František Halas | ||
| autor: ld.johanesville.net | datum: 22.11.2002 | zobrazeno: 2x |
| [3.10.1901-27.10.1949] Narodil se roku 1901 na brněnském předměstí Husovice v rodině textilního dělníka. Jeho rod pocházel z Kunštátu na Českomoravské vrchovině, kam se vracel a o níž rád psal. Když mu bylo osm roků zemřela mu matka. Otec se s rodinou přestěhoval do Svitávky u Blanska a brzy potom (1910) se znovu oženil. V roce 1914 se opět stěhovali do Brna. Zde také začal František chodit na husovickou měšťanku. Po ukončení docházky (1916) nastoupil do Píšova knihkupectví. Zatím vypukla první světová válka, tatínek musel odejít na frontu a dostal se do ruského zajetí. Jeho syn žil zatím s babičkou v Brně. Po válce (1919-1921) dělal příručího v knihkupectví S. Kočího tamtéž. Pak se stal výpomocným úředníkem úrazové pojišťovny (1922-1924). František se od mládí účastnil dělnického hnutí. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revui Pásmo. Vojenskou službu odbýval rovněž v Brně (1923-1925) a po ní na půl roku navštívil Francii, zvláště pak Paříž. Do Brna se už nevrátil a přijal místo v pražském nakladatelství Orbis. Zde pracoval mnoho let. V roce 1931 podnikl cestu do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase, fakta a dokumenty (1959). V roce 1936 se oženil, posléze měl dva syny. Na konci 30. let se, po dlouhé době, dostal do Zboňsku u Kunštátu a od té doby tam jezdil pravidelně. Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po osvobození se stal přednostou publikačního odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a přednostou Syndikátu českých spisovatelů. Od počátku války měl problémy se srdcem. Na jeho selhání nakonec roku 1949 v Praze umírá. Pohřben je v Kunštátě. Původní básnické lyrické dílo F. Halase není příliš obsáhlé, čítá asi deset svazečků, z nichž některé autor spojil ve větší sbírky. Některé však zůstaly za jeho života bibliofilskými tisky (Thyros - 1932, Mladé ženy - 1945). Halas patřil k nejvýznamějším a nejčtenějším básníkům 30. a 40. let, po dvacet roků přímo spoluvytvářel podobu a vývoj české lyriky a zapůsobil i na další vývoj českého moderního básnictví. Působil také jako překladatel. DILO * Sépie, 1927 * Kohout plaší smrt, 1930 * Tvář, 1931 * Tiše, 1932 * Thyros, 1932 * Hořec, 1933 * Staré ženy, 1935 * Dokořán, 1936 * Torzo naděje, 1938 * Láska a Smrt, 1938 - antologie folklorní poezie, společně s V. Holanem * Naše paní Božena Němcová, 1940 * Ladění, 1942 * Do usínání, 1942 * Mladé ženy, 1945 * Barikáda, 1945 * Dělnice, 1946 * Křik koruny české, 1947 - ve Francii roku 1940 pod názvem Hlasy domova * Já se tam vrátím, 1947 * Počitadlo, 1948 * V řadě, 1948 * A co?, 1957 * Španělský podzim Františka Halase, fakta a dokumenty, 1959 Eseje a úvahy o poezii: * Magická moc poezie, 1950 * Obrazy, 1968 * Imagena, 1971 Citáty Je hambálek Kde V krovu čekání A co tam visí Strach Matko nářků dřímotodárná neprobouzej Učiněná bída je to soužení Pštrosi Pštrosi Pýchavky Z klína klína do hrobu Z hrobu hrobu do klína v bleší tmě v bleší tmě S právem ptáků na motýla božekují božekují berou jméno nadarmo v ničemnosti všehodosti a ta jejich celá krása tučná růže jen z ní kape Žebroto rána Ptaní večera Ticho oněch nekonečných prostorů mne děsí Básníka básník se zeptá Soudruhu copak s tím chceš Tma natahuje uši sov pálených netopýrů Vzala víra nohy na ramena A pak tam Nezcizitelné prostě zmírajících neboť jdou domů z naha svlečeni v nočním stříbře kamení v ranním zlatě kohoutů Staré krásy mladý žal nakrásně starého žalu mladou krásu na pokrouceném dýnku básně saze z plamene Kudy sem tudy tam pod popelem rozmarýnů První hlína Vyžle tráva Druhá hlína Hlaváč strom Třetí hlína Mrtvina Dokořán najdou a tam doleží se čeho se jen doleží v hrabivosti mlčení Zapotí se náhrobek písek vzejde nad svíjením kořenů Starost tmy Trvá i neviděno v praporci zplihlém slovo zastřené ohně panenštější říkané v závrati pod pelyňkovou slavobránou v zázemí řeči Ta chřadnoucí zimomřivá kavka Marie Baškircevová na ně umřela s obrannou tváří samodruhé Bude to vznešené jako setkání první a poslední Matky až se vrátí Táhne se podobno lvici ninivejské hrob červánků pod víčky Acháty pro ně míchají už barvy a ocún zimovit zimovit ocún vyhlíží z komže Vrátí se dírkou i tou nejmenší možná od náušnice Zářivé a děsivé jsou oči konečky niti života oči čekající A jako krev se hrnou do hlavy mé verše když se domlouvají na sedmihlásce Poesie o tom Dolores Tak si vyber a nedej se básni napálit Známe to plno slabik přízvučných nepřízvučných louskáčků hnid Na klíně krásy ach ach Jděte do háje Slova Souloživá Těkavá Samolibá Stonavá Paličatá Sirotčí Zárodečná Kočičí Nedomrlá Troufalá Jsou Verš Mezi prsty plamen svíčky cosi z nití pro sudičky pro myšlenku horlivec rozkmotřený s krasocity žilka prudce vyvstalá Apollonu na čele Takový bych chtěl Strhnout slovem lavinu Třeba jeden jenom o ten ucházej se básni jménem Dolores do krvava zapálená z darování almužny Ohlasy Do půli voda a do půli kámen na rynku žije žije zahnívá Šafářovu Márinku šafářovu Márinku Je s ním amen jen koutkem pouští curůček Zastrupacen listím rynek už snášejí stromy a lekají rybí tlamky kvítí všelikého Ukaž ty mně kde se ptáci nelekají Já tam půjdu za svou láskou bezmasou za svou láskou bezmasou Psinka touhy za hvězdění tma podpaždí zvlhlá malá Tomu dala Tomu dala Hvězdo v mracích čekající malátná Porodník už jde Pánovitý Hubu napříč černě s věže halasí Dětem pro strach přičinlivý klekánice nechává menší bání cukává Do každé škvíry nerozvážně prstík strká hluchoněmé světlo s náprstkem Kdo dá slovům ovsa Přijde ráno odzořené Umíráček Pololhal Kdo dá básni ovsa Dobrý den Brno Dobrý den a jak se máš Byla Viď Rezivě čoudná Prázdnooká Slídivá a za ni někdo zpíval Lámejte chvojku zelenou pokryjte tu krev červenou aby vrány nekrákaly Vnitřnosti domů rozvěšovala a vychloubavě Zaclání čas už počmáraný plot Musí to tak být Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko žehravým přivinutím let Zaclání čas ten počmáraný plot a nápis na něm Halas je vůl Kdybyste se nesmáli Je někde pavlač prvních stydkých dotyků dny kravat milostná práce štěpné tmy strašné svlékání a nad tím měsíc Darmovis Je někde okno v přízemí kde zvadl vyčítáním muškát s fuchsií Na kraji vzpomínky má utrhnout se sráz Podej mi aspoň prst Mé verše mlíčňácké ty verše z tamtěch dob kdy vzduch byl vrkavý a oči podmalované kdy v čpavé dupárně až k pýše zvedla nos Jen dou vode mně dál láska mi vobešla Rána zpocená úzkostí běhala nahá Co bylo za tím Tajemství a nalíčená kost Víš co ví červ a víš co tráva ví i semenění kořeny noc rozdrobená na můry Ty v hlíně Centrálky ty s málem nestačils Jdu nazpátek a pomoz mi článkovat zdánlivé v souvětí královská Rozumím čím dál míň Hni se verši něco vyššího zachtělo se psát když cosi zaťukalo snad srdce ve vajíčku a vstal jsem do tebe Dobrý den Brno Vstávej a toto jen aby řeč nestála Přes smrt Památce Josefa Čapka Jenom ta stará pohádkářka noc si sem tam zamane travičsky vykládat že prý se vrátí a co nevidět ztracený básník uměním podobojí Chytračila dost i naděje všude se cpala vrážela lokty do smrti co se naslibovala Ne Už domů netrefí leč až v den soudu jda si pro své hořícím městem Bláhový Stalo se kolikrát s lampičkou vína že jsem vyběhl do karbolové noci a nikde nic Zradilo dnění za kokrhání rozumu Stín neožil Propustil jsem hlas přebytečný hlas zvučivý hlas na slovech hřadující Nic neunese z toho z onoho co od lásky je a co od hoře Musí být ticho ticho takové aby ostych s ostychem vydaly mrtvého Jak to jen bylo s ním osude nachový když na nic nedal už zániku plné zuby jak to s ním bylo v namále nekonejšivém Přepaden poznáním skočil jistě až na sám kraj bytí a chytiv křídlo hrůzy plné spoluvší lidských do dotoužení padl Zpívala za ním kdejaká věc Teď někde tam až tam až v Svobodě a už bez strachu hoden údělu svého jako málokdo maluje nedočkavě konečný modrý obraz Z tobolky pastuší pod nohou maličko lístek vyčnívá a na něm je den shledání se ženou s dcerkou s přáteli Být trošku jako on ztracený malíř uměním podobojí je vše co bych dnes chtěl Co sved jsem povědět za plotem vzpomínky na pospas doufání našeho i mého ať místo podpisu tři křížky označí Nechce být sám Ani ten mráz Zaslimačí co se dá Vleze za nehty ba až kamsi do pohlaví rukávníčků Nožky myší připaluje korálové oči holubic Někdo to odnést musí Žádná radost zadarmo Po létě zima Na čípak rozkaz ta posloupnost Drátkuje sklo za niklák luny až to praští Tma vylupuje kukuřici Zrovna si myslíš Málo nás málo nás proti mrtvým Mému nevím vím že nevím přistrkuje Ty zapomínky Kytice Plísně Palmy Mechy Mdle vzpomíná na ty časy kdy byl ještě tekutostí na ty časy kapilární Noc je dlouhá Tady to je a bílé na bílém než slunce podojí střechy Jsem paměť vody mráz Přejme jim to Zabláceni řečí ve všivém štěstí po krk stáli u hrobu Byl bílý Šlahoun ze sklepa Čahoun Snivě civěla Oči hovniválové Už na nás nepřijde už je po strachu Zaprská čas Ona Sametku na starém krku On Kýlní pás Mrtvý se zavrtí radostí že se z toho dostal Ach jo Rozpadne se Červi utřou hubu Až bomba praskne Poleze dál rýhujíc bahno Otevře se Škeble Bledé pohlaví vod Všecko začne znova za netečnosti prvních ryb a hvězdy plankton bývalých básníků otřesou se nudou v chrámu mlhovin Celá podzimková Šaty měla podzimkové a vlasy měla podzimkové a oči měla podzimkové Ústa měla podzimková a ňadra měla podzimková a snění měla podzimková Život měla podzimkový a klín měla podzimkový a úsměv měla podzimkový Chuť měla podzimkovou a něhu měla podzimkovou a úzkost měla podzimkovou Byla celá podzimková jako báseň dušičková Verlaine vzpomíná na Rimbauda Čmárá slepýše vína prstem plazivým Po jedné hořké navrch Má se za boha Evženie se vším tříská Ještě jí zouvák pozlatím Opice brečtivá ta ubohá mu sahá do vousů do toho roje chutě zelené Jednou mi napsal že bude hodný Miláček Střapáč Ještě že dolévají Táhni Vyťukává rytmy Je to na nebes bránu Stůl kope Vyblít se na slávu jen Artur uměl Vyhozen z pekla verše plevelil Ti dva nesmrtelní Modlič plačící do zásvětí Krmič oblud a vší Jeden tak časně Druhý tak pozdě Smutek Ledy Ó svůdná labuti miluji tě tak však odpusť zeptat bych se chtěla proč nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla kde chlípnosti tvé trčící je znak Chuťové lásky Všechny klíny otevřít a prolíbat se teplou alejí tisíckrát ochutnat a nikdy si nevzít tu růži rozchlíplou tu růži - znáte ji Nad krásku podbříšku ničeho již není opovrhněte zvykem až hrůza prastarým to není láska když na ňadrech položeni drtíte tu jež kvete pohlavím Něžně se dotýkejte když nastaví štít klína chutnejte dlouze šťávy rozkroku pijte až k opilosti tato vzácná vína a chutě stupňujte rok od roku Nebyl nám dán dar jazyka jen k řeči otvírá jako klíč rozkoše jinak zavřené až zachvívat se bude v chlípné křeči hluboko vsuňte své prsty obratné Ve stínu ohanbí sešpulte ústa svá ať stoupá rosa slin po lístcích její kůže štvete ji doteky až bude bláznivá ať vilnost srší z ráje její kůže Všechny klíny otevřít pak zůstat v jednom spát tisíckrát ochutnat a nikdy si nevzít jen zhlehounka a dlouze ssát Antická scéna Ruku kosmatou spatříš jen ze křovin bříško napjaté snícího kozonoha křeč prstů a známá gesta mnohá že smíchem dusí se skrytý stín bakchantčin Jak je překvapen a jak se horce tlačí k té jež vlasem spuštěným jeho flétnu malou lechtá s uměním až touhou nenadálou ji chtivá ústa rosou lásky smáčí Mile unaven kopýtky do boků ji buší a rukou zvědavou ji celou prohledává drzým a obratným nezbeda se stává vsouvaje růžky tam kam nejméně se sluší Když mu zahrozí moldánky natahuje tu ona s lítostí na flétničku mu zase zapíská a sama rozvernou se stává z klučiska obkročmo béře ho až slastí usrkuje Nastala noc flétna mlčí kdosi v dálce supí kozonoh usnul spí tvrdě zmalátnělý naposled pohladí jej až zatřese se celý a do tmy odbíhá kde kentaur vášní úpí Ráno probuzen hle flétna opět hraje vstává s pláčem a bloudí po lesích z větví jej dráždí šeptání a dryad smích tu vztekle k dírce stromu přilepen jednu z nich umlčuje | ||