Jan Zahradníček

autor: Markéta Balá datum: 03.08.2002 zobrazeno: 16x

Osudy Jana Zahradníčka i samotného jeho díla velmi přesně dokumentují "zdárné" fungování totalitarismu na českém území. Vrámci politických procesů let padesátých byl roku 1951 v nezákonném procesu odsouzen k třinácti letům žalářování, na jehož následky zemřel v roce 1960 krátce po předčasném podmínečném propuštění z vězení. Podobnému údělu se nevyhnuly ani jeho spisy. Po plné soudní rehabilitaci byla na konci šedesátých let publikována jediná básnická sbírka - kniha veršů, které psal Zahradníček ve vězení - Čtyři léta. Ta také zůstala jediným osamoceným vydáním Zahradníčkovy poezie po dlouhá čtyři desetiletí komunistického režimu. Útok na jeho osobu během procesů byl především útokem na jeho dílo.
Zahradníček tak patří k jedněm z nejopomíjenějších českých básníků. Soudě podle většiny předrevolučních literárních slovníků a encyklopedií snad ani nikdy nežil a netvořil. Přitom již mnozí literární kritikové třicátých let o něm mluví jako o jedné z největších osobností tehdejší české literatury. Chválí jej i jinak velmi kritický F.X. Šalda : " Není pochyb, že Zahradníčkem vstoupil do české poezie Někdo. Opravdový básník vyhraněného charakteru, muž, který žije intenzívním vnitřním životem a dovede mu dát již dnes často výrazný tvar." Dnes patří Zahradníček k méně známým českým básníkům, svou roli může hrát i v českém ateistickém prostředí spíše odpuzující vizitka katolického autora. Podaří-li se však člověku zbavit takovýchto předsudků a zábran, objeví velice hluboké, upřímné a niterné verše. Vliv křesťanství je pochopitelně nemalý, v textu se setkáváme se spoustou skrytých - velmi vhodně zakomponovaných - novozákonních i jiných biblických citací.
V křesťanství nalezl Zahradníček zřejmě většinu svých hodnot. Podobně jako Kierkegaard, pro kterého mělo jakékoliv filosofické poznání smysl až tehdy, pokud se bezprostředně týkalo člověka, dbal na to aby byl člověk ve víře upřímný, hledal vztah k Bohu jako jednotlivec a vyvaroval se nebezpečí povrchního zvykového křesťanství. Zdůrazňoval nutnost žití v pravdě, požadoval autenticitu spirituálního prožitku. S kodaňským Sokratem jej spojovala kromě pověstné ironie i určitá kritičnost ke světu iluzí, v němž mnozí se lidé ukrývají a přežívají bez jakékoliv odpovědnosti za vlastní úděl. "Tok idejí je uzavřen, individua jsou sama se sebou i s jinými nespokojena, egoistický a nepřátelský reflexní odpor jsou bažina - a člověk v ní jenom sedí. Místo radosti nastupuje nyní ufňukaná rozmrzelost, místo utrpení umíněně tuhá, tvrdošíjná vytrvalost, místo nadšení upovídaná zkušenostní srozumitelnost." Takto se o věci vyjadřuje Sören Kierkegaard. Zahradníček smýšlí obdobným způsobem. Nevyhýbá se kritice člověka, jenž se už vzdává naděje, proplouvá světem bez cíle, žije v hodnotovém vakuu a nepokouší se o obrat. Zahradníček nemá ve svých odvážných tezích daleko k apokalyptičnosti - nebojí se střízlivě vyslovit to, co ostatní nechtějí slyšet, neboť to bourá jejich chatrné iluzorní představy. Nezůstává jen chladným kritikem morálky, ale snaží se uchránit člověka před mocí nicoty. Cestu představuje život v pravdě, odříkání, následování Krista a pokorné vytrvalé snažení o odpuštění. Těmto slovům dodává ještě větší přesvědčivost a autoritu pozdější osud jejich původce.
V Zahradníčkových verších se ukrývá jistý druh politického konzervatismu, jenž se čas od času dostává na povrch. Autor vystupuje jako velký odpůrce přetrhávání společenských vazeb, zdůrazňuje odpovědnost jedince za osud společnosti, velkou důležitost přikládá též dějinám a nutnosti kontinuity.
Jedna ze stěžejních básní knihy, Jakubu Demlovi věnovaná La Saletta vychází z příběhu dvou dětí Melanie Calvatové a Maximina Girauda, kteří 19. září 1846 spatřili na hoře La Salleta ve francouzských Alpách Pannu Marii. Ta nabádala lidstvo, aby se snažilo vyhýbat hříchu a počalo činit pokání, jinak že jej v dohledné době čekají velké katastrofy. Velký ctitel Mariánského kultu, si je jist, že toto poselství navádějící k modlitbám, pokoře, následování Božího přikázání je aktuální v jakékoliv době. Poselství z La Sallety nebylo humanistickým poselstvím jen pro 19. století, nýbrž i pro věky další.
Zahradníček promlouvá velice čistým, precizním jazykem, většinou se vyhýbá interpunkci. Verše vynikají melodičností a hlavně rytmičností, zvláště akcentované u rýmovaných básní. Jindy se zas vyznačují nepravidelností a jakousi epickou rozlehlostí. Zprvu poučen stylem Březinovým vrší obrazy a nechává báseň samovolně plynout, později se uchyluje k ještě kultivovanějšímu projevu.
Básníkova poezie je pokorná, kajícná, prostoupená jistotou, že vše příznivé se rodí v bolesti, plná reflexe a ohlédnutí, k nimž je autor s to nalézt potřebný odstup ( ...nemohu se modlit, kde jsem klnul nemohu plakat, kde jsem se smál Nadarmo bych zdvíhal ruku do krutě nelítostného zrcadla paměti ), občas se objeví i některé nadějnější vize (... ale nebýti slz nebylo by naděje nebylo by budoucnosti ). Zahradníčkova osobnost se skrze verše jeví jako křesťansky láskyplná, nápomocná, připravená ochotně a vytrvale sloužit jednotlivci, národu ba i celému lidskému společenství. Zahradníček nachází odvahu popsat chladnokrevně stav věcí, vyžaduje kázeň a ideovou stálost, zároveň s tím ale nabízí pochopení, útěchu a křesťanskou lásku. Není to nikterak banální poselství.

(konec článku Jan Zahradníček)

Vytisknout referát Jan Zahradníček | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela