Hannah Arendt

autor: Machura datum: 24.2.2002 zobrazeno: 10x

Hannah Arendtová je jedna z nejznámějších osob zabývajících se politickou filosofií, a to přesto, že se politické filosofii nehodlala původně vůbec věnovat. Politické filosofii se začala věnovat až v okamžiku, kdy ji dohnaly dějinné události. Již podle jména lze usoudit, že pocházela ze židovské rodiny, a když k tomu dodáme, že se narodila roku 1906 v německém Hannoveru a filosofii vystudovala v Konigsbergu je již jednoznačné, že politické filosofii se začala věnovat po nástupu nacistické ideologie k moci. K jejím životním osudům lze ještě dodat, že roku 1933 utíká do Francie a roku 1941 do USA, kde se stává univerzitní profesorkou. Roku 1951 obdržela americké státní občanství a roku 1975 zde umírá.

Nepřekvapí proto, že se většinu času věnovala právě fenoménu totalitarismu, popřípadě zla. Její největší, i když zdaleka ne nejznámější dílo vyšlo roku 1951 a jmenuje se Původ Totalitarismu (The Origin of Totalitarism). Samotná kniha má 3 části: Antisemitismus, Imperialismus a Totalitarismus. K vyjádření nosné myšlenky díla sáhnu k citaci samotné autorky: „Kořeny totalitního režimu, který svou podstatou překračuje rámec despocie i tyranie, vidím v úpadku a rozkladu národního státu a v anarchickém vzestupu moderní masové společnosti. Elementy, které se obnažily při tomto procesu rozpadu, antisemitismus a imperialismus, sleduji v prvních 2 částech knihy až k jejich historickým počátkům a v přímé linii jejich vývoje, ústícího v totalitní státní formy západního a východního typu“. Kniha je jedním z prvních pokusů o analýzu totalitarismu vůbec a neustále patří mezi nejlepší díla v tomto oboru. V době vzniku knihy byly známy pouze dva totalitní systémy – fašismus a komunismus za vláda J. V. Stalina, přičemž oba jsou v knize srovnávány. Je ale jen logické, že se autorka, vzhledem k většímu množství pramenů a jejich větší důkazní hodnotě obrací více na fenomén fašismu. Ale právě pro položení rovnítka mezi fašistickou a komunistickou ideologií bylo dílo dlouho kritizováno, těmi, kteří usilovali o politické soužití s komunismem.

Samotný totalitarismus, tedy totalitní systém vlády budí zdání tyranie, nebo autokratického systému řízení státu, které byly již známy z minulosti. Činil tak díky určitým částem, které byly vlastní těmto systémům. Ale Hannah Arendtová zjišťuje, že „totalitní režimy představují skutečnou alternativu lidské existence, jež radikálně přerušuje dosavadní tradici západní duchovnosti, mravnosti i politiky. Jejich bytostné určení spatřuje v teroru jako nikdy nekončící eliminaci údajně přebytečných a škodlivých lidských bytostí. Rozlišovací měřítko přebytečnost a škodlivost je proměnlivé a má ideologickou povahu.“ Principem jednání totalitních režimů je proto ideologie. Vše, co totalitarismus vymyslel, nebo provedl směřuje pouze k jedinému: Zničit realitu a prosadit svůj vlastní fiktivní ideologií smyšlený svět. Aby k tomu mohlo dojít musel se totalitarismus odlišit od obyčejné diktatury i ve způsobu ovládání občanů.

Totalitarismus se nespokojuje jen s vládnutím vnějšími prostředky, tedy pomocí státu a násilí, totalitarismus objevil, díky své ideologii a její úloze v donucovacím aparátu, nástroj, umožňující ovládání a terorizování občanů zevnitř. V tomto smyslu ruší vzdálenost mezi vládnoucími a ovládanými a dosahuje tak stavu, v němž moc a vůle k moci tak, jak je chápeme nehrají žádnou, či v lepším případě jen druhotnou úlohu. Důvod proč tomu bylo třeba je nutno hledat v samotné podstatě člověka. Pro totalitarismus je totiž nepřátelská každá osoba, protože má schopnost myslet, či jen spontánně, tedy nepředvídaně reagovat. Totalitarismus se snaží tuto podstatu každého lidského jedince eliminovat, vymazat. „modelem občana totalitního státu je Pavlovův pes, exemplář lidského druhu redukovaný na nejzákladnější reakce, které lze kdykoliv likvidovat a nahradit jinou reakcí“ konstatuje Hannah Arendtová a dodává, že takového občana lze mimo koncentrační tábory produkovat jen velmi nedokonale. „Totální moc lze zřídit a udržovat pouze ve světě podmíněných reflexů, ve světě bez sebemenší stopy spontaneity. Právě proto, že možnosti člověka jsou tak veliké, lze ho úplně ovládnout teprve tehdy, když se stane exemplářem živočišného druhu člověk.“ dočteme se v jiném místě knihy.

Vyhovující svazky reakcí lze vyrábět jen za pomoci teroru, který je tak klíčovým znakem totalitarismu, je jeho hybnou silou a což je odlišné od diktatury, je totalitární teror zcela nezávislý na přítomnosti nějakých opravdových oponentů. V totalitním světe totiž už neplatí kategorie jako je dobro a zlo, vše se stalo jen technologickým procesem, který je správný tehdy, slouží-li aktuálním záměrům totalitní moci. Absolutnímu ovládání jednotlivce ale brání jeho společenské vazby. Prvotním úkolem totalitních hnutí tedy bylo tyto vazby přetrhat. Totalitní hnutí se totiž opírá o masu atomizovaných individualizovaných jedinců a to tím způsobem, že všechny vazby jedince přebralo hnutí na sebe. K částečné atomizaci jedinců došlo již s nástupem industriální masové společnosti, k dokončování dochází v důsledku působení sílícího hnutí za pomoci propagandy a teroru. Ovšem funkce teroru a propagandy nespočívá pouze v atomizaci společnosti.

Na rozdíl od jiných systémů to totalitní hnutí myslí se svojí propagandou skutečně vážně a tato vážnost nachází mnohem děsivější odraz v organizování stoupenců hnutí než ve fyzické likvidaci jeho oponentů. Organizace a propaganda jsou dvě strany téže mince, protože organizace vzniká za pomoci propagandy a propaganda bez podpory organizace neúčinkuje. Organizace jako taková je zcela originální prvek, který totalitarismus zavedl do politiky vůbec. Je nejdůležitějším a nejvýraznějším prvkem totalitarismu, odlišujícím ho od všech ostatních systémů. Organizace vzniká na podporu hnutí, jeho propagandy a zajímavé je, že nezaniká v okamžiku, kdy hnutí převezme moc ve státě. Organizace vytváří duplikaci všech státních orgánů a tak v okamžiku převzetí moci ve státě vzniká mezi státem a organizací vztah vyjádřený vztahem mezi zdánlivou a skutečnou mocí. Státní orgány nejsou zrušeny, ale plní jen nedůležité úkoly, které mu jsou organizací zadány. Stát je prostě vnější fasáda zakrývající skutečnou autoritu. Sama organizace je přitom ještě velice složitá a linie autority a moci se v ní neustále mění. Hannah Arendtová k tomu dodává, že „jediné pravidlo, kterým si občan může být jist je, že čím je úřad známější, tím méně má moci a skutečná moc začíná tam, kde začíná utajení. Z toho vyplývá, že největší moc uvnitř organizace měla tajná policie. Tajná policie, se svojí efektivitou a kompetentností skutečné výkonné jádro organizace, leží nad státem a schovaná za fasádou zduplikovaných, neustále se měnících a nevýkonných řadů. Přesto ani šéf tajné policie neohrožuje postavení vůdce strany.

Vůdce stojí v čele organizace, tím i hnutí a později celého státu od samotného počátku. Celá organizace vlastně vznikla proto, aby mohla účinně přenášet vůdcovu vůli masám, přičemž platí, že mezi vůdcovou vůlí a zákonem je položeno rovnítko. Vůdce je neohrozitelný právě proto, že i jeho nejbližší okolí se domnívá, že bez něj osobně bude vše, čemu věří, ztraceno. Vůdce totalitními hnutí má přitom dvojí funkci. Je ochranou hnutí před vnějším světem a zároveň mostem mezi hnutím a vnějším světem.Tím jsem se dostal nejvýš v mocenské hierarchii organizace, ale ani vůdce přitom není všemocný. I on se totiž musí řídit ideologií, kterou často vymyslel, a nemůže zavrhnout staré lži, protože jejich zavržením by mohl ohrozit celou organizaci.

Tím se nám uzavírá kruh, který ideologií začal a končí. Nyní bych se rád věnoval trochu konkrétněji některým dílčím fenoménům totalitarismu, jako například propaganda, organizace, teror……….

Propaganda je důležitá před získáním moci pro získání mas, neboť v podmínkách svobody projevu, ve kterých vzniklo každé totalitní hnutí, lze jen omezeně používat teroru. Propaganda je nicméně s terorem spojena, ale tam, kde totalitarismus získá absolutní moc nahrazuje propagandu indoktrinací. Násilí a teror poté již není používán k propagandě a zastrašení opozice, ale pouze k dodání zdání reality ideologickým doktrínám a účelovým lžím. Z tohoto důvodu např. nacisté zlikvidovali větší část polské inteligence. Ne proto, že by byla v opozici, ale proto, že doktrína, kterou nacisté učili říkala, že Poláci nemají intelekt. V zásadě se ale totalitní hnití snaží používat propagandu jen jako podkladu pro svoji zahraniční politiku. To znamená, že je používána jen pro nedostatečně indoktrinované části společnosti a okolní, netotalitní státy. Dalo by se říci, že propaganda zmizí v okamžiku, kdy jediné totalitní hnutí dobude a indoktrinuje celý svět. To se naštěstí nestalo.

Případné rozpory mezi vnitřní indoktrinací a vnější propagandou členové hnutí chápou jako taktický manévr. Tímto způsobem obelhal A. Hitler ostatní státy, když po Mnichovu 1938 říkal, že chce mír, a při tom všichni členové hnutí věděli že bude válka. Poměr mezi indoktrinací a propagandou je závislý na velikosti hnutí a vnějším tlakem na hnutí. Propaganda je větší u menšího hnutí, a roste s vnějším tlakem, zatímco indoktrinace roste spolu s hnutím. Propaganda měla v době nástupu totalitních hnutí značně ušetřenou úlohu, neboť masy, které přesvědčuje nevěří faktům, vlastním smyslům, ale jen vlastním představám, upoutaným něčím univerzálním a zároveň konzistentním. Masy neuznávají náhodnost a utíkají k ideologii, která vylučuje náhodnost všeobjímající všemohoucností, která je údajně prapříčinou všeho. Jestliže doznání příslušníků sovětské opozice jsou vyjádřena stejným jazykem a přiznávají úplně shodné motivy, masy to berou jako důkaz pravdy, zatímco zdravý rozum říká, že byla psána jednou osobou a jsou tedy falešná. Základní převahou totalitní propagandy nad jinou propagandou je v tom, že pro členy totalitního hnutí není obsah propagandy objektivní problematikou, tedy něco nad čím mohou přemýšlet.

Propaganda je podstatnou součástí psychologické války, ale teror je víc. Teroru totalitní režimy používají i tehdy, kdy psychologických cílů jeho použití bylo již dosaženo. „Jeho skutečná hrůznost je v tom, že vládne nad zcela podmaněnou populací“ píše Hannah Arendtová. Tam kde vláda teroru dosáhla dokonalosti – jako např. v koncentračních táborech – propaganda zcela mizí. Jinými slovy, zatímco propaganda je nástrojem totalitních režimů pro styk s netotalitním světem, teror je vlastní podstata jeho vlády. Jeho existence je na subjektivních, či jiných psychologických faktorech závislá tak málo jako existence zákona na počtu lidí, kteří jej překračují v právním státě. Teror jako doplněk propagandy byl důležitější v nacismu, než ve stalinismu. Teror a násilí působené nacisty nebyl trestán což byla jasná propaganda síly , která přesvědčovala lidi, že je výhodnější být členem hnutí, než jím nebýt. Tento dojem zesiloval specifický způsob jímž nacisté svých politických zločinů využívali. Vždy se k nim totiž otevřeně přiznávali a na občany působili jako opak „planých žvanilů“ z ostatních politických stran. Tímto způsobem tedy propaganda spolu s terorem budovali organizaci, nejdůležitější prvek totalitarismu. Nevýhodou ovšem byla vzájemná závislost na organizaci. Se zánikem organizace zaniká i víra v dogmata, která hlásala. Proto nemohli spojenci po válce najít v Německu téměř ani jednoho přesvědčeného nacistu.

Organizace je základem totalitarismu. Sám A. Hitler prohlásil, že cílem propagandy je organizovat celý německý národ a poté svět a Stalin považoval kádry strany za nejcennější věc pod sluncem. Organizace je určena k přenášení propagandistických hesel, konstruovaných kolem centrální ideologické smyšlenky do fungující reality. Slouží k vybudování světa, jehož členové jednají a reagují v souladu s pravidly fiktivního světa. Nejnápadnější novinkou v době před převzetím moci ve státě bylo vytvoření organizací politické fronty k vyznačení rozdílů mezi členem vlastní strany, organizace a pouhým sympatizantem. Organizování fronty sympatizantů je totiž pro totalitní hnutí neméně podstatné než jeho skutečné členstvo. Toto dělení slouží k zachování radikalismu samotné strany, jež je založena na revolučním základě a zároveň k ochraně strany před realitou. Další typicky totalitní znaky, jako dosazování funkcionářů shora a monopolizace jejich dosazování v rukou jedné osoby jsou až druhořadého významu, stejně jako tzv. vůdčí princip, který si vypůjčil některé své znaky od autoritativního systému.

Vůdce představuje hnutí a to doslova. Vůdce totiž přejímá osobní odpovědnost za úřední jednání funkcionářů organizace. Tato totální odpovědnost je nejdůležitějším organizačním aspektem vůdcovského principu, podle kterého je každý funkcionář nejen vůdcem jmenován, ale je jeho vtělením. To je také rozdíl mezi tyranem, který mí úředníky jako obranou hráz a používá jich jako obětních beránků a vůdcem totalitní strany, který útok na svého funkcionáře chápe jako útok na sebe. Dalším aspektem tohoto principu je, že žádný úředník není odpovědný za své činy. „Skutečné tajemství totalitního vůdce spočívá v takové organizaci, která mu umožňuje přijmout totální odpovědnost za zločiny páchané hnutím a zároveň vznášet nárok na čestnou a nevinnou bezúhonnost nejnaivnějšího sympatizanta hnutí.

Rozdělení mas na členy a sympatizanty zároveň vedlo ke vzniku vnější slupky, která ochraňovala vnitřní fiktivní svět hnutí před realitou, která by ho mohla ohrozit a zároveň vytváří okolo hnutí mlhu, kterou okolní svět vnímá jako obyčejnou politickou stranu.Organizace fronty tedy vytváří jakousi oboustrannou fasádu. Ještě zajímavější ale je, že tento vztah se dále odehrává i uvnitř organizace, kde obyčejní členové tvoří tuto ochranou fasádu mezi sympatizanty a militantním jádrem strany. Členové strany jsou tímto systémem natolik chráněni před realitou, že ani nemají možnost docenit rizika totality. Další výhodou totalitního modelu je to, že se může neustále pozměňovat, měnit svoji hierarchii a tak vytvořit nové centrum moci, aniž by se zrušilo předchozí. Nacisté toho využili a tak vždy, když současné jádro strany nebylo již dostatečně radikální založili nové. Tak vznikly oddíly SA, z nich později oddíly SS a tak to pokračovalo. Každý člen nové militantní skupiny byl ke členovi staré skupiny ve stejném poměru jako člen k sympatizantovi. Ale hnutí kromě toho zakládaly i jiné nemilitantní skupiny totiž profesní či zájmová sdružení. Ale docházelo také k duplikaci státních úřadů – např., ministerstev. Žádná z těchto skupin a organizací neměla skutečnou moc, ale posloužila nejdříve k destabilizaci současné společenské situace a v okamžiku převzetí moci ke snadnému ovládnutí celé společnosti. Po převzetí moci dále zneprůhledňovala celou společenskou strukturu.

Celým tímto uspořádáním se totalitní organizace přibližuje tajné společnosti. Tajná společnost má také hierarchii dle zasvěcení a další podobnost lze nalézt v rituálech. Ať se jedná o způsob pozdravu, nebo pouhé vojenské přehlídky. Jak nacisté, tak i komunisté si vymysleli i určitý iniciační obřad. V Německu se jednalo o prokázání rasové a v Rusku třídní čistoty. Vše upevňovala pouta jedince k hnutí. Další podobnost lze nalézt v dělení světa na „my“ a „nepřátele“. Nic mezitím neexistovalo.

Totalitní organizace se po převzetí moci ještě dále rozšiřovala, zakládala nové úřady a každá organizace, SA, SS i další měly své vlastní administrativy. Administrativní hranice se nikdy neshodovaly, zatímco obsah činností byl mnohdy stejný při protichůdných požadavcích na občana, který si tak musel vyvinout jistá smysl pro důležitost jednotlivých příkazů. O tom, že státní úřady byly pouhou fasádou svědčí i stížnost nacistického ministra vnitra, který si stěžuje na to, že velitel SS má větší pravomoci. Co překvapí po nástupu totalitních hnutí k moci je jeho chování k vlastní zemi a národu. Z hlediska hnutí mají globální zájmy vždy přednost před zájmy národa, a platí heslo: dobré je to, co je dobré pro hnutí. Toto prvenství hnutí před státem vedlo k velkým škodám, příkladem mohou být stalinistické čistky, během kterých zlikvidoval téměř celou sovětskou inteligenci, management, i velení armády.

Takém teror se nástupem hnutí k moci proměňuje. Hannah Arendtová zavádí pojem objektivní nepřítel, což je osoba, která se nemusí chovat nepřátelsky, ale je za nepřítele prohlášena. Jako příklad můžeme vzít Židy. Teprve v posledním a plně totalitním období je opuštěn i pojem objektivní nepřítel a oběti jsou vybírány zcela náhodně a dokonce aniž by byly z něčeho obviněny jsou prohlášeny za životaneschopné. Tato nová kategorie se může sestávat z dědičně nemocných, jako tomu bylo v Německu, nebo jen z prostě odlišných lidí určených k deportacím, jako tomu bylo v Sovětském Svazu. Tato důsledná libovůle popírá lidskou svobodu účinněji, než kdy byla s to jakákoliv tyranie. Aby byl člověk tyranií trestán, musel být alespoň jejím nepřítelem. Svoboda názoru nebyla zrušena pro ty, kteří byly dostatečně statečným aby riskovali vlastní život. I v totalitních systémech možnost volit odpor teoreticky zůstává zachována, taková svoboda však takřka ztrácí platnost, jestliže dopustit se nějakého svobodného činu pouze přináší jistotu takového trestu, jaký tak, nebo tak může být kdykoliv nucen nést kdokoliv nevinný. Svoboda se v tomto systému nejen zmenšila na svou poslední a patrně stále ještě nezničitelnou záruku, totiž možnost sebevraždy, ale ztratila svou rozlišovací hodnotu, neboť důsledky jejího uplatňování jsou sdíleny se zcela nevinnými lidmi.

K celému dílu není třeba příliš poznámek na vysvětlenou, snad jen, že organizační struktura je zde popisována dle Německého modelu, který se samozřejmě mírně odlišuje od Sovětského. Ani výchozí podmínky pro totalitní hnutí nebyly stejné. Ale ať byly národně specifické tradice jakékoliv, totalitní vláda vždy přeměnila třídy v masy a nahradila systém politických stran ne systémem jedné politické strany, ale jedním masovým hnutím. Všude došlo ke smazání rozdílu mezi veřejným a soukromým životem a to tím způsobem, že hnutí ovládlo oboje.

Jak Hannah Arendtová konstatuje, zavedení totalitní vlády je možné jen na území se značným množstvím lidských zdrojů, neboť jeho vznik provázejí značné lidské ztráty. Proto bylo zavedeno v Rusku, zatímco u nás se po počátečních pokusech v 50-tých letech změnil v diktaturu jedné strany. To jenom vykresluje posun pojmu totalitarismus od doby vzniku knihy. Kromě nacismu, který se snažil dotvořit totalitarismus během války a Hannah Arendtová naznačuje, že snaha o dokončení byla jedním z důvodů války odpovídá jejímu pojmu už asi jen Čína za vlády Mao-Ce-Tunga a dnešní Severní Korea.

Literatura:
Arendtová, Hannah: Původ totalitarismu, OIKOYMENH, Praha 1996
Ballestrem, Ottman: Politická filosofie 20. stol., OIKOYMENH, Praha 1993
Kolektiv autorů: Velké postavy politické filosofie, Občanský institut, Praha 1996
Šnebergová Irena: recenze na Původ Totalitarismu, Filosofický časopis, Roč.: 46, č.:1
Mlejnek, Josef: Totalitní občan jako Pavlovův pes, Lidové noviny, Roč.: 10, č.: 9

(konec článku Hannah Arendt)

Vytisknout referát Hannah Arendt | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela