Svatopluk Čech

autor: Václav Skřivánek datum: 24.2.2002 zobrazeno: 36x

Narodil se v Ostředku u Benešova 21.2.1846. Zemřel 23.2.1908 v Praze-Troji.

Pocházel z původně selského rodu. Byl nejstarší z 16 dětí, z toho jich 6 umřelo brzy po porodu. Jeho otec byl hospodářský správce a horlivým zastáncem vlasteneckých a demokratických idejí roku 1848 a byl také krátce vězněn a propuštěn ze služby.

Do školy chodil od roku 1852 v Postupicích, po roce v Litni a ve Vraném. Poté byl rok na německé normální škole v Litoměřicích. Později na německém piaristickém gymnáziu na Novém Městě v Praze, kde získal bezplatné místo v arcibiskupském konviktu a zde navázal celoživotní přátelství se spisovatelem S.Hellerem.

Většinu života prožil v Praze, byl samotář, nesmělý, neprůbojný a odmítal pocty.

Z otcových úst Svatopluk slýchal Kollárovy a Máchovy verše a v jeho knihovně nalézal svazky romantických básníků západoevropských i slovanských. Četba těchto svazků a ruch mezi studenty v konviktu ho podnítily k prvním literárním pokusům v seminárních ručně psaných časopisech Zora a Krok. Časopis Zora v roce 1853 krátce redigoval pod pseudonymem Jan Jasanský. Později přispíval i do časopisu studentů českého Akademického gymnázia Lída pod pseudonymem Nevolný.

Za studií byl jedním z předních iniciátorů kulturního života ve Vraném. Byl zde první starosta tamějšího krajinského akademického spolku Oharka. Dále by l členem pražského studentského literárního spolku Ruch. Po maturitě v roce 1865 začal studovat práva, přivydělával si hodinami v rodině dr.Braunera a opustil konvikt a svůj pseudonym Nevolný změnil na Volný.

Roku 1869 získal absolutorium. Roku 1870 pracoval v redakci Pokroku., pak v advokátní kanceláři a na konci roku se vrátil k redaktorské práci ve Světozoru. Na začátku roku 1871 složil třetí státní zkoušku, o rok později první rigorózum a vstoupil jako koncipient do advokátní kanceláře dr.Fürsta ve Slaném.

V roce 1874 v první knize Básní shrnul své významnější rané práce. Roku 1873 se ujal spoluredigování Lumíra. Roku 1879 se s S.Hellerem stal redaktorem časopisu Květy, který začal vydávat jeho bratr. Zde pravidelně publikoval své básnické i prozaické práce. Několikrát přechodně spolupracoval s Národními listy jako fejetonista a jako redaktor nedělní zábavné přílohy. Od 80.let patřil k čelním českým spisovatelům a byl zahrnován funkcemi a poctami, které však často odmítal. Roku 1888 předseda literárního odboru Umělecké besedy. V letech 1890-91 předseda Spolku českých beletristů Máj. Roku 1895 se zřekl členství v ČAVU a odmítl nabídku na poslanecký mandát i čestné občanství v Praze.

Za svého života podnikl několik větších cest do ciziny, z nichž nejvýznamnější byla návštěva Krymu, na kterou získal podporu Svatoboru., a návštěva Dánska. Byl i v Chorvatsku za rodiči. Od roku 1895 žil v Obříství u Neratovic, kde si se sestrou koupili rodinný domek. Roku 1903 si však v Praze koupili vilu Havránka v Troji. Poslední léta byl postižen střevní nemocí, jíž také podlehl. Jeho pohřeb na vyšehradském hřbitově se stal celonárodní manifestací.

Jeho tvorba vyrůstala z vlasteneckých, slovansky orientovaných ideálů obrozeneckého hnutí, doplněných podněty revolučního roku 1848, národního rozmachu 60.let. Snažila se vyrovnat se soudobými myšlenkovými a politickými proudy, které ovládly Evropu. Výrazným znakem poezie se stal alegorický obraz, oslňující svou básnickou zdobností a veršovanou virtuozitou. Maximálně se vzdaloval mluvenému jazyku. Snaha obsáhnout nejobecnější otázky lidstva měla v prvotinách neurčitý, romantický ráz. Od dramatického děje se těžiště přesouvalo ke střetávání protichůdných programů (např. Adamité, Evropa, Slávie, Sníh). Nejvýznamnějším tématem se stávala sociální revoluce. V závěru eposu Slávie se ještě ozývá obrozenecké přesvědčení o poslání Slovanů.

Dobově aktuální momenty pronikají i do jeho historických eposů (povídka z pobělohorské doby Václav z Michalovic, dánská lidová legenda Dagmar). V jeho veršované epice se prolínají epické a lyrické prvky.

Básníkův citově vroucí vztah k rodnému kraji se projevuje v rámcové idyle Ve stínu lípy . Kritický vztah k národnímu životu se odrazil v několika báchorkách. Pohádkově fantastický děj reagující na rukopisné boje, literární spory a český politický život je v dílech Petrklíče, Hanuman, Pravda, Šotek, Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči. Na obdobném fantasticko-utopickém základě vybudoval i své nejvýznamnější prózy, populární příhody Matěje Broučka. V hrdinovi vytvořil typ poživačného a zištného pražského domácího pána, kterého se satirickým záměrem konfrontoval nejprve s éterickými Měsíčany a poté i s jeho předky, husitskými Pražany, před bitvou na Vítkově (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století - V tomto díle popisuje příběhy pana Broučka, který se ve svém snu ocitl v 15.století. Pokládá zde proti sobě dva odlišné typy postav. Pan Matěj brouček je zbabělý pražský měšťan konce 19.století, který se stará jen o svůj vlastní prospěch, vše ostatní je mu lhostejné. Naproti němu je postava z 15.století, Husita Janek od Zvonu. Je odvážný, statečný a obětavý. Má bojové nadšení za spravedlivou věc.

Pan Brouček odchází opilý z hospody Na Vikárce, spadne do sudu a usne. Na Najednou se ocitá v Praze v době husitské a v obležení Zikmundovými křižáky. Nemůže se změnou století vyrovnat, jelikož si to nedokáže vysvětlit.Na své cestě se setká s Jankem od Zvonu., který se ho ujme. Pozve ho k sobě domu, propůjčí mu dobové oblečení. Pan Brouček se chlubí svými hrdinskými činy a Janek mu dá zbraň, ale on s ní neumí zacházet.

V boji utíká na horu Vítkov k husitům, ale i odtud prchá. V Praze je zadržen a za zběhlost má být upálen v sudu. A právě v této chvíli se probouzí v sudu na Vikárce, kde ho jeho přítel, pan Würfel, našel. Pan Brouček je šťasten, že to byl jen sen. Mísí zde použití spisovné češtiny a staročeštiny, kterou mluví postavy z 15.století.

Prozaická tvorba zahrnuje i drobné črty, povídky, arabesky a humoresky i pokusy o novelu a román. Autobiografickým obrazem studentských let je Druhý květ. Současně vznikaly i sbírky politické lyriky (Jitřní písně, Nové písně), odsuzující malomyslnost a skepsi v národní věci. Znovu v nich přimyká k národním tradicím a silně se ozývá i myšlenka slovanské vzájemnosti. Svůj odpor k národnímu a sociálnímu útlaku vyjádřil v lyricko-epické skladbě Písně otroka, které dosáhly ve své době neobyčejného ohlasu. V Nových zpěvech objevuje jako hrdinu budoucnosti dělníka. K tomuto tématu se vrací ve svých posledních dílech Sekáči, Step, Do světa širého.

(konec článku Svatopluk Čech)

Vytisknout referát Svatopluk Čech | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela