Ivan Martin Jirous | ||
| autor: (neuveden) | datum: 03.08.2002 | zobrazeno: 15x |
| Ivan Martin Jirous zvaný Magor se narodil 23. září 1944 v Humpolci. Magor je zakladatelem a společně s Egonem Bondym nadále vůdčí osobností českého undergroundu, uměleckým kritikem, publici-stou, básníkem a prozaikem. Mimo jiné bývá označován za rváče, noto-rika a exhibicionistu. Sám o sobě říká: "Jsem ten, který vyvolává neklid. Anebo ten, který roznáší radost." Užívá také dalšího pseu-donymu Jan Kahan nebo šifry /kubl/. Autorem přízviska Magor je Eugen Brikcius. Magorovou první ženou byla Věra Jirousová, rozená Vařilová, jež byla básnířkou a uměleckou historičkou. Druhou manželkou mu byla ma-lířka Juliána Jirousová, rozená Stritzková. Po maturitě na SVVŠ v Humpolci pracoval rok jako topič a sta-vební dělník. Od roku 1963 studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho studium ale nebylo příliš inten-zivní, škola mu byla totiž naprosto lhostejná a na akademickou práci nikdy nepomýšlel. A poněvadž bylo v blízkosti fakulty mnoho hospod, do školy většinou nedorazil. Nebýt výhrůžek Magorovy první ženy Věry, že se s Magorem rozvede, pokud nenapíše diplomovou práci, Magor by vysokou školu zřejmě nikdy nedokončil. Svou diplomovou práci na téma Vizuální poezie. Jiří Kolář a Henri Michaux obhájil v roce 1968, vlivem politických událostí tohoto osudového roku se ale nestal bakalářem, nýbrž vyřazeným absolventem bez titulu. V té době se již naplno věnoval českému undergroundu, byl spoluorgani-zátorem a teoretikem Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Od třetího ročníku Filozofické fakulty byl Magor redaktorem časopisu Výtvarná práce a přispíval výtvarnými kritikami i do revue Výtvarné umění. Od roku 1967 navazuje spolupráci s hudební skupinou The Primitives Group, jež trvá až do roku 1969. V tomto roce se The Primitives Group rozpadá, Magor a kytarista Josef Janíček se přidává k mladé rockové kapele The Plastic People Of The Universe. Magor se stává uměleckým vedoucím Plastiků a v návaznosti na tuto činnost u Plastiků se postupně stává vůdčí osobností českého undergroundu. V letech 1973 - 1974 byl společně s třemi dalšími umělci odsou-zen na 10 měsíců za hospodské nedorozumění s vysloužilým přísluš-níkem StB. Byl organizátorem řady ilegálních koncertů skupiny Plastic People, a dvou "festivalů druhé kultury". První se konal v roce 1974 v Postupicích a druhý roku 1976 v Bojanovicích. Legen-dárním se stal koncert skupiny Plastic People v Českých Budějo-vicích, kde bylo zatčeno a odsouzeno na dvacet osob z řad umělců undergroundu. Tato událost vyvolala v československých intelektuál-ních kruzích velký rozruch v jehož čele stál Václav Havel. Vzbouřená vlna odporu jednak ovlivnila podstatné snížení rozsudků tzv. procesu s českým undergroundem a jednak měla přímý vliv na vznik Charty 77, kterou hned po návratu z vězení Magor spolu s celou řadou dalších členů undergroundu podepsal. Magor byl původně odsouzen na sedm let, ale díky velikému projevu solidarity českých intelektuálů si nakonec odseděl jen rok a půl (1976 - 1977). Po třiceti sedmi dnech na svo-bodě byl ale znovu odsouzen na osm měsíců pro výtržnictví na výstavě J. Laciny. Odvolací soud mu pak trest prodloužil na osmnáct měsíců (1978 - 1979). V roce 1981 byl na základě "znaleckého" posudku V. Rzounka za činnost v samizdatovém časopisu Vokno odsouzen na tři a půl roku odnětí svobody. Toto období strávil ve věznici v Litoměřicích, v Ostrově nad Ohří a ve Valdicích, kde vznikla Magorova nejvýznamnější sbírka Magorovy labutí písně. Tato sbírka byla z Valdické věznice propašována ještě před Magorovým propuštěním a v roce 1985 jí byla udělena Cena Toma Stopparda. Do vězení putoval opět za tři roky, v říjnu 1988 byl odsouzen na šestnáct měsíců a byl propuštěn 25. listopadu 1989, kdy mu byl zbytek trestu prezidentem republiky odpuštěn. Odsouzen byl tedy dohromady pětkrát, většinou podle paragrafu 202 - výtržnictví a ve vězení strávil celkem osm a půl roku. Magor měl opravdu obrovskou vůli, každý pobyt ve vězení jakoby ho burcoval ještě k vytrvalejší ilegální činnosti v undergroundu než předtím. Bojoval proti režimu společně se spoustou dalších umělců druhé kultury, jako byl např. Bondy, Havel, Knížák aj., čistě inte-lektuálními zbraněmi. Bylo mu k smíchu, jaký obrovský aparát StB je nasazen proti lidem, kteří nemají jiných zbraní než psacích strojů a elektrických kytar. Období boje proti režimu výlučně uměleckými prostředky je v českých dějinách naprosto unikátní. Magor tento způsob boje, který dokonce postrádá i násilné uvažování, považuje za nejlepší způsob jak přimět režim k naprosté zuřivosti. Dnes je Magorovi pětapadesát let, žije na Vysočině v Prostřed-ním Vydří a nadále se věnuje organizaci rockových koncertů a litera-tuře. Magor nedávno potlačil jeden z výrazných aspektů své osobno-sti, začal abstinovat. Rozměry jeho pití byly opravdu mýtické. Celý život intuitivně směřoval ke způsobu psaní poezie, jaký ctili čínští básníci. Ti totiž podle historiků pili spoustu rýžové kořalky a neustále se tak udržovali na hranici deliria. Magor sám o sobě tvrdí, že ty nejjemnější básně dokáže napsat jen po několikadenním pití, kdy už přestává rozlišovat sen a skutečnost. Dnes ale sedí do-ma a intenzivně píše. Dokonce se nechal slyšet, že v něm pomyšlení na alkohol vzbuzuje odpor. Na počátku své literární činnosti v polovině šedesátých let se věnoval uměleckým a hudebním studiím, které měli hlavně faktogra-fický význam. Vyznačovaly se hlavně jasným označováním problémů, pí-še zkrátka bez jakýchkoliv zábran to, co si o daných výstavách či umělcích myslí. Tyto práce publikoval především v časopisech Výtvar-ná práce, Výtvarné umění, Divadlo a Sešity pro mladou literaturu. Po zahájení normalizace, která znamenala Magorův vstup do ilegality, vydával své články mimo jiné hlavně v samizdatovém časopise Vokno, na němž se od roku 1979 redaktorsky podílí. Dále vydával v časopisech Revolver Revue, Infoch, Jazzstop, Dialogy, Obsah, Mašličkový časopis, Moravská čítanka, Váhy atd. Od druhé poloviny sedmdesátých let publikoval také v exilových časopisech. Jeho nejznámější historiografická práce Zpráva o třetím českém hudebním obrození vyšla v roce 1976 v pařížském časopise Svědectví pod názvem Zpráva z českého hudebního podzemí. V letech 1983, 1984 a 1987 vydal vídeňský časopis Paternoster na pokračování Magorovu práci Pravdivý příběh Plastic People, která pak v roce 1991 vyšla také ve Student-ských listech. Časopis Most vydal v roce 1990 básnickou sbírku z ro-ku 1987 Magorův Jeruzalém, Magorův soumrak vyšel v roce 1992 v časopise Paternoster a v roce 1993 v Revolver revue. Zpráva o tře-tím českém hudebním obrození a Pravdivý příběh Plastic People pak vydalo společně s celou řadou dalších recenzí a textů nakladatelství Torst v knize Magorův zápisník v roce 1997. Básnická tvorba Ivana Martina Jirouse měla svůj debut v roce 1975, kdy byla samizdatově vydána jeho první sbírka Magorův ranní zpěv. Toto básnické dílo pak v roce 1979 následovala sbírka poezie Magorova krabička a v roce 1980 Mládí nevykouřené, které vyšly rov-něž v samizdatu. Tato ranná básnická tvorba se vyznačuje především zjevnou inspirací Bondyho tzv. trapnou poezií. Magorovy básně nejsou ale zdaleka tak sebeodhalující jako Bondyho tvorba. Na dadaistickém pozadí, která vychází z Bondyho trapné poezie, se objevují prvky křesťanské pokory. V roce 1981 v samizdatu vychází Magorovo borágo a ve stejném roce Magorova mystická růže. V roce 1985 vychází Ochranný dohled a Magorovy labutí písně, které Jirous napsal během věznění v Litoměřicích, v Ostrově nad Ohří a ve Valdicích. Toto dílo bylo v Magorově tvorbě zlomové. Nutně se v ní odráží věznické prostředí, ve kterém vznikla. V básních této sbírky, které jsou vystavěné na tradičním rýmovém schématu, se prolínají úryvky z "vězeňského" deníku se vzpomínkami na rodinu a přátele, s modlitbami a žalmy, se sebeironickými glosami a epigramy. Z důvodů prolínání těchto témat tuto sbírku řadíme do tématické linie literatury undergroundu a li-teratury vězeňské, ale také do tradiční české katolické literární linie, kterou představují např. J.Deml, J.Zahradníček, B.Fučík. Na tuto sbírku navazuje již jmenovaná sbírka Ochranný dohled (1985) a dále mezi jinými i Magorovi ptáci (1987). Tyto další sbírky čerpají nadále z autorových vězeňských zkušeností. Žánrově novou a ojedinělou je v Magorově tvorbě sbírka básní a pohádek pro děti Magor dětem (1986). Magor uspořádal dvě básnické antologie, které vyšly rovněž v samizdatu. První byla v roce 1975 Egonu Bondymu k 45. narozeninám - Invalidní sourozenci a druhá ve stejném roce pod názvem Peťákovi. Magor většinu svých básní dedikuje lidem z okruhu lidí z under-groundu, z okruhu svých přátel. Objevuje se zde celá řada jmen. Fi-gurují mezi nimi samozřejmě Egon Bondy, Andrej Stankovič či Dana Němcová, dále také Petr Uhl, Filip Topol, Vlasta Třešňák aj. Své mi-lostné básně věnoval své první manželce Věře, ale především druhé manželce Juliáně. Ivan Martin Jirous se sám objevuje v řadě literárních děl Egona Bondyho. Bondy o něm píše např. ve sbírce Básně 1988 aneb čas spíše chmurný a jako literární postava zasahující do děje se objevuje např. v próze Afghánistán. V Magorově díle se ale naopak objevuje i postava Egona Bondyho. Příkladem tohoto vzájemného propojení je báseň Láska, která pochází ze sbírky Magorovo borágo. Tato báseň je dedikována E.Burdonovi. Láska Polož se doleva nebo vedle M. Koch to řekl lépe než já: Otoč mne na bok, má lásko, dokud jsem nahý. Má láska k Tobě nepřestává na Tvém životě. Možno-li, po smrti budu Tě milovat ještě líp. Až umřeš, budu už milovat jenom Tebe. To napsal můj guru E. Bondy. Co k tomu můžu dodat. Aspoň kdyby nic. Juliana mi před časem řekla Já si myslím, že už mne nemáš rád. Přestože tato báseň není přímo dedikována Magorově ženě, nýbrž E. Burdonovi, je z textu patrné, že se básník obrací právě k ní. Stejně jako většina Magorových básní je i báseň Láska napsána nepravidelným rýmem, neobjevuje se zde avšak pro Magorovo dílo běžná obecná čeština. Je napsána hovorovou češtinou. Najdeme zde dokonce přímou řeč a zajímavostí je, že se zde Magor zmiňuje o Egonu Bondymu. Hlavní součástí básně je citace z Bondyho textu, který byl adresován Bondyho ženě Julii. Magor shledává Bondyho výpověď jako dokonalé vyznání lásky ženě, a tak ji přímo používá aniž by ji dále rozvíjel nebo upravoval. Báseň výstižně demonstruje, jak byla Magorova a ostatně celá undergroundová poezie vázaná a spojená s jednotlivými osobnostmi českého undergroundu. Básníci tak postupně dospívají do pozice, kdy neoslovují široké masy, ale pouze zcela určité, velice úzké skupiny lidí, mnohdy dokonce pouze jednotlivce. Píší poezii pro sebe. Je to jev, který platí pro celou undergroun-dovou poezii. Jev, který se samovolně postupem času rozvíjel, až dospěl do tohoto stádia adresné básnické tvorby. Na sklonku roku 1998 byla Lidovými novinami pořádána již tradiční volba nejzajímavější knihy uplynulého roku. Za rok 1998 tento titul získala kniha Magorova summa. Tato Magorova nejnovější kniha je, stejně jako Magorův zápisník (nakladatelství Torst, 1997), chronologicky uspořádaným souborem takřka všech Magorových textů, vydaných jakoukoli formou v letech 1975-1997. Magorova summa obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž osm jich již bylo vydáno. Tři sbírky doposud existovaly pouze v samizdatu a dvě jsou nyní publikovány jako celek vůbec poprvé. Editorem této knihy, která vyšla roku 1998 v nakladatelství Torst, je Martin Machovec. Magor působí ve srovnání s Egonem Bondym sympatičtěji. Je to hlavně díky jeho neústupnosti a jeho jednoznačně pravicovým posto-jem. Je těžké posuzovat pohnutky Egona Bondyho při procesu s českým undergroundem, ale Magor ze svých postojů nikdy neslevil ani o píď, což Bondy svou výpovědí u jmenovaného soudního procesu s českým undergroundem učinil. | ||