[3.10.1901-27.10.1949]
Narodil se roku 1901 na brněnském předměstí Husovice v rodině textilního dělníka. Jeho rod pocházel z Kunštátu na Českomoravské vrchovině, kam se vracel a o níž rád psal.
Když mu bylo osm roků zemřela mu matka. Otec se s rodinou přestěhoval do Svitávky u Blanska a brzy potom (1910) se znovu oženil. V roce 1914 se opět stěhovali do Brna. Zde také začal František chodit na husovickou měšťanku. Po ukončení docházky (1916) nastoupil do Píšova knihkupectví. Zatím vypukla první světová válka, tatínek musel odejít na frontu a dostal se do ruského zajetí. Jeho syn žil zatím s babičkou v Brně. Po válce (1919-1921) dělal příručího v knihkupectví S. Kočího tamtéž. Pak se stal výpomocným úředníkem úrazové pojišťovny (1922-1924).
František se od mládí účastnil dělnického hnutí. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revui Pásmo.
Vojenskou službu odbýval rovněž v Brně (1923-1925) a po ní na půl roku navštívil Francii, zvláště pak Paříž. Do Brna se už nevrátil a přijal místo v pražském nakladatelství Orbis. Zde pracoval mnoho let. V roce 1931 podnikl cestu do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase, fakta a dokumenty (1959).
V roce 1936 se oženil, posléze měl dva syny. Na konci 30. let se, po dlouhé době, dostal do Zboňsku u Kunštátu a od té doby tam jezdil pravidelně.
Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po osvobození se stal přednostou publikačního odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a přednostou Syndikátu českých spisovatelů. Od počátku války měl problémy se srdcem. Na jeho selhání nakonec roku 1949 v Praze umírá. Pohřben je v Kunštátě.
Původní básnické lyrické dílo F. Halase není příliš obsáhlé, čítá asi deset svazečků, z nichž některé autor spojil ve větší sbírky. Některé však zůstaly za jeho života bibliofilskými tisky (Thyros - 1932, Mladé ženy - 1945). Halas patřil k nejvýznamějším a nejčtenějším básníkům 30. a 40. let, po dvacet roků přímo spoluvytvářel podobu a vývoj české lyriky a zapůsobil i na další vývoj českého moderního básnictví. Působil také jako překladatel.
DILO
* Sépie, 1927
* Kohout plaší smrt, 1930
* Tvář, 1931
* Tiše, 1932
* Thyros, 1932
* Hořec, 1933
* Staré ženy, 1935
* Dokořán, 1936
* Torzo naděje, 1938
* Láska a Smrt, 1938 - antologie folklorní poezie, společně s V. Holanem
* Naše paní Božena Němcová, 1940
* Ladění, 1942
* Do usínání, 1942
* Mladé ženy, 1945
* Barikáda, 1945
* Dělnice, 1946
* Křik koruny české, 1947 - ve Francii roku 1940 pod názvem Hlasy domova
* Já se tam vrátím, 1947
* Počitadlo, 1948
* V řadě, 1948
* A co?, 1957
* Španělský podzim Františka Halase, fakta a dokumenty, 1959
Eseje a úvahy o poezii:
* Magická moc poezie, 1950
* Obrazy, 1968
* Imagena, 1971
Citáty
Je hambálek
Kde V krovu čekání
A co tam visí
Strach
Matko nářků
dřímotodárná
neprobouzej
Učiněná bída
je to soužení
Pštrosi Pštrosi Pýchavky
Z klína klína do hrobu
Z hrobu hrobu do klína
v bleší tmě v bleší tmě
S právem ptáků na motýla
božekují božekují
berou jméno nadarmo
v ničemnosti všehodosti
a ta jejich celá krása
tučná růže
jen z ní kape
Žebroto rána
Ptaní večera
Ticho oněch nekonečných prostorů mne děsí
Básníka básník se zeptá
Soudruhu copak s tím chceš
Tma natahuje uši
sov pálených netopýrů
Vzala víra nohy na ramena
A pak tam
Nezcizitelné
prostě zmírajících
neboť jdou domů
z naha svlečeni
v nočním stříbře kamení
v ranním zlatě kohoutů
Staré krásy mladý žal
nakrásně
starého žalu mladou krásu
na pokrouceném dýnku básně
saze z plamene
Kudy sem tudy tam
pod popelem rozmarýnů
První hlína Vyžle tráva
Druhá hlína Hlaváč strom
Třetí hlína Mrtvina
Dokořán najdou
a tam doleží se
čeho se jen doleží
v hrabivosti mlčení
Zapotí se náhrobek
písek vzejde
nad svíjením kořenů
Starost tmy
Trvá i neviděno
v praporci zplihlém
slovo zastřené
ohně panenštější
říkané v závrati
pod pelyňkovou slavobránou
v zázemí řeči
Ta chřadnoucí zimomřivá kavka
Marie Baškircevová
na ně umřela
s obrannou tváří samodruhé
Bude to vznešené
jako setkání
první a poslední Matky
až se vrátí
Táhne se
podobno lvici ninivejské
hrob červánků
pod víčky
Acháty pro ně míchají už barvy
a ocún zimovit
zimovit ocún
vyhlíží z komže
Vrátí se dírkou
i tou nejmenší
možná od náušnice
Zářivé a děsivé jsou oči
konečky niti života
oči čekající
A jako krev se hrnou do hlavy
mé verše
když se domlouvají
na sedmihlásce Poesie
o tom
Dolores
Tak si vyber
a nedej se básni napálit
Známe to
plno slabik
přízvučných nepřízvučných
louskáčků hnid
Na klíně krásy
ach ach
Jděte do háje
Slova
Souloživá Těkavá
Samolibá Stonavá
Paličatá Sirotčí
Zárodečná Kočičí
Nedomrlá Troufalá
Jsou
Verš Mezi prsty plamen svíčky
cosi z nití pro sudičky
pro myšlenku horlivec
rozkmotřený s krasocity
žilka prudce vyvstalá
Apollonu na čele
Takový bych chtěl
Strhnout slovem lavinu
Třeba jeden
jenom o ten ucházej se
básni jménem Dolores
do krvava zapálená
z darování
almužny
Ohlasy
Do půli voda a do půli kámen
na rynku žije
žije zahnívá
Šafářovu Márinku šafářovu Márinku
Je s ním amen
jen koutkem pouští curůček
Zastrupacen listím rynek
už snášejí stromy
a lekají rybí tlamky
kvítí všelikého
Ukaž ty mně
kde se ptáci nelekají
Já tam půjdu
za svou láskou bezmasou
za svou láskou bezmasou
Psinka touhy za hvězdění
tma podpaždí
zvlhlá malá
Tomu dala Tomu dala
Hvězdo v mracích čekající
malátná
Porodník už jde
Pánovitý Hubu napříč
černě s věže halasí
Dětem pro strach přičinlivý
klekánice nechává
menší bání cukává
Do každé škvíry nerozvážně
prstík strká
hluchoněmé
světlo s náprstkem
Kdo dá slovům ovsa
Přijde ráno odzořené
Umíráček Pololhal
Kdo dá básni ovsa
Dobrý den Brno
Dobrý den
a jak se máš
Byla Viď Rezivě čoudná
Prázdnooká Slídivá
a za ni někdo zpíval
Lámejte chvojku zelenou
pokryjte tu krev červenou
aby vrány nekrákaly
Vnitřnosti domů rozvěšovala
a vychloubavě
Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl
Kdybyste se nesmáli
Je někde pavlač prvních stydkých dotyků
dny kravat
milostná práce štěpné tmy
strašné svlékání
a nad tím měsíc
Darmovis
Je někde okno v přízemí
kde zvadl vyčítáním
muškát s fuchsií
Na kraji vzpomínky
má utrhnout se sráz
Podej mi aspoň prst
Mé verše mlíčňácké
ty verše z tamtěch dob
kdy vzduch byl vrkavý
a oči podmalované
kdy v čpavé dupárně
až k pýše zvedla nos
Jen dou vode mně dál
láska mi vobešla
Rána zpocená úzkostí
běhala nahá
Co bylo za tím
Tajemství
a nalíčená kost
Víš co ví červ a víš co tráva ví
i semenění kořeny
noc rozdrobená na můry
Ty v hlíně Centrálky
ty s málem nestačils
Jdu nazpátek a pomoz mi
článkovat zdánlivé
v souvětí královská
Rozumím čím dál míň
Hni se verši
něco vyššího zachtělo se psát
když cosi zaťukalo
snad srdce ve vajíčku
a vstal jsem do tebe
Dobrý den Brno
Vstávej
a toto jen aby řeč nestála
Přes smrt
Památce Josefa Čapka
Jenom ta stará pohádkářka noc
si sem tam zamane
travičsky vykládat
že prý se vrátí
a co nevidět
ztracený básník uměním podobojí
Chytračila dost i naděje
všude se cpala
vrážela lokty do smrti
co se naslibovala
Ne Už domů netrefí
leč až v den soudu
jda si pro své
hořícím městem
Bláhový Stalo se kolikrát
s lampičkou vína že jsem vyběhl
do karbolové noci
a nikde nic
Zradilo dnění
za kokrhání rozumu
Stín neožil
Propustil jsem hlas
přebytečný hlas
zvučivý hlas na slovech hřadující
Nic neunese
z toho z onoho
co od lásky je a co od hoře
Musí být ticho
ticho takové
aby ostych s ostychem
vydaly mrtvého
Jak to jen bylo s ním
osude nachový
když na nic nedal už
zániku plné zuby
jak to s ním bylo
v namále nekonejšivém
Přepaden poznáním
skočil
jistě až na sám kraj bytí
a chytiv křídlo hrůzy
plné spoluvší lidských
do dotoužení padl
Zpívala za ním kdejaká věc
Teď někde tam až
tam až v Svobodě
a už bez strachu
hoden údělu svého
jako málokdo
maluje nedočkavě
konečný modrý obraz
Z tobolky pastuší
pod nohou
maličko lístek vyčnívá
a na něm je den shledání
se ženou s dcerkou s přáteli
Být trošku jako on
ztracený malíř uměním podobojí
je vše co bych dnes chtěl
Co sved jsem povědět
za plotem vzpomínky
na pospas doufání
našeho i mého
ať místo podpisu
tři křížky označí
Nechce být sám
Ani ten mráz
Zaslimačí co se dá
Vleze za nehty
ba až kamsi
do pohlaví rukávníčků
Nožky myší připaluje
korálové oči holubic
Někdo to odnést musí
Žádná radost zadarmo
Po létě zima
Na čípak rozkaz
ta posloupnost
Drátkuje sklo
za niklák luny
až to praští
Tma vylupuje kukuřici
Zrovna si myslíš
Málo nás
málo nás
proti mrtvým
Mému nevím
vím že nevím
přistrkuje
Ty zapomínky
Kytice
Plísně
Palmy
Mechy
Mdle vzpomíná na ty časy
kdy byl ještě tekutostí
na ty časy kapilární
Noc je dlouhá
Tady to je
a bílé na bílém
než slunce
podojí střechy
Jsem paměť vody
mráz
Přejme jim to
Zabláceni řečí
ve všivém štěstí po krk
stáli u hrobu
Byl bílý Šlahoun ze sklepa Čahoun
Snivě civěla
Oči hovniválové
Už na nás nepřijde
už je po strachu
Zaprská čas
Ona Sametku na starém krku
On Kýlní pás
Mrtvý se zavrtí radostí
že se z toho dostal
Ach jo
Rozpadne se
Červi utřou hubu
Až bomba praskne
Poleze dál
rýhujíc bahno
Otevře se
Škeble
Bledé pohlaví vod
Všecko začne znova
za netečnosti prvních ryb
a hvězdy
plankton bývalých básníků
otřesou se nudou
v chrámu mlhovin
Celá podzimková
Šaty měla podzimkové
a vlasy měla podzimkové
a oči měla podzimkové
Ústa měla podzimková
a ňadra měla podzimková
a snění měla podzimková
Život měla podzimkový
a klín měla podzimkový
a úsměv měla podzimkový
Chuť měla podzimkovou
a něhu měla podzimkovou
a úzkost měla podzimkovou
Byla celá podzimková
jako báseň dušičková
Verlaine vzpomíná na Rimbauda
Čmárá
slepýše vína prstem plazivým
Po jedné hořké navrch
Má se za boha
Evženie se vším tříská
Ještě jí zouvák pozlatím
Opice brečtivá ta ubohá
mu sahá do vousů
do toho roje
chutě zelené
Jednou mi napsal že bude hodný
Miláček Střapáč
Ještě že dolévají
Táhni
Vyťukává rytmy
Je to na nebes bránu
Stůl kope
Vyblít se na slávu
jen Artur uměl
Vyhozen z pekla verše plevelil
Ti dva nesmrtelní
Modlič plačící do zásvětí
Krmič oblud a vší
Jeden tak časně
Druhý tak pozdě
Smutek Ledy
Ó svůdná labuti miluji tě tak
však odpusť zeptat bych se chtěla
proč nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla
kde chlípnosti tvé trčící je znak
Chuťové lásky
Všechny klíny otevřít
a prolíbat se teplou alejí
tisíckrát ochutnat a nikdy si nevzít
tu růži rozchlíplou tu růži - znáte ji
Nad krásku podbříšku ničeho již není
opovrhněte zvykem až hrůza prastarým
to není láska když na ňadrech položeni
drtíte tu jež kvete pohlavím
Něžně se dotýkejte když nastaví štít klína
chutnejte dlouze šťávy rozkroku
pijte až k opilosti tato vzácná vína
a chutě stupňujte rok od roku
Nebyl nám dán dar jazyka jen k řeči
otvírá jako klíč rozkoše jinak zavřené
až zachvívat se bude v chlípné křeči
hluboko vsuňte své prsty obratné
Ve stínu ohanbí sešpulte ústa svá
ať stoupá rosa slin po lístcích její kůže
štvete ji doteky až bude bláznivá
ať vilnost srší z ráje její kůže
Všechny klíny otevřít
pak zůstat v jednom spát
tisíckrát ochutnat a nikdy si nevzít
jen zhlehounka a dlouze ssát
Antická scéna
Ruku kosmatou spatříš jen ze křovin
bříško napjaté snícího kozonoha
křeč prstů a známá gesta mnohá
že smíchem dusí se skrytý stín bakchantčin
Jak je překvapen a jak se horce tlačí
k té jež vlasem spuštěným jeho flétnu malou
lechtá s uměním až touhou nenadálou
ji chtivá ústa rosou lásky smáčí
Mile unaven kopýtky do boků ji buší
a rukou zvědavou ji celou prohledává
drzým a obratným nezbeda se stává
vsouvaje růžky tam kam nejméně se sluší
Když mu zahrozí moldánky natahuje
tu ona s lítostí na flétničku mu zase zapíská
a sama rozvernou se stává z klučiska
obkročmo béře ho až slastí usrkuje
Nastala noc flétna mlčí kdosi v dálce supí
kozonoh usnul spí tvrdě zmalátnělý
naposled pohladí jej až zatřese se celý
a do tmy odbíhá kde kentaur vášní úpí
Ráno probuzen hle flétna opět hraje
vstává s pláčem a bloudí po lesích
z větví jej dráždí šeptání a dryad smích
tu vztekle k dírce stromu přilepen jednu z nich umlčuje |