Maxmilián I.

autor: J. Žamberský datum: 24.2.2002 zobrazeno: 34x

Narozen: 6. července 1832 ve Vídni
Pokřtěn: Ferdinand Maxmilián Josef
Rodiče: František Karel (1802 - 1878)
Žofie Bavorská (1805 - 1872)
Manželka: od 1857 Charlotta Belgická (1840 - 1927)
Děti: bezdětný
Zemřel: 19. června 1867 v Queretaru
Pohřben: v Kapucínské kryptě ve Vídni
Tituly: korunní princ rakouský 1848 - 1858
vicekrál lombardský 1856-1859
mexický císař 1864-1867

Počátkem 30. let 19. stol. žilo na císařském dvoře ve Vídni mnoho významných osob. Stárnoucí císař František I., následníci trůnu Ferdinand a jeho mladší bratr František Karel s manželkou Žofií, budoucí císař, tehdy dvouletý František Josef I. i syn "císaře všech Francouzů" a Habsburkovny Marie Luisy, vnuk Františka I., František Josef Karel, vévoda Zákupský, řečený Orlík. V polovině roku 1832 do této společnosti přibyl další budoucí následník trůnu. 6. 7. 1832 se totiž narodil arcivévodkyni Žofii z jejího 7. těhotenství syn Ferdinand Maxmilián Josef. O tom, kdo byl jeho otcem, panovaly jisté dohady, neboť některé indicie směřovaly k Orlíkovi, ale s velkou pravděpodobností byl jeho skutečným otcem opravdu arcivévoda František Karel.

Žofie se velmi zajímala o vývoj svých synů. S postupem doby bylo čím dál více patrno, že po Ferdinandovi usedne na trůn její manžel a následně pak jejich synové, zcela jistě pak František Josef. Snažila se proto, aby její synové byli vychováváni v duchu tradice a vznešenosti habsburského domu. Nejen oni, ale později i jejich mladší bratři Karel Ludvík a Ludvík Viktor dostali takové vzdělání a průpravu, aby byli kdykoliv v případě nečekané události schopni usednout na trůn. Od narození se o arcivévody staraly dvorní guvernantky, v případě Ferdinanda Maxmiliána baronka Sturmfederová, která současně vychovávala i jeho staršího bratra. Narozdíl od Františka Josefa u Maxe často nedokázala ani skrýt svou nechuť k němu. V šesti letech chlapci přecházeli "k mužům". Volba mužských vychovatelů náležela císaři. Ferdinand však o toto nejevil příliš zájmu, a tak iniciativní Žofie vše vzala do svých rukou. I přes svou antipatii ke kancléři Metternichovi se obrátila právě na něj. Ten jí velmi rád vyhověl a zvolil vychovateli Žofiiných synů hraběte Bombellese a hraběte Coroniniho-Cronberga. Metternich do výchovy zapojil i své z různých manželství věkem odpovídající děti a vnuky. Žofie však ohledně tohoto Metternichova kroku byla obezřetná, nechtěla, aby někdo na její děti získal přílišný vliv.

Zajímala se tedy pečlivě o vzdělávání synů. Osobně sledovala průběh vyučování a často zaujatě naslouchala tomu, čemu se synové učí. Snažila se, aby nebyli příliš učivem přetěžováni, a tak si učitelé často naříkali, že arcivévodkyně ruší jejich plán výuky spoustou zábavy, to když syny třeba odvedla do cirkusu. Jako nezbytnou část výchovy pokládala kulturu a umění. Kupř. byl při návštěvě Vídně do Hofburgu pozván též H. Ch. Andersen, aby jejím synům předčítal pohádky. Maxi více než František Josef projevoval zájem o umění. Měl rád krásno a exotično. Zároveň měl bujnou obrazotvornost. Např. jako pětiletý požádal matku, aby směl strýce Ludvíka doprovodit do země, kde kvetou pomeranče. Až později jí došlo, že Max měl na mysli balkón, kde citrusy rostly v květnících. Byl velmi živé dítě. Když poprvé obědval u císařského stolu, neustále brebentil a dokonce začal i zpívat! Později u stolu dělal, že musí kýchnout, jen aby slyšel, jak mu strýc Ferdinand řekne "Na zdraví!" Ale dokázal si dělat legraci i ze sebe Maxi se stal matčiným miláčkem, byl její radostí, zatímco Franci její budoucností. Jak byl Max rozpustilý, tak byl i těžko zvladatelný a často se dokázal změnit v nabubřelého a mrzutého chlapce. Soudná a kritická Žofie o tom prohlásila, jak je s podivem, že toto krásné dítě dokáže najednou tak pokřivit obličej, že spodní ret a čelist se vysunou skoro o šířku patra a oči se spojí téměř v jedno. Žofie si uvědomovala, že Maxiho rozmazluje.
Matka chtěla, aby synové měli pěkné dětství. Jaro a podzim trávili v Schönbrunnu a Laxenburgu. Zatímco František Josef býval raději v Laxenburgu, kde otec podnikal lovy na divoké kachny, Ferdinand Maxmilián dával přednost Schönbrunnu, kde byl okouzlen skleníky s tropickými rostlinami a cizokrajnými zvířaty v zoologické zahradě. Léto trávili v Bad Ischlu a zimu v Hofburgu. Chlapci chodili bruslit do Praterwaldu či chodili do divadla a těšili se na Vánoce. Zatímco František Josef se pak těšil z cínových vojáčků, Ferdinand Maxmilián měl radost z hraček zvířat.
K 8. narozeninám dostal Max v Schönbrunnu skleník s palmovým hájem, papouškem na houpačce a indiánským teepee. Max se hned radostí bez sebe prohlásil králem této říše. František Josef byl též nadšen, ale zcela racionálně se zeptal, kolik to asi stálo, načež Max, líbaje a hladě všechny tyto dary, pyšně odpověděl: "A to všechno dali mně!" Když jim v 1840 zemřela malá sestra Anna, František Josef jako moudrý hoch věděl, jak se v takovéto situaci chovat, až to překvapilo i samotnou nešťastnou Žofii. Zato Max, který poprvé matku viděl se slzami v očích, byl tak zmaten a nevěděl co si počít, až matce nabídl, že jí ze svého kapesného koupí cvičenou opičku, když na malé dítě nemá.

S každým rokem byl výukový plán chlapců rozsáhlejší a náročnější. Učili se latinu, francouzštinu, maďarštinu, později i italštinu a češtinu; dále právo, dějepis, zeměpis, politické vědy, chemii, matematiku, náboženství. Dále byl součástí výuky vojenský výcvik, šerm, jízda na koni, tanec. Museli též číst jak klasickou, tak i moderní literaturu. Jejich nabitý denní program proto vyžadoval pořádek a disciplínu, která se stala oběma přirozeností. Max ale nebyl dobrým žákem, nerad dělal to, co ho nebavilo. Na druhou stranu byl velmi nadaný, snadno se vyjadřoval, byl sečtělý, velmi se zajímal o literaturu i historii, zejména svého vlastního rodu, a tak v 7 letech matku překvapil prohlášením, že chce mít vlastní obrazovou galerii.. Opovrhoval zbabělostí - jeho temperament dováděl k zoufalství učitele jízdy na koni, který ho nedokázal přimět k pomalejšímu tempu. Max mu říkal: "Krok je smrt, klus je život, prudký cval blaženost." Často ale býval nemocný. Díky své veselosti, upřímnosti, spontánnosti si každého malý Max hned získal. Uvědomil si to i Franci a najednou se u něj objevila žárlivost. Žofie v tom viděla nebezpečí a snažila se proto nenápadnými kroky tuto žárlivost odstraňovat - např. při různých akcích byla zdůrazňována pozice Františka Josefa. Najednou ale začal pociťovat Max vzrůstající odstup mezi ním, obyčejným arcivévodou, a bratrem, budoucím císařem. Mrzelo ho to, poněvadž měl bratra rád.

V 16 letech na Maxe zapůsobily události roku 1848. Útěk císařského dvora do Innsbrucku i druhý útěk do Olomouce a zejména tamní prosincová abdikace strýce Ferdinanda a korunovace jeho bratra Františka Josefa rakouským císařem. Při samotném aktu obdivoval bratrovu přirozenost, klid a rozvahu. Zároveň si i nepochybně uvědomil, že nynějším následníkem trůnu je on sám! Maxův život se pak po návratu do Vídně nijak nezměnil. Jen pochopil, že šťastné chvíle dětství a bratrské lásky se starším bratrem jsou nyní v nenávratnu. Nyní byl hlavou rodu jeho bratr a Max ani kdokoliv jiný s ním nemohl hovořit tak jako dřív, kdykoliv se mu zamanulo. Max se hned od počátku stal odpůrcem politiky svého bratra, zejména nesouhlasil s popravami maďarských rebelů. To se císaři velmi nelíbilo. Jelikož měl zprávy, že i Vídeňané stojí za Maxovými názory, potřeboval se bratra nějakým elegantním způsobem zbavit. A tak rozhodl o jeho nástupu k námořnictvu a za sídlo mu určil Terst, dostatečně od Vídně vzdálený přístav. Žofie sledovala odcizování obou bratrů s rostoucími obavami.

Než přesídlil Max do Terstu, procestoval ještě Řecko a Turecko. Oběma zeměmi byl nadšen a okouzlen. Koncem září 1850 se vrátil do Terstu, kde nastoupil jako poručík k c. k. loďstvu. Ukázal se jako disciplinovaný, ochotný i iniciativní mladík, i když z titulu jeho postavení nebyly jeho úkoly tak těžké. Díky své vstřícné a srdečné povaze si brzy získal zejména mezi mladými důstojníky spoustu přátel, kteří mu bez obav svěřovali i kritické poznatky o rakouském loďstvu. Když pak o Vánocích 1850 přijel Max do Vídně, chtěl císařskému bratru nastínit situaci v rakouském námořnictvu. Ale František Josef, který se nikdy o námořnictvo nestaral, mu bezohledně řekl, že jej to nezajímá a nemá na to čas. Aspoň se ale Maxovi podařilo získat souhlas s cestou do Ameriky, aby se rakouské lodě zviditelnily ve světových oceánech. Na jaře 1851 tedy vyplula z Terstu fregata Novara na cestu do střední Ameriky. Byla to velká plavba, jíž se účastnila spousta vědců, historiků i etnografů. Maxovi se tak měl splnit jeho dětský sen, ale těsně před vyplutím onemocněl tyfem. Jeho stav byl tak vážný, že z Vídně byla povolána i matka Žofie. Ta i přesto, že nyní věnovala veškerou svou pozornost císaři, měla Maxmiliána stále nejraději. Když nebezpečí smrti polevilo, hluboce si oddechla. Maxova rekonvalescence probíhala ještě i v době, kdy se Novara z Ameriky vrátila zpět. Po úplném uzdravení pak byl jmenován fregatním poručíkem na Novaře, která se tak na dlouho stala jeho druhým domovem. V 1852 opět pocítil bezmocnost ve vztahu k Františku Josefovi, když intervenoval ve prospěch odvolaného admirála Dahlerupa. Roztrpčení ale brzy nahradily opětovně optimismus a radost mládí, když při oslavě jeho 20. narozenin přivítal nespočet gratulantů. Navíc se poprvé zamiloval. Po připlutí Novary do Lisabonu byl unešen krásou brazilské princezny Marie Amalie, která zde s rodinou žila v exilu. Údajně ani on nebyl princezně lhostejný, leč ještě téhož roku Marie Amalie zemřela. Pro Maxe to byl velký otřes. O to více se vrhnul do práce. V 1853 byl povýšen do hodnosti korvetního kapitána a byl přeložen do Boky Kotorské, kde byl Max velmi spokojen. V únoru dostal od matky dopis, v němž byl zpraven o atentátu na Františka Josefa a žádán, aby neprodleně přijel do Vídně. Maxovu návštěvu si narozdíl od matky císař nepřál, neboť cítil, že mladší bratr je úspěšnější a oblíbenější než on. A tak, když se Max starostlivě jako bratr u bratra objevil u jeho lůžka, císař ho chladně a tvrdě přivítal: "Kdo ti dovolil vzdálit se ze svého místa?" To citlivého, ale i pyšného Maxmiliána urazilo. František Josef uvažoval i o tom, že atentát mohl mít podklady v Maxově snaze dosáhnout trůnu.

V dubnu 1854 se císař oženil s Alžbětou Bavorskou, do níž se předešlého léta na první pohled zamiloval, a bratr mu rodinné štěstí ze srdce přál. Sám se však cítil v Terstu opuštěně a nezbývalo mu nic jiného, než i přes počáteční nechuť se stát spolu s důstojnickými kamarády pravidelnými návštěvníky terstských nevěstinců a podobných podniků. 10. 9. 1854 císař Maxe jmenoval kontradmirálem a velitelem celého rakouského námořnictva. Max nyní mohl veškerou svou energii věnovat vzkvětu rakouského loďstva. Našli se však odpůrci, kteří s císařovým krokem nesouhlasili. Námořní důstojníci však tento krok nadšeně uvítali, neboť věděli, že Max námořními problémy doslova žije a i sám Max měl nevýslovnou radost z tohoto jmenování. Chtěl nezklamat důvěru, kterou v něj bratr vložil. Téměř okamžitě provedl inspekci stavu celého rakouského loďstva. Za první cíl si stanovil důkladnou a celkovou reorganizaci celého rakouského námořnictva. I přes své mládí mnoho pochytil, ale sám uznal, že se potřebuje opřít o pomoc nějakého schopného člověka. Takového viděl v o pět let starším Wilhelmu von Tegetthoffovi, jeho si vybral za svého rádce a povýšil jej na korvetního kapitána. Max se chystal přebudovat zastaralou rakouskou flotilu podle anglického vzoru. Přestože to stálo spoustu peněz, tentokrát jej František Josef nechal, aby činil, jak uzná za vhodné. A Maxmilián nezklamal. Byl energický, důsledný, přemýšlivý. Je pokládán za zakladatele novodobého rakouského loďstva, které bylo v 1854 - 1859 vybudováno takřka znovu. Max se též projevil jako výborný stratég - postavil nový přístav a loděnice v Pule jako alternativní řešení případné ztráty Benátek, neboť situaci v Itálii považoval za nejistou. Tutéž iniciativu nechal realizovat i v Terstu. K tomu založil námořní muzeum a hydrografický ústav. Dalším úspěchem bylo i zřízení samostatného ministerstva námořnictva, byť jen po přechodnou dobu.

V květnu 1856 byl Max císařem pověřen ke své skutečně důležité diplomatické misi - měl za úkol zachránit mezinárodní reputaci Rakouské monarchie po neúspěšné Krymské válce. V Paříži se Max setkal s císařem Napoleonem III., a ačkoli jím při odjezdu do Paříže pohrdal, již po necelém týdnu oba zjistili, že mají podobné názory a jsou si vlastně sympatičtí, takže výsledkem bylo, že Max z neúspěšných jednání zachránil alespoň něco. Z Paříže se pak přesunul do Belgie, aby vykonal zdvořilostní návštěvu, ale též aby povzbudil přátelské styky. V Bruselu se setkal s králem Leopoldem I., v kterém viděl člověka, před kterým je nutno mít se na pozoru. Po jeho boku stála půvabná dívka, jeho šestnáctiletá dcera Charlotta. Sice jí to slušelo, ale Maxe nijak zvlášť nezaujala. Druhé osudové setkání jeho života během krátkého časového úseku bylo ale na světě. Jak ubíhal čas Maxova pobytu v Leopoldově letním sídlu v Laekenu nedaleko Bruselu, postupně mu král lezl doslova na nervy. O to více se mu zdála neustále přitažlivější jeho dcera Charlotta, která Maxovi neskrývala svůj obdiv k němu. Když si Leopold všiml, že mladí lidé v sobě nalezli zalíbení, dělal vše pro to, aby jejich vztah upevnil. I Max si uvědomil, že jej mládenecký život v Terstu přestává bavit, a tak začal vyjednávat o svatbě. Sice si dával načas, když upřednostňoval stavbu zámku v Terstu než plánování sňatku, ale nakonec v říjnu 1856 požádal o Charlottinu ruku. Spojení Koburků s Habsburky bylo oběma stranami vítané, takže nic nestálo v cestě posvěcení tohoto vztahu. Snad jenom - Leopoldovi nevyhovovalo, že se jeho milovaná a schopná dcera vdá sice za rakouského arcivévodu, ale jen nejvyššího námořníka v zemi. Proto rozvinul aktivitu, aby dceři i budoucímu zeti zajistil důstojnější politické postavení. Navrhl Františku Josefovi, aby Maxe jmenoval guvernérem v Lombardii a Benátsku. Císař uznal, že tyto myšlenky nejsou zcela zcestné, a poté, co vykonal inspekční prohlídku v Terstu a Benátkách a vyjádřil spokojenost s Maxovou prací, jej jmenoval vicekrálem v Lombardii a Benátsku. Ovšem nebyl by to František Josef, aby nesáhl po polovičatém řešení: Maxovi svěřil pouze politickou moc, vojenská byla soustředěna do rukou generála Gyulaiho. I přes svou ctižádost Max váhal, zda má tento úřad přijmout, cítil se zklamaný tím, že nemá i vojenskou moc. Stejně tak i Gyulai se těšil, že po odchodu Radeckého usedne v královském paláci v Monze. Nakonec Max císařovu naléhání podlehl a úřad přijal. Když Max přijel v prosinci 1856 do Bruselu, Leopold i Charlotta na jeho jmenování reagovali tak nadšeně, až nakazili dobrou náladou i jeho samého. Přijel jako zamilovaný ženich, ale v případě věna se projevil jako tvrdý obchodník, neboť měl spoustu dluhů spojených zejména se stavbou Miramare. Sňatek mezi dvěma šlechtickými rody byl vždy především obchodní záležitostí, a tak se Max nechoval nijak výjimečně. Král Leopold byl však zběhlým diplomatem, a tak jeho vyhýbavé odpovědi způsobily, že při Maxově odjezdu z Bruselu nebylo ještě stále o věnu rozhodnuto. Nakonec Maxmilián pověřil jednáním člena své družiny von Gagerna, který po týdnech tvrdého smlouvání uspěl. Charlotta dostala matčino dědictví, od parlamentu "dotaci" 100.000 zlatých, král dceři přiznal roční příspěvek 20.000 zlatých a jako svatební dar kolekci šperků a sbírku stolního zlata a stříbra, jehož hodnota byla větší než 500.000 zlatých, a oběma dal ještě jako svatební dar 30.000 zlatých. Když se Charlotta dozvěděla, jak její otec smlouval o věnu, dotklo se jí jeho chytráctví a o to více si cenila lásky Maxe, jenž jí psal z Monzy spousty zamilovaných dopisů. Maxe tam okouzlil pocit moci. Spřádal ve své fantazii až odvážné plány, v kterých se viděl jako vůdčí hlava spojených italských království.

30. 5. 1857 Max vyrazil na cestu, jejímž cílovým bodem měl být Brusel a svatba s Charlottou. Cestou navštívil papeže Pia IX., v Lisabonu brazilskou císařovnu, v Anglii pak královnu Viktorii, kde si dokázal i přes její předsudky získat její sympatie, aby dorazil 23. 7. 1857 do Laekenu. 27. 7. 1857 se konala svatba. Hosté, shromáždění v zámecké kapli, se shodli, že mladý pár vypadá velmi zamilovaně. Svatební oslavy trvaly tři dny a teprve 30. 7. mohl mladý pár opustit Laeken. Z Bruselu se vypravili do Vídně. V Linci na loď přistoupila Žofie. Maxe potěšilo, že si jeho Charlotta s matkou padly do oka. Ale Žofie jim musela sdělit smutnou zprávu, neboť nejstarší dítě Františka Josefa a Alžběty, dcerka Žofie, zemřela. Ve Vídni tak strávili jeden den a den nato již byli na cestě do Terstu. Tam byli v záplavě květinové výzdoby a vlajek přivítání nadšeným obyvatelstvem.

Nová vlast si Charlottu okamžitě podmanila. Ještě tentýž týden byli přivítáni v Benátkách. Horší to již bylo v Miláně. Přestože návštěva Milána byla dlouho dopředu plánována na 6. 9. 1857 a Max se snažil vše pečlivě připravit, zástupce milánské šlechty bylo možno spočítat na prstech jedné ruky. Přišli se podívat hlavně zvědavci, kteří chtěli vidět mladou arcivévodkyni, dceru krále, který vládl v úspěšné a spokojené zemi. Vesměs byli okouzleni její perfektní italštinou a Maxovou laskavostí, a tak si přece jen trochu Milánské získali. Maxmilián se opravdu snažil získat si podporu všech skupin obyvatelstva a odstranit příčiny jejich nespokojenosti. V této snaze byl houževnatý a nápaditý. Kontaktoval se s rektory a děkany zdejších univerzit, vyzval právníky a ekonomy, aby se podíleli na reorganizaci hospodářství Lombardie a Benátska, které bylo zasaženo vojenskými výpady, chtěl reformovat školství i zemědělství, uvědomoval si velké daňové zatížení. Ke spolupráci však byla ochotna jen hrstka obyvatel. Přesto však Maxmiliánovy počiny ovlivňovaly smýšlení lidí. Aby ulehčil hladovějícím, postiženým neúrodou, vypsal pro ně loterii, při záplavách kolem řeky Pád, kdy spoustu lidí přišlo o všechen majetek i obydlí, ihned navštívil postižená místa a snažil se pomoci a poskytl podporu ze svých soukromých prostředků. Chtěl též umožnit návrat politickým exulantům - ale tehdy narazil na tajnou policii, řízenou z Vídně. Stejně tak dopadaly i další liberalizační pokusy, neboť Vídeň nechtěla nic měnit. Vzdor těmto překážkám šel Maxmilián pomalu za svým cílem. Snažil se pro svůj záměr získat nové a nové lidi. Po vídeňském ministerstvu financí neustále požadoval velké sumy na restaurování uměleckých památek; chtěl tak Italům dokázat, že Vídni na Lombardii a Benátsku záleží. Na podzim 1857 manžele v Monze navštívila Žofie. Napsala Františku Josefovi slova uznání o Maxově odvedené práci. Ještě počátkem 1858 Maxova hvězda stoupala. 15. 1. 1858 však italský revolucionář Orsini hodil před pařížskou Operou bombu na Napoleona III.; tím mu chtěl připomenout slib, který dal italským vlastencům. Císaři se nic nestalo, Orsini byl popraven, ale celý svět teď soustředil své zraky na vyřešení italské otázky. Max tou dobou marně po Vídni požadoval zavedení samosprávy v obou zemích. Mezi lidem se šířil Orsiniho dopis, který ještě před svou popravou stačil Napoleonovi sepsat. Severní Itálii zachvátila vlna bouří a protestů. Přestože se Maxmilián snažil situaci udržet v přijatelných mezích a provokativní počiny přehlížel, situace se stávala vážnou. Evropa chtěla uspořádat kongres, na kterém by se jednalo o situaci v Itálii a zvláště v Lombardii a Benátsku, což Vídni nebylo vůbec vhod. V květnu 1858 odjel Max do Vídně, aby tam prosadil svůj záměr o samosprávě ještě před začátkem kongresu. František Josef to však kategoricky odmítl. 20. 7. 1858 Napoleon III. podepsal se sardinským premiérem a rakouským nepřítelem Cavourem dohodu o případné podpoře Francie proti Rakousku. Max si uvědomoval hrozící nebezpečí, ale František Josef jej uklidňoval, že situace není pro Rakousko zas tak špatná. Max rezignoval. Koncem 1858 odvezl všechen movitý majetek z Itálie a Charlottu odeslal do bezpečí.

20. 4. 1859 byl Max Františkem Josefem zbaven úřadu generálního guvernéra, což bral jako vysvobození svého těžkého údělu. Den předtím byl rakouským ministrem Buolem vznesen požadavek na preventivní válku se Sardinským královstvím; 23. 4. 1859 pak v Turínu s úšklebkem ve tváři četli rakouské ultimátum. Rakousko zůstalo ve válce osamocené a 4. 6. 1859 bylo poraženo u Magenty a 24. 6. 1859 v krvavé bitvě u Solferina. František Josef musel přistoupit na Napoleonovy podmínky a odstoupil Lombardii Francii a ta následně Sardinskému království. Max se pokořen a uražen vrátil do Miramare a odtud těžce sledoval, jak se beznadějně rozpadá jeho dílo, do jehož budování dal své srdce. Navíc se dozvěděl, že bratr jej činil odpovědným za neúspěch v severní Itálii, což plně ventiloval i při mírovém jednání s Napoleonem ve Villafranca. Napoleon navrhl, aby Benátsko bylo vyhlášeno nezávislým státem a jeho panovníkem aby se stal Maxmilián. To rozhodně František Josef odmítl: "Já si ponechám Benátsko. A velkovévoda Toskánský a vévoda Modenský se musí vrátit do svých států. Pokud nejsou tyto podmínky Vašemu Veličenstvu příjemné, budeme pokračovat ve válce." Byl to jeden z dalších podnětů, který vedl k odcizování obou bratrů, když se oba cítili ukřivděni a poškozeni tím druhým. V létě 1859 se Žofie snažila dát oba syny opět dohromady. Pozvala Maxe s Charlottou do Bad Ischlu, a to ve stejné době, kdy tam pobýval i císařský pár. Maxova dobrosrdečnost přece jen na císaře nakonec zapůsobila, František Josef podlehl Maxově aureole a zdálo se, že obě strany odjedou z Bad Ischlu usmířeny. Ale konflikt jejich manželek způsobil neúspěch tohoto pobytu.

V Miramare, velkolepém a nádherném zámku z vápencových kvádrů (Miramare = mořská vyhlídka - ze šp.) poprvé od svatby žili Max s Charlottou jako soukromí občané. Max nezastával žádný veřejný úřad a nebyl již ani následníkem trůnu. Uzavřel se na svém zámku s obrovským parkem, jenž splňoval Maxovy přírodovědné potřeby, budoval v něm nové terasy a skleníky a osazoval je tropickými rostlinami, a s rozsáhlou knihovnou, která naplňovala jeho vzdělanost a sečtělost. Navíc na podzim 1859 při cestě kolem dalmatského pobřeží objevil ostrůvek Lacroma, který jej natolik okouzlil, že se ho rozhodl koupit. Jelikož však Miramare nebylo ještě zcela hotovo a byl stále hodně zadlužen, Lacromu zakoupila ze svých prostředků Charlotta. Charlottina ctižádost však trpěla a neustále byla přesvědčena, že Max je stvořen pro vládnutí.

V únoru 1860 se Maxmilián vydal na cestu do Brazílie. Charlottu museli cestou vysadit na Madeiře, neboť jí cesta po moři nedělala dobře. Po necelých 14 dnech plavby přistáli u brazilských břehů. Max byl Novým světem doslova nadšen a fascinován. Rozhodl se, že zde bude vystupovat jako soukromá osoba. Jako kdokoli jiný se potuloval městem a navštívil různé hospůdky. Když si přál poznat divokou džungli Matto Grosso, jeho přání bylo splněno. Mnohdy se tam ocitli v nebezpečí. Jindy byl hostem bohatého Brazilce, jenž vlastnil stovky otroků. I když respektoval tamní zvyklosti, musel vyjádřit svůj odpor k používání biče ze dvou lýkovců oslí kůže, tzv. chicota. I přes odpor k otroctví a nespokojenost s vládou a církevní politikou Max nalezl v Brazílii svobodnější život, který mu učaroval. Když však v Rio de Janeiru navštívil císaře Pedra II. v jeho sídle Pedropolisu, byl jím zklamán. Byl to nudný člověk s nepřitažlivou manželkou a stejně nepřitažlivými dcerami. Napadlo jej však, že Pedrova čtrnáctiletá dcera Isabella by se mohla vdát za jeho nejmladšího bratra Ludvíka Viktora. I když tento nápad František Josef i Žofie neposvětili, myšlenka, že by některý Habsburk mohl vládnout v Novém světě, se v něm usídlila natrvalo.

Po Maxově návratu do Terstu v dubnu 1860 žili manželé poklidným životem. Max zpracovával sbírky přivezené z Brazílie a Charlotta v politicko-společenské aktivitě patrně hledala náhradu za zklamání, že zůstávala bezdětná. Nikdy nebylo zcela jasně vysvětleno, proč tomu tak bylo. Nejčastěji se traduje, že se Max nakazil ještě za svobodna kapavkou v jednom z terstkých nevěstinců a pak nakazil i manželku. Max však nebyl sexuálně náruživý muž. Po prvním roce manželství, vyplněném mileneckými něžnostmi, erotickými touhami a smyslností, přišlo najednou ochladnutí a opadnutí tělesné touhy, což se projevilo např. při plavbě do Brazílie. Když je přepadla bouře, Max nevěnoval Charlottě, jež naříkala a chtěla, aby ji držel za ruku a utěšoval, žádnou pozornost, neboť byl vzrušen běsnícím živlem. Využil pak toho i ke spaní v jiné kajutě a od té doby mladí manželé sdíleli společné lož jen zřídka. Charlotta jej však stále milovala stejně vřele jako před čtyřmi lety a těžko by přenesla zatajení pohlavní choroby. Max u ní spíše neobstál jako muž a ona byla příliš hrdá a nezkušená, aby problém konzultovala s lékařem.

Situaci v monarchii viděl Max jako velmi těžkou a dokonce požádal svého tchána, krále Leopolda, aby naoko koupil Miramare a Lacromu, aby o ně v případě válečného konfliktu nepřišli. Manželé v Terstu dělali vše, aby neupadli v zapomnění. Na Vánoce 1860 pozvali 100 chudých dětí z Terstu do Miramare k nádherné slavnosti s čtyřmi vánočními stromky a spoustou dárků, na jaře nechal zpřístupnit miramarský park veřejnosti, což vyvolalo obrovský zájem nejen lidí z okolí. V říjnu 1861 přišla první, nezávazná nabídka a dotaz, jak by Vídeň reagovala na to, kdyby Maxmilián usedl na mexický trůn. Vše vlastně byla osudová náhoda, když si Maxova hofmistryně hraběnka von Lützowová, která byla Maxovi a Charlottě bezmezně oddaná, v jednom z dopisů z počátku 1861 stěžovala svému zeti, Mexičanovi Gutierrezovi de Estrada, jenž již dlouho žil v Evropě, na nedůstojné postavení svých pánů a dotázala se jej, zda by Max nebyl vhodným kandidátem na mexický trůn. Rakouský ministr zahraničních věcí hrabě Rechberg-Rothenlöwen byl ujišťován o promonarchistickém smýšlení mexického lidu. Navíc se o Mexiko začal zajímat i císař Napoleon s císařovnou Evženií, jimž sympatický Max nebyl proti mysli. Nechtěli totiž, aby se vlády v Mexiku zmocnily USA, jak jim naznačoval mexický politik Hidalgo, který se nemohl uplatnit v Mexiku a nyní žil v Evropě; takže nabídka odmítnuta nebyla. Na přelomu 1861/62 Francie spolu se Španělskem a Velkou Británií vyslala do Mexika svá vojska, neboť zničené mexické hospodářství nebylo schopno dostát svým závazkům vůči evropským věřitelům. Napoleonova vojska obsadila 10. 6. 1863 mexické hlavní město.

Jakmile se Max dozvěděl, že o něm evropské mocnosti s mexickými emigranty vážně uvažují, začal intenzivně studovat nejen španělštinu, ale zahltil se i literaturou, z níž se mohl dozvědět co nejvíce o minulosti i současnosti Mexika. Velmi ho překvapilo, když se dočetl, že za 35 let nezávislosti se v Mexiku vyměnilo 32 prezidentů. I přesto, že ještě nevěděl, zda nabídku přijme, při čtení stohů knih ho začala doslova vzrušovat představa, jak by mohl této zemi vtisknout své liberální ideje. Chtěl dokázat, že liberální monarchie je lepší než republika a též chtěl svému bratrovi dokázat správnost svých ideí. V říjnu 1861 dostal císař František Josef oficiální nabídku a neprodleně vyslal do Miramare ministra zahraničních věcí Rechberga, aby Maxmiliána informoval. Oba bratry nabídka lákala, ale požadovali od mocností garance. Vedle podpory mocností Max pokládal za nutné, aby jeho korunovace byla přáním lidu. O Vánocích Maxe potěšil zájem o jeho osobu, když jej navštívil v Miramare de Estrada, 31. 12. 1861 se pak v Benátkách setkal Max s Františkem Josefem. Napoleonův plán brali velmi vážně; viděli v něm velkou výzvu. Při projednávání různých variant zacházeli i do detailů, např. jak by měl vypadat dvůr, řády a vyznamenání, Maxova apanáž, pomoc Rakouska či způsob a okolnosti přepravy do Mexika. I když se navenek tvářil Max stále neurčitě, vnitřně se již rozhodl. Nemohl ho odradit ani rozkol mezi mocnostmi, když v Mexiku zůstala jenom Francie. Nepříznivé zprávy nevnímal. I Charlotta chotě ujišťovala ve vidině lesku a slávy, že je morálně povinen korunu přijmout. Naopak Leopold chtěl zetě od tohoto úmyslu odradit, viděl v tomto dobrodružství velké nebezpečí. I císařovna Alžběta s tchýní Žofií tentokráte byla zajedno a stavěla se proti mexickému dobrodružství. Taktéž Anglie viděla v Mexiku neúspěch, proto nabídla počátkem 1863 Maxovi řecký trůn, který se uvolnil po sesazení krále Otty I. Max se však cítil dotčen a opovrhoval touto nabídkou, neboť se mu nezdála dost lukrativní. Proč by zrovna on měl přijmout korunu, kterou před ním odmítlo již několik kandidátů? S Maxovým rozhodnutím ohledně řecké koruny souhlasil i František Josef a Maxovy pochyby o špatné situaci v Řecku potvrdil i Wilhelm von Tegetthoff, kterého Max do Řecka vyslal, aby zjistil podrobnější informace. Současně v té době přišla stejná nabídka i z Polska. O té by Max nebýt Mexika zřejmě i uvažoval. Do deníku si zapsal, že mu to připadá přímo směšné, že ho nenechají v klidu, každý den nějaká nová koruna, i když ta polská, byla-li by vzkříšena, by byla jednou z nejkrásnějších na světě. A koncem 1863 přišla nabídka na neapolskou korunu. To už však 10. 7. 1863 schválil prozatímní parlament v Mexiku zásadní usnesení, že císařská koruna bude nabídnuta právě Maxmiliánovi. Toho se zmocnilo nadšení. Od přijetí mexické koruny jej pak nedokázali odvrátit i jeho blízcí - znovu matka Žofie, otec František Karel, i bývalý císař Ferdinand Dobrotivý, Maxův kmotr, mu poslal telegram, aby od svého plánu upustil. Nakonec se rozhodl zakročit i František Josef, který se postupně k celému dobrodružství stavěl stále skeptičtěji. V září 1863 proto pozval bratra do Schönbrunnu, kde mu sice potvrdil závěry a plány z přelomu 1861/62, ale zdůraznil, že Rakousko bude muset kvůli složité mezinárodně-politické situaci zaujmout pasivní stanovisko. Na závěr vyslovil tři podmínky, na které měl Max přijetí koruny vázat a jež ho popudily: souhlas celého mexického národa, záruky Francie, Anglie i Španělska a souhlas Františka Josefa. Max v tom spatřoval bratrovu žárlivost a nepřejícnost, ale na kladené podmínky musel přistoupit.

V Paříži, Vídni a Miramare začala jednání o podobě mexického státu. 3. 10. 1863 dorazila do Miramare oficiální mexická delegace s nabídkou. Podle přání Františka Josefa mělo přijetí soukromý ráz. Max opět opakoval své přání, že s jeho jmenováním musí národ souhlasit. Zdánlivým zdráháním však Max chtěl Mexičany (i Napoleona) donutit, aby splnili alespoň nejzákladnější podmínky. A tak z Mexika začaly docházet příznivé zprávy, o což se starali francouzští diplomaté. Nakonec Napoleon pozval Maxe s manželkou k návštěvě Paříže. Dorazili 5. 3. 1864 a doslova byli překvapeni velkolepým přivítáním, odpovídajícím císařskému páru. Oběma to velmi zalichotilo. A tak ve smlouvě s francouzskou vládou přistoupil Max i na nepříznivé body (souhlas s postupným zmenšováním francouzských jednotek v Mexiku; tuto vojenskou pomoc se Max zavázal podpořit i finančně, což představovalo 201 miliónů franků a což se prakticky již předem rovnalo mexickému státnímu bankrotu). 19. 3. 1864 se sešel ve Vídni s císařem, aby projednali poslední náležitosti (zřízení dobrovolnického sboru, roční apanáž 150.000 zlatých, příslib "nějaké pomoci" v Rakousku v případě neúspěchu mexického plánu - pod podmínkou zřeknutí se nástupnických práv v Rakousku). Nasupený Max odmítl přistoupit, čehož důsledkem byl Františkem Josefem sepsaný dopis z 22. 3. 1864, v kterém bratra oficiálně informuje, že se buď zřekne nástupnických práv, nebo mu císař nedá souhlas k přijetí mexické koruny. Rodinný spor se vyostřoval a do jeho řešení byl nakonec vedle francouzských diplomatů zapojen i samotný Napoleon. Nakonec 9. 4. 1864 v knihovně v Miramare císař dosáhl svého. Vedl s Maxem poslední rozhovor. Bratři na sebe křičel tak, že je bylo slyšet i přes silné dveře. I když císař musel do smlouvy vlastnoručně doplnit tři opravné vpisky, Max podepsal. František Josef se pak okamžitě vypravil k návratu do Vídně. Když přišel ke svému vagónu, najednou se obrátil a zvolal: "Maxi!" Pak se s otevřenou náručí vrátil a oba bratři se se slzami v očích políbili. Živí se už nikdy nesetkali Následujícího dne Max přijal druhou mexickou delegaci, které nakonec vyjádřil souhlas. Po přísaze a slavnostním Te Deum se Ferdinand Maxmilián stal mexickým císařem a na Miramare poprvé zavlála mexická vlajka. Vypětí posledních dnů a týdnů však Max neunesl, nervově se zhroutil a musel ulehnout na lůžko.

14. 4. 1864 již však vypluli s manželkou do nové vlasti na Novaře, jíž velel von Tegetthoff. Plavba trvala 6 týdnů. Cestou se stavěli v Římě pro požehnání od papeže Pia IX., který jim milostivě vyhověl. Jedním z prvních kroků, které Max ještě na lodi podnikl, bylo vydání prohlášení o odvolání svého podpisu pod tzv. "Rodinnou smlouvou z Miramare", neboť ji podepsal pod nátlakem, a prohlásil ji za usurpaci svých práv. Císařský pár se na Novaře zabýval formulováním ústavy, obsáhlého dvorního ceremoniálu, dvorní etikety, stanovením hodnostních tříd, vyznamenáními a podobnými záležitostmi. 28. 5. 1864 vstoupili císařští manželé ve Veracruzu na mexickou půdu, kde pronesl císař svou první politickou řeč, 12. 6. 1864 pak slavnostně vjeli do hlavního města Mexika. První noc tam strávili v Národním paláci. Tato stavba však Maxe zklamala, všech víc jak 1100 pokojů bylo absolutně zničeno. Navíc ohromné množství štěnic jej vyhnalo z postele a císař tak musel spát na kulečníkovém stole. Rozhodl se přesídlit do rezidence bývalých španělských vicekrálů Chapultepecu na západním okraji města, který však též vyžadoval různé stavební úpravy. Ale jako hlavní prioritu stanovil budování svého státu a svého dvora, který měl být jakousi mexickou napodobeninou Schönbrunnu. Ale narazil na jednu zcela neočekávanou věc - Mexičané totiž dvorní protokol a ceremoniál vůbec nedokázali pochopit, bylo to něco, s čím se nikdy nesetkali a císař byl z toho zklamán. Max proto, aby se přiblížil co nejvíce Mexičanům, se oblékal jako Mexičan. Nosil kalhoty z jemné kůže, po stranách zdobené drobnými zlatými mincemi, aksamitový kabát, bílý široký klobouk a lehkou hůlku. Choval se vždy skromně a jednoduše nejen na veřejnosti, ale i v soukromí. Přesto však jeho denní apanáž činila 10.000 dolarů. Ty však užíval k obecně prospěšným účelům a sám zůstával bez peněz. Dvornímu pekaři před smrtí údajně zůstal dlužen 6000 pesos. Přestože manželé vnesli do Mexika nový způsob společenského života, Max brzy přestal vidět smysl v různých večírcích, a tak přenechal roli hostitele Charlottě.

Maxův liberalismus však vyvolával rozpaky. Kupř. na audienci k němu mohl téměř kdokoliv a kdykoliv. Ve své dobrotě a lidovosti prý zašel častokrát i tak daleko, že raději odešel sbírat květiny a hmyz do svých sbírek, zatímco Charlotta vyřizovala státní záležitosti. Aby císař poznal svou zemi, rozhodl se vyrážet na velké okružní jízdy. Hned při první, na kterou vyrazil 10. 8. 1864, byl nadšen jak zemí, tak i obyvatelstvem, které jej vždy přivítalo srdečně. Na druhou stranu ale poznával i nedostatky, např. zkorumpovanost úředníků. Aby však mohl sjednat nápravu, musel odstranit nejprve ozbrojenou opozici, která se stáhla do odlehlých oblastí. Přestože francouzská armáda pod Bazainovým vedením uštědřila Juárezovým republikánům několik porážek, nikdy je nedokázala zlomit definitivně. Císař si uvědomoval, že francouzské jednotky brzy ze země odejdou a bude proto muset vytvořit vlastní mexickou císařskou armádu. 30. 12. 1864 dorazily první jednotky dobrovolnického sboru z Rakouska, poslední pak 5. 5. 1865. V únoru 1865 dobyly republikánskou pevnost Teziutlán, do té doby odolávající všem útokům. Maxe úspěch potěšil a hned povýšil některé vojáky a rozdal spoustu vyznamenání. Ale Francouzi se cítili dotčeni tím, že rakouské jednotky postupovaly samy bez nich. Shodou okolností se začala komplikovat i mezinárodně-politická situace, neboť občanská válka v USA se chýlila k závěru a dala se očekávat americká reakce na evropskou akci v Mexiku. Napoleon to vycítil a rozhodl se, že bude nejmoudřejší se z amerického kontinentu co nejrychleji stáhnout i za cenu, že ponechá Maxmiliána svému osudu. Od června 1865 začala mexickou armádu stíhat porážka za porážkou a úměrně tomu, jak se Francouzi stahovali, postupovala Juárezova republikánská armáda do vnitrozemí, k čemuž napomáhalo nejen to, že mexická armáda byla početně slabší než francouzské jednotky, ale i podpora mexických obyvatel republikánskému zřízení.

Čím více přicházelo Maxmiliánovi nedobrých zpráv, tím více utíkal k vědě, umění a budování. Za tři roky panování vytvořil osobitý životní styl, který byl ovlivněn historií a exotickou romantikou (což bylo patrno už na Miramare i v Lombardii) a který měl vyjádřit jeho pocity a názory. Když se mu nezdařil plán o dvoře a ceremoniálu, přesunul svou iniciativu do stavění a plánování. Měl spoustu nápadů a energie, ale málo peněz. Rozhodl se podle svých představ přebudovat Národní palác i Chapultepec a chtěl přestavět i celé hlavní město. Nechal vybudovat Národní divadlo, chtěl kulturně povznést národ. Na druhou stranu to však značí Maxův nerealistický pohled na život prostých Mexičanů - v době nouze a občanské války považoval za důležité seznámit Mexičany s italskou operou či francouzskými hrami či jinými. Podporoval vznik uměleckořemeslných spolků a škol, v dubnu 1865 zřídil Císařskou akademii věd a literatury (která však koncem 1866 pro nedostatek prostředků musela svou činnost ukončit), podporoval Mexickou společnost pro geografii a statistiku, založil Národní muzeum. Největší význam přikládal k vzdělání národa a veřejnému školství. Všechny tyto plány a ideje však mohl císař uskutečnit jen v první polovině své vlády. Pak se nakupila celá řada problémů, která směřovala k jedinému - jaká bude budoucnost, jak přežít. Ať už to byla vojenská krize, finanční krize, zklamání z Francie, císařova neschopnost vybrat si dobré spolupracovníky či posměšky k bezdětnosti císařského páru (což ještě víc prohlubovalo odcizení mezi Maxmiliánem a Charlottou). Jelikož Maxmiliánovi nevyšel plán na odkázání říše svému nejmladšímu bratrovi Ludvíku Viktorovi, adoptoval syna svého předchůdce - prvního mexického císaře Iturbida, který byl v 1824 popraven - a učinil jej svým nástupcem.

Max vydával téměř denně nějaký nový zákon či předpis, zřizoval odborné komise, které měly řešit finanční, vojenské i další problémy, leč nikdo se tím neřídil a nikdo to nerespektoval. 3. 10. 1865 vydal Maxmilián provolání k národu, v němž upozornil lid, že shovívavost ke zločincům a lupičům končí a bude potrestán každý, kdo bude bojovat proti císařství se zbraní v ruce. Tento "krvavý dekret" lid pobouřil. Císař si však neuvědomil, že nyní nestojí proti banditům, ale republikánské armádě. Postupem doby mu ale došlo, že na rozdíl od republikánů nemá vojáků nazbyt. Začal proto podnikat kroky k novému náboru z Rakouska. Jelikož však neustále trval na neplatnosti Miramarské smlouvy, smlouva o novém náboru byla podepsána teprve 15. 3. 1866. Proti novému verbování však ostře vystoupily USA. Rakousko se možného konfliktu zaleklo a vláda raději nábor zakázala a již naloděným vojákům zakázala vyplout. Na to ostře protestoval rozzuřený Max a rakouskému dvoru oplátkou oznámil, že i on pokládá veškeré smlouvy za neplatné. Situace se pro Mexické císařství tedy nevyvíjela vůbec dobře. Republikánské jednotky pomalu tlačily dobrovolnický sbor od pobřeží do vnitrozemí. Max cítil, že se ocitl v pasti a stále častěji uvažoval nad tím, že opustí mexický trůn - tento požadavek mu dokonce předložil 28. 6. 1866 i sám Napoleon III. - i přesto, že 16. 9. 1866 prohlásil, že skutečný Habsburk neopustí svůj post v těžkých časech. U tohoto stanoviska ho pevně udržovala Charlotta.

Jelikož si i ona uvědomovala bezvýchodnost situace, rozhodla se pro cestu do Evropy, aby přiměla Napoleona k tomu, aby je podpořil. Max souhlasil, byl rád, že může svou ženu odeslat do bezpečí. Poslední noc strávili spolu v Chapultepecu. 9. 7. 1866 ve 4 hodiny ráno opustila císařovna s nepočetným doprovodem hlavní město. Max ji ještě kus cesty doprovázel a pak se rozloučili. Netušili, že se již nikdy nesetkají. Císařovna odmítla cestovat rakouskou lodí na protest proti rakouské diplomacii a raději cestovala obsazenou francouzskou lodí. Rozhodla se navštívit jen Paříž a v Římě papeže, dvorům v Bruselu a Vídni se chtěla vyhnout. Max počin své chotě vysvětlil i v dopisu matce Žofii - Charlotta tak musela učinit, když je Evropa takovým bídným způsobem opustila. Charlottina mise se však nesetkala s úspěchem, ba dopadla přímo tragicky. Došlo totiž k tomu, že Charlotta zešílela. 18. 10. 1866 dostal Max zprávu o těžkém onemocnění své ženy, jíž nemohl v prvních chvílích uvěřit. Rozhodl se, že Mexiko opustí. V noci z 20. na 21. 10. 1866 odjel do Orizaby. Oficiálně oznámil, že cestu podniká proto, aby mohl být rychleji informován o císařovnině nemoci. Lid nemoc pokládal za vymyšlenou záminku, která měla ospravedlnit Maxův odjezd. Reakce rakouských vojáků i ostatních Rakušanů v Mexiku byly souhlasné, ale Mexičané si pojednou uvědomili, že když nebude Maxmilián, bude Juárez, kterého se báli. Proto se jali Maxe přesvědčovat, aby zůstal. Max náhle znejistěl - má, či nemá opustit císařský trůn? Přestože 24. 11. 1866 svolaná státní a ministerská rada jednoznačně souhlasila s dalším trváním císařství, Max zůstával v Orizabě až do 12. 12. V této době se však choval přinejmenším divně. Místo aby se staral o svou říši, věnoval se s profesorem Bilimkem se síťkou v ruce pátrání po mouchách i motýlech, lezli kvůli nim i do zpráchnivělých stromů. Jindy se najednou sebral a odjel na některé z venkovských sídel; nejčastěji do romantického Cuernavaca či do indiánského chaleta na jedné kávové plantáži, kde nechal založit romantické zahrady s olivovými a pomerančovými háji a četnými fontánami a altány. Tyto nenadálé Maxovy potřeby čas od času se ztratit lidem z očí pak vyvolávaly u lidí spekulace, že se stávají milostnými avantýrami jako náhražka za nepovedený sexuální život s Charlottou.

Nakonec se rozhodl v Mexiku zůstat. Na toto rozhodnutí měli velký vliv jak maršál Bazain, tak i návrat generálů Marqueze a Miramóna z ciziny, kteří císaři slíbili podporu a vybudování silné armády, která by dokázala porazit republikány. Max uposlechl jejich rady, že bude výhodnější přesunout se do Queretara, neboť má lepší předpoklady pro obranu. Na cestě byli napadeni jednotkou republikánů a sám Max se musel zapojit do boje. Jeho první boj na něj silně zapůsobil, pocítil dosud nepoznané vzrušení a byl na sebe hrdý. Hned na bojišti vyznamenal vojáky za statečnost v boji; i jemu samotnému bylo na hruď připnuto vyznamenání. Konkrétní válečná zkušenost mu najednou dodala odvahy k aktivnímu odporu. 17. 2. 1867 se dokonce jmenoval vrchním velitelem mexické císařské armády. Situace v Queretaru však nebyla zrovna taková, jakou mu generálové líčili. Město leželo v kotlině, nebyla munice, nebyly zásoby potravin. Navíc tam vypukla úplavice, jež se nevyhnula ani císaři. Generálové pochopili situaci a navrhli Maxovi výpad z města do hor. To však Max považoval za zbabělý útěk a odmítl. 23. 4. 1867 byl Maxovi nabídnut volný odchod ze země, složí-li císařská armáda zbraně. Jelikož však totéž nebylo umožněno jeho lidem, císař odmítl a tím si podepsal ortel smrti. Díky dvojí zradě generála Marqueze a plukovníka Lopeze bylo Queretaro v noci z 14. na 15. 5. 1867 dobyto. Císař byl uvězněn v klášteře La Teresita v Queretaru. Tam jej na počátku června navštívil rakouský vyslanec Lago, který mu měl tlumočit pozdravy a podporu z Vídně od jeho nejbližších. Aby bratrovi zachránil život, František Josef zrušil smlouvu z Miramare a vrátil mu slavnostně všechna práva. I Max se sám domníval, že dřív či později bude propuštěn na svobodu. Velmi jej proto překvapilo, když se dozvěděl, že má stanout před mexickým soudem. Chtěl se obhájit před Juárezem, ten ale schůzku odmítl. A 13. 6. 1867 byl na prezidentův rozkaz zahájen proces s Maxmiliánem a jeho generály Miramónem a Mejíou. Rozsudek byl už dán předem. Byl ještě připravován útěk, ale ten se nezdařil. Na základě 50 sestavených obvinění byl během dvou dnů odsouzen stejně jako Mejía a Miramón k popravě, která se měla konat 16. 6. 1867 v 15 hodin. Na poslední chvíli však Juárez popravu o 3 dny odložil. Juárez nereagoval ani na prosby o milost z Evropy, z USA, dokonce i revolucionáři Garibaldi a Victor Hugo žádali o milost, neuspěl ani papež a nakonec ani Maxmilián, který žádal o milost pro oba generály.

Poslední noc bylo třem odsouzencům vyhověno být pospolu. V pozdních hodinách přišel páter Soría. Všichni se dlouho zpovídali. Pak Mejía tvrdě usnul, Miramón si přikládal obklady na zraněné oko a Max napsal poslední dva dopisy, o jejichž doručení požádal osobního lékaře dr. Basche, matce a Františku Josefovi. Ve 4 hodiny ráno chtěl mít Max mši; probudili Mejíu a všichni tři pak přijali svátost oltářní. Císař poté dlouho klečel na zemi, s dlaněmi přikrývajícími obličej. Před 7. hodinou nastal čas odejít na popraviště. Císař se rozloučil s dr. Baschem, který neudržel slzy, a předal mu dopisy, růženec a dva prsteny. V 7 hodin se na kostele queretarského kláštera rozezněl umíráček. Odsouzení odmítli pásky na oči. Když stanuli u popravčích kůlů, Max ještě dal každému ze sedmi popravujících vojáků zlatou minci a požádal je, aby mu nestříleli do obličeje. Poté každý z nich pronesl poslední slova a zahřměly rány. Miramón a Mejía padli hned, Max, i když mu prošlo hrudí 4 nebo 5 střel, musel dostat ránu z milosti. Tak se skončil život Habsburka, který usiloval o obnovení bývalé slavné habsburské říše až v daleké Americe.

Na přelomu let 1867/68 čekala Maxmiliána poslední cesta do vlasti. Stejně jako do Mexika, tak i zpět jej přivezla Novara, jako tehdy i tentokrát pod vedením Maxova přítele Wilhelma von Tegetthoffa. 15. 1. 1868 přistáli v Terstu a odtud byl vypraven zvláštní vlak do Vídně. 18. 1. 1868 byly Maxmiliánovy ostatky slavnostně uloženy do rodinné hrobky v Kapucínské kryptě.

Charlotta zprávu o manželově smrti nikdy nedokázala přijmout.

(konec článku Maxmilián I.)

Vytisknout referát Maxmilián I. | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela