Egon Bondy

autor: (neuveden) datum: 03.08.2002 zobrazeno: 9x

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, je nejvýznamnějším představitelem českého undergroundu. Je nejenom básníkem, prozaikem, dramatikem, publicistou a překladatelem, ale hlavně jednou z největ-ších kapacit současné české filozofie. Užívá již zmíněného pseudony-mu Egon Bondy, dále pseudonymu Ivan Telecký a šifry E.B.
Narodil se 20. ledna 1930 v Praze v rodině generála Československé armády. Studoval gymnázium v Praze, které v roce 1947 přerušil a až do roku 1957 přežíval bez stálého pracovního místa. V roce 1957 dokončil maturitu a začal dálkově studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, studoval zde filozofii a psychologii, studia úspěšně dokončil v roce 1961. Za své filozofické práce Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie získal roku 1967 titul PhDr. a CSc.
Podstatnou část dosavadního života strávil v rodné Praze, společně se svou manželkou Julií obýval malý byt v Nerudově ulici. Julie Fišerová zemřela roku 1995. V Praze žil až do konce osmdesátých let. Po dokončení studií pracoval od 1957 do 1962 jako noční hlídač v Národním Muzeu a od 1962 do 1967 v Bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSR. Od roku 1967 je ale pro své zdravotní problémy v invalidním důchodu. Stal se postavou četných próz Bohumila Hrabala a řada jeho básnických textů byla zhudebněna již zmiňovanou hudební skupinou Plastic People Of The Universe.
Koncem osmdesátých let se Egon Bondy odstěhoval do Telče. Nyní žije již několik let, od roku 1994, sám v malém bytě v centru Brati-slavy. S obrovskou rychlostí píše další knihy a pracuje jako externí profesor na bratislavské univerzitě, kde přednáší indickou a čínskou filozofii a marxismus.
Jeho tvorbu ve čtyřicátých letech silně ovlivnilo setkání se Zdeňkem Kalandrou, pod jehož vlivem se přiklonil k trokcismu. V roce 1950 založil s Vodseďálkem samizdatovou edici Půlnoc, v níž vydával i své vlastní literární práce. V letech 1968-69 se podílel s P.Uhlem na organizaci strany marxistické levice.
Bondy se hlavně soustředil na poezii, próze se více věnuje až v 70. a 80. letech. Sebekriticky tvrdí, že je to žánr, kterému příliš nerozumí. Okrajově psal i divadelní hry a pracoval na překladech např. Morgensterna, Fromma nebo Mao Ce-tunga.
Egon Bondy pracoval ve dvou rovinách, nejčastěji své práce vydával pod dvěma jmény - své filozofické práce publikoval pod svým vlastním jménem Zbyněk Fišer a ostatní literární práce jako poezii, prózu a překlady vydával pod pseudonymem Egon Bondy. Na začátku 90. let se však od této dvojakosti oprošťuje a dále tvoří již jen pod pseudonymem Egon Bondy.
Takřka celá jeho literární tvorba vyšla buď v samizdatu nebo až po roce 1989. Pouze několik málo filozofických děl stihl vydat ještě na konci 60. let před zahájením normalizace, odkdy byl režimem označen jako zakázaný autor. Byla vydána jeho práce Otázky bytí a existence (1967), což je nezměněná verze Bondyho diplomové práce z roku 1961. Dále pak v roce 1967 vyšla jeho práce Útěcha z ontolo-gie, napsaná v roce 1962 a v roce 1968 byla vydána Bondyho monogra-fie o zakladateli buddhismu Budha. Další práce již nakladatelství nevydala, a tak veškeré další časové údaje u jednotlivých děl vyja-dřují vznik rukopisu, nikoliv jeho vydání.
Filozofické práce Egona Bondyho mají čistě odborný charakter, mezi nejvýznamnější filozofickou práci patří bezesporu skromně nazvané ale velice obsáhlé pětidílné dílo Poznámky k dějinám filozofie. Je to značně podrobná a i pro laiky srozumitelná filozo-fická práce. Doposud však toto dvanáctidílné vydání dějin filozofie existuje převážně jen v rukopisech.
Těžištěm filozofických prací Egona Bondyho je ontologická problematika. V průběhu života byly jeho názory a postoje modelová-ny, ale nebyly opuštěny. Systematicky se věnuje buddhistické a čínské filozofii, což jej dovedlo i k zájmu o islámskou a křesťanskou teologii. V průběhu času dospívá k přesnějšímu výkladu indické a čínské filosofie a poukazuje na vnitřní souvislosti s evropským myšlením a jejich využitelnost pro další filozofickou práci.
Bondyho ranná básnická tvorba obsahuje prvky surrealismu, je ovlivněna hlavně tzv. paranoicko-kritickou metodou Salvadora Dalího. Ve stejné době přejímá od Vodseďálka poetiku tzv. trapné poezie, jež se od surrealismu odkláněla, byla humornější a charakterově měla blízko k dadaismu (např. sb. Trapná poezie - 1951; sb. Velká kniha - 1952). Tyto dvě základní linie v Bondyho díle existovaly paralelně. Koncem 50. let k nim přibyl i sklon k filozoficko-meditativní poezii, jež se často vyznačoval vizionářským tónem. K surrealismu se ale i nadále vrací (např. poemy Pražský život - 1951, Nesmrtelná dívka - 1958). Dokonce je patrná inspirace poetikou českých autorů z období romantismu - K. H. Mácha a K. J. Erben (např. poema Zbytky eposu - 1955).
V Bondyho díle je patrný odpor vůči režimu a jeho strukturám, který nepominul ani nástupem kapitalismu. Často se v Bondyho díle projevuje jeho levicová politická orientace a filozofické zaměření na marxismus.
Člověk by levicovou orientaci u jednoho z nejvýznamnějších odpůrců komunistického režimu v Československu nepředpokládal. Řada lidí na počátku devadesátých let pochybovala o tom, zda je duševně zdráv. Bondy totiž začal psát články do Rudého práva, kde se pokou-šel přesvědčit čtenáře k volbě komunistů. Sám se také dokonce stal jedním z kandidátů strany Levého bloku. K této otázce se vyjádřil takto:"Tak jako jsem ostře vystupoval proti minulému, hnusnému a de-generovanému režimu, který neměl s marxistickými myšlenkami vůbec nic společného, tak jsem zůstal stát na pozicích člověka, který je levicově orientovaný. Přece najednou nebudu souhlasit s návratem kapitalismu, ze kterého je mi celý život na blití!"
Jak dalece je politický program levého bloku postaven na marxistickém učení, je silně diskutabilní. Ale takové postoje k Bondymu zkrátka patří. Smysl jeho konání je často silně neprůhled-ný. Jeho literární i životní počiny mají téměř vždy společnou jednu věc, řádně dokáží vyrazit dech. Nejsilnějším příkladem se stala jeho výpověď při procesu s členy skupiny Plastic People Of The Universe, kteří byli zatčeni při ilegálním koncertu v Českých Budějovicích.
Jelikož oficiálně neexistoval v právním řádu zákon, který by underground přímo zakazoval, pokoušel se soud obvinit pořadatele z čehokoliv jiného. Státní zástupce se nejčastěji snažil o obvinění z nepovoleného podnikání, výtržnictví nebo hanobení státu. Všichni samozřejmě vypovídali, tak aby obvinění zabránili, až na Bondyho. Bondy při výslechu řekl úplně všechno, co věděl a dokonce si i řadu věcí vymyslel. Např. vypověděl, že musel Magorovi jednou v hospodě rozbít hubu, protože se otevřeně posmíval marxismu. Což nebyla pravda, Magor sice tenkrát přes hubu dostal, ale ne kvůli tomu, že by se posmíval marxismu. Dále Bondy vypověděl, že za vstup do sálu, kde se vystoupení konalo, musel zaplatit čtyřicet korun. Bondy však na rozdíl od ostatních nemusel samozřejmě platit vůbec nic. Tím podpořil snahu státního zástupce o obvinění Magora z nepovoleného podnikání.
Důvody tohoto Bondyho jednání zná zřejmě pouze on sám. Při nedávné přípravě televizního dokumentu o alternativní kultuře, obvi-nil Ivan Martin Jirous Egona Bondyho z toho, že byl od třiapadesá-tého roku spolupracovníkem StB. Avšak jedním dechem dodává, že nemá nejmenší právo ho jakkoli soudit.

Bondyho básnické i prozaické dílo je stejně jako autor silně kontroverzní. Je to literatura, kterou si člověk buď zamiluje nebo ne. Bondy se ve svém díle často věnuje literárním tabu. Píše o tom co prožívá v běžném životě. Přiznává se např. k tomu, že v únoru 1948 pochodoval s rudým praporem po Václavském náměstí. Do jeho tvorby se také promítají vlastní okamžité pocity a problémy, jež se objevují během psaní. Často se zmiňuje o svých zdravotních problé-mech, měl totiž vyoperovaný konečník a již od dětství časté zácpy. Čtenář se také dozvídá i intimnosti z jeho manželského života s Julií. Právě pro toto odhalování vlastní intimní sféry, pro časté levicové odbočky, pro značnou upovídanost a pro opakované vyjadřování se k palčivým problémům doby, postupně vyúsťujícím v ne-konečný spor básníka se světem, který by se svým rozsahem dal v čes-ké literatuře srovnávat snad jedině s básnickým dílem Jakuba Demla, je mnohými odsuzován a označována za grafomana a exhibicionistu. Proti tomuto se však důrazně staví Magor, který obviňování Bondyho z exhibicionismu a grafomanie odmítá. Jednak zpochybňuje směrodat-nost rozsahu literárního díla pro obvinění z grafomanie a jednak je podle něj třeba chápat rozdíl mezi exhibicí a odhalováním se. "Exhi-bice útočí na svět a chce šokovat. Odhalení umožňuje světu nahlédn-out dovnitř a skrze to pochopit sám sebe." Každopádně je hranice mezi exhibicionismem a odhalováním se velice tenká a Bondy ji někdy překračuje. Nelze ale říci, že by byl Bondy exhibicionista, opravdu jde spíše o sebeodhalování, k exhibicionismu ale místy sklouzne.

Pro básně Egona Bondyho je charakteristický jazyk, který autor užívá. Jedná se o spisovnou a hovorovou češtinu, která často přechá-zí v češtinu obecnou. Bondy jednotlivé styly kombinuje. Touto kombi-nací spisovné a obecné češtiny vznikají zajímavé kontrasty. Obecné češtiny užívá hlavně, pokud chce dát na danou skutečnost důraz. V Bondyho básnické tvorbě se však můžeme setkat i s odbornými výra-zy.
Dobrým příkladem Bondyho tvorby je jistě krátká báseň ze sbírky Básně 1988 aneb čas spíše chmurný, Odplouvání, která přesně vystihu-je Bondyho svěřování se se svými celoživotními zdravotními problémy, nad kterými zde projevuje lítost.


Pán Bůh mě dal psát básně
jako obyčejným lidem sraní
Možná proto mám furt zácpu
Ale jinak by bylo blbců, který by si to strašně považovali!

10.6.1988


Mezi nejvýznamnější Bondyho básnická díla nepochybně patří sbírky Zápisky z počátku let sedmdesátých (1972), Sbírečka (1974), Mirka (1975)a Chcípání (1984).

Bondyho prozaické dílo se odvíjí ve čtyřech tématických okruzích, jež se ale často vzájemně prolínají. Do první tématické linie patří sci-fi (např. Invalidní sourozenci - 1974, Nepovídka - 1983), druhou linii tvoří téma aktualizace obrazů z minulosti (např. Šaman - 1976). Intimní a reflexivní próza, jež má blízko k filozofi-ckému eseji či deníku, představuje třetí prozaickou linii (např. Sklepní práce - 1973, Leden na vsi - 1977), čtvrtý tématický okruh se zabývá tématikou poválečného života v Československu (např. Bratři Ramazovi - 1985, Máša a Běta - 1978).
Bondyho současná tvorba jde i přes autorův věk s dobou. Dokladem toho je jedno z jeho posledních děl, které vydalo na sklonku roku 1998 nakladatelství Zvláštní vydání pod názvem Cybercomics. Toto dílo je velkým krokem mimo vyšlapané cesty spiso-vatelství Egona Bondyho, tímto dílem totiž vstupuje přímo doprostřed módního proudu současné světové literatury, aniž by se pokoušel o podbízení se čtenáři.
Setkáváme se zde ale s již tradičními prvky Bondyho literatury. Najdeme zde především Bondyho typický smysl pro humor, u kterého si nejsme jisti zda se autor směje nebo se jen kysele šklebí. Autor popisuje pionýrské časy slavného návratu kapitalismu do Prahy a vizi Prahy budoucnosti. Děj se však neomezuje pouze na jedno místo, přesouvá se dokonce až do New Yorku, který je tou dobou z části pod vodou. Hlavní postavou knihy je půvabná dívka Věra, která v díle vysvětluje pozici Číny ve světě a plynně cituje Marxe, čímž se opět dostáváme na již důvěrně známou půdu tvorby Egona Bondyho. I přes všechen smutek a pesimismus kniha končí optimisticky a s výzvou k odporu proti zlým silám. Bondy vyslovuje myšlenku, že lidstvo pravděpodobně nemá budoucnost ve své stávající tělesné formě, ale že ho bude čekat lepší existence ve světě virtuální nirvány světa počítačů.

AFGHÁNISTÁN
Jednou z dalších velice zajímavých próz Egona Bondyho je próza Afghánistán, která je řazena do volného cyklu společně s románem Invalidní sourozenci (1974) a dvoudílnou prózou Bezejmenná (1986). Tato díla navzájem spojuje jednak značná autobiografičnost, ale hlavně spojování motivů konkrétní historické situace s autorovým snem. Tato próza patří k Bondyho doposud nejpesimističtějším science-fiction.
Hlavními postavami je postava mladého muže, kterého Bondy pojmenoval C. a jeho družky D., jež zřejmě představují Egona Bondyho a jeho ženu Julii. Tento neobvyklý způsob pojmenování postav kores-ponduje s románem Invalidní sourozenci, ve kterém Bondy pro označení dvou hlavních postav užil dvou předcházejících písmen abecedy - písmen A. a B.
Děj se odehrává v Praze blízké budoucnosti pravděpodobně koncem dvacátého století. Německým vědcům se podařilo vyvinout zbraň, která je schopna bezestopy zničit téměř sto procent veškerého života na zemi. Zbraň se jim však vymyká z rukou a ničí takřka všechen život na Zemi. Na živu zůstává jen pár jedinců, kteří jsou ze svého údělu nejdříve značně vyděšeni. Pak jim ale dochází, jak obrovské měli štěstí. Obzvláště mají radost z toho, že si nyní mohou zdarma užívat takřka všech lidských vymožeností. Nemusí za žádné jídlo a pití nic platit, nemusí do práce a nikdo je nijak neomezuje. Nabývají tak na první pohled neomezené svobody.
Děj začíná na konci léta v Praze. C. a D. se rozhodli vyzkoušet účinky bílého halucinogenního prášku, který získali od jednoho ze svých přátel. Účinky prášku zkouší několikrát. První pokusy však ne-přináší slibovaný výsledek. Po třetím pokusu s touto drogou se náhle probouzí uprostřed zcela opuštěné Prahy. Zpočátku to považují za halucinaci. Postupně si ale připouštějí, že je to realita. Mají z celé situace velkou radost a náležitě si užívají nabyté volnosti. Aniž by si stanovili určitý cíl cesty vydávají se na pěší cestu do světa, míří samozřejmě na západní hranici. Dostávají se takto až k jednomu opuštěnému zájezdní hostinci, kde se shledávají s prvními živými lidmi, kteří přežili. Dozvídají se, že od českých hranic dál na západ se rozprostírá jen obrovská spoušť a spálená zem. Nějaký čas s novými přáteli pobývají v hostinci, ale táhne je to dál na cesty, a tak se po několika dnech vydávají dál. Přicházejí až na česko-německé hranice, kde opravdu začíná měsíční krajina.
Toto je zlomový okamžik knihy. Autor končí s idylickým líčením krásné letní přírody české země. Dochází k vystřízlivění. Hlavní hrdinové dostávají poznat stinnou stránku události, jež postihla planetu Zemi. Autor se dostává k hrůzným vyobrazením trosek měst a měsíční krajiny západní Evropy.
C. a D. postupují dál zničenou krajinou až se dostanou na začátek skloviny, jež se vytvořila po výbuchu roztavením veškeré hmoty na povrchu, a která pokrývá většinu planety. Setkávají se zde s lidmi z celé Evropy a vytvoří s nimi společně komunu. Jedná se často o umělce. Každý ale dělá to, co ho baví a co umí. Kdo z komuny nechce, pracovat nemusí. Autor zde opět vytváří idylický obraz společenství lidí, tentokrát ale uprostřed zkázy.
D. otěhotní a její vnitřní hlas jí říká, že musí najít Jarní údolí, které se nalézá někde v Afghánistánu. Přestože C. nerad opouští idylickou atmosféru komuny, vydávají se na cestu do Afgháni-stánu. Putují přes Rakousko směrem na východ, až se dostávají do hor. Přichází ale zima a D. onemocní. Jejich putování je velice strastiplné, už mají jen zřídkakdy co jíst, nemají střechu nad hla-vou a prostupují jen s námahou temným lesem pokrytým pohořím. Když konečně přejdou pohoří a přichází na konec lesa, zůstává D. sama v malém srubu na okraji lesa, kde přivádí na svět dceru Františku, C. se na další cestu vydává sám. Dostává se do Moskvy, která je plně pod nadvládou vojáků, kteří nutí veškeré obyvatelstvo k životu v podzemním labyrintu a práci v podzemních továrnách.
Zde se autor dostává k nejhrůznější části románu. Popisuje ži-vot ve společenství lidí na pokraji smrti hladem v podzemních pro-storách Moskvy. Popisuje nelidské podmínky ve kterých lidé musí žít a pracovat.
C. se dokonce dostává do jedné továrny, kde se s místními poměry seznamuje důvěrněji. Pak ale z Moskvy rychle spěchá pryč zpátky za D. Moskva je plná vojáků chytajících obyvatelstvo pro práci v podzemních továrnách. Dostává se zpět do lesního srubu k C. a společně dospívají k rozhodnutí, že musí co nejdříve zpět do vlasti. Hned se vydávají na stejně náročnou cestu zpět. Po vstupu na území Slovenska ale s hrůzou zjišťují, že toto území je již také obsazeno ruskými vojáky, kteří odvlečou každého, koho najdou a co nemohou vzít sebou, tak ničí.
C. a D. jdou dál až se dostanou do Prahy, která je na tom úplně stejně. Ulicemi pochodují zástupy lidí, kteří byli chyceni ruskými vojáky a právě jsou deportováni do Moskvy. C. a D. vidí bezvýchodnost jejich situace a jsou zoufalí. V malé hospodě nacházejí úkryt před vojáky, společně zde dospívají k rozhodnutí ukončit život. V tom ale přichází islandský básník Jóhann, který je posledním islandsky mluvícím člověkem na Zemi, a kterého již důvěrně znají z komuny. Ten se je pokouší přesvědčit o smyslu jejich existence a jejich budoucího poslání na Zemi. Říká, že je jejich posláním pracovat na vzniku nového světa a nové kultury. Jóhannovi se je však přesvědčit nepodařilo a odchází.
V tomto momentě do děje vstupuje Magor, kterého C. a D. zahlé-dnou v jednom ze zástupu zajatců, kteří proudí ulicí před hospodou. Nenápadně s ním naváží rozhovor. Magor je plný elánu a přesvědčení, že se z Moskvy vrátí zpět. Jediné, co má v hlavě, je nikdy se nevzdát a nikdy se tomuto režimu nepodvolit.
Kniha končí pohledem anděla z vesmíru na planetu Zemi, která je z velké části pokryta jen oslnivě zářící sklovinou. C. a D. sebe i svou dceru Františku opravdu zprovodili pomocí jedu z tohoto zkaženého světa a jejich duše vystupují do hloubky univerza.

Generace Egona Bondyho prošla obrovskou životní zkušeností. Bondy ale na rozdíl od dnešních autorů tuto zkušenost neimplantuje pseudohrdinům svých knih, ale přímo ji demonstruje sám na sobě. "Obnažený jako sval stažený z kůže nám ukazuje, co se s ním dělo a co se s ním děje." Proto je on sám často hrdinou svých děl, proto číst Bondyho texty znamená číst v Bondyho duši. Literatura Egona Bondyho je náročná, avšak velice zajímavá. Magor se k polemice, kterou nad Bondyho dílem vede celá řada kritiků, vyjádřil v Magorově zápisníku takto:"Brát Bondyho lze jedině v jeho celistvosti - jako maso u řezníka: když to nechcete, pane, s tou flaksou, tak to nechte bejt."

(konec článku Egon Bondy)

Vytisknout referát Egon Bondy | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela