William Shakespeare | ||
| autor: Jakub Klímek | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 4x |
| William Shakespeare se narodil roku 1564 a zemřel 23.4.1616 ve Stradfordu na Avoně. Ve svých třiadvaceti letech Shakespeare odcházím do Londýna a připojil se tam k Chamberlainově herecké skupině jako herec, autor a spolumajitel. Situace těchto kočovných herců se za pár let zlepšila. Šlechta přebírala patronáty nad hereckými družinami a nadšení pro divadlo se šířilo ve všech společenských vrstvách. První veřejné divadlo v Londýně bylo roku 1576 a roku 1599 získal Shakespeare a jeho divadelní skupina své divadlo The Globe. Jako většina uváděných her té doby podléhaly i Shakespearovy hry tvrdé cenzuře, což vedlo k tomu, že se Shakespeare jen velmi zřídka vyjadřoval k aktuální politické situace. Nicméně se všechny jeho hry pojí s politickou, sociální a duchovní situací Anglie na rozhraní 16. a 17. století. Mladý Shakespeare přišel do Londýna v době, kdy byla moc královny Alžběty na svém vrcholu. Popravou skotské královny Marie Stuartovny (8.2.1587) se otupila katolická opozice a vítězství nad španělskou armádou došlo k tomu, že se Anglie stala vedoucí velmocí světa. Svůj optimismus hospodářského a politického rozmachu Shakespeare projevil ve svých komediích a v romantických veselohrách jako Veselé paničky Windsorské, Mnoho povyků pro nic atd. V Shakespearových historických hrách jde obvykle o otázku legitimní moci. Jakkoliv se zdálo, že vláda Tudorovců zabezpečovala vnitřní mír, Shakespeare poukazoval na to, že moc vyvolává touhu po moci ještě větší, což by vedlo k otevřenému teroru. K historickým hrám patří především Richard III., Jindřich VI. a Jindřich V. Na přelomu století se Shakespearův životní názor velmi změnil a stává se silně pesimistický. Nepokoje, vzpoury, a hospodářská krize v posledních letech Alžběty rapidně narostly za vlády krále Jakuba I., kdy poklesla autorita církve a státu. V Shakespearových komediích a historických hrách je sice sociální pořádek ohrožen, ale je možné jej obnovit. Ve velkých tragédiích ( Romeo a Julie, Hamlet a Othello) však již Shakespeare konfrontoval své postavy se světem obráceným naruby, v němž přestaly platit tradiční hodnoty a normy. Zobrazil ztrátu důvěry v mezilidských vztazích, odcizení, váhání mezi bytím a zdáním. Z nastupujícího individualismu, odrážejícího se ve vlastnostech a jednání dramatických postav, vyplývají tragické konflikty. Postavy vystupují jako myslící, cítící a trpící jednotlivci: pro svoje jednání však nemají žádné vzory a jsou izolováni. Váhání mezi nerozhodností ( Hamlet ) a omyly ( Král Lear ), individuální seberealizace, láska a štěstí na sebe ustavičně narážejí na překážky, které jim staví do cesty buď jiné postavy, nebo společenské poměry ( Romeo a Julie ). Poslední období Shakespearovy tvorby charakterizují rezignace a pojetí života jako přibližování se smrti. Řešení konfliktů je buď jen zdánlivé východisko nebo je záležitostí náhody ( Zimní pohádka ). Shakespeare je autorem 36 divadelních her. Tento počet těchto vysoce kvalitních děl však častokrát vedly k dohadům zda je jejich autorem opravdu Shakespeare, nebo jiný člen jeho hereckého spolku. Jestli to pravda je či není, to ponechám na jiných. Romeo a Julie Ó Romeo, proč jsi Romeo své jméno zapři, a i já přestanu být Kapuletová! Romeo a Julie je jednou z prvních Shakespearových tragédií. Je příběhem velké nešťastné lásky, který se odehrává v italské Veroně. nešťastná proto, že se do sebe zamilují muž a žena z dvou rodů, které se již delší dobu jdou po krku. Příběh začíná na maškarním bále, kde se Romeo Montek zamiluje do Julie Kapuletové. Po krátké známosti si milenci slíbí manželství. Manželství. Hm. Jenže jak je známo, manželství se neobejde beze sňatku, který by určitě oba rody odmítly. Řešení bych označil jako ryze italské; ke sňatku dochází potají. Rodiče se však o tomto činu dovídají a milenci jsou od sebe odloučeni a mezi Monteky a Kapulety se schyluje k dalšímu sporu. Konec tohoto příběhu je velmi smutný, zejména proto, že ke všemu dochází omylem. Romeo je pryč z Verony na krátký čas a Julie zatím ve Veroně spekuluje o tom, že by mohla zahrát mrtvou a pohřbili ji. Za nějaký čas by ji Romeo vykopal a mohli by mimo Veronu žít spolu. Zpočátku se plán daří, Julie je pohřbena a Kapuletovi roní slzy nad jejím hrobem. V této době přijíždí do Verony Romeo a nikdo ho neinformuje o Juliině spiknutí. Proto, když se dovídá o její smrti, volí raději sebevraždu. To se dovídá i Julie, když je vykopána a ta volí stejnou alternativu jako její milenec. Oba rody pak uzavírají smír nad jejich hroby. Hamlet Hamletův otec, Král dánský, zemřel za podivných okolností. Vše nasvědčuje tomu, že ho zavraždil je bratr Claudius, který se pak oženil s ovdovělou královnou. Jedné noci se Hamletovi zjeví otcův duch a potvrzuje jeho dohady. Hamlet se rozhodne pomstít otcovu smrt. Aby nebyl podezřelý, předstírá šílenství. Prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, je naplněn ideály humanismu, současně však trpí pesimismem. Podlost světa jej deprimuje natolik, že myslí na sebevraždu. Aby nabyl jistoty o Claudiově zločinu, inscenuje s potulnými herci divadelní představení, jehož děj zobrazuje otcovu vraždu. Král Claudius je zděšen, tuší, že Hamlet šílenství jen předstírá, a proto ho posílá do Anglie se zprávou pro anglického krále, aby Hamleta zabil. Hamlet zprávu objeví a přepíše tak, že jsou zabiti jeho průvodci. Hamlet se vrací z Anglie a omylem zabíjí Polonia, otce Hamletovy milé, Ofélie. Ofélie se zblázní a utopí se. Její bratr Laertes vyzve Hamleta na souboj. Toho využije král a potře Laertův meč jedem. Hamlet je v souboji zasažen. Zjistí zradu, mečem probodne Laerta i krále. Zároveň umírá i královna, když se napije z číše s otráveným vínem připraveným králem pro Hamleta. Hamlet Hrdina Shakespearovy tragédie je muž úvah a odkladů, hned zas muž náhlých rozhodnutí i skutků, hned na pokraji šílenství, hned schopný bystrých postřehů a úsudků. Povaha kolísající mezi výbuchy vášně a váhavým uvažováním, mezi šlechetností a krutostí, mezi oddaností k přátelům a věrolomností k té, která ho po léta zahrnovala největší přízní. (Hrabě Essex) Shakespeare však do Hamleta vložil vnitřní zkušenosti, když sám stál na rozcestí a uvažoval "co člověk jest, když hlavní dobro a kupné jeho času jest krmení a spaní …", když se mu drobily jistoty a za nimi se černala propast zániku a nebytí. V Hamletových úvahách o smrti - snu je tolik naléhavosti a opravdovosti, že jich nemůžeme pokládat za pouhou báseň bez osobního podkladu, zvláště uvážíme-li, že stejně naléhavé jsou také jeho projevy a že se svou subjektivností značně liší od severské pověsti i od jejího podání u Belleforestra. Hamlet je nejpropracovanější a duševně nejprohloubenější postave, kterou Shakespeare převzal. Žádného jiného nenaplnil tolika rozpory mezi srdcem, rozumem a prostředím jako právě tohoto váhavce, jenž tak často přemýšlí, jak a kdy by vykonal pomstu, k níž ho zavázal otcův duch, ale pak jedná z okamžitého vnuknutí. Nejistoty, které ho trápily, odpor k lidem, kteří se provinili na jeho otci, opovržení špehy a vyzvědači, vydávajícími se za jeho přátele, ba i ten děs "před něčím po smrti", před krajem neznámým, "od jehož břehů žádný poutník se již nevrací" - vše, co mu brala radost z bílého dne a svádělo ho k myšlenkám temným nebo co jej naplňovalo bolestným hněvem - to vše rozrušovalo básníka dříve než jeho hrdinu. Zdá se, že choroba, která podlamovala vůli dánského prince, jako "puchýř" se usadila jeho matce "na čele lásky nevinné", otrávila Ofélii "jedem hlubokého žalu" a jako zimnice s horečkou řádila v krvi Claudia, působila na Shakespeara, když tvořil nebo přetvořoval Hamleta. Jako by byl zasažen nákazou, která mu nadlouho zatemnila obzor, odňala jasný humor, podráždila citlivost, zbystřila smysl pro všechno zlo a změnila tvůrce Falstaffa, největší anglické komické postavy, zakrátko a nadlouho v tragika nebývalých rozměrů a drtivé síly. Macbeth Ke skotskému králi Duncanovi dojde zpráva o vítězství Macbetha a Banqua nad Dány. Nedlouho potom, když oba cestují ke králi potkají v lese podivné ženy. První pravila : "Buď zdráv Macbathe, thane na Giammisu." Druhé pak přidala : "Zdráv buď Macbathe, pane na Cawdoru." Třetí řekla : "Buď zdráv Macbathe, který pak budeš králem skotským." Banquo se také zeptal na svůj osud. Ženy mu odpověděli, že on sám sice nebude králem, ale z něho se zrodí ti, kteří budou spravovat skotské království. Brzy na to se jejich proroctví začala vyplňovat. Thane z Cowdoru byl odsouzen za zradu a jeho pozemky připadli Macbethovi. Duncane ještě jmenoval Malcolma, svého syna, princem z Cumberlandu a tím i dědicem trůnu. Povzbuzen ženou zavraždí Macbeth krále v Enroersu. Společníky se dá prohlásit králem a jde ke korunovaci. Malcolm a Danalbine, synové zavražděného krále, utečou ze Skotska. Ale slova sudiček k Banquovi leží Macbethovi na srdci. Dosud nemá žádného potomka. Pozval proto Banquia se synem na večeři a najatými vrahy ho dal zavraždit. Synovi se podařilo utéct do Walesu. Věštby sudiček, že nebude Macbeth utracen mužem zrozeným z ženy a přemožen, dokud se Birmanský les nepřiblíží k hradu, hnaly Macbetha k hanebnostem. Macduff uteče do Anglie, aby podpořil Malcolma ve snaze domoci se otcovské koruny. Macbeth dá zavraždit Macduffovi děti a jeho ženu. Malcolm vyráží do Skotska proti Macbethovi. Ten ustoupí až do hradu v Birmanském lese. Malcolm nařídí, aby si každý voják uřízl větev za kterou s schoval. Tím chtěl zakrýt počet bojovníků. Macbeth spatřil Birmanský les a okamžitě vzpomene na věštbu. Šílící královna skočí z hradeb. Macbeth sebejistě bojuje s Macduffem, protože nemůže být zabit mužem zrozeným z ženy. Macduff avšak přece Macbetha zabije, protože právě on nebyl zrozen z ženy, ale vybrán z lůna své mrtvé matky. Uťatou Macbethovu hlavu nabodne a donese Malcomovi. Sen noci svatojánské Sen noci svatojánské je po Romeovi a Julii druhou nejhranější hrou Williama Shakespeara na českých jevištích. Není divu: má v sobě fantastické ovzduší pohádky s kroužením víl a elfů, jimž vládnou Oberon a Titánie, v němž řádí skřítek Puk a kde se dějí zázračné věci. Po potření očí šťávou z květiny člověk posedle miluje první bytost, již potká. Tomuto kouzlu podlehnou čtyři milenci v hustém a divokém lese - a chvíli to trvá, než se všechno zase dá do pořádku. Zatím projdou řadou situací humorných i vážných. Zvláštní půvab má skupina athénských řemeslníků, ochotníků se všemi ochotnickými chybami a vadami, kteří v lese chystají své představení o velké lásce Pyrama a Thisbe. Tím je řečeno vše: Sen noci svatojánské je o lásce ve všech podobách - a to je snad největší důvod jeho oblíbenosti. Cymbelín Cymbelín je řazen k těm hrám Williama Shakespeara, které dnes bývají nazývány dramatickými romancemi. Britský král Cymbelín má dceru Innogenu, kterou slíbil provdat za syna své druhé manželky - nevlastní matky Innogeny. Ale Innogena si vezme římského občana Posthuma Leonata. Král se rozzuří, zavře Innogenu do vězení a Posthumus musí odejít do vyhnanství. | ||