Platón | ||
| autor: neuveden | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 4x |
| Nauka o idejích Platónova filosofie se dnes označuje za idealismus, nebo přesněji objektivní idealismus. Ústředním pojmem Platónovy filosofie je pojem IDEA. Pochází z řeckého EIDOLON, což je forma, tvar, vid, druh. Také slovo IDEA se někdy překládá jako FORMA . Platón vyslovil myšlenku, že konkrétní věci ve světě poznáváme skrze nám už známé pojmy, ideje. Tyto pojmy mají charakter obecných forem, tvarů a vystihují vlastnosti celých tříd objektů, které pod ně spadají. Tyto ideje nejsou podle Platóna součástí viditelného fyzického světa kolem nás, ale jsou ve své vlastní říši, ve "světě idejí". Říše idejí je statická, bezčasová, neměnná. Platón popisuje tuto říši idejí v několika mýtických obrazech. Pochopení však trochu komplikuje to, že jeho pojetí idejí se postupem času měnilo. Pod Platónskou říší idejí většinou myslíme tu koncepci, kterou rozpracoval ve svém zralém věku. Podle ní je svět idejí zároveň říší, kde přebývala naše duše, než se dostala na tento svět, tedy než jsme se narodili. Při procesu poznávání se rozpomínáme na onen svět idejí a tyto ideje nám umožňují svět chápat. Říše idejí existuje neméně reálně, dokonce více reálně než fysický svět kolem nás. Pronikáme do ní prostřednictvím naší duše, tvoří tzv. inteligibilní svět, který vidíme naším "vnitřním zrakem". Erós jako podnět k filosofování K poznání idejí se může povznést ten, kdo má "filosofický pud", tento pud Platón nazývá ERÓS. Toto slovo ovšem Platón nevymyslel, v řečtině už Erós existoval jako mýtická postava. Erós byl bůh lásky a všeho, co s tím souvisí. Platónovo pojetí Eróta je ale zduchovnělejší. Erós ztělesňuje snahu přejít od tělesného k duchovnímu. Je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti i touha probudit tento pud v druhých. Jedině ten je "erotikem" v Platónově smyslu, kdo překonává smyslovost a obrací se k ideám a z nich zase přímo k ideji krásy. Tím přechází erotika do estetiky. Potěšení z krásného těla je jen nejnižším stupněm Erótu. Vyšší stupně jsou pak vzbuzovány vším, co souvisí s krásou (hudba, ale i geometrie). Platonická láska Toto často užívané sousloví dnes označuje netělesnou, duševní lásku. Jedná se ale spíše o omyl, o nepřesný výklad původní Platónovy koncepce. Ta byla založena na výroku: ŠPATNÝ JE NÍZKÝ, PŘÍZEMNÍ MILOVNÍK, KTERÝ VÍCE NEŽ DUŠI MILUJE TĚLO. Nemluví se tedy o vyloučení tělesnosti a co víc: toto místo se nevztahuje na lásku mezi mužem a ženou, ale jedná se tu o náklonnost ke stejnému pohlaví. Estetika a umění Platón se mnoho zabýval i otázkami estetickými (Ústava, Zákony). Umění ale pokládal jen za napodobování fyzické skutečnosti, která ale sama je pouze nápodobou světa idejí. Umění je tedy jen "nápodoba nápodoby". Přes tyto názory na podstatu umění jeho roli nepodceňoval. Uvědomoval si psychologickou sílu, zejména hudby a zpěvu, pro výchovu mládeže a občanů, vyjadřoval ale i názor, že by se měla některá nevhodná umělecká díla zakazovat. Dialektika jako metoda filosofování Erós je podnětem k filosofování, nazírání krásy je přípravou, vlastním prostředkem k poznání idejí je ale pojmové, dialektické myšlení. Platón po celý svůj život rozpracovává celou nauku o přesném určování a poznávání pojmů a vztahů mezi nimi. Tuto svou nauku nazývá dialektikou, neboť vychází z dialogů, rozhovorů. Zatímco rétorika jen přemlouvá, dialektika je uměním proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné. Dialektické myšlení má dva směry: jednak stoupá od jednotlivého k obecnému, jednak i sestupuje od všeobecného k jednotlivému, zvláštnímu. Při tvoření pojmu bychom se ale měli vyvarovat, abychom jenom nemanipulovali se slovy a z pouhých slov (bez za nimi skrytého pojmu) chtěli získat poučení. Platónova koncepce poznání Platón věří v určitou možnost poznání objektivního světa. Své koncepce lidského poznání (gnoseologii) vyjadřuje na několika místech formou příměrů a mýtů. Nejznámějším je snad jeho podobenství o jeskyni. Ačkoli tato alegorie zabírá jen něco přes čtyři strany textu, svým myšlenkovým bohatstvím ovlivnila výrazně pozdější myslitele, a tak zasáhla do evropského myšlení. Text je pojat jako Sókratovo vyprávění Glaukónovi. Vypravěč nás přivádí do jakéhosi podivného obydlí podobného jeskyni. S vnějším světem jej spojuje pouze dlouhý úzký vchod. V tomto obydlí žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na šíjích, takže zůstávají na místě a pouta jim brání otáčet hlavy. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými je příčná cesta a podél ní vystavěna zídka. Za zídkou chodí lidé a nosí všelijaké předměty, tyto předměty zpodobňují různá zvířata i lidi. Někteří z nosičů mluví, druzí mlčí. Vězni pozorují jen stíny těchto předmětů, které se promítají na protější stěnu obydlí. Vzhledem k tomu, že jim chybí jakákoli jiná zkušenost se světem, mají tyto stíny za skutečné věci, "pravá jsoucna" a svět stínů za svět skutečný. Slova z úst nosičů si pak také spojují se stíny a mají zato, že od těchto stínů pochází. Přestavme si dále (říká Sókratés Glaukónovi), že jeden z vězňů je osvobozen z pout. Uvidí zdroj světla - oheň. Bude oslepen a pro mžitky v očích se nebude schopen dívat na předměty, jichž stíny tenkrát viděl. Co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že předtím viděl jen přeludy, nyní ale, jsa obrácen k předmětům skutečným, vidí správněji? Jistě by byl v nesnázích a domníval by se, že věci, jež tehdy viděl, byly pravdivější, než ty, které jsou mu teď ukazovány. A kdyby jej někdo násilím vyvlekl na sluneční světlo, přemírou záře by zprvu neuviděl vůbec nic. Ale až by si na prudké světlo zvykl, uviděl by celý skutečný svět a plně by pochopil, co je skutečnost a co jsou jen stíny. Kdyby se do temného obydlí opět vrátil a usedl na své původní místo, oči by se mu naplnily tmou a nebyl by opět schopen nic vidět. Ostatním by byl k smíchu a říkali by o něm, že přišel ze své cesty vzhůru se zkaženým zrakem a že nestojí za pokus chodit tam nahoru. Nic pro ně běžné on už nepoznává a vykládá jim nějaké nesmysly, že jejich svět není skutečný. A kdyby se snad někdo pokoušel je vyprošťovat z pout a vést nahoru, možná by ho i zabili. Alegorie je obrazem procesu poznání. Osvobozeným je tu patrně filozof, který pochopil, že viditelný svět je jen stínem světa vyššího - světa idejí. Stává se "vlastníkem správného pochopení", "majitelem pravdy". A je mu zároveň jasné, že tuto jeho pravdu ostatní, vězňové jeskyně, dobrovolně nepřijmou. Onomu "zvěstovateli" pravdy naopak někdy hrozí i nebezpečí smrti. | ||