John Locke | ||
| autor: Věra Štoblová | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 15x |
| John Locke se narodil 29. srpna 1634 ve Wringtonu v jihozápadní Anglii. Jeho otec měl venkovský statek, byl advokátem a zastával úřady v místní správě. Jeho matka pocházela z jirchářské rodiny ve Wringtonu. Zemřela ještě v Johnově dětství. Otec, horlivý protestant a přísný člověk, vychovával své syny v ovzduší přísnosti a disciplíny, ale když synové dorostli, byl k nim důvěrný a přátelský. V roce 1652 Locke opustil Westminsterskou školu a stal se studentem na univerzitě v Oxfordu. Po získání hodnosti magistra svobodných umění začal na této univerzitě vyučovat a to řečtině, rétorice a filosofii. Výsledkem jeho studií byla Esej o zákoně přírody. Přírodovědné zájmy jej dovedly ke studiu medicíny. Nejvýznamnějším obratem v jeho životě bylo setkání s Anthony Ashley Cooperem, prvním vévodou ze Shaftesbury a navázání společného trvalého přátelství. Přistěhoval se do Shaftesburyho domu v Londýně a působil zde jako lékař a vychovatel jeho syna. Hájil náboženskou toleranci anglických protestantských jinověrců proti netolerantní anglikánské většině. V roce 1667 píše Pojednání o toleranci. Diskuse s přáteli o schopnostech člověka a o hranicích lidského rozumu, ho vedli ke zpracování jednoho z hlavních jeho děl - Pojednání o lidském rozumu, na kterém pracoval 18 let. Po tříročním pobytu ve Francii se vrátil zpět. Nepobyl však dlouho. Královské nařízení zasáhlo nepříznivě proti univerzitám a tak našel Locke své nové útočiště v Holandsku. Díky korespondenci se svým krajanem Edvardem Clarkem vznikly později Úvahy o výchově. Návrat do rodné Anglie a publikace svých děl mu zajišťuje mezinárodní věhlas. Nová vláda mu nabízí místo v diplomatických službách, ale on ze zdravotních důvodů odmítá. Přijímá však místo apelačního rady s dobrým platem a se snadnými povinnostmi. Dopisuje si s I. Newtonem a oddává se klidné literární práci. Lockův Dopis o toleranci vyvolal nové diskuse, a tak v roce 1691 vydává Druhý dopis a o rok později Třetí dopis za toleranci. Se svými úředními záležitostmi se zabývá v Úvahách o důsledcích snížení úroků a stoupání hodnoty peněz. Teologické rozpory ho vedly k vydání anonymního spisu Rozumné základy křesťanství, jak je podáno v Písmu. Roku 1700 píše svou práci O vedení rozumu a upravuje Pojednání o lidském rozumu. Zemřel 28. října ve věku 72 let a byl pohřben v High Laver v hrabství Essex. Lockovy pedagogické názory Názory na výchovu John Locke podrobně rozpracoval především ve spise Úvahy o výchově, z kterých jsem zde také nejvíce čerpal, a společně s Dvěma pojednáními o vládě a Pojednáním o lidském rozumu tvoří základ jeho vědeckého díla. Toto dílo vzniklo na základě písemných dotazů přítele E. Clarka, jak by měl nejlépe vychovávat svého syna a proto jsou rozptýleny do řady dopisů posílaných do r. 1691. V hlavních principech je Lockova výchovná koncepce zakotvena ve spise Dvě pojednání o vládě. Definuje také vztah dětí a rodičů na základě přirozeného práva. Požaduje pěstování charakteru a mravní ušlechtilosti a opírá se o rozvíjení poznání a rozumu, který chápe jako součást přirozeného práva. Zdůrazněním úlohy rozumu, aktivity a motivace a rozborem toho, jak postupně vznikají a rozvíjejí se ideje dítěte, vytvořil Locke vývojově psychologický a pedagogicko-psychologický základ. Vytváří pro svou pedagogickou teorii novou senzualistickou koncepci podstaty lidské morálky jako základ přístupu k řešení mravní výchovy. Své konkrétní výchovné názory opíral také o poměrně rozsáhlou empirickou základnu, kterou si během života vytvářel vlastními výchovnými zkušenostmi. Cíl výchovy není spatřován ve výchově člověka vůbec, ale výrazně ve výchově představitele vedoucí vrstvy společnosti, která se vytvořila v Anglii během 17. stol., tedy ve výchově “gentlemana”, reprezentanta střední whigovské vrstvy tehdejší anglické buržoasie. Spis byl tedy zamýšlen jen pro příslušníky té vrstvy, ke které patřil i sám Locke, a výchova má v duchu potřeb, názorů, ale i předsudků této vrstvy připravit jejich syny k tomu, aby dovedli prozíravě a s rozhledem řídit své záležitosti. Hlavní důraz klade Locke na mravní výchovu, která má sloužit k upevňování hodnot, jako jsou osobní svoboda a uchování majetku. Pokládá za důležité, aby se mladý gentleman naučil i nějakému řemeslu. Zdůrazňuje, že je třeba rozvíjet výchovu už od nejútlejšího mládí a je nutno v ní pokračovat s ohledem na věkové zvláštnosti až do dospělosti. Ke škole se Locke staví výrazně odmítavě. Bojí se, že by ve škole utrpěl morální profil jeho chovance jednak vlivem morálky spolužáků, a jednak také malou účinností výchovného působení učitele, který má ve třídě na starosti velké množství žáků a používá tvrdých donucovacích prostředků. Hlavní Lockovou zásluhou v oblasti mravní výchovy je vytvoření jejího nového pojetí, v němž překonal starou, nábožensky pojatou mravnost založenou na vrozených náboženských idejích. Jeho pojetí představuje značný pokrok i proti Komenskému. I když Locke vidí hlavní motivy jednání člověka ve snaze dosáhnout blaha a vyhnout se strasti, nesmiřuje se s tím, aby mladí lidé ve svém chování nepodléhali impulsům. Ve svém výchovném systému věnuje značnou pozornost také sebevýchově a sebevzdělání, rozpracováním tělesné a pracovní výchovy. K silným působivým stránkám patří partie, kde Locke ukazuje, jak je výchova důležitou, vážnou a zodpovědnou záležitostí, kde v souvislosti s tím apeluje na rodiče, aby učinili vše pro zajištění dobré výchovy svým dětem. Úvahy o výchově V tomto nejznámějším Lockově díle seznamuje autor nejprve s pojmem výchova a jak on sám tento pojem chápe. Pak rozčleňuje výchovu do několika kategorií. Na počátku této části práce bych tedy napsal něco o těchto kategoriích, poté bych se zaměřil na mravní výchovu a její zásady. Locke tedy chápe výchovu jako nepatrný zásah, který však může značně změnit a ovlivnit osobnost člověka jako takového. Přímo píše, že výchovou se vytváří ony velké rozdíly mezi lidmi. Jen nepatrnou část z toho považuje za vrozené, geny dané. Tělesná výchova by se měla zaměřit na rozvinutí fyzicky zdatného ducha. V tomto směru je mnohokrát porušována přílišným hýčkáním a rozmazlováním ze stran rodičů a vychovatelů. Zejména jde-li o pobyt venku na čerstvém vzduchu. Právě tuto věc by měli rodiče podporovat. Přináší kromě regenerace také pohybový rozvoj dítěte. Pokud jde o stravu, měla by být prostá a jednoduchá a zakazuje jíst chlapcům maso. Na druhé straně podporuje konzumaci chleba v jakémkoli množství. Nedoporučuje ani stravování v určitém harmonogramu. V této kapitole se ještě vyjadřuje ke spánku, kdy by si dítě již od útlého věku mělo zvyknout na časné vstávání. Mravní výchova a její zásady je rozpracována v 21 kapitolách. Úkolem je rozvíjet ducha, který se bude podrobovat tomu, co odpovídá důstojnosti rozumného člověka, tedy co od něj společnost očekává. Hned zpočátku má být dítě podřizováno kázni a vedeno k potlačení své žádosti a vůle k věcem, které jsou pro ně nevhodné. Strach z přísnosti, neustálé výtky a zastrašování by měly vést k rodičovské autoritě a k zakotvení základních návyků. Avšak takové tresty jako bití většinou vedou k přirozenému odporu k věcem, které vychovatel v něm pěstuje. Dítě předstírá poslušnost, ale v sobě skrývá nepřátelskost, která může narušit jeho další vývoj správným směrem. Naopak odměnu bychom neměli používat jako motivaci při činnosti, kterou dítě dělá s odporem. Touto odměnou jsou myšleny různé pamlsky, hračky a jiné věci. Ocení raději i sebemenší slovní pochvalu a uznání. Mnohdy se děti přetěžují různými příkazy a zákazy, které obvykle rychle zapomenou. Proto bychom měli dítěti ukládat pravidla jen nezbytně nutná a včas je vštěpovat. Dále bychom měli vysledovat jejich povahu a nadání a podporovat rozvíjení v této činnosti. Pod dozorem rodiče může dítě dostat odpovídající svobodu a volnost. Podporuje také domácí výchovu, na úkor toho mladík přichází o společenský styk se světem. Mezi nejpotřebnější a prioritní vlastnost každého člověka uvádí ušlechtilost. Tu spojuje s vírou v Boha jako nezávislé nejvyšší bytosti. Další vlastností je dobré chování a vystupování mladého gentlemana. Nakonec upozorňuje na vlastnosti špatné, z jaké příčiny většinou pramení a jak by se mohly odstranit v samotném zárodku. Mezi ně patří především vrozená neotesanost, pohrdání, pomlouvačnost a svárlivost. Rozumová výchova a vyučování - neklade ji mezi nejdůležitější složky, ale také jí neodpírá její význam. Důležitější než samotný proces je najít vhodného pedagoga, který by zároveň rozvíjel chlapcovi mravy. Velkou dovedností takového učitele je jeho přirozená autorita a upoutání a udržení žákovi pozornosti. Kromě toho by měl žák dostat základní všeobecný přehled učiva. Znát dobře svůj, latinský a francouzský jazyk a sedmero svobodných umění (šerm, jízda na koni, tanec, hudba...). Pracovní výchova se zaměřuje na provozování nějakého řemesla. Osvojuje si tímto dovednost a zručnost. Doporučuje zahradnictví, zemědělství nebo práci se dřevem. Cestování vede k získání znalostí cizího jazyka, rozvinutí rozumu a moudrosti, podporuje komunikaci a jednání s cizinci a přínáší poznání nové kultury a povahy lidí. V závěru se vyjadřuje, že zde jen nastínil některé otázky a připománá, že jde o obecné názory a úvahy, kde nelze použít na všechny děti stejnou metodu. Proto je nutné nalézt pro své dítě tu nejlepší cestu a tyto úvahy brát jako dobrou radu. Závěr Dílo Johna Locka není jen dokumentem pedagogického myšlení v 17. století, nýbrž v celém svém díle a především ve spise Úvahy o výchově podal přes utilitaristické zaměření, třídní omezení a některé názory podmíněné dobou a historickým stavem poznání pozoruhodný výchovný systém, který sehrál významnou roli ve vývoji pokrokové výchovy a pedagogiky. Svým sepětím s tehdy pokrokovou a k moci se právě probojovanou anglickou buržoasií je tento systém významným pokusem o překonání přežitků feudálních výchovných tradic jak v cílech, tak v obsahu a prostředcích výchovy a vzdělávání. Zároveň přinesl řadu významných myšlenek, které se staly na dlouhou dobu východiskem pro pedagogickou teorii i výchovnou praxi. To vyplývá z toho, že Locke, ačkoli psal své Úvahy o výchově s myšlenkou na výchovu dětí šlechty, vyslovil mnohé myšlenky obecněji. Zejména potřebu humanizovat výchovu dítěte tím, že je vedeno k ušlechtilosti a rozumu, formuluje jako požadavek vztahující se na všechny lidi. | ||