Kleopatra VII. | ||
| autor: Ema Staąová | datum: 2.10.2005 | zobrazeno: 3x |
| Kleopatra VII. (69 př.n.l. - 30 př.n.l.) Kleopatra byla poslední egyptskou královnou, milenkou Caesarovou a Antoniovou. Vedle Hannibala byla jediným člověkem, kterého se kdy Řím bál. Byla proslulá svou ctižádostivostí a osobním kouzlem, které neváhala pro své cíle využít. Byla velmi vzdělaná a inteligentní, hluboce milovala svou vlast. Hovořila dvanácti jazyky a měla velký rétorický dar. Její hlas prý zněl jako "zvuk lyry s mnoha strunami". Uměla se vhodně líčit a odívat (povídá se, že se koupávala v mléce). Číslo "7." za jejím jménem naznačuje, že nebyla první nositelkou tohoto jména. Zdědila jej po sestře Alexandra Velikého, která se narodila o nějakých 300 let před ní. Avšak tato, ani žádná jiná jmenovkyně, nemá ve světových dějinách takový význam, jako Kleopatra VII. Proto se o ní běžně hovoří jen jako o "Kleopatře". Kleopatra byla z rodu Ptolemaiovců, který založil již zmíněný Alexandr Makedonský. Ten roku 322 př.n.l. osvobodil Egypt od dvacetileté perské nadvlády a založil centrum ptolemaiovské moci - Alexandrii. Tato dynastie je spojena s helénizací Egypta; vládla jenom z milosti Říma. Proto mezi nimi Kleopatra působí jako zjevení. Ačkoli byla vzdělaná řecky, měla hluboké pochopení pro egyptské náboženství a jako jediný panovník z tohoto rodu ovládala egyptský jazyk. Královnou se stala už v roce 51 př.n.l., kdy ji její otec Ptolemaios XII. Auletes jmenoval svou spoluvládkyní. Pár měsíců na to však zemřel a podle jeho závěti se novým panovníkem měla stát Kleopatra společně se svým desetiletým bratrem Ptolemaiem XIII. Protože byl její spoluvládce nezletilý, ustanovila se poručnická rada, složená ze tří Řeků, která převzala vládu. Rada se chtěla Kleopatry zbavit, neboť se chtěla stát poručnicí svého bratra a vládnout sama. Byla nucena utéct do Sýrie. Situace v Egyptě byla složitá. Zemi postihla neúroda, a přestože sama neměla z čeho brát, musela dodávat obilí Římu, kde vypukla válka mezi Juliem Caesarem a Pompeiem. Zatímco královi poručníci si v této rozepři chtěli uchovat neutralitu, Kleopatra se rozhodla angažovat. Poskytla symbolickou podporu Pompeiovi, vsadila ale na špatného koně. Roku 48 př.n.l. byl poražen v bitvě u Farsalu, doufal ale, že mu Egypt poskytne azyl. Ptolemaios XIII. ho nechal zavraždit, jeho hlavu poslal jako dar Juliovi Caesarovi. Chtěl se mu tímto činem zavděčit. Dosáhl však pravého opaku. Caesara se dotklo, že se Egypt vměšuje do římských záležitostí, a rozhodl se tam udělat pořádek. Jedna z prvních věcí, které po vylodění v Alexandrii udělal, bylo, že si nechal poslat pro Kleopatru. Dostáváme se k oblíbené historce o Kleopatře, Caesarovi a koberci. Říká se, že se Kleopatra nechala zabalit do koberce a v noci přinést k Caesarovi. To ovšem nemuselo mít pouze erotický podtext, možná se tak Kleopatra chtěla nepozorovaně vyhnout Ptolemaiovým mužům. Jisté je, že Caesar druhý den ráno prohlásil Kleopatru královnou Egypta, společně s jejím bratrem, ale bez poručnické rady. Nepočítal s tím, že se lid vzbouří. Byla napadena římská posádka na Caesarových lodích. Caesar nechal své lodě zapálit, díky čemuž se mu podařilo uprchnout, ale za své během této akce vzala Alexandrijská knihovna, která shořela. Během tohoto období zmatků se královnou prohlásila Kleopatřina mladší sestra Arsinoé, společně s Ptolemaiem XIII., který nikdy neoplýval láskou ke své starší sestře. Caesar se velmi rychle vzpamatoval a oba mladí lidé na to doplatili smrtí. V roce 47 př.n.l. se tedy Kleopatra opět stala královnou. Caesar jí opět určil spoluvládce, a to dalšího bratra Ptolemaia, tentokrát s pořadovým číslem XIV. Římský diktátor se ještě nějakou dobu zdržel v Egyptě a poté odcestoval do dalších bitev, aby mohl vyslovit své slavné "veni, vidi, vici". Následkem tohoto zdržení byl syn, kterého Kleopatra hrdě pojmenovala Ptolemaios Caesar. Do dějin tento chlapeček vešel pod posměšnou přezdívkou Caesarion (=Caezarek), kterou ho častoval alexandrijský lid. Když byl chlapci rok, navštívila Kleopatra Caesara v Římě. Odcestovala tam s bratrem i synem a zůstala až do Caesarovi smrti v roce 44 př.n.l. Byla mimochodem jedním z důvodů, proč byl Caesar zavražděn. Římský lid ji neměl rád, poslední kapkou byla zlatá socha Kleopatry, kterou nechal Caesar postavit vedle sochy Venuše v jednom chrámu. Byl zabit poté, co oznámil svůj záměr nadobro přesídlit do Alexandrie. Pro Kleopatru bylo velkým zklamáním, když se z milencovi závěti dověděla, koho určil svým zástupcem. Nebyl jím jejich syn, jak doufala, nýbrž nějaký Gaius Octavius, později zvaný Augustus, syn Caesarovi sestry, kterého posmrtně adoptoval. Nezbylo jí nic jiného, než se vrátit do Egypta. Zmatky v Římě využila k upevnění své moci v Egyptě. Vyřešila ekonomickou krizi země, vzniklou z důvodu neúrody. Chudině poskytla příděly obilí zdarma a kněží a hodnostáře si zase naklonila obnovením výsad a podporou chrámů. V neposlední řadě se také zbavila Ptolemaia XIV. a svým spoluvládcem jmenovala syna Caesariona, kterému byly tři roky. Rozhodla se Egyptu vrátit sílu a nezávislost. Koncem roku 42 dostihl Octavius společně s Marcem Antoniem Caesarovi vrahy, nechal je popravit a vrátil se zpět do Říma. Marcus Antonius měl za úkol udělat pořádek ve východních částech říše, což se mu podařilo poměrně snadno. Všichni panocníci si ho uctivě předcházeli a slibovali věrnost. Všichni, až na Kleopatru. Proto si ji Antonius nechal k sobě pozvat. O jejím velkolepém připlutí do města Tarsu, kde na ni čekal, si lidé vyprávěli ještě dlouho. Přijela na lodi s pozlacenou přídí a postříbřenými vesly, s purpurovými plachtami. Na palubě hráli muzikanti a sama Kleopatra stála pod pozlaceným baldachýnem přestrojená za Afrodítu vynořující se z vln. Marcus Antonius byl uchvácen. Traduje se, že se do této stále mladé a přitažlivé panovnice bezhlavě zamiloval a ona že jeho lásku opětovala. Marcus Antonius odjel s Kleopatrou do Alexandrie. Egyptský lid si jej okamžitě zamiloval, říkali mu "nenapodobitelný" a "dobrodinec". Ve srovnání s Antoniem byl Kleopatřin vztah k Caesarovi pouhou epizodou. Strávila po jeho bohu s přestávkami deset let. Přestože byl Antonius donucen k sňatku s Octavianovou sestrou Octavií, která se jej snažila od egyptské královny odpoutat, pojal Kleopatru za svou manželku a splodil s ní tři děti: dvojčata Alexandra a Kleopatru a syna Ptolemaia Filadelfa. Udělil jí titul "královna králů", a co bylo nejhorší, jménem římského lidu jí daroval rozsáhlá území v Malé Asii, na Krétě, Kypru a Palestině. Zraněná a znechucená Octavie se vrátila domů. Odpoveď Římanů na sebe nedala dlouho čekat. Válka byla vyhlášena nikoli Antoniovi, ale Kleopatře. Tím se Octavianus vyhnul úskalí občanské války a posílil motivaci své armády, která věřila, že jde bojovat se zahraničním nepřítelem. K rozhodující bitvě došlo roku 31 př.n.l. u mysu Aktia. Ačkoli byl Antonius v přesile, utržil naprostý debakl. Doplatil na nepochopitelnou strategickou chybu Kleopatřiného loďstva. Historik Plútarchos o této události hovoří takto: "Bitva byla ještě vyrovnaná a nerozhodná, když náhle šedesát lodí Kleopatřiných, které tvořily zálohu, vytáhlo plachty a dalo se na útěk. Panovnice se domnívala, že již mají vyhráno.Sotva spatřil Marcus Antonius plout její loď pryč, zapomněl na vše a vyrazil bezhlavě za ní." Svá vojska nechal napospas Octavianovi bez jediného rozkazu. Manželé se společně vrátili do Alexandrie, kde je zanedlouho Octavius dostihl. V Alexandrii zavládl zmatek, a když se Antonius snažil najít svou Kleopatru, řekli mu, že spáchala sebevraždu ve své nedávno postavené hrobce. Antonius se probodl mečem a zemřel zoufalé Kleopatře v náruči. Octavianus ji zajal a dal věznit v paláci. Ačkoli jí sliboval, že jí ani jejím dětem nebude ublíženo, Kleopatra mu nevěřila. Nechala si přinést košík s fíky, ve kterém se skrývala kobra, posvátný symbol moci egyptských panovníků. Kleopatra se nechala uštknout. Zemřela roku 30 př.n.l. Caesarion byl zabit, zbylé děti vychovány Octavií, což byla tatáž Octavie, manželka Marca Antonia, na řádné římské občany. Egypt byl prohlášen římskou kolonií a na mnoho let přestal jako takový existovat. ZDROJ: Christian Jacq - Egypt velkých faraonů; Vojtěch Zamarovský - Bohové a králové starého Egypta; Debora G. Felder - 100 nejvýznamnějších žen; Jan Souček - Dějiny pravěku a starověku | ||