky.

Obecnost o niž opřel etiku, není obecnost společnosti a zákonitost lidského soužití, nýbrž obecnost mravního zákona ve mně.

Kantova etika se vyznačuje odmítáním dogmatické metafyziky avšak se k ní vrací - nespočívá na ní, ale metafyzické pojmy se nakonec zachraňují opřením o ni jako postuláty praktického rozumu.

Povinnost a dobro

Ústředním pojmem Kantovi etiky je povinnost. Kant prostou analýzou universálního vědomí dochází k tomu, že definuje dobro jako, dobrou vůli, tuto pak jako vůli jednat z povinnosti, z respektu před mravním příkazem. Tak je u Kanta mravní dobro podřízeno povinnosti. Není povinností konat mravní dobro, nýbrž je mravním dobrem konat povinnost. Mravní je racionální a rozum je nezávislý na jakékoli zkušenosti. Prakticky rozum klade princip povinnosti. Idea povinnosti není ničím jiným než ideou dobré vůle, s níž spojujeme představu překážek, pocházející z naší subjektivity. Protože jsou tu tyto překážky, jeví se nám to, že vůle je determinována mravním zákonem, jako donucení.

Kategorický imperativ

V přírodě se řídí všechno zákony avšak jenom rozumný tvor má schopnost jednat podle představy zákona. Představa zákona, nutícího vůli je imperativ. Jedině povinnost je imperativem kategorickým - předpisuje nám jednání jako dobré samo o sobě bez ohledu na jiný cíl.

Mravním zákonem je to, co subjekt uznává za platné pro vůli každé rozumné bytosti:

· Jednej tak, aby maxima tvého jednání mohla být z tvé vůle ustavena všeobecným přírodním zákonem.

- vůle není určována jen zákony, ale také účely

· Jednej tak, aby ses choval k lidství, jak v osobě své, tak v osobě druhého, jako k účelu a nikdy jako k prostředku.

- zákon, který posloucháme, plyne z našeho rozumu. Tak je vůle skutečně autonomní. Heteronomie nastává jen tehdy, jestliže rozumná bytost poslouchá popud, který je mimo její rozum.

· Vůli každé rozumné bytosti je třeba chápat jako ustanovující všeobecné zákony.

Dobro k jednání nepřistupuje z vnějšku, ze skutečností, které vůle ve světě způsobí. Dobro je kvalitou vůle samé. Mravní hodnota nezávisí na cíli, jehož má být jednáním dosaženo, ale na samotném principu chtění, který vůli určuje.

Z toho co jsem doteď četla vyplívá, že by vůle byla dobrá bez ohledu na následky. Nemůžeme popřít, že i dobrá vůle může zplodit mnoho špatného. Kant tvrdí, že dobrá vůle není za tyto následky odpovědná a tudíž nemůže mít špatné následky trvale.To špatné nepochází z dobré vůle, ale má svůj původ ve špatných stránkách lidské přirozenosti. Mravní hodnota jednání záleží v principu chtění - tímto Kant vylučuje z mravnosti nejenom empirické okolnosti a souvislosti jednání, ale stejně tak jsou zavrženy všechny zvláštní, nahodilé a individuální úmysly a touhy.

Jeho morálka je individualistická. Vychází z obecné závaznosti mravních hodnot, které vytvářejí objektivní svět pravého lidství.

Mravními bytostmi se stáváme, když své úmysly čerpáme z tohoto ideálního světa obecného lidství.

Koncepce blaženosti

Dalším důležitým pojmem v Kantově etice je blaženost. Koncepce blaženosti vycházely z toho, že člověk ve svém jednání usiluje o to, co je libé, uspokojivé, prospěšné apod. Přitom to, co je libé nemusí být chápáno nijak egoisticky. Když člověk v jednání usiluje o libost a prospěšnost, stává se konkrétní jednání jenom dílčím stupněm na cestě k onomu konečnému stavu slibujícímu blaženost. Žádné jednání nemá tak plnou hodnotu samo v sobě, ale jeho mravní hodnota se jakoby stále přesouvala dále. Požadavek na dosažení blaženosti je tak povinností zadanou z vnějšku a tato povinnost není v mravním účelu jednání bezprostředně vykazatelná. Každý člověk se přitom řídí vlastními představami o štěstí.

Etika a příroda

Kant prozkoumal základy matematické přírodovědy jako málokdo v jeho době a ve své etice těžil z této znalosti postupů vědy. V etice však nehledal pro člověka azyl před vědou. Naopak, když objevuje svébytný svět hodnot a chápe jej jako oblast lidské svobody a mravnosti, neustupuje před vědou na nové pole působnosti, nýbrž chce pravomoc vědy rozšířit i na tuto oblast skutečnosti. Přírodověda zkoumá nutné předměty empirické zkušenosti, kdežto etika zase nutné hodnoty patřící do ideální říše lidské svobody a mravnosti. Etika nestojí proti přírodovědě. V lidském rozumu odhalila tvořivou schopnost utvářet věci podle racionálního plánu, podle člověku vlastních uvážených představ. Rozum se stal aktivní silou, která zaručovala velikost člověka. Kant tento postoj opírající se o novověkou zkušenost lidí nejen analyzoval v teorii poznání, ale přijal i vyložil jej též při zkoumání základů mravnosti: v etice. Kant dobře věděl o nároku moderního člověka jednat jenom na základě vlastního přesvědčení a za dobré a správné uznat jenom to, co sám za dobré a správné nahlédne.

Svoboda

Kant rozlišuje dva druhy morálky - autonomní a heteronomní. V autonomní morálce je vůle sama sově zákonem, to znamená, jak víme, že mravní vůle není podněcována žádnými vnějšími smyslovými předměty, ale je sama sově účelem, příčinou a důvodem spouštějícím jednání. Každé jiné pojetí mravní vůle vede k heteronomii, neboť činí tuto vůli závislou na něčem jiném, než je sama.

Svobodná vůle je tehdy, když nepodléhá žádnému jinému pravidlu nebo předpisu než tomu, který si sama podle svého rozumu stanovila za obecný zákon.. Když člověk to své nachází jinde než v rozumu, nejedná se podle Kanta o svobodu, nýbrž o závislost. Kant přitom rozlišuje negativní určení svobody, které vyjadřuje pouze to, že svoboda znamená nezávislost na cizích příčinách, tj. svobodná vůle je sebepříčinou. Pozitivní pojem svobody je obsažnější, neboť spojuje svobodu s mravním zákonem. Svoboda potom člověku vlastně otevírá svébytnou oblast skutečnosti, která je sférou mravních hodnot a účelů. Svoboda je bytostně lidskou záležitostí, která vyvěrá ze vztahu člověka k sobě a k druhým lidem. Je to v nejvlastnějším smyslu slova vztah partnerský.

Antropogeneze v jeho pojetí znamená zrození svobody v člověku, což v rámci negativního určení svobody představuje problém ovládnutí živočišné žádostivosti, tj. přepnutí automatického kolotoče potřeb a akcí směřujících k jejich uspokojení. Touto cestou člověk objevil nový způsob motivace svého jednání: motivace na základě volního rozhodnutí a myšlenkové představy. Člověk je potom bytostí, která není k jednání nucena přírodním mechanismem. Člověk neposlouchá slepě přírodní zákon, ale jedná podle představy o zákoně. Do kauzality mezi potřebou a akcí vstoupila svoboda. Zrození svobody zároveň znamená, že se objevil nový zákon - zákon mravů. Se svobodou teprve vznikl svět lidství, mravnosti a dobra.

Utváření mravního světa, který je světem lidské vzájemnosti, je vlastním tajemstvím antropogeneze.

Kant musel vyřešit závažný problém, zda vůbec reálně existuje lidská svoboda. Lidské jednání přece probíhá v empirickém světě, nikoli v ideálním světě mravních hodnot. Právě z reálného světa

empirických jevů, jak tento pozemský svět Kant určuje, čerpá nejčastěji člověk podněty a účely svého jednání. Přitom tento empirický svět jevů je ovládán přísným determinismem přírodních zákonů. Dokazuje to podle Kanta , přírodověda. Je v takovém světě místo pro lidskou svobodu?

Klade důraz na autonomii a svébytnost lidské svobody. Vsází v poznání lidské svobody na rozum a na

vnitřní mravnost člověka. Teprve existence vnitřního mravního zákona dává podle Kanta lidské svobodě reálnou platnost. Mravní zákon nazývá Kant kategorickým imperativem. Imperativ jako příkaz. Příkazem se většinou rozumí něco autoritativního, nějaké donucování, v němž jeden rozkazuje a druhý poslouchá. Kdo rozkazuje, a ten, kdo poslouchá, je jedna a táž osoba, přesněji řečeno jedna a táž lidská vůle.

Mravní svět

Cíle a předměty svého zaujetí čerpá člověk (tedy jeho vůle) z nejširšího okolí a nejsou to vždy předměty a cíle mravní a dobré. Vůle přes všechno,m co jsme o mravním bytí uvedli, zůstává jako lidská vůle

stále přírodní příčinou, člověk přece musí jednat empiricky. Jedině tehdy, když je vůle rozumem donucena, aby se přeorientovala od cílů slibujících potěšení a libost k cílům pocházejícím ze světa mravních hodnot, je tato vůle pročištěna ve vůli mravní. Přestává tak být přírodní příčinou a stává se příčinou mravní, příčinou ze svobody. Kant je hluboce přesvědčen, že k takovému zušlechtění musí být lidská vůle donucena. Jedině lidský rozum může lidské vůli stanovit, co má dělat, aby uskutečňovala dobro ve světě.

Z toho všeho vyplývá, že mravní hodnoty jsou vlastně příkazy, jsou to mravní povinnosti. Člověk se může nebo nemusí těchto příkazů držet, i to patří k jeho svobodě, vždy ale ví, co dělá. Ví, kdy porušuje mravní zákon. Povědomí o mravním zákoně má totiž každý člověk. K tomu aby člověk mravně jednal, nemusí být teoretikem, stačí, když bude plně člověkem.

Myšlenka povinování, což je Kantův termín, dokresluje povahu mravního světa. Je to svět toho, co má být, svět toho, co má být učiněno, aby vezdejší svět byl dobrý a člověk v něm byl hoden svého jména. Kant tak zavádí ve své etice zásadní rozdíl mezi bytím, které má být (Sollen), a bytím, které empiricky je (Sein).

Na jeho základě Kant přesně odlišuje to, co se bytostně týká člověka, od toho, co patří k přírodě.

Problém svobody Kant vyřešil tím, že člověka pojal jako obyvatele dvou světů. Svou tělesnou a empirickou existencí je člověk součástí přírodních dějů, svým lidstvím však patří do ideálního světa mravních hodnot, který je světem mravnosti a svobody. Praktický mravní čin má svou příčinu ve světě svobody, projevuje se ovšem ve světě empirickém.

Kategorický imperativ

Podle Kanta existují dva principiálně odlišné způsoby, jak může rozum lidské vůli něco v jednání určovat za rozumné a nutné. Buď totiž rozum ukazuje praktickou nutnost nějakého jednání jako prostředku k něčemu jinému, k nějakému cíli, jehož chceme dosáhnout a potom je to imperativ, který přikazuje hypoteticky (dále lze členit na imperativ technický a pragmatický), tj. podmíněně s ohledem na daný cíl, nebo rozum určuje nějaké jednání jako objektivně nutné jen s ohledem k němu samotnému, bez vztahu k nějakému vnějšímu účelu, tj. přikazuje takové jednání bezpodmínečně, a pak je to imperativ kategorický.

Kategorický imperativ, který platí bezpodmínečně, nemůže udávat žádnou obsahovou podmínku mravního jednání, jinak by byl zaměněn za imperativ hypotetický. Kategorický imperativ ale může určovat formu mravního jednání, to znamená, že může žádat, aby jednotlivé jednání mělo formu obecného zákona. Kategorický imperativ neurčuje jmenovitě, které účely jsou mravní, a které ne. Stanovuje pouze požadovanou formu jednání, jíž je obecný zákon. (Z toho plyne Kantův formalismus - formalismu je řeč ve smyslu Kantova transcendentálního pojetí formy V Kantově pojetí je zákon, který představuje nutnou souvislost jevů, vlastně formou, do níž vstupují jevy jako látka a matérie (tedy jako obsah) a jsou přitom rozumem uvedeny v řád. Rozum stojí na straně formy a je zdrojem aktivity, kdežto matérie na straně obsahu je při tom pasivní.

V Kritice praktického rozumu - mravnost vede do světa věcí o sobě (noumenální svět), nadřazený světu fenomenálnímu, a klade metafyzice postuláty, které nemohou být sice prokázány, ale které tvoří

předmět racionální víry.

1. Postulát svobody tj. nadání vůle schopností jednat nezávisle na příčinách ovlivňující ji z vnějšku tj. autonomně.

2. Postulát nesmrtelnosti duše nutný, aby se v nekonečném pokroku mohl uskutečnit souhlas mezi vůlí a mravním zákonem.

3. Postulát existence Boha nutný, aby bylo možné svrchované dobro = souhlas mezi štěstím a ctností.

S pomocí postulátů řeší antinomie praktického rozumu. Za hlavní považuje rozdíl mezi bytím (Sein) a mravním bytím (Sollen). Když empirie a smyslovost se neslučují s mravním účelem, mohlo by se zdát, že dobro je nerealizovatelné, neboť celá empirie tomu brání. Kant ovšem ukazuje, že mravní zákon se musí prosadit i proti protivenství přírody. Proto musí být myslitelná jednota obou světů - přírody a mravnosti.

V etice je příroda souhrnem pustých věcí bez jakéhokoliv vztahu k mravnímu účelu. Věci jsou bezduché a ducha jim vtiskuje až lidská vůle.

Kant objevil boha usmiřovatele, který v sobě spojoval přírodu a mravnost.

Každý jednotlivec je nositelem obecného lidství, atak má každý člověk bytostné právo, aby své lidství realizoval. Aby byla realizace dobra myslitelná, přichází Kant s postulátem nesmrtelnosti duše, takže mravní podstata každého člověka není omezena ani časem, ani světskou nespravedlností.

Existence těchto idejí je ovšem pro Kanta podstatnou otázkou. Bez nich by nebylo myslitelné uskutečňování mravního bytí v celku.

Důvod, pro který je svoboda označena za postulát, spočívá v tom, že ani svobodu podobně jako druhé postuláty nelze teoreticky dokázat. Kantova etika ovšem na realitě svobody stojí. Je to ale jenom realita toho, co má být, aby byla možná a uskutečnitelná mravnost ve světě. Svoboda by však neměla stát vedle ostatních postulátů, protože ty svou jsoucnost čerpají až z reality svobody.

V těchto postulátech Kant rozbíjí všechno, co bylo v jeho etice povinností.

Kant tvrdí, že mravní povinnost musí platit pro všechny stejně. Mravní jednání vystupuje jako obecné a nutné, tj. závazné jen díky své vlastní hodnotě. To znamená, že vůle, která spouští mravní jednání má být dobrá jen díky sobě samé.

Soudy

Ve větě o něčem, co je subjektem výpovědi, vypovídá v predikátu něco jako subjektu příslušející. Analytické soudy - v predikátu se nevypovídá nic víc než to, co je v pojmu subjektu již obsaženo. Takže to, co se o subjektu ve větě vypovídá, to lze z jeho pojmu odvodit analyticky, tj. podle zákonů správného myšlení.

Syntetické soudy - v predikátu vypovídají o subjektu víc, než kolik je v jeho pojmu obsaženo.

Predikát výpovědi tedy rozšiřuje naše poznání o subjektu.

Podle toho Kant rozlišuje soudy na apriorní a aposteriorní. Kritériem rozlišení je jejich vazba na zkušenost. Soudy odvozené od zkušenosti jsou aposteriorní. Lze je totiž formulovat až na základě (po) zkušenosti.

Soudy apriorní jsou zase takové soudy, které platí nezávisle na zkušenosti, tedy vlastně před ní.

Analytické soudy jsou soudy apriorní. Aposteriorní soudy jsou soudy syntetické. Existují rovněž syntetické soudy a priory. Kant o jejich existenci nepochybuje. Své přesvědčení opírá:

a) Žádný obecný a nutný soud nemůže být aposteriorní, neboť zkušenost, která by jej měla zdůvodňovat, není nikdy dostatečně úplná,

b) zdaleka ne všechny obecné soudy a nutné soudy jsou analytické.

Mravnost a jazyk

Kant je jeden z prvních filozofů, který mravnost zkoumal i z hlediska jazyka. V čem spočívá předpokládaná analogie mezi strukturou věty a strukturou jednající vůle? Tato analogie má své oprávnění ve větě v tom, že ve větě je subjekt k predikátu připojen stejným způsobem, jako z úmyslu vycházející čin.

V chtění účelu jsou již konkrétní činy jako prostředky jeho dosažení zahrnuty a lze je odtud odvodit. U pragmatických imperativů je situace složitější, neboť ty nemohou uvést nějaký obecný pojem libosti,

pod který by jednání bylo možno podřadit. Spíše se jedná o aposteriorní soudy, protože každý člověk si pod libostí představuje něco jiného, empiricky podmíněného. Teorie blaženosti, které jako by s takovým obecným pojmem blaženosti pracovaly, jsou potom kritizovány za to, že jejich imperativy jsou jenom aposteriorní soudy, a nikoli soudy apriorní, jak by bylo třeba. Kant demaskuje jejich zdánlivý analytický přístup a ukazuje, že se nakonec jedná o pojmy empiricky podmíněné, které jsou převzaty ze zkušenosti.

Kdyby bylo možné účel jednotlivého činu přímo dedukovat z obecné povinnosti, byla by vlastně zrušena svoboda lidského rozhodování. Správné jednání by totiž vyplývalo z obecného zákona. Na základě určení správného, dobrého, spravedlivého, blaženého atd. světa by rozum dokázal přesně odvodit účel, směr i potřebné provedení jednotlivého činu. Svoboda by se stala věcí příslušnosti. Lidská svoboda by cele, úplně a přehledně otevírala svět mravních hodnot, takže by jej rozum mohl teoreticky poznat. Etika však nemůže být analytickou vědou. Etika není ovšem ani empirickou vědou. Rozum v této oblasti může totiž udat alespoň formální podmínky mravnosti. Jednotlivé účely jednání z nich sice nelze odvodit (z pouhé formy nelze získat nějaký obsah), ale v kategorickém imperativu lze účel jednání s obecnou formou mravnosti spojit. Kategorický imperativ je syntetickým soudem a priory, protože s pojmeme zákona spojuje chtění lidské vůle nutně a obecně, aniž obsah tohoto chtění z obecného zákona lze dedukovat. Chtění jednotlivé vůle je tak podřazováno pod apriorní formu čisté vůle. Na poli morálky však toto podřízení nemá charakter nutnosti, ale probíhá v živlu svobody. V lidské svobodě přitom zůstává něco nevykazatelného, co v důsledku znamená, že mravní svět je pouze světem toho, co má být, je hodnotou, o kterou má člověk v životě usilovat.Člověk při tom vlastně musí sám sebe k činům ve prospěch tohoto světa nutit a díky svobodě, kterou má, sebe v duchu tohoto světa teprve vychovávat.

Příroda a mravnost

Příroda pro Kanta obecně vzato znamená soubor jsoucen, která jsou určena zákonem. Podmínky za jakých platí zákony empirického světa, prozkoumal Kant v teoretické filozofii. V etice se pojednává o zákonech lidského světa. A protože i zde jsou zákony formou jevů, resp. Formou lidských činů a skutků, hovoří Kant o přírodě. Ale jaká je to příroda? Víme již, že je to svět lidských hodnot a mravních účelů. Zákony, které v tomto světě platí, upravují mezilidské vztahy - druhá příroda.

Novum jeho myšlenky spočívá právě v odlišení lidské přírody od přírody empirické. Na základě toho lze pak rozlišit zákony obou oblastí: zákony přírody a zákony lidské aktivity. Proti lidské přirozenosti tradičně spojované se smyslovostí a tělesností klade Kant přirozenost rozumovou od tělesné přirozenosti člověka zcela odlišnou. Mravní zákon vyplývá z principů rozumu a platí pro rozumné bytosti, ať už je jejich tělesná schránka jakákoli. Kant zdůrazňuje, že mravnost existuje jen tam, kde hlavní slovo má rozum, a nikoli tam, kde se prosazuje lidská přirozenost se svými tělesnými potřebami a sklony.

Mravní a společenské vztahy nemohou být dány od přírody. Jejich podobu musí určovat rozum.

Rozum byl zárukou pevných a stálých norem, neboť co rozum jednou nahlédne za správné, to musí

takto nahlížet stále, zatímco příroda bez rozumu by byla pouhým chaosem.



Kant položil ostrou hranici mezi dvěma světy: přírodou a mravností. Prostředky vůle jsou dány přírodou a patří k nim tělesná přirozenost v nejširším smyslu, tj. tělesné orgány, ale také potřeby, zájmy a sklony tělesnosti apod. To jsou prostředky, které vůli slouží k realizaci cílů. Příroda je v tomto smyslu jen prostředkem, který má lidská vůle k dispozici, aby se mohla rozvinout. Naproti tomu účel o sobě, tj. účel sám, jak říká Kant, účel čistý, to je mravní účel. Tento účel má své místo tam, kde je mravní vůle vztažena sama na sebe, kde je autonomně podmíněna a je svobodná. Účelem o sobě se nemůže stát empirický účel, takže účel o sobě nemůže být spojen s žádným zájmem, neboť zájem je vždy spojen s materií vůle, a ta je dána empiricky. Najednou není jasné, proč vůbec člověk mravně jedná.

Když jednám, tak něco chci, po něčem toužím, o něco usiluji apod. Tento obsah však z mravních účelů musíme vyloučit. Problém tady je provedení mravního zákona v reálném činu. Motivem mravního jednání je úcta k mravnímu zákonu.

Kantova etika

Podle toho lze rozlišit dvě fáze Kantovy etiky. První zasahuje ještě do výkladů Kritiky čistého rozumu. Kant zde za motiv mravního jednání ještě uznává snahu o dosažení blaženosti, tj. snahu o nejvyšší dobro. V druhé fázi je tento motiv již vyloučen, neboť je spojen s heteronomií mravní vůle.

Kantovo vlastní pojetí účelů o sobě. Toto pojetí vychází z toho, že jediným předmětem mravní vůle může být mravní zákon. Uvážíme-li, že mravní zákon vyjadřuje rozumnou přirozenost člověka, ukazuje se, že účelem o sobě je vlastně člověk, přesněji řečeno jeho mravní a rozumná podstata, tedy jeho lidství. Proti přírodě tak stojí lidství jako pravý účel mravního jednání. Uvedená formulace kategorického imperativu tedy říká, že toto lidství, které je v každém člověku, nesmí nikdy poklesnout na úroveň empirických prostředků. Člověk se nesmí druhému stát prostředkem, to je základní myšlenka kategorického imperativu.

Kant své pojetí účelu o sobě dále rozvíjí v úvahách o říši účelů. Je to společenství všech lidí na půdě mravního zákona. Takové mravní společenství lidí je možné jenom jako ideál, neboť všichni lidé na světě se reálně neřídí mravním zákonem.

Vývoj mravní dokonalosti je osnovou dějin, tvrdí Kant. Dějiny jsou tedy cestou člověka k uskutečnění mravního ideálu. Tímto ideálem je ovšem pravé lidství. Právě u Kant, jak zjišťujeme, se rodí ono pojetí které dějiny chápe jako cestu člověka k sobě samému.

Rozdíl mezi prostředky a účely o sobě

Prostředky, které patří do empirické přírody, vystupují nyní jako pouhé věci. Vůči tomuto světu věcí stojí svět osob jako samostatných hodnot, zatímco věci jsou bez hodnoty. Řád prostředků spadá v jedno s řádem věcí, kdežto řád účelů je roven řádu čistých a autonomních inteligencí. Věci patří do světa jevů, tvoří fenomenální svět. Svět účelů o sobě je světem noumenálním. Je to ideální a transcendentální svět čistých hodnot (inteligibilní svět). Je to svět lidské svobody a mravnosti - svět pravého lidství. Člověk je konečným účelem světa. Právě k realizaci jeho podstaty svět směřuje a celá příroda jako souhrn bezduchých věcí slouží tomuto cíli jako prostředek

Použitá literatura:

Malé dějiny filosofie - Hans Joachim Storig, Etika - J. Popelová, Dějiny novověké filozofie od Descarta po Hegela - M. Sobotka (Základy metafyziky mravů a Kantova etika - Milan Znoj)

(konec článku Imanuel Kant)

Vytisknout referát Imanuel Kant | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela