Božena Němcová | ||
| autor: (neuveden) | datum: 01.09.2002 | zobrazeno: 2x |
| (04.02.1820 - 21.01.1862) - česká spisovatelka - zakladatelka novodobé české prózy - měla 16 sourozenců - dospělosti se dožilo pouze 6 Božena Němcová, dívčím jménem Barbora Panková, se narodila ve Vídni 4. února 1820. Vychovával jí panský kočí, rakouský Němec Johann Pankl a česká služka Terezie Novotná. Jako malé dítě se Němcová přestěhovala na panství vévodkyně Zaháňské do Ratibořic u České Skalice ( Náchodsko). Dětství a mládí strávené v Ratibořickém údolí, proměnila později očima vzpomínek ve slunnou idylu. Otec Barunky ( to bylo její dívčí jméno ) býval v letních měsících podkoním na ratibořickém zámku ve službách paní kněžny ( vévodkyně Zaháňské ), pouze na zimu s ní odjížděl do Vídně. Na vytváření osobnosti B. Němcové měla zásadní blahodárný vliv babička z matčiny strany Magdaléna Novotná, tkadlena z Náchodska, která ji vychovávala za pobytu své dcery v Ratibořicích v letech 1925- 29. Do školy chodila v České Skalici, později ji rodiče dali na vychování k zámeckému správci v Chvalkovicích. Tam se poprvé seznámila s módní německou romantickou literaturou. Již v sedmnácti letech se na nátlak matky provdala za úředníka finanční stráže josefa Němce, který byl v té době dvakrát starší než ona. Němec patřil k uvědomělým vlastencům a pro své národní cítění nebyl oblíben u svých představených a byl také často překládán z místa na místo - od svatby do r. 1842 se stěhovali téměř každý rok: Červený Kostelec, kam se Němcová provdala, opustili 1838, následoval Josefov, 1839 Litomyšl, 1840 Polná a v roce 1842 Praha. V té době se jí narodily čtyři děti: Hynek (1838-1853), Karel (1839 - 1901), Theodora (1841-1920) a Jaroslav ( 1842-1898). Manželství od začátku nebylo šťastné, neboť se v něm setkaly dvě povahy naprosto odlišné: mladá žena toužila po člověku s nímž by mohla sdílet své ideály, který by jí byl pomocníkem a rozšiřoval její duševní obzory. Němec, roztrpčený a unavený nepříjemnou státní službou, býval často drsný a odměřený. V Praze se mladá a krásná Božena Němcová brzy dokonale sžila s vlasteneckou inteligencí a stýkala se téměř se všemi představiteli tehdejší české a později i slovenské kultury. K jejím přátelům patřil K. Havlíček ( jehož pohřbu, který se stal zároveň protirakouskou manifestací pražského lidu, se účastnila ), J. V.Frič a K. Sabina ( představitelé nejmladší spisovatelské generace, pronásledovaní za účast na revoluci), Čelakovský ( oženil se s A. Reiszovou, přítelkyní B. N ., ve vlasteneckých kruzích známou pod jménem Bohuslava Rajská), Erben, Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), Nebeský , Klácel ( r. 1850 založil Českomoravské bratrstvo, které se však brzy rozpadlo ; napsal pro ni poučení o utopickém socialismu v pojednání Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu), Světlá , Podlipská , Jan Ignác Hanuš (1812-1869) a slovenští spisovatelé Samo Chalupka (1812-1883), Ján Chalupka (1791-1871), Janko Král' (1822-1876), Andrej Sládkovič (1820-1872) aj. Pro aktivní účast v revolučním hnutí byli Němcovi pronásledováni rakouskými úřady a jejich činnost stále sledovala tajná policie. R. 1845 se rodina odstěhovala do Domažlic, kde se N. věnovala národopisu (psala národopisné články a obrázky ze života společnosti ve městech i o sociálních poměrech na venkově), sběratelské činnosti a působila na politické uvědomění lidu. Několik měsíců v zimě bydleli ve Všerubech, po revoluci 1848 byl Němec přeložen do Nymburku , dva roky po tom na podřízené místo v Liberci a ještě téhož roku do Ďařmot v Uhrách, Němcová se i s dětmi odebrala do Prahy. V těchto letech začalo hmotné i duševní strádání, které se stále stupňovalo, až se změnilo v bídu celé rodiny. Politický postih jejího muže skončil v r. 1857, kdy byl dán do výslužby s nepatrnou penzí. Němcová odchuravěla, podrážděný manžel ji nechápal, odmítl dávat peníze na domácnost. Dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka. V této době strádání, kdy jí nezbylo než doprošovat se pomoci u svých přátel a kdy poznala i nevděk tzv. vlastenecké společnosti, vznikalo největší dílo Němcové, její Babička. Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem padesátých let, kdy se rozhodla žít sama s dětmi. Třináct let, které strávila v Praze, bylo přerušeno jen krátkým pobytem v Dážďanech a třemi cestami na Slovensko a do Uher. Roku 1861 odjela do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlížela na vydávání svých spisů. V lednu roku 1862 zemřela předčasně vysílením a neustalým strádáním. Autorka Babičky vstoupila do literatury Národními báchorkami a pověstmi. Zahrnují několik druhů lidové slovesnosti, především pohádky, ale i místní pověsti a legendy. Na rozdíl od Erbena nešlo Němcové o zachycení původní podoby pohádkových motivů, ale spíše o vlastní převyprávění lidové látky. Jednotlivé pohádkové motivy upravovala tak, aby zobrazovaly typické prostředí s typickými postavami českého lidu i s jeho povahovými vlastnostmi. Hlavní myšlenkou pohádek je demokratická zásada rovnosti všech lidí, vítězství mravních hodnot nad silami zla. Těmito hodnotami obdaruje spisovatelka hrdiny z lidu, vítězící nad rodovou povýšeností, bohatstvím a zlobou. V povídkové tvorbě bylo cílem ukázat národní život, představený kladným typem. Měl reprezentovat vlastnosti lidu v jeho způsobu života i v jeho názorech. Takovým obrazem ze života je zejména BABIČKA, která je označena podtitulem obrazy z venkovského života. Hlavním zdrojem byly vzpomínky na vlastni dětství. Tyto vzpomínky si Němcová ještě rozšiřovala poznáním života, např. na Domažlicku. Babička není dílo životopisné. Hlavním záměrem spisovatelky bylo ukázat harmonický život prostých lidí, představovaný ústřední postavou ideálně dokonalého člověka. Kniha zachycuje jen krátký výsek z babiččina života, ale ve vzpomínkách se promítá celý její minulý život. Přitom vlastním tématem knihy nejsou babiččiny osudy, ale její postoj k lidem, její jednání a její názory. Němcová umístila děj své povídky do ratibořického údolí. Idylický život rodiny Proškovy je protikladem k životu panské společnosti na zámku. Tato protikladnost dvou společenských prostředí je v Babičce provedena velmi důsledně. Děj Babičky se odehrává ve dvou pásmech. První z nich ukazuje život na Starém bělidle s příjezdem babičky a popisem jejího všedního dne. Pak se objevují vedle rodiny Proškových další lidé: mlynář, myslivec, bába kořenářka, bláznivá Viktorka, pan Bayer, paní kněžna se schovankou Hortenzií a mnoho dalších postav. Druhá část začíná v 7. kapitole. Zachycuje přírodní dění během ročních období a líčí život v jednotlivých fázích roku. Němcová sama přiznala, že psala Babičku pro útěchu své duše. V tíživé době se v duchu vracela do dob svého dětství, a při tom své vzpomínky zachycovala růžověji. Poměr mezi babičkou a její dcerou Terezkou byl ve skutečnosti napjatější než v líčení Němcové. Také paní kněžna, hrdá aristokratka plná rozmaru, se jeví ve skutečnosti podstatně jinak než v jejím podání, příběh Viktorky měl jinou, drastičtější podobu. Všechno to dokládá záměr spisovatelky zmírňovat vyhrocené protiklady všeobjímající láskou a pochopením. Babička měla představovat dokonalý typ obyvatele ratibořického údolí a úsilí o zlepšení vztahů mezi lidmi zahrnulo všechny obyvatele ratibořického údolí. Babička patří mezi povídky, v nichž spisovatelka směřovala k zobrazení kladného hrdiny. Sem patří také drobnější povídky BARUŠKA, DIVÁ BÁRA, DOBRÝ ČLOVĚK, CHUDÍ LIDÉ, PAN UČITEL a CHYŽE POD HORAMI. Zejména v hlavních ženských postavách zdůraznila autorka charakteristické mravní vlastnosti českého člověka. Němcová určuje svým povídkám poslání národně výchovné a její hrdina je součástí jednoduchého příběhu, který prověřuje jeho dobré vlastnosti. Od těchto povídek se trochu odlišuje Chyže pod horami (1858). Milostné sblížení Čecha Bohuše se Slovenkou Kaťuší mělo symbolizovat československou vzájemnost, zobrazit lidový slovenský život v jeho sepětí s přírodou. Novelistická tvorba Němcové, zveřejňovaná nejprve v časopisech, začíná drobnými povídkami Dlouhá noc, Obrázek vesnický aj. Novely se dotýkají společenských rozporů a blíží se formě románu. Jejich smyslem je společenské rozpory zmírňovat. PODHORSKÁ VESNICE (1856) se pokouší o soulad vztahu mezi lidem a šlechtou. Postava hraběte je vytvořena ne jako šlechtic, ale spíše jako člověk, který se od šlechtického prostředí odlišuje. I v něm vyslovila Němcová svou představu "dobrého člověka". V povídce V ZÁMKU A PODZÁMČÍ (1856) už nevystupuje "dobrý pán" jako v Pohorské vesnici. Použitím kontrastu mezi krutostí chudoby, rozmařilostí a nelidskostí zbohatlíků nachází autorka hrdiny v chudině. K její próze také patří Domácí nemoc, Karla, Rozárka z vesnice, Slovenské pohádky a pověsti. Němcová má svou tvorbou podíl na sbližování českého a slovenského národa a jejich kultur (Chyže pod horami, Podhorská vesnice), které mělo také význam politický, i když někde autorka vztahy idealizovala. Pro svou českost i myšlenkovou hloubku se stala Němcová a její dílo nejen zdrojem inspirace pro výtvarníky a hudební skladatele, ale i zdrojem odvahy a naděje mnohým českým spisovatelům pozdějších generací. Vladislav Vančura o ní napsal: " Božena Němcová je geniální spisovatelka a všechno, co je lidské, a všechno, co je životné, je v ní obsaženo. Její dílo se přebudovává podle potřeb a rytmu současného života. Pokaždé vstupuje tak do prostředí jiná složka jejího díla a mění seskupení všech složek ostatních. To jsou právě znaky nesmrtelnosti, to jsou znaky arcianděla." Pan Skočdopole zbohatne podnikáním, a když už má tolik peněz, že neví co s nimi, podlehne naléhání své ješitné paní a zakoupí titul von Sprengenfeld a dokonce i zámek. Paní není v jádru zlá, podléhá ale našeptávání své prohnané komorné Sáry a snaží se ve všem napodobovat rodovou šlechtu. Jejím miláčkem je psík Joly, kterému se strojí nejvzácnější jídla, zatímco v podzámčí je hlad a cholera. Jako první na ní umírá vdova Karásková a její malý synek Jozífek. Jejího druhého synka Vojtěcha se ujme krejčí Sýkora, který sám má hromadu dětí, a není zrovna bohat. Sára na zámku intrikuje. Líbí se jí písař Kalina, ale ten má rád Klárku, dceru klíčnice. Sára mu škodí kde může. Svede na něho vlastní chybu když Jolínek vyklouzne z kočáru. Poškodí tím jeho postup. Joli dostane dokonce rentu pro případ úmrtí paní von Sprengenfeld. Sára se zamilovala do lokaje hraběte Rosignola, Jacqua, ten jí však chtěl jen využít. Když za ní jednou přišel, ani si nevšimla Jolínka, psík se urazil a utekl. Chytí ho Vojtěch a vrátí do zámku, za to je přijat do zámecké služby. Sára se svěřuje se svými intrikami Jacquesovi, ale shodou okolností rozhovor vyslechne paní Skočdopolová. Je zdrcená zjištěním, komu věnovala svou důvěru. Sáru vyžene, ale sama se krátce nato roznemůže, protože cholera z podzámčí si našla cestu i mezi zámecké zdi. K lůžku dochází obětavě místní lékař, u paniček neoblíbený, ale mezi chudinou a prostým lidem vážený, protože u chudých se neptá po penězích. Krizové chvíle jeho zámecké pacientky mu dají příležitost, aby jí pomalu otvíral oči. Paní se posléze uzdravuje "na těle i na duši". Vojtěcha zbaví směšné livreje. Na zámek přijme i sirotka Emila, který byl, jak se zdá, nemanželským synem pana Skočdopole. Kalina se stane pojezdným a může si vzít Klárku. Doktor chodí do zámku jako kdy jindy a těší se, že je v městečku opravdová nemocnice, doufá, že bude časem i více. Druhá a třetí třída ho zbožňuje a paničky první třídy mu nadávají "hrubiánů", protože nepolíbí ruku jiné než zámecké paní. Tak paní Skočdopolová s manželem pomohli svým dílem k odstranění bídy, kdy se z hladu jedla i lebeda. SHRNUTÍ: Božena Němcová se narodila ve Vídni jako dcera panského kočího a české služky. Dětství prožila převážně v Ratibořicích u České Skalice. Její otec v letních měsících pracoval na ratibořickém zámku vévodkyně Zoháňské (na zimu s ní odjížděl do Vídně). Velký vliv na malou Barunku (dívčí jméno Boženy Němcové znělo Barbora Panklová) měla její babička Magdalena Novotná, která u Panklových pobývala pět let. Už jako sedmnáctiletou ji rodiče provdali za úředníka finanční stráže Josefa Němce, manželství však nebylo šťastné. Němec, o řadu let starší, byl výbušný, drsný muž a neměl pochopení pro sny a přání své krásné ženy. Navíc byl kvůli svým politickým názorům překládán z místa na místo a rodina, která se brzy rozrostla o čtyři děti, trpěla nouzí. Přes všechny potíže se Němcová s pomocí přátel vzdělávala, zejména četbou, a své naděje upínala čím dál více především k vlastním literárním pokusům. Hmotná situace rodiny a vztahy mezi manžely se však dále zhoršovaly. K problémům přibyla spisovatelčina nemoc a dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka. Němcová, tehdy pod stálým dohledem tajné policie, byla často nucena doprošovat se pomoci u přátel, mnozí se ale od ní odvrátili. V této době vzniká její nejvýznamnější a nejrozsáhlejší dílo - Babička. Ani její vydání neznamenalo obrat v autorčiných osudech; zemřela, zcela vyčerpaná, roku 1862. DÍLO: obrazy ze života "Obrazy z okolí domažlického, Obrázek vesnický, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko" básně "Slavné ráno, Ženám českým" pověsti a legendy "Národní báchorky a pověsti" pohádky "Slovenské pohádky a pověsti" próza "Pohorská vesnice, V zámku a podzámčí" povídkové obrazy venkovského a maloměstského života "Babička, Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Chýše pod horami, Dobrý člověk, Pan učitel" | ||