Vladislav Vančura

autor: Tomáš Novotný datum: 24.2.2002 zobrazeno: 18x

Vladislav Vančura - Markéta Lazarová

V této povídce se autor zaměřil na 13. Století. Děj se odehrává na hradě Roháčku, kde bydlí Kozlík, vůdce zbojníků se svou družinou, ženou s všemi sedmnácti dětmi.
Král pošle hejtmana Piva s oddílem vojáků, aby zbojníky zneškodnili. Kozlík, který vidí, že sám proti královskému vojsku moc nesvede, pošle svého syna Mikoláše na hrad Obořiště požádat o pomoc Lazara. Lazar byl také vůdce jedné bandy, ale uznával krále, a tak nejen, že nepomohl, ještě Mikoláše těžce zranil a přidal se k Pivovým vojákům.
Kozlíkovi se podaří zatknout Němce Kristiána a Reinera, který ho pronásledoval. Kozlík se chtěl od nich dozvědět důležité zprávy o Pivově vojsku. Jako zajatci, kteří nemají na vybranou, se Reiner s Kristiánem spřátelí. Kristián si oblíbí Kozlíkovu dceru Alexandru, která se za něj u otce přimlouvá.
Kozlíkova družina se přesunuje z hradu Roháčku, který by stejně asi neubránili, do blízkého lesa a Kozlík posílá Mikoláše, aby zajal Lazara. Mikoláš však neuposlechne rozkazu, Lazara pouze zbije a místo něj přivede jeho dceru Markétu. Ta byla odmalička vychovávána v klášteře a nenávidí Mikoláše za to, co udělal jejímu otci. Později však se oba do sebe bláznivě zamilují.
Právě před připravovanou rozhodující bitvou jsou zajati Kristiánův otec a Lazar, kteří oba bojují na králově straně. Kozlík je však propustí i s Kristiánem.
Bitva nedopadla podle kozlíkových představ. Je zajat a uvězněn v Boleslavi. Jeho synové se pokoušejí otce vysvobodit. Mikoláš pošle Markétu s Alexandrou na Obořiště za otcem, aby ho uvědomila o jejich touze se vzít. Cestou však potkají Kristiána šíleného ze stálého pátrání po Alexandře. Ta v nerozvážnosti Kristiána zabije. Nato jsou ve vesnici zatčeny Kristiánovým otcem s vojáky. Nešťastná Alexandra všechno přizná a je uvězněna. Markéta musí ukázat Kristiánovu otci, kde pohřbily jeho syna, a poté odchází na Obořiště. Její otec se velmi rozhněvá a dá ji zpět do kláštera. Její přítelkyně po zjištění, že Markéta stále miluje svého Mikoláše, ji pošle do Boleslavi, kde byl on a jeho bratři uvězněni.
V Boleslavi ji však nečeká nic dobrého. Je zajata, ale souzena nebude. Kozlíka a všechny jeho syny i Mikoláše a Alexandru čeká poprava, ale Markéta může jít. Alexandra je sice těhotná, ale to pouze na chvíli oddálilo její popravu.
Markéta se nakonec vrací k ovdovělé Kateřině a má s sebou dvě děti - jedno svoje a jedno Alexandřino, které se narodilo nedlouho před smrtí své matky. Markéta zůstává po popravě Alexandry pouze s dětmi. Ztratila skoro všechny své blízké ve velmi krátkém období.

Vladislav Vančura - Obrazy z dějin národa českého

První díl Obrazů z dějin národa českého vyšel v roce pro tento národ osudovém. Roku 1939 byli čeští občané prudce zasaženi okupací, poníženi novými vládci a plni beznaděje. Vladislav Vančura se knihou Obrazů pokusil trochu povznést smýšlení svých spoluobčanů, dodat jim opět naději, víru ve vlastní schopnosti i v sílu celého národa. Navrátit lidem ztracené sebevědomí není v takto vypjaté době jednoduchou věcí. Jednou z mála možností, ne-li jedinou, je obrátit se k vlastní historii, k jejím slavným obdobím, ukázat dlouhou kulturněsociální tradici českého národa a apelovat na hrdost každého jedince. Jiná řešení se asi v situaci, kdy je společnost natolik zdecimovaná, ani nenabízejí.
Vančura se tohoto úkolu zhostil s precizností sobě vlastní. Jsem si jist, že samotnému psaní musela předcházet detailní příprava, shromažďování a podrobné studium historických materiálů. Zkoumání historických záznamů, různých kronik, letopisů, pověstí nebo legend se Vančura rád věnoval už dříve než začal pracovat na Obrazech. Navíc spolupracoval s řadou historiků, z nichž mnozí zastávali marxistický pohled na lidské dějiny. V samotné knize však vliv dialektického materialismu ani strukturalismu nepociťuji.
Se získanými informacemi zachází Vančura velmi obezřetně, fakta hrají v knize nezastupitelnou roli, ale zároveň s tím se nikterak nebojí různě fabulovat. Ve stěžejní novele celé knihy pojednávající o životě a díle kronikáře Kosmy ukazuje přední český literát tohoto století jeden z přístupů k zaznamenání minulých událostí. Prvnímu českému kronikáři se Vančura podobá ochotou čerpat z nejrůznějších pramenů, abstrahovat od nepodstatného k důležitému a též svým barvitým básnickým líčením. Vančura se nebojí dát ve svých spisech prostor fikci a navíc je s pomocí svého nesmírně bohatého jazykem schopen vyvolat autentickou představu dávných let. Ne nadarmo se v titulu knihy objevuje slovo Obrazy. Pověstný Vančurův jazyk je obohacen o mnoho archaismů, zejména z doby vzkvétajícího humanismu. Setkáváme se i s množstvím lidových výrazů. Autor výrazných klenutých vět se přesto bránil hovorovému jazyku a své myšlenky formuloval velice sofistikovaně a organicky.
Vančura, jenž proslul také jako filmový scenárista a režisér, byl zcela oddán ideálu všestranného pansofistického člověka. Renesanční člověk ohromující komplexností svého počínaní byl v jistém smyslu protikladem niterných a neskutečně temných hrdinů různých expresionistických i jiných románů. Vančurovým prvořadým cílem nebylo nahlédnout do nitra svých robustních, přehledných a životaplných postav, dlouhá a podrobná analýza jejich osobností nebyla hlavní náplní jeho spisů, nesnažil se ani tolik o přesné pojmenování motivace jejich chování, nýbrž zdůrazňoval roli vypravěče, která tak získala naprosto nový rozměr. Nepokrytě se k ni v textu hlásil, s její pomocí přímo ovlivňoval čtenáře a o postavách mluvil zásadně v erformě.
Ač jsou Obrazy primárně určeny především českému národu, jejich autor se rozhodně neuchyluje k šovinismu, není ani trochu militantní, vše naopak líčí klidně a vyrovnaně. Jeho dílo tak nezůstává odkazem jen pro příslušníky českého národa, nýbrž pro všechny (středo)Evropany. Pro své vyprávění volí formu hrdinké báje, pověsti, historické kroniky a letopisu, mytického vyprávění, novely či dokonce kratšího románu, za nějž je možno považovat útvar Několik příběhů z doby, kdy se v Čechách zakládala města. Vančura se dívá na lidské dějiny se stejným nadhledem jako historik, dokáže ke starým textům přistupovat stejně kriticky a navíc jsou jeho spisy narozdíl od přesných a často suchých odborných textů velmi živé a poetické.
Vančura se nutně nesnaží přímo ukazovat nějaký závažný smysl českých dějin, nýbrž líčí osudy obyčejných i významných lidí. Ukazuje prvopočátky české státnosti, na jejíž základech vyrostla naše společnost a tlumočí člověku konce druhého tisíciletí, jak žili jeho předkové, co dělali, jak se chovali, jaké hodnoty zastávali a jaké z nich byli ochotni bránit. Naznačuje též, v čem se nám podobali a co s námi sdíleli. Vančura velmi dobře věděl, jak bláhové je nehlásit se k dějinám nebo je dokonce odmítat. To druhé snad ani není možné.

(konec článku Vladislav Vančura)

Vytisknout referát Vladislav Vančura | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela