Li Po

autor: ld.johanesville.net datum: 22.11.2002 zobrazeno: 19x

Li Po žil v období tchangské dynastie (618-906), jež je nazýváno "Zlatou dobou čínské poezie". Narodil se v Sujabu, dnešním Tokmaku na hranicích mezi Turkestanem a Kirgizstanem. Toto město leželo na Hedvábné cestě. Začátkem osmého století se rodina Li poa rozhodla k návratu do Číny a v roce 705 se usadila poblíž města Čcjangmingu (dnes Ťiang-jou) v provincii S'-čchuan. Li Po byl velice bystrý, mimořádně nadyný a měl skvělou paměť. Ve čtrnácti letech již psal své vlastní básně "fu" (rytmizovaná próza).
Když dosáhl dvaceti let, vydal se do hor Min, jež se rozkládají na rozhraní mezi provinciemi S'-čchuan a Kan-su a pod vedením Mistra Východního Srázu se tu věnoval studiu taoismu.
Když bylo Li-poovi asi dvacet pět, vypravil se na cesty, které vlastně neskončily až do jeho smrti. Po zastávce v Čcheng-tu zamířil na jih, kde vystoupil na horu E-mej, nejvyšší z celé provincie. Často se toulal celé týdny po horách, neúnavně šplhal na strmé srázy. Na vrholcích obdivoval krásu, připadal si jako v jiném světě, sám pro sebe si zpíval nebo hrál na flétnu či loutnu.
Po návštěve hory E-mej se nalodil na člun a po proudu Veliké řeky (Jang-c') podnikl plavbu na východ směrem k pobřeží Východočínského moře. Do západního S'-čchuanu se až do konce svého života už nikdy nevrátil. Kromě oddanosti k taoismu proslul Li Po i svou neohrožeností, velkorysostí a hlubokým smyslem pro spravedlnost. Patřil mezi "sia", putující rytíře a "napravovače křivd". Všude, kam přišel, budil pozornost, jak svým zjevem, tak chováním.
Mezi roky 742 a 744 pobýval na císařském dvoře v Čchang-anu, kam byl povolán samým císařem. O důvodech Li Poova odchodu panují pouze dohady, pravděpodobně však získal špatnou pověst u císaře díky pomlouvačům a nepřátelům od dvora. Li Po poté vyjadřuje v mnoha básních hořkost a zklamání, jež ho poté naplnily.
V období po roce 745 toho není o Li Poově putování příliš mnoho známo. Na jaře 754 se Li Po setkává v Kuang-lingu (dnes Jang-čou) s přítelem Wej Chaoem, jemuž vděčíme za snad nejcenější osobní svědectví o životě našeho básníka. V roce 754 mu Li Po předává všechny své básně a požádá ho, aby je uspořádal k vydání. Wej Chao tak učiní v roce 763, napíše předmluvu, z níž pochází většina dochovaných životopisných informací o Li Poovi.
Po roce 754 Li Poův věhlas, tehdy již mimořádný, ještě vzrůstá. Třináct jeho básní je v tomto roce zařazeno do antologie Sbírka kvetoucích zázraků svatých hor a řek, shrnující nejvíce ceněná básnická díla z období 714-753.
V té době se nad celou Čínou začínají pomalu stahovat válečné mraky. Válečné neúspěchy z let 751-754 vedly k úbytku mužské pracovní síly, zvyšuje se daňový útisk, k tomu se připojuje řada kalamit a katastrof. Ceny se ztrojnásobují a v zemi propuká hlad. Následují povstání a boje o trůn.
V roce 756 je Li Po zatčen a uvržen do vězení. Na podzim téhož roku jej sice propustili, ale v létě 758 byl jeho případ zrevidován a on sám odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Jie-langu (dnes Tong-c') v provincii Kuej-čou, na jihozápadě tehdejšího císařství. Li Po tedy nastupuje plavbu na západ proti proudu Jang-c' a při tom se ze všech sil snaží o udělení amnestie.
Konečně roku 759 je mu udělena amnestie. Zpráva o znovunabytí svobody ho zaplavuje vlnou radosti. S nadšením mění směr plavby. Na podzim roku 1961 však těžce onemocněl. Uchýlil se do města Tang-tu v provincii Anchuej, kde byl prefektem jeho vzdálený příbuzný, dobrý přítel a slavný kaligraf Li Jang-pching. Zde napsal Li Po své poslední verše.
Li Po zemřel dne 10. listopadu 762. O jeho smrti koluje bezpočet legend. Jedna z nich vypráví, že opilý seděl v loďce a uprostřed noci spatřil lunu, jež se koupala v zářících vodách. Chtěl ji uchopit do rukou, vystoupil ze člunu a utonul ...
Pro úplnost ještě můžeme dodat, že byl celkem čtyřikrát ženat.
Jeho dílo bylo tiskem poprvé vydáno v roce 1080, muselo tedy přežít přibližně tři staletí pouze v opisech a paměti mnoha generací.



Dívky na člunu

Dívky z Wu,
s pletí bílou a čistou,
rády se pobaví
vyjížďkou na lodi.
Jediným pohledem
jaro svých srdcí
dovedou nabídnout,
když květy trhají
a vesele laškují
s poutníky na břehu.



Klášter Feng Ting

Trávím noc v klášteře
na vrcholku hory Feng.
Když ruku vztáhnu,
dotýkám se hvězd.
Téměř se bojím promluvit,
abych snad
nesmrtelných bohů
nenarušil klid.



Lámání vrbových větviček

Vrbové haluze
lehce se dotýkají
křišťálových vod
a něžnou krásu
k potěše vystavují
jarnímu větru.
Ledové květy
třpytí se na sněhu
Nefritového průsmyku.
Vlahé jsou listy
v mlžném oparu
u zlatého okna,
kde krásná žena vzpomíná
na muže v dálce.
Bělostnou rukou láme
vrbovou větvičku.
Tolik vy si přála
křehké barvy jara poslat
k Dračímu paláci
do hraničních hor.



Na vodách Jie-si

Na vodách Jie-si
krásná dívčina
trhá lotosy.
Když spatří cizince,
vesluje blíž
a dá se do zpěvu.
Pak se smíchem vklouzne
do spleti vodních květů
a předstírajíc plachost,
už nechce se ukázat.



O průzračné řece Ťing

Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu
a svůj stesk.



Otázka a odpověď

Kdosi se ptal,
proč žiju zde,
v hlubokém klínu
zelených hor.
Neodpovídám,
usmívám se,
v srdci mír.
Plynoucí vody,
květy broskvoní
beze stop mizí
v tajemné dálky.
Tu kolem je jiná zem
a jiné nebe,
než znají lidé
pode mnou ...



Výstup na horu jemného obočí

Země Šu je vyhlášená
pověstnými horami
a velikán E-mej
vymyká se srovnání.
Stoupám, rozhlížím se kolem,
vše je tak nezvyklé,
že nevím,
jak to vyjádřit.
Oblouk oblohy
zdá se opřený
o modročerné vrcholy,
barvy mísí se a prolínají
jak na mistrovském obraze.
Užasle zírám na mračna,
jež barvu mají fialek.
Zdá se mi, že výjev sleduji
na svitku hedvábí
z kouzelné mošny.
Když z oblaků linou se tóny
jaspisové flétny,
usedám na skalisko
a probírám se strunami
své loutny z nefritu.
Jen hrstka přání
životem mě provází
a jsem šťasten,
když některé se naplní.
Jako by opar mlhy
omýval mou tvář,
nános prachu
náhle se vytrácí.
Potkám-li nebešťana,
jenž na bílé ovci přijíždí,
ruku v ruce vzlétneme
slunci vstříc.



Žal

Jak je krásná,
když rozhrnuje perlový závěs
a zamyšleně usedá.
Hluboká vráska se však svírá
nad jemným obočím.
Na její tváři zahlédneš
palčivé stopy slz,
nevidíš ale, koho as miluje
láskou tak nešťastnou.


(konec článku Li Po)

Vytisknout referát Li Po | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela