Karel Havlíček Borovský | ||
| autor: František Sekanina | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 2x |
| Karel Havlíček BOROVSKÝ se narodil 31.10.1821 v Borové jako syn venkovského kupce. Jako devítiletý odchází na školu do Jihlavy. Gymnázium studuje v Německém Brodě. Do těchto dob spadá u Havlíčka první uvědomování češství, jeho první záchvěvy vlastenectví. A tak, když je r.1838 jako sedmnáctiletý poslán na filosofii do Prahy, vstoupil do života už plně vyzbrojen a národnostně uvědomělý. Vstoupil do kněžského semináře. V tomto poslání viděl možnost, jak výchovně působit na lid. Ale výchova v semináři byla naprosto protichůdná jeho krásným představám. 5.2.1848 odjíždí na Šafaříkovo doporučení jako vychovatel do Moskvy. Havlíček si uvědomoval nedostatky ruského veřejného života a výsledkem bylo rozčarování a ztráta všech iluzí s nimiž přišel jako nadšený stoupenec kollárovsky pojaté slovanské vzájemnosti. domů si přiváží překlad Gogolova románu „Mrtvé duše“, sbírku epigramů a „Obrazy z Rus“ V Praze se stává spolupracovníkem České včely. Jeho první příspěvek--kritika Tylova Posledního Čecha- mu přináší nepřátelství i sympatie, ale hlavně jméno a známost. Jako redaktor Pražských novin šíří v Čechách nejenom nový, praktický a pokrokový směr, ale snaží se čtenáře oplodnit novými národohospodářskými ideami. V r.1848 se Havlíček stává poslancem zemským za Čáslavsko a říšským za Humpolecko. 5.1.1848 vyšlo první číslo jeho vlastních Národních novin. Začátkem r.1850 mu však nová Bachova vláda vydávání listu zastavila, ale Havlíček počal v Kutné Hoře vydávat nový časopis Slovan (od 8.5.1850). I tento list byl pronásledován, až jej musel Havlíček také zastavit. 16.12.1851 byl Havlíček internován do italského Brixenu. Ani zde však neklesal na mysli. Sem spadá vrchol jeho básnické činnosti. Vznikly tu velké satirické skladby - Tyrolské Elegie, Král Lávra, Křest svatého Vladimíra. Když se vrátil do Čech, byla jeho žena Julie již mrtvá. I jeho přátelé se mu začali vyhýbat. Projevila se u něj nemoc tuberkulóza (na níž zemřela Julie i později jeho dcera Zdenka). Na její následky pak 29.7.1856 zemřel. Jeho pohřeb byl jedinečnou protivládní demonstrací českého lidu. Tam Božena Němcová před zraky policie položila na rakev neohroženého bojovníka trnovou korunu. TYROLSKÉ ELEGIE Byly napsány v Brixenu v r.1852. V této době rozhodně nemohly být vydány (časopisecké vydání až v r.1861, první knižní vydání v r.1870). V revolučním roce 1848, dva dny po odstoupení Metternicha, sice byla zrušena cenzura, ale po nástupu mladého Františka Josefa I. na habsburský trůn a Alexandra Bacha na post ministra vnitra dostalo Rakousko nový program neoabsolutistické vlády a správy. Všechna úsilí o svobodu byla úspěšně potlačena, oktrojovaná ústava zrušena. Nový systém přetvořil habsburské dědičné země v byrokratický, centralizovaný stát s rozsáhlým policejním aparátem a cenzurou tisku. Havlíček byl „uvědomělý apoštol zdravé národní myšlenky a politické mravní výchovy“.Snil si svůj krásný a šťastný sen o novém národě politickém, který si v rámci rakouské říše založí svou samosprávu a jehož vedoucí vrstvou se stanou malí měšťané, řemeslníci, sedláci - lid, vlastní národní jádro. Havlíček si mnohem více cenil zbraně ducha než zbraně násilné. Ve své publicistické činnosti viděl skutečný apoštolát, ale závazný a odpovědný. I při vřelosti svých citů poznával v každé situaci skutečnost rozumem jasným a řízným. Museli bychom pročíst všech 5 ročníků jeho „Pražských“ a „Národních novin“ i jeho „Slovana“, abychom poznali, jaké to vlastně byly „národní čítanky“ pro č. lid. Proti rakouské vládě zvedl boj o rovná politická práva pro všechny státní občany bez rozdílu. Zahorlil o novou a svobodnou konstituci země.- Víme jak tato vláda odpovídala-jak mu konfiskovala noviny, jak mu je zastavovala, jak jej vypovídala z Prahy,... a na konec poslala do Brixenu. Tato cesta a pobyt byl pro něj velice těžký. Odloučení od rodiny, přátel a své vlasti mu přinášelo velké utrpení. Přesto Borovský pokračuje ve své práci dál. Svou deportaci dokázal popsat s jistým nadhledem a notnou dávkou humoru a satiry. Tyrolské elegie jsou jiskřivou skladbou ostře politického ražení. Útok proti policejnímu aparátu je zcela zjevný. Osobní prožitek, třebaže lidsky dojímavý, není zde účelem, nýbrž prostředkem, aby básník mohl vyjádřit svůj odmítavý postoj vůči státní zvůli. Ve skladbě se promítá dvojí významová rovina, vytvářená protikladem toho, co básník říká a co si myslí. Prostředkem je mu ironie a sarkasmus. Skladbu tvoří devět zpěvů. Hlavní postavou je samozřejmě sám Karel Havlíček, který vypráví měsíci o svém osudu. Počáteční motiv je parafrází lidové písničky „Sviť měsíčku polehoučku skrz ten hustý les“. Karel Havlíček svou kritikou burcoval spící vídeňské pány, a tak byl zatčen a na státní outraty odvlečen. Ironizuje Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá.. Ukazuje na nespravedlnost absolutismu, kdy si vládnoucí moc může dovolit cokoliv“ Ale Džok, můj černý buldog, ten je grobián, na „habeas corpus“ tuze zvyklý- on je Angličan.. Parafrázuje zatýkací rozkaz Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prý potřebuju změnu povětří. Smutné bylo rozloučení v nejbližším kruhu rodiny: Vtisknul jsem si poděbradku silně do čela, aby se těm policajtům slza nezablyštěla. Karel Havlíček se svým doprovodem projíždí zemí českou a rakouskou, ale stále neví kam. Sarkasticky si povzdechne: Všude kolomaz a všude přepřahali, kdyby radš ve Vídni přepřáhli a namazali! Báseň vrcholí VIII. zpěvem, který virtuosně rozvádí známou epizodu z nebetyčných Alp. Dramatické podání nevynechává jedinou příležitost k zesměšnění režimu. Jednotlivé sloky dokládají skvělou autorovu schopnost politické narážky, která vždy míří do černého: Hory, skály ohromnější ještě, než je hloupost mezi národy./ Temná noc, jak naše svatá církev, a my jedem jako mžik, darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ prázdný je kozlík. Podle některých verzí prý Havlíček opravdu do Waindringu dojel se splašenými koňmi sám, když policisté vyskákali. Ale Franz Dedera, pražský policejní komisař, který byl pověřen Havlíčka do Brixenu dopravit, popisuje tuto skutečnost ve své zprávě jinak: „= hodiny před Weidringem musil postilión pro náledí uzavřít zadní kola. Opratě hodil volně na kozlík. Když se snažil uzavřít pravé kolo, dali se koně do běhu. Proto jsem vyskočil z vozu, abych zachytil opratě, ale byl jsem sražen k zemi. Na mé volání vyskočil z vozu policejní voják, který však upadl. Hawliczek se zmocnil opratí, ale ne-mohl koně zadržet a též vyskočil ven..“ V Brixenu Dedera básníka předal krajské vládě a dostal na něho potvrzení: Místo mne ten kus papíru poslali do Čech. Havlíček nebyl řádný a věrný občan rakouský - treu und bieder - a tak je ve cviku v tyrolské Sibérii, kde ho černý dvojhlavý orel drží v klepetech a kde je hlídán anděli strážci. Jako v r.1848, tak i v r. 1860 se politická situace v Čechách změnila jedině pod vlivem vnějších příčin. Teď po pádu Bachova absolutismu, kdy č. národ vstupuje znovu do politického života, stává se Havlíčkův odkaz velmi aktuální, přičemž byl oproštěn od svého národně liberálního stranictví, byl uctíván jako národní hrdina. Zdůrazňovalo se především jeho kutnohorské a brixenské období. Vznikem Rakousko-Uherské monarchie v r.1867 byli Češi zklamáni tak hluboce, že i sám Palacký pochyboval o nějakém rozumném vývoji tohoto státu. Není divu, že v politické atmosféře těchto let se z Havlíčka stala výlučně protirakouská postava. Této jednostranné koncepci nahrávala vytvářející se brixenská mučednická legenda,spojení neznalostí, domněnek, polopravd a svatých lží, obviňujících Rakušany z tragédie Havlíčkova života. Za všechno mohli jen oni, přičemž Češi byli pochopitelně jako vždycky každým coulem skvostný národ. Z mnoha dobových citátů by se dala sestavit pověst, která by měla zaretušovat jejich morální marasmus za doby neoabsolutistické normalizace: „...K neslýchanému zločinu byla vyhlédnuta tmavá noc. Jako hladoví vlci přepadli bezbranného občana a násilím ho odtrhli od ňader milované choti a od kolébky jediného dítěte. V kruté zimě ho odvlekli do ciziny, přikovali k Tyrolským Alpám a uvrhli do brixenského pekla. Místo přívětivých tváří milých krajanů se zde střetl s pohledy, ve kterých se jevil jako zločinec a vyvrhel lidské společnosti... ...Po smrti Juliině dostala vláda strach, co by na to řekli Češi a vůbec celá Evropa!, kdyby Havlíček v Brixenu zemřel, a proto ho v nepopsatelném stavu přivezli přes Štýrský Hradec domů... Zdraví brixenského mučedníka však bylo nadobro podkopáno. Lékaři u něho zjistili tuberkulózu a poslali ho do lázní, přičemž nejen přesídlení do Prahy, ale i do Štemberka u Smečna, mu bylo dlouho upíráno. Tam jej dala vláda otrávit. Tímto způsobem ho tedy Rakušáci přivedli do hrobu. Zbyl po něm jen ujařmený národ a ubohý sirotek jemuž muselo být vzhledem k tomu, že jeho otec nežil jinak, než v příkladné rytířské chudobě, pomoženo.“ Nyní byl kde kdo Havlíčkovým přítelem či přívržencem. Zatímco se hlásili první autoři životopisných studií, mladočeši šířili svou brixenskou mučednickou legendu všemi tehdejšími sdělovacími prostředky. Výroky jako „veliký mučedník“, „mrzké vyhnanství“,“otráven vládou“ byly ještě stíhány, což lid tím více rozvášňovalo. Během 20ti let stála v Čechách řada pomníků, sto měst pojmenovalo po Havlíčkovi své čtvrti, náměstí, ulice, sady, knihovny, instituce, spolky atd. Jako nejpopulárnější Čech 19. století stanul těsně před 1. sv. válkou ve své kamenné podobě se vztyčenou paží v Chicagu, pamětní deska byla odhalena i v Brixenu. Jako první se proti této legendě, a to na poli politickém, postavil T.G.M. v r.1896. Pochyboval, že mu vůbec někdo rozuměl, a postihl, že jeho popularita spočívala v brixenské legendě, přičemž on sám ho považoval spíš za mučedníka českého. Masarykova kniha vyvolala dlouhou podrážděnou diskusi. Ani historik Karel Kazbunda, který použil již volně přístupných materiálů a jako první studoval Havlíčkův život na základě úředních dokumentů, neuspěl. Hodlal napsat Havlíčkovu biografii, ale není jasné, jak by byla přijata, neboť č. národ, zvyklý na věčné naříkání, se nehodlal ani v době, kdy již byl svoboden, nechat o „brixenského mučedníka“ připravit. Nad touto anachronickou anomálií se v r.1936 pozastavil zejména Čapek, kterému se Havlíčkovo vyhnanství zdálo proti koncentračním táborům idylou a Bachova éra, v porovnání s krajně expresívními diktaturami na Východě a na Západě, téměř lidumilnou. Místo tradičního trpitele v něm chtěl vidět opět aktivního politického činitele, jakého bylo v oné soumračné době nejvíce třeba. Býval-li Havlíček kdysi předmětem vlasteneckých tirád, po válce se stal povinným čtením z marxistické sofistiky. V době, kdy bylo 217000 politicky odsouzených 8000 připraveno o život, se začalo opět s tím, jak byla rakouská monarchie nelidská. Brixenská mučednická legenda byla doplněna pověstí, že Havlíček poslal Tyrolské elegie do Čech, aby posílil odpor lidu proti neoabsolutismu. Pokud se mluvilo o českém podílu na jeho tragédii, vina byla samozřejmě liberální buržoazie a jediní, kdo se ho ujali, byli prý revoluční radikálové. Tyto názory značně připodobněné potřebám doby vycházejí z typicky české povahy. Tu trefně vystihuje novověký francouzský historik Ernest Denis: „Český národ má zvláštní kult a přímo náklonnost k mučednictví.“ V tom se jeví zvláštní pasivita našeho charakteru. Je přece významné, že naše nejskvělejší č. historie počíná a končí mučednictvím-sv. Václav a Hus. Tak silná je ta náklonnost k pasivitě, že věříme a světíme i mučednictví falešné- kult Jana Nepomuckého je tomu výstražným historickým symbolem. A nepřestali jsme mít zálibu ve falešném mučednictví- kde kdo ukazuje na své malé rány a žádá obdiv.. „Tato nepevnost a neucelenost našeho charakteru netkví pouze v ne-dostatku pevné vůle a nestálosti citů, ale i ve zvláštní nepevnosti a nedůslednosti názorů. Již naši otcové se prohřešili proti Duchu sv.-zastavili se na půl cestě a ty své bratry, kteří usilovali o důsledné provedení reformy, potlačili; za to v trest sami byli potlačeni a potlačen celý národ.“MASARYK „Slýcháváme i důvody této bezcharakternosti: Malý národ si prý nemůže pomoci jinak než žebrat nebo intrikovat. Ne, to není pravda- i slabý a malý může dojíti svého cíle bez intriky. Kdo chce a umí pracovat, intriky nepotřebuje. Život je boj a ten právě malým a slabším je těžký, vždyť právě v tom je smysl toho boje- o spravedlnost vždycky jen slabší stáli a jí se domáhali.“ Kdo si ve svých základních znalostech myslí, že Brixen je jako Sibiř s třeskutou zimou, kde Havlíčka hladového a nemocného věznili a utrápili tak, že domů přišel už jen zemřít, se mýlí. V tom pravém Brixenu je sněhu pořídku, protože leží v jižní klimatické zóně. Havlíček doprovázený Dederou sem dorazil 22.12.1851 zvláštním spěšným dostavníkem č.536. Jeho internace samozřejmě musela být podmíněna zákonem. Bach ještě v listopadu (okolo 25.) ani nenapadlo, že by se Havlíčka zbavil nějakým pokoutným způsobem. Chtěl počkat ještě do února, kdy se chystal nový Havlíčkův proces, ale protože již nemohl déle čelit silně reakčnímu tlaku, podvolil se návrhu pražského vojenského ředitele ClamGallase a vyslovil se pro deportaci. K tomu bylo ovšem obnovit předbřeznové nařízení z r. 1846, které povolovalo konfinování (6.12.1851). Vláda ve snaze utlumit Havlíčkův význam a podtrhnout všeobecnost tohoto příkazu mu tedy nehodlala přiznat čest, že by byl podnětem císařského nařízení. Proto okamžitě vybrala druhou oběť- Antona Kutscheru. Na poslední chvíli bylo místo Havlíčkova nuceného pobytu změněno ze Salcburku na Brixen. Vláda o svém činu informovala již 16.prosince. Bach se domníval, že Češi byli ohromeni. Skutečnost však byla jiná. Na venkově se na událost brzy zapomnělo a Praha byla lhostejná. Fáma o tom, že by Havlíček v Brixenu onemocněl, je téměř směšná. „Jediné, co je v Brixenu dobré, je podnebí. Žena má se znamenitě zotavila (trpěla tuberkulózou- pozn. autorky) a holka je zdravá jako rys, já neméně,“ končil Havlíček jeden z četných dopisů Palackému. Po mnohých výletech s rodinou opravdu Borovský vypadal tak dobře jako nikdy předtím. Až v r.1981 (100 let po objevení bacilu tuberkulózy) se jedna pražská redakce rozhodla na podnět Moravovy knihy uznat, že Havlíčkova předčasná smrt přece jenom nemá s jeho vyhnanstvím co dělat. Havlíček po návratu do Čech byl ještě fyzicky vcelku zdráv, ale jeho „internace“ v Německém Brodě a odkázanost na rodinu v něm prohlubovala deprese. Jeho stavům „nepomohlo“ ani to, že všichni jeho „dobří známí“ se mu vyhýbali na sto honů a ostatní před ním doslova utíkali. Musel se cítit jako prašivý pes. Jediná Božena Němcová se k němu veřejně hlásila. Jak ostatně dosvědčovali i rodinní příslušníci, to nebyla nemoc nebo sklíčenost, to bylo duševní zdrcení. Borovský se stal zádumčivý, stranil se lidí, úsměv mu pohasl na tváři. Hodně kouřil, snad i pil. V únoru 1856 se u něj projevila tuberkulóza v pokročilém stadiu, kterou se nakazil od Julie. V červenci odjel do lázní. Jeho stav se rapidně zhoršoval. To, že zde byl rakouskou vládou otráven, pramení pravděpodobně z toho, že naráz požil osm dávek morfia, které dostal od dr.Hamerníka na nespavost (asi8.7.). Ve stavu poblouznění byl, proti své vůli, odvezen do Prahy, kde 29.7.1856 zemřel. Nebylo mu ani 35 let. KRÁL LÁVRA Psán byl r. 1854, otištěn až r. 1870. V Brixenu se K.Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko. Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu tak, aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand „Dobrotivý“, takže se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního slovníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou „slabost“. Holit a stříhat se dává jen jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz. Brandýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka - vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť „po Češích je doma vždycky malý sled,/ ale všude jinde naplňují svět“. A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: „...jak na bále pustil /po strunách smyčec, /tu řve basa, až všecko přehluší: /„Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!“ Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo: „...líbil se lidu dobrý panovník, /zdálo se jim, že ty dlouhé uši /právě dobře ke koruně sluší, /všechno může zvyk!“ V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho pronásledovaného novináře. Kolik je takových lhářů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu: „...a když tě co na jazyku svrbí, pošeptej to jen do staré vrby, dceruško drahá!“ KŘEST SVATÉHO VLADIMÍRA Psán byl podle plánů přivezených z Ruska v letech 1848-1854 v kratších i delších přestávkách. Ve zlomcích byl vydáván časopisecky r.1861 a 1867. Celkově vyšel r.1876. Jedná se o mohutnou satiru rozdělenou do deseti zpěvů, v níž se pověst z dávné ruské minulosti aktualizuje a zevšeobecňuje v kritickou nadsázku na poměry absolutistického státu a církve. Havlíčkův satirický účin dosahuje v této skladbě největší přesvědčivosti. Námět převzal z Nestorova letopisu, v němž se vypráví o tom, jak ruský kníže Vladimír přikázal utopit v Dněpru sochu pohanského boha Peruna. Havlíček toho boha zlidštil tím, že mu dal podobu panského služebníka (deputátníka). Perun zosobňuje pojem boha v podobě, jak jej vidí a jak jej využívá světská vláda. Vzájemný vztah Peruna a vládce Vladimíra, určený tím, že bůh je u cara sluhou, umožnil Havlíčkovi účinně vyjádřit základní myšlenku skladby, že se totiž náboženství stává v absolutistických režimech pomocníkem k ovládání lidu. Hlavní dějová zápletka, spor mezi carem a bohem, který končí Perunovou popravou, odhaluje vlastní vztahy mezi církví a státem. Lid po Perunově smrti odmítá platit daně, avšak bez pomoci církve nelze vládnout lidu. Nebudou-li poddaní mít nad sebou boha, snadno odmítnou poslouchat i cara. Někdo musí nad sedláky rachotiti hromem, bez boha neobstojíme, jen jiného honem! Zatímco Král Lávra byl pojat spíše humorně, je car Vladimír zobrazen ve své odpudivé podobě absolutistického vladaře se všemi nectnostmi: omezeností, hrubostí, nadutostí a krutostí. Všechny tyto vlastnosti zbavují panovníka jakékoli svatozáře. Také obraz Peruna je koncipován tak, aby odporoval čtenářově představě o boží všemohoucnosti. Přenesení děje skladby z dávné doby do současnosti dovolilo Havlíčkovi spojit obecnost s jedinečností. Do děje vstupují policajti, vojenský soud, ministerská rada, papež i jezuité. Jakmile se projeví zápletka, projevuje se i silněji osobnost vypravěče úvahami a komentáři, přibývá také motivů, které umožňují satirický šleh na různé státní a církevní instituce. Havlíček uplatnil i zkušenosti z tvorby epigramů. Krátké strofy obsahují obvykle jednoduchou větu a poslední verš tvoří pointu. Přerývaný rým rozděluje strofu na dvě části jako epigram. Užitím lidových obratů se zdůrazňuje hovorový ráz jazyka. Kromě těchto tří satirických básní a autorova životopisu obsahuje kniha různé jiné Havlíčkovy básně, epigramy, literární kritiky a díla Obrazy z Rus, Kutnohorské epištoly a Duch Národních novin. Je zde i ukázka jeho soukromé korespondence. | ||