Karel Toman | ||
| autor: Petra | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 15x |
| STRUČNĚ: -pseudonym: Antonín Bernášek -pocházel ze Slaného, po gymnáziu studoval práva v Praze, ale nedokončil je -různé země: Německo, Francie, Anglie, Holandsko-anarchistické hnutí -dílo nepříliš rozsáhlé, ale kvalitní a dokonalé -sbírka-Pohádky krve-dekadence a symbolismus, subjektivně zabarvená sbírka; kritizuje měšťáctví, do protikladu měšťáctví staví vášnivou erotiku; písňové prvky -sbírka Torzo života-lyrické erotické a revoltující dílo; písňový charakter, počátek boje s individualismem; soucit s trpícími lidmi KAREL TOMAN: Narozen 25.února 1877 v Kokovicích u Slaného jakožto syn Františka Bernáška z druhého manželství s Rosálií Horovou. Měl 3 sourozence. S lit. světem je zajímavě spřízněn, jeden z předků z otcovy strany stál modelem J.Š.Baarovi k románu Poslední rodu Sedmerova, z matčiny linie byl v příbuzenském vztahu s básníkem J.Horou. Jeho kořeny jsou spjaty s venkovem, obraz rodné vsi coby domova nese očima Tomana rysy středočeské krajiny. Ve fejetonu Vesnice ( Národní listy, 9.4.1918) ukazuje pravou stránku čes. venkova plného xenofobie, uzavřenosti, nepropustnosti všeho cizího, kde si lidé střeží to své, vlastní osudy si pak s jistou dávkou pokrytectví nechají zabezpečit božím požehnáním.Cit.: "najdou české srdce vetknuté do dírky kabátu" Objeví se tu postava tuláka jako nositelka kladných vlastností, zračíc v sobě únavu, hloubku, smutek světa i pohled na utrpení s hrdou tváří. První dva ročníky gymnázia absolvoval Karel Toman ve Slaném, od r.1890 pokračoval ve svých studiích jako chovanec knížecího arcibiskupského semináře v Příbrami. Pobyt v příbramském konviktu měl na Tomana zásadní vliv. Nasměřoval čidla jeho pozornosti k antice a získal ho zcela pro ni, vrchol antiky spatřoval básník v dílech řec. tragiků a v Platónovi. Základní povahu antiky dle Tomana nejostřeji vyrýsoval F. Nietzsche v knize o původu tragédie. Cit.: "Antika - starověk řecký a latinský, mýtus, poezie, filosofie, to jest obsah pojmu: antika. Silný pocit života, síly a radosti jsou jeho atributy. Krása vnější, v linii a formě, vyjádřením, slovným určením toho pojmu." Záliba v antice s sebou přinesla také Tomanův obdiv k Jaroslavu Vrchlickému, přestože byl Toman ještě účastníkem jeho generačních střetů s modernou 90.let. Mladý student se v příbramských vodách naučil rychle plavat. Aktivně se spolupodílel na veškerém literárním dění, v Příbrami se totiž kumuloval básnický spolek, k němuž patřili: Lotar Suchý - přeložil Baudleairovy Květy zla, Toman mu později věnuje svou prvotinu Pohádky krve, Hanuš Jelínek - redigoval rukopisný čas. Zora, do kterého Toman přispíval, Arnošt Dvořák, Antonín Trýb, Quido Maria Vyskočil, Jaroslav Durych, Karel Sezima - o této mladé lit. aktivitě napsal v l.svazku svých memoárů Z mého života. Mladí nadšenci milovali Antonína Sovu, J.S.Machara, F.X.Šaldu, pročítali se Homérem, Sofoklem, Puškinem. Toník Bernášek odvážně odebíral Moderní revuí, kterou si od něj tajně půjčoval jeho třídní učitel. Karel Toman jako básník debutuje 1.2.1895 v moravském literárním časopise Niva básní Den štěstí. Brzy na to časopisecky vychází jeho další texty: Podzimní melodie, Elegie, Večer. Sešněrovaná atmosféra konvintu zřejmě zapůsobila také na formování hodnot pubertálního Tomana. Jeho pozdější prioritou se stala svoboda - vnitřní svoboda jedince. Po svém příchodu do Prahy, města zjitřené obrazotvornosti na sklonku 19.stol., začíná nyní sotva dvacetiletý mladík docházet na právnickou fakultu a brzy se začleňuje i do lit. dění. Pohybuje se ve spolku kolem Moderní revuí , který po dobu asi deseti let tvořil vlivnou uměleckou avantgardu horečnatě bublající tlaky symbolismu, dekadence, společenské revolty, koketující s myšlenkami revoluce, anarchismu. Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček, F.Gellner, S.K.Neumann, J.Mahen, F.Šrámek, R.Těsnohlídek, J.Opolský, V.Dyk a další. V blízkosti takových veličin se Toman ocitá, nasává atmosféru, vychutnává "plamenné víno okamžiků", dychtivě přijímá za svůj bohémský způsob života a r.1898 vydává svou první básnickou sbírku s názvem Pohádky krve. Buřiči - nespokojenost s vládnoucím společenským řádem, nespokojenost, která ústila v houževnatý vzdor nebo brala na sebe podobu bohémství, se stala zdrojem jejich společného buřičství, které - třeba v různé míře a v různém smyslu - se stalo společným jmenovatelem jejich život. názorů a postojů i jejichumělecké tvorby. Pohádky krve Tomanova první básnická sbírka, ke které později sám autor v návalu vlny autokritiky zaujal odmítavé stanovisko, takže ji nedovolil otisknout jako rovnocennou s jeho sbírkami následujícími, byla ovlivněna poetikou Richarda Dehmla a skupiny básníků, ve které se Toman pohyboval. Sbírka nese znaky dekadence. Umdlené nálady, trýznivé bolesti - Toman neváhal použít i některých ideových konstrukcí, obrazných představ a výrazových forem dekadentně symbolistnímu hnutí společných. Cit.: "Byl večer teskný. Mdlá vůně vadnoucích květů …" Richard Dehmel -něm. básník, jehož tvorba osciluje mezi hlubokou duchovností a vášnivou pudovostí. Obecně je považován za tvůrce erotických básní -v Pohádkách krve je mu věnová na báseň Trpící I. Co do myšlenkové stránky, projevuje se vliv filosofie Friedrich Nietzscheho, vtělené pak ponejvíce do jeho knihy Antikrist. Postava Krista je deklasována do podoby "žebráka duší", patrná je i nenávist k ženě jakožto k hubitelce veškeré životní energie v člověku -muži. Ale už i v Pohádkách krve vysvítá, že Tomanovi není tento postoj vlastní. Spíš jej chápeme jako masku mladého bohéma, který se tak ukrývá před svým zmateným pohledem na sexualitu, aby již o pár let později nalezl životadárnou sílu milostného vztahu a vzrušeně zvolal "ó živote-ženo." On na straně jedné zaujímá klasickou dobovou pózu dekadentního básníka- podivného pavouka, na straně druhé neváhá ironizovat či alespoň kulantně vystoupit proti. Již zde se projevuje Toman jako básník rozporu, kontrastu, jak na poli básnických obrazů (hlubina ticha x výkřik krve, radost x bol), tak v rovině, řekněme, nadtextové. Vše pak kupředu žene životadárný proud energie, "výkřik krve", tedy něco přírodního, pudového, jakási živelná síla přírody v člověku. Za Tomanův protějšek na poli filozofie bychom mohli hrdě a směle určit monumentálního Herakleitha Efezského. V textech se často vyskytuje motiv smrti, kterou končí všechna spíše jen naznačená dramata mezi mužem a ženou, smrt zde symbolizuje konec lidského utrpení. Autor nahrazuje rozlehlé symbolistické metafory stručnými emblémy např. rostlinnými - divoký mák staví proti nevinnosti bledé pomněnky. Jeho okouzlení antickou lyrikou přináší ostře rytmovaný, krátký verš, často bez rýmů, s pevnými strofami. Pevně vyznačené formy, pod nimiž vřou, a jež prorážejí spontánně žité zkušenosti srdce a smyslů. F.X.Šalda v recenzi Pohádek krve napsal: "v knize je několik čísel, která ukazují na opravdový básnický talent," a slibuje si, že Toman "napíše nám jednou lyrické, podvědomím opilé, teskně temné verše." V období mezi Pohádkami Krve a novou sbírkou Torzo života (1902) se pevně vyhranila Tomanova básnická individualita. Ve svém osobním životě však zůstává básník nezakotveným, po roztržce s rodinou, hmotně odkázaný na různá příležitostná zaměstnání, která často střídal, na pomoc přátel a náhodných mecenášů. V jeho bohémských letech jsou pro Tomana určující intenzivně prožívané, dramatické, avšak krátkodobé a rychle ztroskotávající erot. vztahy. Od r. 1898 se datuje jeho spolupráce s Novým kultem, básník dochází do Neumannovy proslulé olšanské vily a přiklání se, stejně jako jeho druhové Šrámek a Gellner, k myšlenkám anarchismu. Z programového prohlášení Buřičské generace v Novém kultu cituji slova S.K.Neumanna: "A žijte, žijte! A když pocítíte potom potřebu psáti básně, pište je, ale dříve třeba je cítit a věděti, co je život." Dosud byly rozděleny a znepřáteleny umění a život, nyní dochází k jejich syntéze. Je třeba ze života udělat umění a z umění život. Anarchistické hnutí kolem S.K.Neumanna je charakteristické výskytem samorostlých individualit, které se nebojí zbourat některá společenská tabu, řeší např. otázky volné lásky nebo sebevraždy. Jeho význam pro Tomana není třeba přeceňovat, neboť sklony k volnomyšlenkářství měl básník v sobě dlouhodobě latentně uložen, touha po absolutní svobodě a nezávislosti jedince tak byla podepřena silnou ideologií. Svébytnost postavy Karla Tomana v lit. kruzích vyplývá i z toho, že básník bez zábran přispíval i do obnoveného časopisu Lumír ( teď pod Hladíkovou redakcí a s účastí F.X.Šaldy) přes jeho vyhrocený konflikt s Moderní revuí a Novým kultem. Torzo života Do své druhé básnické sbírky nazvané Torzo života vkomponoval Toman dvě básně známé již z Pohádek krve. Jde o Pohádku máje a Píseň. Hned pilotní text s názvem V tvou korunu, živote se odrážejí základní inspirační zdroje tomanovské poezie, tak jak je v obrysech známe už z dřívějška - žena, život, bolest. Autor se stává více sugestivním, žena tady již není chápána jako cizí element, více nedostupný než nenáviděný. Cit.:" Tvou slávu ať zpívají, ó živote - ženo." V Torzu života najdeme dvě básně nesoucí ve svém názvu slovo drama. Právě tímto substantivem by se dala charakterizovat dynamika mezilidských vztahů viděná očima básníka. Láska jako boj. Jen tehdy je životadárná, tehdy pokud dokáže bilancovat na hranici života a smrti, pokud vydrží to vibrující pnutí tutlaného neklidu. Onen tomanovský základní princip, tvořící pramen veškerého žití, je ve své podstatě dialektický. Korál, kapka krve, krystal pak dokreslují soustředění významové a prožitkové intenzity do jediného bodu. Vyvolává tak celkový pocit zhuštěnosti, úsporného básnického stylu, kdy si jednotlivá slova jakoby zachovávají vlastní samostatnost, plynule na sebe nenavazují. V textu hraje důležitou úlohu melodika - rytmus, pravidelná sloka, opakování slov, refrény. Od r.1899 trvá přátelství mezi K.Tomanem a Emanuelem Haunerem, okultistou a ředitelem Sborníku pro filozofii, mystiku a okultismus. Na základě jejich korespondence se dozvídáme o básníkově pouti Evropou. Léta 1903 - 1904 jsoou ve znamení vídeňského pobytu. Toman se toulá městem, skládá verše. Jeho způsob básnické tvorby - v chůzi - zmínil J.Seifert ve svém nekrologu otištěném v Práci 23.ě.1946: "Když Karel Toman pracoval, nikdy nesedával u stolku a nepsal své verše na papír. Neznal ten způsob práce, kdy autor znovu a znovu počíná, zahazuje napsané, škrtá a píše znovu. Vymýšlel své básně chodě, nosil je v hlavě tak dlouho, až báseň byla hotova bez kazu. Pak sedl a naráz ji napsal. A nic již na textu neměnil. R. 1904 pobývá v Berlíně. Je bez peněz, živí se lekcemi francouzštiny. Berlín opouští, navštěvuje anarchistické sdružení v Holandsku a přeplouvá přes kanál do Anglie. V Londýně nějaký čas stráví v bytě Němce Felixe Quintany, později pobývá v anarch. Kolonii Whiteway, která má charakter komuny, opírá se o učení L.N.Tolstého.( Po příjezdu do Prahy Toman publikuje své zážitky ze života komuny, kritizuje tamnější poměry, ukazuje na ztrátu mravní odpovědnosti k jednotlivci.) Opouští Whiteway a vrací se "na dlažbuů Londýna, odkud prchá za fin. přispění E.Haunera do Paříže. Zde pokračuje ve svém sebevzdělávání započatém již v Londýně. Krátce se sbližuje s čes. učitelkou Hedvikou Chyskou. V srpnu 1905 se pěší poutí vrací společně s Ant. Krůtou, propuštěným legionářem, do Prahy. Melancholická pouť Obsahuje celkem osmnáct básní včetně jedné úvodní, která zůstala ponechána bez názvu. Polovina básní spadá ještě do tvůrčího období sbírky Torzo života, texty následující za b.Emě jsou pak již inspirovány Tomanovým pobytem v zahraničí. Zaznívají tóny smutku a touhy po domově (b.Píseň, b.Tesknice - vznik r.1905 v kolonii Whiteway), pokračuje intimní ladění (b.Ztlumeně, b.Za Kajou - psána jako vzpomínka na tragicky zesnulou Jindru Kopeckou), nechybí ozvěny anarchismu (b.Cassius - lyr.subjekt přejímá podobu psa-psance, b.Vzpomínka z mostu). Poslední text cyklu s názvem Shledání tvoří tematickou odpověď na Píseň stojící hned na začátku sbírky. Zatímco v Písni básník jen vytyčuje problém přízemní morálky, ve Shledání již lyrický subjekt burcuje k protestu, báseň je koncipována jako oslovení ženy - svobodné matky, která je nabádána k rezignaci na spol. předsudky, k přitakání lepšímu životu, který je tvrzen nebojácným gestem odmítnutí. UKÁZKA: Zmizela navždy. A v mé paměti vášnivě, na mžik, znějí její struny. Zpívá tam bolest, vzdor a prokletí: Náš rudý prapor vlaje nade trůny. | ||