Jörg Haider | ||
| autor: Luděk Tengler | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 2x |
| Jörg Haider se narodil 26. ledna 1950 v Bad Goisernu v Horních Rakousích jako syn ševce. Jeho otec, který v roce 1929 vstoupil do Hitlerjugend a o rok později do jednotek SA, zastával funkci župního správce u Německé pracovní fronty v Linci. Později bojoval jako poručík na ruské a francouzské frontě. Toto rodinné zázemí drobného nacistického funkcionáře jistě zanechalo na Haiderovi stopy. Mladý Jörg absolvoval přímočarou politickou kariéru. Zahájil ji už v roce 1965, kdy na sebe poprvé upozornil založením hnutí s názvem Kroužek svobodné mládeže, jehož mluvčím byl až do roku 1975. Maturoval v roce 1968 a od roku 1969 studoval práva na univerzitě ve Vídni. V roce 1973 promoval jako doktor práv a tři roky pracoval u soudu coby vědecký asistent. V roce 1997 si pak doplnil vzdělání v šestitýdenním kursu na Harvardské univerzitě – téma: rozpočtová politika a veřejné financování. V roce 1977 převzal post tajemníka ve straně Svobodných ve spolkové zemi Korutany. Poté působil jako poslanec ve spolkové Národní radě, ale skutečným startem do velké politiky bylo až jeho zvolení předsedou strany Svobodných pro zemi Korutany v roce 1983. Jenom rok nato už mohl zaznamenat příliv voličů – z 11,7 procenta dovedl svou stranu v zemských volbách až na 16 procent. Rostoucí konflikt mezi ním a tehdejším spolkovým předsedou strany Stegerem vyústil v dubnu roku 1986 v odmítnutí vzájemné spolupráce a odvolání Stegera. Novým spolkovým předsedou strany byl zvolen Jörg Haider – získal 57,7 procenta hlasů. To znamenalo konec tehdejší koalice se socialisty pod vedením Franze Vranitzkého. Následovaly předčasné parlamentní volby na konci roku 1986. Ty přinesly Haiderově straně necelých deset procent hlasů a 18 křesel v parlamentu, dvojnásobný počet oproti roku 1983. Povzbuzen úspěchem a dalším zvyšováním volebních preferencí, odvažuje se Haider k jednomu ze svých prvních opravdu kontroverzních výroků, jež ho pak provázejí po celou dobu jeho politické kariéry. V roce 1988 odkrývá část svého národního cítění a prohlašuje rakouskou národnost za zmetek. V říjnu 1998 se Haider po patnácti letech vzdává křesla předsedy zemské organizace Svobodných v Korutanech, když je téměř stoprocentním podílem hlasů zvolen kandidátem na zemského hejtmana. Stává se tak poté, co FPÖ získala v zemských volbách již podruhé za sebou více než 42 procent hlasů. Socialisté a lidovci se na společném kandidátovi nedohodli, a dokonce se vzdali jakýchkoliv obstrukcí. Dá se říci, že rezignovali a jaksi oficiálně uznali Korutany za království znovuzvoleného hejtmana Jörga Haidera. A Jörg se z nového postu velmi těšil. Slíbil vytvořit z Korutan vzorovou zemi pro celé Rakousko a možná i svět. Peníze pro děti, žádné přistěhovalce a drogové dealery, snížení cen elektřiny a nájemného – možná by slíbil i modré z nebe, kdyby o ně někdo stál. Svou rétorikou opět přitáhl média, která zbožňuje, a ve svých projevech a vystoupeních rozdával úsměvy na všechny strany. Na adresu svého vyjádření o třetí říši, kvůli němuž o křeslo hejtmana v minulosti přišel, jen výmluvně poznamenal: „V některých situacích budu raději mlčet, než aby mě zase sesadili.“ Haidera nečekal tentokrát pád, nýbrž let vzhůru. Po podzimních volbách 1999 a dlouhých, nikam nesměřujících vyjednáváních nakonec přivádí svou stranu k vládě.Svým volebním ziskem 27,2 procenta se jeho Strana svobodných Rakouska vklínila mezi zavedené duo rakouské politiky – Sociálně demokratickou stranu Rakouska Viktora Klimy a Rakouskou lidovou stranu Wolfganga Schüssela. Pro svět a mnohé Rakušany to byl šok, byť se v žádném případě nedalo říci, že by to byl výsledek nečekaný. Průzkumy veřejného mínění hovořily již delší dobu jasně. Strana svobodných Rakouska (FPÖ), které Haider šéfuje už od roku 1986, zaznamenávala trvalý vzestup, ač – anebo právě proto, že – proslula mnohými problematickými skutky. Zejména předseda Svobodných symbolizuje veškerou rozporuplnost, vzestup i problematickou minulost své vlasti – Rakouské republiky. Mimo její hranice je Jörg Haider považován za rodného politického bratra pravicových populistů, extremistů typu francouzského Le Pena nebo ruského Žirinovského. Na rozdíl od nich Haider ovšem skvěle ovládá moderní politické řemeslo. Velmi dbá na to, aby byl svými voliči vnímán jako všestranný muž a prvotřídní sympaťák. Při své návštěvě Londýna sám sebe označil za rakouskou obdobu britského premiéra Tonyho Blaira. Na první pohled sympatický by se nakonec mohl zdát i Haiderův lidský profil. Jörg Haider je přece doma mezi obyčejnými lidmi, ochotně jim naslouchá, a hlavně jim říká, co právě chtějí slyšet. Rád navštěvuje lidové veselice, přisedává si ke stolům obyčejných hostů a hraje s nimi rozpustilé hry. Je vášnivým horolezcem, nevyhýbá se adrenalinovým sportům, využívá Internet a věkový průměr jeho strany jistě nepřesahuje 35 let. Protože ale také pečlivě vnímá nálady a úzkosti svých voličů, mnohá jeho slova nejsou již tak medová. Zejména pro sousedy Rakouska ne.K osvětlení Haiderova fenoménu ovšem nestačí jen problematická minulost Rakouska. Snad všichni političtí komentátoři poukázali také na dlouholetou vládu pravolevé koalice, která si postupně propachtovala celý státní aparát. Vláda věcí veřejných se v Rakousku dostala mimo veřejnou kontrolu, protože nedocházelo ke standardnímu střídání vlád. Důležitější než veřejná diskuse se stala dohoda nejsilnějších parlamentních stran a jejich vyjednávačů. Pro voliče neexistovala alternativa – ať volili sociální demokraty, nebo lidovce, vládla stejná vláda. Byla to především tato absence alternativy, která způsobila nárůst popularity radikálních sil. | ||