Jean Baptiste Moliere

autor: (neuveden) datum: 15.09.2002 zobrazeno: 37x

Jean-Baptiste Poquelin Moliere dal světovému dramatu tradici komedie charakterů v jedinečné podobě. Mnozí jej proto pokládají za největšího komediografa světové dramatické tvorby. Obdivoval se mu například Goethe - ten Moliera nazval komediantem, jehož velikost dosáhla hranic tragédie.
Původně se však připravoval na zcela jinou životní dráhu. Vzdělání získal v jezuitské koleji v Clermontu, pak studoval práva a měl se podle přání otce stát notářem. V roce 1642 přišel v doprovodu krále Ludvíka XIII. Do Narbonne jako člověk, který má před sebou skvělou právnickou kariéru. Ale osud určil jinak V Narbonne se Moliere seznámil s hereckou rodinou Béjarových. Madeleina, nejstarší z několika sester, se stala jeho přítelkyní. A tak se v roce 1643 zřekl úřadu, který měl převzít po svém otci, a rozhodl se pro divadlo.
V následujícím roce založil s Madeleinou Illustre Théatre, jež ovšem záhy pro dluhy zaniklo. Moliere vstoupil do kočovné herecké společnosti, s níž po řadu let putoval po francouzském venkově. V roce 1654 se potkal s herci italské komedie dell'arte a podle jejich vzoru napsal první scénáře a první hru. V době kočování získal nezaplatitelné zkušenosti, které byly asi rozhodující pro celou jeho tvorbu. I jako herec si zřejmě ověřoval možnosti, jak bavit a rozesmát obecenstvo, a využil toho nepochybně i ve své kariéře dramatika. Společnost, již Moliere vedl, si získala dobrou pověst a těšila se i vážnosti. S pomocí přátel se dostala i do Paříže. 24. Října 1658 - což je datum pro francouzské divadlo památné - vystoupila před králem Ludvíkem XIV. Ve starém Louavru. Společnost hrála Corneillova Nikomeda, v němž drtivá přítomných diváků obdivovala v předešlém provedení předního pařížského tragéda Montfleuryho. Molierův přirozenější způsob hraní se vedle tohoto rétora jeviště zdál být nevýrazný. Osud společnosti byl na vážkách - a také možná i osud velkého komediografa, neboť kdo ví, jak by se dále utvářela jeho tvorba, kdyby nadále zůstal venkovským herce. Ale Moliere uvedl krátkým improvizovaným projevem pohotově frašku Zamilovaný doktor - a s ní zvítězil. Král dal povolení, aby Molierova společnost spolu s italskými herci vystupovala v paláci Petit-Bourbon a později v Palais-Royal. Začala Molierova mistrovská léta.
Nebyl to lehký život. Moliere byl stále vystaven nejrůznějším, často zavilým a nenávistným útokům. Dostával se do ostrých sporů, v nichž jeho protivníci používali všechny zbraně. Jeho působení v Paříži bylo vlastně jediným velkým bojem, který ukončila až Molierova smrt. Proti svým mocným a vysoce postaveným nepřátelům se mohl udržet jen proto, že mu ochranu poskytoval sám král. Nebylo to ovšem zadarmo. Kromě jiného musel Moliere přispívat k lesku Ludvíkových versailleských dvorních slavností, organizovat je, psát pro ně texty. V roce 1663 napsal na královu žádost Versailleské impromptu (dílo menšího rozsahu a většinou prosté svou formou). Byla to hořká satira na divadelní společnost Hotelu de Bourgogne, která neustele útočila na Molierovo postavení u dvora, zpochybňovala profesionální úroveň Molierova společnosti. Neštítila se ničeho, což dokazuje i aféra kolem Molierova sňatku s Armandou Béjartovou. Byla o mnoho mladší než Moliere a o jejím původu kolovaly mnohé pověsti. Jedna z nich tvrdila, že je dítětem Moliera a Madeleiny. I to vmetli Molierovi divadelní soupeři do tváře: přímo jej obvinili z incestu. Král odpověděl tím, že přijal Versailleské impromtu a šel Armadinu dítěti za kmotra. Přitom tento sňatek nebyl příliš šťastný, nepřinesl Molierovi klidné rodinné zázemí. Armanda byla svéhlavá, koketní a dělala Molierovi velkolepé scény končící neméně velkolepým pláčem.
Veliké - možná největší - nepřátelství a nepříjemnosti si však působil Moliere sám některými svými komediemi. V roce 1644 uvedl hru Tartuffe. Je to brilantní, důsledná, nekompromisní analýza pokrytectví a svatouškovství. Některé katolické církevní kruhy, především ty, které byly spojeny s jezuitským řádem, spatřovaly v hlavní postavě, jež důvěru a přátelství zneužívá neuvěřitelným způsobem, přímý útok na svou činnost. O rok později následoval další skandál. Moliere sáhl po látce, která je ve světové dramatice závažným prostředkem interpretace jednání novodobého člověka. Molierův Don Juean není barokní drama Tirso de Moliny, jež se na mravní bázi ptá po smyslu života. Je to studie chladného, vypočítavého, cynického kalkulátora, který nectí a neuznává žádnou autoritu. Je odpovědný jen sám sobě, svým přáním, touhám, chutím, požitkům. K ženám jej nežene ani nezkrotná sexuální žádostivost, ani erotická vášeň. Jen si zkouší, zda si dokáže svou kořist vypočítat a zda dosáhne i toho, co se zdá být nedosažitelné. Podaří-li se mu to, Don Juan, uspokojený sám sebou, svou oběť okamžitě opouští. Je to absolutní racionalista, věří jedině v to, že dvakrát dvě jsou čtyři. Moliere se tím dotýká palčivých otázek, které jsou v tehdejší době velmi aktuální. Tartuffe musel být přepracován a uveden později pod jiným názvem, Don Juan zmizel z jeviště okamžitě a jenom králova ochranná ruka zabránila katastrofě. Ale Moliere pokračoval v tvorbě, v níž dováděl komedii až k oné "hranici tragédie". V roce 1655 napsal drama Misantrop. Její hlavní postavou je vzdělaný, inteligentní, citlivý mladý muž, který naráží na faleš a strojenost, pokrytectví a přetvářku vysoké společnosti. Čím více se pokouší prorazit tento kruh, jenž jej svírá, tím více jej ostatní považují za asociálního podivína. Sama společnost z něho učiní nepřítele lidí - misantropa.
Moliere povahou své dramatiky nezapřel, že patřil době začínajícího racionalismu, že svým dílem spolutvořil francouzský klasicismus. Pracoval systematickou metodou. Vzal si na mušku jistou lidskou vlastnost, obracel ji ze všech stran a přiváděl nositele této vlastnosti do situací, v nichž se v různých podobách neustále vyjevovala. Tak vyrůstají hlavní postavy jeho her ve velké společenské typy předvádějící určitý způsob chování. Tartuffe představuje pokrytectví, Harpagon z komedie Lakomec reprezentuje chorobnou hamižnost a šetrnost. Tento Molierovský typ ovšem prosazuje své cíle v nějakém prostředí. Je součástí společenského mechanismu, s nímž buď souzní nebo se mu vzpírá. Nejde proto jen o zpodobení určitých lidských vlastností, ale také o podmínky, které jim dávají šanci uplatnit se a vyniknout, či je naopak potlačují a likvidují. Moliere přesně, cíleně, metodicky analyzuje některý povahový rys člověka, aby přes něj pronikl k sociálním mechanismům. Tak dospívá k širokým společenským kontextům. To mu vyneslo nepřátelství - ale také věhlas a velikost, jejíž zásluhou stanul na vrcholu světové dramatiky v žánru komedie. Moliere zemřel v 51 letech - 17 února 1763 - v noci, když večer ještě hrál premiéru své poslední komedie Zdravý nemocný.

Don Juan
Molierův hrdina je velký hráč, velký kombinátor; chladný a přesně počítající racionalista, pro nějž je svět a lidé v něm předmětem manipulace. Tak pojal Moliere postavu legendárního svůdce. Jistě, jde tu o ženy, o jejich svádění, ale jde tu také především o svobodu, jež nezná hranic a jež odmítá jakákoliv omezení. A za to je Molierův don Juan potrestán. Vykonavatelem trestu je v závěru dramatu socha komtura zabitého v souboji Juanovou rukou. Juanova pýcha a zpupnost dochází spravedlivé odplaty.

Tartuffe
Tartuffe je hořká, skoro tragická komedie, jejíž název je zároveň jménem její hlavní postavy. Moliere vytvořil neuvěřitelně pravdivou postavu, jejíž jméno se stalo synonymem slova pokrytec. Tartuffe představuje pokrytectví jež své sobecké cíle a nemilosrdně majetnické jednání kryje svatouškovstvím, službou Bohu. Ve své době tím Moliere útočil na praktiky některých katolických kruhů. V dnešní době hra již ztrácí historické dimenze, ale i dnes a denně potkáváme ty, kteří své pravé cíle dravců kryjí za maskou služby jakýmsi obecně uznávaným hodnotám a ideálům.

(konec článku Jean Baptiste Moliere)

Vytisknout referát Jean Baptiste Moliere | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela