František Ferdinand d'Este

autor: J. Žamberský datum: 09.11.2002 zobrazeno: 13x

V předvánočním čase roku 1863, v pátek 18. prosince v 7:15 porodila ve Štýrském Hradci manželka císařova bratra Karla Ludvíka Marie Annunciata své první dítě, syna Františka Ferdinanda Karla Ludvíka Josefa Mariu. Takto byl onen malý arcivévoda pokřtěn za účasti několika dalších arcivévodů, arcivévodkyň a vysoké šlechty ještě týž den. Už v jeho dětských očkách byla vidět jeho známá dravost, zarputilost a výbušnost. Po otci takové vlastnosti těžko mohl zdědit - bratr císaře Františka Josefa byl zcela klidný, nijak nevynikal a prakticky působil jen jako arcivévoda - reprezentant při různých společenských událostech; jiné ambice neměl. Zato matka Františka Ferdinanda pocházela z rodu Bourbonů; jejím otcem nebyl nikdo jiný než proslulý despota, sicilský král Ferdinand II. (král Bomba). Zde je patrně možné hledat kořeny "temperamentní" jižanské krve. Byla to tedy bourbonská vášnivost, hněvivý výbuch, pýcha, aristokratická povýšenost, nesnášející odpor, stejně jako milování umění, krásy, vkusu, které v osobnosti Františka Ferdinanda stály v protikladu habsburské jednoduchosti, smyslu pro rodinný život, dbaní na osobní důstojnost a udržování rodové tradice.

Když byly Františku Ferdinandovi necelé 3 roky, přestěhovala se rodina (tehdy již měl František bratříčka Ottu (Krásného)) ze Štýrského Hradce do vídeňského paláce na Favoritenstrasse. Tady však bydleli jen v zimě, přes léto žili v dolnorakouském Reichenau, kde městský život milující Karel Ludvík nechal postavit zámek Wartholz. Na jaře 1871 pak František Ferdinand a jeho bratři Otto a Ferdinand Karel (Burg), narozený v 1868, a sestra Markéta Žofie, narozená v 1870, ztratili matku, která v 28 letech zemřela na tuberkulózu. Františku Ferdinandovi začínala školní výuka, kterou vedl plukovník Degenfeld. Tato výuka byla samozřejmě jako u ostatních chlapců vedena v duchu armády. V rozvrhu, kterým začínal školní den v 6 hodin ráno a s přestávkami končil v 8 hodin večer, byly předměty jako náboženství, psaní, počty, zeměpis, dějiny, němčina, latina, francouzština, angličtina, maďarština, čeština, dále šerm, jízda na koni, tanec, gymnastika, plavání. Ve Františkovi se od raného věku projevila vášeň pro lov, a tak sotva se naučil jezdit na koni, již mu mohl o pět let starší bratranec korunní princ Rudolf gratulovat k jeho prvnímu úlovku. S Rudolfem se František Ferdinand a Otto stýkali pravidelně, neboť byli vybráni jako členové jeho společnosti, a měli spolu celkem srdečný vztah.

V 10 letech dostal František Ferdinand a jeho sourozenci novou matku. Karel Ludvík se potřetí oženil (první manželka Markéta Saská zemřela po 2 letech manželství) a za manželku si vzal Marii Terezii z Braganzy. Byla o 22 let mladší než Karel Ludvík a jen o 8 let starší než František Ferdinand. Macecha s nejstarším Ludvíkovým synem navázala srdečný vztah, který jim vydržel po celou dobu života. František Ferdinand nevlastní matku nikdy neoslovil jinak než "milá maminko" a všechny jeho dopisy jí adresované vyzařují lásku a vřelost.

V necelých 12 letech, v listopadu 1875, se z Františka Ferdinanda stal jeden z nejbohatších arcivévodů. Velmi bohatý modenský arcivévoda František V. d'Este, který právě zemřel ve Vídni, mu jako bezdětný odkázal své jmění. Chlapec tak náhle vlastnil paláce a činžovní domy ve Vídni, v Itálii (Catajjo a vilu v Římě), panství Chlum u Třeboně, peníze, cenné sbírky uměleckých předmětů; odhadovaná cena majetku byla zhruba 8 miliónů zlatých.

Když bylo Františkovi necelých 13 let, oblékl císařskou uniformu. 23. dubna 1878 jmenoval císař František Josef svého synovce poručíkem 32. pěšího pluku. S armádou však ve skutečnosti přišel do styku až v 1880, kdy se měl František Ferdinand poprvé zúčastnit manévrů. 24. dubna 1882 byl František Ferdinand povýšen císařem na nadporučíka, 24. října 1885 pak povýšil na rytmistra a 25. října 1888 pak na majora. Mezitím však František Ferdinand, ač považoval vojenské řemeslo za nejkrásnější na světě, dospíval, a tak nebral všechny své povinnosti zcela vážně. Rád si užíval, neustále byl nepřítomen, až si vykoledoval pokárání arcivévody Albrechta, který v císařské armádě platil za veličinu a i samotný císař jej respektoval. Přece jen neustálé odloučení od své jednotky nedávalo dobrý příklad ostatním důstojníkům. I Rudolf svého bratrance varoval, aby si svou pověst zejména u Albrechta zbytečně nerozházel. Jelikož však na výzvy František Ferdinand nebral moc velký zřetel, byl od dragounů z Ennsu, kde sloužil a kde se to jen hemžilo Františkovými divokými výboji (v 1886 musel na základě rozhodnutí soudu složit peníze pro svého nemanželského syna Heinricha Jönkeho), po svém jmenování majorem převelen k 102. pěšímu pluku do Prahy a Benešova. 5. prosince 1888 dorazil do Prahy, kde se ubytoval na Pražském hradě. Již za necelé dva měsíce však spěchal do Vídně, neboť se udála nečekaná a pro život Františka Ferdinanda zcela zásadní věc.

30. ledna 1889 se v Mayerlingu zastřelil korunní princ Rudolf, což znamenalo, že František Ferdinand oficiálně "poskočil" v žebříčku následníků trůnu po svém otci na druhé místo a de facto se dalo předpokládat, že bude i příštím císařem. Císař se však nijak nevyjádřil. S tím se vrátil František Ferdinand zpět do Prahy ke svému praporu 102. pěšího pluku. I tady trávil svůj volný čas účastí na společenských akcích (dojížděl ale i do jiných měst monarchie), lovil na svých panstvích Chlum a Konopišti, které koupil v únoru 1887 od knížete Lobkowitze, a … též si "odskočil" spáchat nějaký závažný prohřešek do Gmündenu, který mu velmi tvrdě vytknul arcivévoda Albrecht. František Ferdinand byl zapojen i do četných skandálů a afér svého bratra Otta, ale na rozdíl od mladšího bratra se František Ferdinand od podzimu 1889 umoudřil a s žádným dalším skandálem již jeho jméno není spojeno. Zřejmě se "uklidnil" po zplození dalšího nemanželského dítěte Kurta Ferdinanda Hahna, když se nechal unést krásou dvacetileté židovské prodavačky Marie Hahnové.

26. dubna 1890 byl František Ferdinand povýšen císařem na plukovníka a zároveň se stěhoval do maďarské Šoproně. Tam František Ferdinand ke svému rozhořčení zjistil, že v armádě používají jako běžnou řeč maďarštinu. Tu František neuměl. Kolikrát říkal, jaká příšerná řeč maďarština je a co se s ní natrápil. Vedle osobní averze k maďarštině mu však šlo především o jednotu armády - Maďaři zpochybňovali jednotnou armádu, neboť jejich nejvyšším panovníkem byl uherský král, a ne rakouský císař. František Ferdinand vyhlásil boj maďarštině (její užívání se rozhodl trestat vězením), a tím i Maďarům, které považoval až do konce života za nepřátele říše. Patrně když už ho Maďaři příliš rozčilovali, nadchl se František Ferdinand pro plán na uskutečnění cesty kolem světa. Cestování ho bavilo. Na přímluvu císařovny Alžběty u Františka Josefa mu císař cestu povolil s podmínkou, že bude cestovat inkognito. František Ferdinand se netuše, jak velkou úlohu zvolené jméno sehraje v jeho životě, přejmenoval na hraběte z Hohenbergu. Ještě před uskutečněním cesty byl 25. října 1892 František Ferdinand císařem jmenován generálmajorem.

16. prosince 1892 vyplul z Terstu Rammkreuzer Císařovna Alžběta, sice moderní válečná loď, ale přesto pro svou robustnost prakticky nepoužitelná a konkurence neschopná, na dalekou cestu s budoucím dědicem habsburské monarchie. Arcivévoda si vedl deník, který pak vyšel ve 2 tlustých svazcích s názvem Deník mé cesty kolem zeměkoule 1892- 1893. František Ferdinand strávil na cestě 14 měsíců a nebylo dne, kdy by do deníku nezapsal své dojmy, poznatky, informace, které nakonec vydaly na 1136 stran velkého formátu. Po vydání deníku se Františka Ferdinanda velmi dotklo, když někteří jedinci považovali za autora deníku Františkova učitele W. Becka. Ačkoliv František Ferdinand nebyl zvyklý na veřejnosti dávat najevo své city a pocity, deníku se neváhal svěřit se svým dojetím, smutkem při loučení, s láskou k vlasti. Ačkoliv vykonával cestu inkognito, v každém přístavu věděli, že přijíždí rakouský následník trůnu, a byl slavnostně vítán. Inkognito bylo jen zdůrazněním, že se nejedná o oficiální návštěvu. Z cest si přivezl desetitisíce předmětů (trofeje, vycpaná zvířata, etnografické předměty, zbraně, přírodniny aj.) a na 2000 fotografií. Hlavně si však rozšířil svůj obzor, mohl srovnávat různé systémy vlády, dostal nové impulsy a podněty. Též se touto cestou podnítil zájem Františka Ferdinanda o vybudování silného rakousko-uherského válečného loďstva.

Po návratu z cesty kolem světa se měl František Ferdinand vrátit k uherskému pluku v Šoproni, ale vůbec se mu tam nechtělo. Vyprosil si tedy u císaře přeložení do Čech, které zdůvodnil tím, že by chtěl dát do pořádku své české statky. Císař ho tedy 28. dubna 1894 jmenoval velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích. Zde ale František Ferdinand nesloužil ani rok - vážně onemocněl. František Ferdinand byl v mladých letech útlý a vytáhlý mladík s volným držením těla. Dle záznamů dvorní lékárny František Ferdinand užíval prášky ke snižování horeček a morfiové tabletky. Též jako malé dítě přečkal spalničky. Nyní na jaře 1895 František Ferdinand špatně spal, probouzel se zpocený, měl závratě, bolesti v zádech, snadno se unavil, často měl horečky. I když užíval léky proti kašli a horečce, nadále jezdil na hony, hrál tenis, sloužil u své jednotky. V červenci 1895 se ale Františkovi udělalo tak špatně, že vyhledal kliniku proslulého plicního odborníka profesora Schröttera ve Vídni. Profesorův asistent Eisenmenger prozkoumal arcivévodovy plíce s tímto výsledkem: pravá plíce výrazně zasažena tuberkulózními bacily, též levá část byla podezřelá. Zpráva o arcivévodově nemoci se brzy objevila i v denním tisku. O nemoc Františka Ferdinanda projevoval převelikou starost sám císař - nebylo se ani co divit. Jeden následník si vzal život sám, o dalšího se pokoušela zákeřná nemoc. Ačkoliv spolu tito dva muži nevycházeli příliš dobře, o synovcův stav nyní projevoval František Josef velkou péči. František Ferdinand měl dbát rad lékařů: fyzický a duševní odpočinek, klid, pobyt na čistém vzduchu a v příznivém podnebí. Tedy přesně to, na co nebyl František Ferdinand zvyklý. Dr. Eisenmenger, který se stal odpovědným za průběh arcivévodovy léčby, měl těžkou úlohu přesvědčit arcivévodu o spolupráci. Musel být při tom taktní, obezřetný, pevný, ale např. lichocení či chlácholení František Ferdinand nesnášel.

Léčit se začal František Ferdinand v jižních Tyrolích. 2 týdny jen ležel na lehátku v zahradě, četl, psal dopisy a střílel z pistole na nedaleký modřín, z kterého ustřílel tisícovky malých větviček. Po 2 týdnech se začal stav zlepšovat a netrpělivý František Ferdinand se pustil do dr. Eisenmengera, že žádný člověk nemůže vydržet jen nečinně ležet a že je zavírán jako nějaké divoké zvíře. Tehdy dr. Eisenmenger naplno vyslovil název nemoci: plicní tuberkulóza. František Ferdinand se sice zarazil, ale chtěl změnu, kterou si nakonec vymodlil. Koneckonců blížila se zima a léčba vyžadovala jižní podnebí. Vynalézavý dr. Eisenmenger vymyslel plavbu v luxusní lodi po Nilu. Před samotnou cestou do Egypta strávil ještě František Ferdinand dva měsíce na ostrově Lussinpiccolo nedaleko Istrijského poloostrova. Když i noviny naplno informovaly o nemoci budoucího císaře, dostal František Ferdinand hluboký impuls k prohloubení nenávisti k Maďarům: maďarský tisk se neostýchal psát o tom, že by byl maďarský národ nadšen ze smrti Františka Ferdinanda. A František Ferdinand nezapomínal a uměl nenávidět. Pak jej i napadlo, jestli si jeho smrt nepřejí i dvorští intrikáni, jestli náhodou nejsou spolčeni s lékaři, kteří by ho měli odstranit. František Ferdinand byl velmi podezíravý, a tak je skutečně možné, že ačkoliv měl těžké zdravotní problémy, neustálé horečky i pocení, že jej tato vyhrocená konstrukce mohla napadnout. Když se ukázalo, že tuberkulóza ohrožuje i hrtan, pochopil, že jeho stav je vážný a podrobil se léčebné kúře svého lékaře. Ovšem čím delší byla cesta po Nilu, stávala se monotónnější a František Ferdinand opět začal být netrpělivý. Dr. Eisenmenger dostal spásný nápad, napsal arcivévodově milované nevlastní matce, která situaci pochopila a přispěchala s Karlem Ludvíkem a dcerami Marií Annunciatou a Alžbětou do Asuánu. Návštěva blízkých vlila Františku Ferdinandovi do žil nový impuls a ochotně křižoval se sestrami po Nilu podle jejich přání. V březnu 1896 se všichni vrátili do Káhiry, odkud Františkovi blízcí cestovali dál na východ, do Palestiny. Františkovi egyptské podnebí viditelně pomohlo, neměl teploty, přibral na váze, zánět hrtanu se téměř zahojil. Na dahábiji si zvykl na klidnější způsob života. Přesto však byl nadále nemocný, a tak se měl dále uzdravovat plavbou po Středozemním moři. Před definitivním návratem domů ještě pobyl František Ferdinand nějaký čas u Ženevského jezera. Odtud ho 17. května 1896 vytrhl telegram: otec je vážně nemocen, má se urychleně vrátit domů. Než stačil František Ferdinand přijet do St. Pöltenu, otec zemřel. Na cestě v Palestině se zbožný Karel Ludvík napil vody z Jordánu a onemocněl záhadnou nemocí, snad tyfem. Nyní byl tedy František Ferdinand skutečným následníkem trůnu. Odjel se doléčovat na Konopiště a v létě pak přesídlil na svůj lovecký zámeček Lölling v Korutanech. Četl zprávy v denním tisku, v kterých se spekulovalo nad zdravotním stavem následníka. Paradoxně však denní tisk informoval o tom, že následníkův stav je vážný, smrt je již nablízku, i když byl ve skutečnosti František Ferdinand již téměř vyléčen. Podezíravý František Ferdinand měl pocit, že jej odepisují, přehlížejí a zaživa pohřbívají. Proto se rozhodl všechny ty, o nichž se domníval, že preferují jeho bratra Ottu, zlikvidovat a zbavit všech funkcí, pokud se uzdraví a stane se císařem. Zimní období ale ještě trávil na jihu. Podzim v Tyrolích, zimu pak na korsickém Ajacciu, kde s ním byli oba bratři, matka Marie Terezie i sestra Marie Terezie s dětmi. Ti dokázali Františka Ferdinanda natolik zabavit, že si dr. Eisenmenger liboval nad tím, že tentokrát není následník trůnu netrpělivý. Přesto se však Ajaccia František Ferdinand nabažil, a tak odcestovali do Alžíru. Když se v březnu 1897 vrátil domů, lékaři mu vystavili skvělé vysvědčení: poprvé od 1895 nebyl v arcivévodových plicích žádný tuberkulózní bacil. Boj se smrtelnou nemocí František Ferdinand vyhrál. Nemoc ho ale poznamenala do konce života: neustále pokašlával, musel si dávat pozor na nachlazení a vyhýbat se větší fyzické námaze. Z původních 67 kg tělesné váhy přibral na 97 kg a stal se z něj silný, statný muž, tak jak ho známe z většiny fotografií. Samozřejmě byla poznamenána i jeho psychika: nezapomněl nikomu, kdo mu před nemocí pochleboval a v době ohrožení života se pak otočil směrem k Ottovi. Tuberkulóza i jako taková může v člověku zanechat i změny v náladovosti, podrážděnosti, vznětlivosti. Každopádně již nesměl ostře jezdit, pozorně musel sledovat změny počasí, nesměl se dlouhou dobu vyskytovat na městském vzduchu, nesměl se nachladit. Není se tedy co divit, že z Františka Ferdinanda se stal jiný člověk.

V té době už řešil též problémy, které se týkaly jiné stránky jeho osobnosti. Tím byl vztah k ženě jeho srdce, hraběnce Žofii Chotkové. Poznali se patrně již kolem 1890 v Praze, neboť František Ferdinand se soustavně stýkal s okruhem české šlechty, v níž figurovali i Chotkové. Není však zcela jasné, jak se vzájemný cit vyvíjel, jestli to skutečně byla láska na první pohled či se jednalo o postupné sbližování. Od 1888 si František Ferdinand dopisoval s Marií Thunovou, starší sestrou Žofie. Je otázka, jestli tímto nekryl vztah k Žofii. Každopádně první dopis, který se Žofie dotýkal, byl datován 4. března 1894. Právě od dubna 1894 František Ferdinand jezdil často z Č. Budějovic do Bratislavy do paláce arcivévody Fridricha. Jelikož ten měl 6 dcer, dělala si Fridrichova manželka Isabela naděje, že nejžádanější ženich jezdí za jednou z nich. Jaké však bylo její zklamání a pohoršení, když náhodou zjistila, že budoucí císař se "tahá" jen s obyčejnou dvorní dámou! Pravděpodobně i láska k této ženě byla důležitým hnacím motorem v léčení Františkovy smrtelné nemoci. Jakmile se zpozdila pošta, byl František Ferdinand nervózní a nevrlý, když však přišel dopis od milované Žofinky, byl to pro něj balzám na duši a ochotně naslouchal pokynům dr. Eisenmengera. Když se se svým lékařem počátkem 1899 František Ferdinand sešel, aby zjistil, zda jeho nemoc nemůže nějak přenést na svou budoucí manželku a případně děti, dr. Eisenmenger ho ubezpečil, že je vše v pořádku a vlastně byl rád, neboť péče ženy Františku Ferdinandovi jen prospěje.

Až do 1898 se tedy Františkovi dařilo tajit vztah s Žofií před oficiálními kruhy. Jakmile arcivévodkyně Isabela zjistila, jaký vztah následník trůnu pěstuje, vyžádala si audienci u císaře. Ten zůstával poměrně v klidu, neboť i jiní arcivévodové si "užívali" s neurozenými dámami. Pokud šlo o milostné aféry a sexuální život arcivévodů, nic takového nebylo na škodu. Naopak bývalo obvyklé, že arcivévodové byli uváděni do sexuálního života s různými baletkami, herečkami či dvorními dámami. Zajisté si František Josef o Františku Ferdinandovi myslel, že i v jeho případě jde jen o nějaký krátkodobý vztah, ačkoliv František Ferdinand neměl tak bohatý intimní život jako jeho bratranec Rudolf či bratr Otto. Když však téměř po roce sebral František Ferdinand všechnu svou odvahu a předstoupil v říjnu 1899 před císaře s přáním oženit se s Žofií Chotkovou, nevěřil císař svým uším. V případě následníka trůnu nemohlo dojít k morganatickému sňatku, jímž by svazek s Žofií Chotkovou byl! Její děti by nemohly být dědici trůnu. Uherské právo však pojem "morganatický sňatek" neznalo, tudíž mohlo dojít k tomu, že v Uhersku by byla královnou a její děti by byly legitimními dědici trůnu. Císař tedy nechtěl dát svolení k sňatku, František Ferdinand se zas nechtěl vzdát své Žofie. Dostal rok na rozmyšlenou a František Josef se rozhodl, že svého synovce přesvědčí, aby za rok odpověděl jinak. Nastalo období psychického nátlaku. František Ferdinand i Žofie museli čelit přesvědčování i zastrašování, přičemž útočníci byli opravdu odevšad. Při Františku Ferdinandovi stála jedině jeho nevlastní matka Marie Terezie. František Ferdinand se nechtěl vzdát ani Žofie, ani trůnu. Zdálo se však, že Františku Ferdinandovi zbývají jen dvě možnosti: zůstat následníkem a vzdát se Žofie, nebo se vzdát následnictví a vstoupit do morganatického svazku se svou láskou.

Na jaře 1900 pak předložil císaři dopis, ve kterém ho žádá ještě jednou o revizi jeho rozhodnutí a ve kterém poukazuje i na svůj zdravotní stav. František Josef se nakonec rozhodl vydat souhlas s tímto sňatkem. Zřejmě se zalekl toho, že by na základě jeho zdravotního stavu mohl zemřít i další následník trůnu. Dál si jen ztěží dokázal představit na trůnu Ferdinandova lehkovážného bratra Ottu. Též mohlo dojít k situaci, že František Ferdinand bude prostě vyčkávat, až téměř 70letý císař zemře a pak si sám jako nový císař sňatek odsouhlasí, což by mohlo být pak ještě horší než nyní. 25. června 1900 císař František Josef přijímá svého nástupce Františka Ferdinanda a předkládá mu podmínky, za kterých je ochoten souhlasit se sňatkem. 28. června 1900 František Ferdinand tyto podmínky slavnostně přijal. Zejména souhlasil s tím, že jeho manželka nemůže užívat titul císařovna, jeho potomci jsou vyloučeni z následnictví a nikdy v budoucnu nepodnikne nic, čím by tuto renunciaci nějak oslabil, zlomil či anuloval. Zdá se, že to František Ferdinand ani nikdy neměl v úmyslu a plně počítal s tím, že jeho děti nebudou moci dosednout na rakouský trůn. Leč dějiny si krutě zahrály a veškeré boje o slovíčka a starosti o legitimitu následnictví a dynastie vzaly za své a ukázaly se být jako bezpředmětné. Po renunciaci byl prý František Ferdinand hluboce pohnut, rudý v obličeji a měl vlhké oči. Určitě byl rád, že po dlouhém a vyčerpávajícím boji dosáhl svého.

O tři dny později, 1. července 1900, se v Zákupech konala svatba. V den svatby povýšil císař hraběnku Chotkovou na kněžnu z Hohenbergu a její oslovení znělo "knížecí Milosti". Líbánky strávili novomanželé na Konopišti. 8 dní po svatbě psal František Ferdinand matce děkovný dopis, z kterého je patrná jeho láska k Žofii. Ačkoli bylo manželství uzavřeno za dramatických okolností (nebo snad právě proto), bylo až do společného konce jejich životů šťastné a harmonické. Rodinnou pohodu ještě umocnilo narození dětí, nad kterými se František Ferdinand doslova rozplýval - 24. 7. 1901 dcera Žofie, 29. 9. 1902 syn Max a 27. 5. 1904 syn Ernst.

Hluboce Františka Ferdinanda však rozčiloval habsburský dvorní ceremoniál. Ten dával jasně najevo, že jeho manželství není v pořádku. Kam směl, co směl, na co měl nárok František Ferdinand, to nemohla a neměla jeho manželka. I sebeméně nejnevýznamnější arcivévodkyně stála v dvorním žebříčku výše než manželka následníka trůnu. Trošičku však císař vykompenzoval postavení Žofie jejím titulem: od července 1905 měla být oslovována vznešenějším "Jasnosti", od října 1909 ji pak jmenoval vévodkyní z Hohenbergu a měla být oslovována "Výsosti". František Ferdinand, který chtěl vládnout jako František II., pak pro svou choť plánoval titul "manželka císaře a krále" s hodností arcivévodkyně či velkokněžny a měla mít přednost před všemi arcivévodkyněmi.

František Ferdinand ve svých plánech dále nezapomněl na ty, kteří jej odepisovali v době jeho nemoci. Nechal se slyšet, že až bude císařem, ať dotyční dvořané a diplomati nepočítají s jeho náklonností. Neplánoval skutečně ani zrušení renunciace. Své děti hmotně zajišťoval, neboť jako nerovnorodí potomci nebudou mít nárok na nic, co mohou čerpat ostatní arcivévodové. Za svého nástupce považoval svého synovce Karla, posledního císaře Karla I. Také ho hodlal ihned po svém nástupu na trůn prohlásit oficiálně za následníka trůnu. Karlovi se snažil vštípit i svou politickou ideu a synovce si tak vychovat, aby pak šel v jeho šlépějích. Oba současní následníci spolu vycházeli bezproblémově. I když se proti Františku Ferdinandovi a jeho sňatku s Žofií stavěl bratr Otto, když 1. listopadu 1906 zemřel krutou smrtí, František Ferdinand svého bratra litoval, vzpomínal přitom na dětské radovánky a na to, jak byli na sobě navzájem závislí.

František Ferdinand, jak již bylo zmíněno, byl více než vášnivým lovcem. Svým loveckým touhám přizpůsoboval své panství Konopiště. Až do jeho smrti se na Konopišti neustále stavělo, organizovalo a přebudovávalo. Panství se víc a víc rozrůstalo, neboť arcivévoda vykupoval okolní pozemky vklíněné do jeho, aby předešel úhradě škod, které způsobila zvěř z jeho revíru na těchto pozemcích. Osobně dohlížel na výsadbu každého stromu, jen nerad nechával porazit starý strom. Pro stromy měl prostě slabost. František Ferdinand chtěl, aby Konopiště bylo velereprezentativním panstvím. Za svůj život František Ferdinand skolil 274 889 kusů zvěře, ať už se jednalo o bažanty, srnce či tygry. Samozřejmě spousta zvěře mu byla nahnána přímo před pušku, to však nemůže snižovat Ferdinandovy excelentní střelecké schopnosti, jak už bylo zmíněno v části věnované cestě kolem světa. František Ferdinand chtěl svůj revír a své panství naprosto uchránit před veřejností. Šel tak daleko, že jeho panství lemovaly ostnaté dráty, snažil se (a ve spoustě případů, ač to bylo protiprávní, se mu to i podařilo) zrušit veřejné cesty, které protínaly jeho panství. Chtěl si svůj majetek, své panství uchránit jen pro sebe. I když výjimky potvrzují pravidlo - kupř. 14. 7. 1904 si mohly děti z votické školy prohlédnout konopišťský park a František Ferdinand s nimi i přátelsky hovořil. Zahrady pak nechal otevřít pro širokou veřejnost těsně před svou smrtí 15. - 17. června 1914, což bylo považováno za mimořádnou událost. Opatření následníka trůnu byla vskutku nepopulární a byl s místním obyvatelstvem de facto v neustálém boji.

František Ferdinand považoval vojenský stav za velmi důležitý a krásný. Byl popudlivý vůči všemu, co armádu zlehčovalo. Po tři roky své nemoci nemohl arcivévoda uniformu obléknout. Po nemoci se však již do Budějovic nevrátil. Od 1. dubna 1898 byl k dispozici nejvyššímu rozkazu - stal se generálním inspektorem. Seznamoval se s velením velkých vojenských útvarů a získával celkový přehled o vojsku a námořnictvu. Poznal, jak zastaralé je rakouské válečné loďstvo, a snažil se o jeho modernizaci. V 1902 byl jmenován admirálem. Jako velitel manévrů si vedl zdatně a od císaře Františka Josefa se mu dostalo uznání; v 1905 mu bylo sděleno, že je schopen velet jedné z 6 rakousko-uherských armád. Výtečné orientaci v problematice i v terénu Františku Ferdinandovi pomáhala jeho výjimečná paměť (zejména optická) a smysl pro detaily, kterých si jako dobrý pozorovatel všímal. Kladl důraz na masy jezdectva, přičemž si ale neuvědomil, že na počátku 20. století význam této části armády klesá. Pro následníka trůnu měla armáda důležitou funkci ve vnitřní ochraně státu a potažmo trůnu. Měl v úmyslu a snažil se o to, aby armáda byla nadnárodní, aby byla zevnitř maximálně celistvá. Doslova k nepříčetnosti ho pak dováděly tlaky maďarské "revoluční bandy a kanálií" o snahu zmaďarizovat armádu a tím rozštěpit její jednotu. Bál se, že ústupky tlaku Maďarů, které dovolil císař František Josef, mu užírají jeho dědictví a ničí armádu. V 1906 se mu konečně podařilo zlomit vůli císaře a strnulost armády představovanou náčelníkem generálního štábu baronem Beckem oživil nevídanými schopnostmi Alexandera Brosche, který se stal šéfem vojenské kanceláře následníka trůnu, jejíž vliv postupem doby vyšplhal velmi vysoko. František Ferdinand nebyl mužem války, obával se, že válka způsobí revoluci a tím i zánik říše. Navíc válkou proti Srbsku by proti Rakousku-Uhersku poštval Rusko, a v Rusku viděl František Ferdinand nejlepšího a nejoddanějšího spojence, kterého si v žádném případě nechtěl proti sobě nějak poštvat. Pro zdravou reformu říše musel mít František Ferdinand mírový stav a ne válečný. 17. 8. 1913 byl František Ferdinand císařem jmenován generálním inspektorem veškeré branné moci. To znamenalo, že byl pověřen velením velkých manévrů, měl právo inspekce v celé branné moci, stejně jako právo podávat návrhy císaři atd. A v případě války by se stal vrchním velitelem všech ozbrojených sil Rakouska-Uherska.

Vůči všemu maďarskému měl František Ferdinand po celý život silnou averzi. U jiných národů monarchie tak vyhraněný názor neměl. Svůj názor dával najevo svým vlastním stylem, ostře, přímočaře až vulgárně. Touha a přání maďarského tisku po smrtelném konci jeho těžké nemoci, to ve Františku Ferdinandovi zůstalo navždy vryto. Maďaři moc dobře věděli, jaké mínění o nich následník trůnu má. Tato mírně řečeno antipatie byla spjata právě s politickými důvody. Maďarská politika ohrožovala habsburskou monarchii. Nenávist Františka Ferdinanda k Uhrám byla dána zločiny proti habsburskému domu i osobními křivdami, ať toto vše již bylo skutečné či domnělé. František Ferdinand měl v úmyslu odstranit dualismus a zavést federaci, aby se žádný národ monarchie necítil utiskován. Ostře protestoval proti ústupkům - koncesím - Maďarům, snažil se na císaře Františka Josefa působit, aby mu nepromrhal dědictví. Když pak jednou František Josef odmítl některý z uherských požadavků, prohlásil, že si přece nenechá od Františka Ferdinanda nadávat.
Stručně k názorům Františka Ferdinanda na reformu říše: Koncem 90. let se zhlédl v americkém federativním pojetí uspořádání. Chtěl říši rozdělit na přibližně stejně velké celky, tj. Uhry rozdělit na 4 země, Čechy a Halič na 2, a jednotícím jazykem by byla samozřejmě němčina, centrem Vídeň. Na počátku nového století arcivévoda uvažuje o trialismu: k Rakousku a Uhersku by přibylo třetí centrum, nikoliv však Čechy, ale jihoslovanské soustátí - Velkochorvatská říše. Oba principy měly samozřejmě jediný cíl: otupit sílu Maďarska a i Srbska a rozložit těžiště na větší počet správních jednotek. V Srbsku měli z návrhu na trialismus obavy. Vzniklo-li by Velké Chorvatsko, byl by ohrožen vznik Velkého Srbska. A z obav se samozřejmě vyvinula i nenávist. Je možné, že i tato Františkova teze mohla být prapříčinou k atentátu na jeho osobu. V 1910 - 1911 František Ferdinand nechal připravit náčelníka jeho vojenské kanceláře Alexandera Brosche a dalšími spolupracovníky program opatření, které hodlal uvést v platnost po svém nástupu na trůn. Podle tohoto harmonogramu měl být dualismus pouze revidován, nikoli odstraněn. Důležitým předpokladem bylo odložení korunovační přísahy v Uhrách, aby se nový panovník František II. nestal zajatcem přísahy. V případě revolučních nálad Maďarů mělo dojít k vynucenému zrušení dualismu, tj. vojensky obnovit jednotný stát, Císařství Rakousko. Plány Františka Ferdinanda směřovaly k jednotné říši s právy pro jednotlivé národy, tj. jakousi autonomií. Práce na programu Františka Ferdinanda se však rokem 1911 nezastavily, pořád se vyvíjely a pracovalo se na nich i těsně před Sarajevem 1914.

Zamýšlel vyburcovat potlačované národy do společného boje proti Maďarům. Zdálo by se, že jak František Ferdinand neměl rád Maďary, měl naopak rád Čechy. Usuzovalo se podle toho, že svá dvě největší panství měl v Čechách, manželka pocházela ze starého českého šlechtického rodu, obklopoval se i spoustou české inteligence. Tak jednoznačné to ale nebylo. Chotkové byli už na konci 19. stol. zcela poněmčeni, Žofie česky uměla jen několik rozkazů služebnictvu a česky vůbec necítila. Na Konopišti se mluvilo německy, češtinu následník trůnu nijak zvlášť nevyhledával. Za své poddané si vybíral kohokoliv. To, že se stýkal s českými politiky, pramenilo spíše z opozice k Maďarům - nepřátelé Maďarů byli Ferdinandovými přáteli. V 1901 se František Ferdinand naopak dokonce snažil zabránit císaři, aby přijel do Prahy slavnostně zahájit provoz nového mostu u Národního divadla (dnešní Most legií). Nechtěl, aby ani císař, ani kdokoliv jiný z Habsburků jel do Prahy proto, že by Češi mohli toto gesto považovat za ústup a slabost a mohly by se pak zvýšit radikální tendence mladočechů. Nicméně císař nakonec provoz mostu zahájil. I když František Ferdinand odmítal český radikální nacionalismus, nemohlo to být zdaleka srovnáváno s nenávistí k maďarské politice. Jen se obával, aby se i české korunní země nestaly někdy v budoucnu druhými Uhrami. V 1905 na druhou stranu odmítl převzít záštitu nad výstavou v Liberci, která podle něj byla příliš radikální - německy radikální! - a provokovala Čechy. František Ferdinand se považoval za Němce, ovšem Němce rakouského a katolického a němectví Velké říše odsuzoval - vždyť by to byl konec jeho milovaného Rakouska. To mu pak později vytýkal Hitler. Pražská politická špička těsně před jeho smrtí v 1914 mu ukázala svou loajalitu: v Praze byl po Františku Ferdinandovi pojmenován nový most (u Rudolfina), ačkoliv se jinak čeští politici i veřejnost chystali most pojmenovat jménem Mistra Jana Husa.
K pruskému Německu František Ferdinand pociťoval nechuť. Jeho postavení v Německém spolku bral jako realitu, ale chtěl ji změnit. Obdivoval německou důkladnost, pořádek, úspěšnost. S německým císařem Vilémem II. se František Ferdinand setkal poprvé na podzim 1888. Neměl ho rád a Vilém to věděl. Snažil se s Ferdinandem sblížit, vždyť to měl být budoucí panovník a bylo zapotřebí, aby spolu byli zadobře. Politicky to však nešlo, a tak naladil Vilém na osobní strunu: neodsoudil Ferdinandův sňatek s Chotkovou. Složením poklony Františkově manželce si německý císař otevřel cestu k následníkově ješitnému a zamilovanému srdci. Od té doby se pak pravidelně zvali na různé společenské akce, lovy, manévry, a psali si.

František Ferdinand chtěl být považován raději za tvrdého muže bez srdce, než za slabého a měkkého. Nesnášel plačtivost a naříkání, své názory, ať se líbily nebo ne, dával najevo minimálně ve svých dopisech, a nebál se použít i těch nejtvrdších slov. Na schůzce 12. - 13. června 1914 na Konopišti František Ferdinand podal německému císaři i svůj názor na třetího člena Trojspolku, kterým by mělo být Rusko, a ne nepřátelská Itálie. O válce spolu nehovořili, ač je obecně právě tato schůzka považována za schůzku, kde válka byla ujednána. Jediným vysvětlením je samozřejmě datum této schůzky - 16 dní před smrtí arcivévody, 6 týdnů před vypuknutím války. Schůzka byla samozřejmě spojena i s prohlídkou Konopiště, parku i sbírek, s okázalým pohostinstvím, na které pěl německý císař slova chvály.

Ačkoliv mu bylo 18. prosince 1913 50 let, stále byl jen pouhým následníkem trůnu. Uvědomoval si, že čas na jeho plánované reformy se mu krátí, rozhodně nebude vládnout víc jak 6 desítek let jako jeho strýc. Samozřejmě se stával i nervóznějším, přece jen ani jeho věk se nedal zastavit. Sice si strýcovu smrt nepřál, ale na druhou stranu by byl již v nejbližší době rád císařem, protože měl František Ferdinand stále větší pocit, že mu jeho předchůdce říši svou pasivitou zabíjí. V dubnu 1914 to vypadalo, že se František Ferdinand konečně dočká. Císař měl chřipku, katar průdušek a bylo i podezření na zápal plic. Jenže v květnu bylo vše jinak a František Ferdinand již zas nemusel pendlovat mezi Konopištěm a Vídní. Nezbylo mu tedy než dále čekat. Paradoxně ten čas čekání se zkrátil na jeden měsíc.

Od anektování Bosny v 1908 byla tato země neustálým zdrojem napětí. Když František Ferdinand na podzim 1913 přislíbil, že se příštího roku zúčastní manévrů v Bosně, vyrojilo se spoustu poplašných zpráv. V hektické době nebylo divu, že všelijaké fámy padly na úrodnou zem. Srbsko se začalo obávat, že manévry v Bosně mohou přejít v přepadení Srbska, ačkoliv to vůbec nepřicházelo (aspoň v tu dobu) v úvahu. František Ferdinand pravděpodobně i cítil potenciální nebezpečí, ale z titulu jeho povahy bylo jasné, že nebude chtít vypadat jako případný strašpytel a ani nedokázal dávat najevo svůj strach (maximálně tak o svou ženu a děti).
Před samotným odjezdem do Bosny se zmocnily Františka Ferdinanda jakési obavy. V audienci u právě zotaveného císaře počátkem června 1914 se i v tomto smyslu vyjádřil; císař nechal rozhodnutí o cestě do Bosny na následníkovi. František Ferdinand dostával i různé anonymní výhrůžky, ale na ty nebral zřetel a naopak, bylo-li mu razeno, aby do Bosny nejezdil, tím spíš tam jel. Organizace manévrů nebyla po bezpečnostní stránce vůbec zajištěna. Bylo to dáno tím, že bosenský zemský vojenský velitel polní zbrojmistr Oskar Potiorek vůbec neuvažoval, že by mohlo k nějakým nepřístojnostem dojít. Když Potiorka člen bosenské zemské vlády hrabě Collas upozornil na možnost, že by fanatismus mladých bosenských studentů mohl vést k atentátu, vysmál se mu Potiorek, že prý má strach z dětí, a na upozornění sarajevského policejního ředitele Gerdeho mu bylo řečeno, že této zbabělé havěti není třeba se obávat. Jednání Potiorka a pominutí bezpečnostních opatření nebylo nějakým úmyslným činem, nýbrž bylo způsobeno jeho nafoukaností a prestižním myšlením. Když on dokázal v zemi udělat pořádek, nemůže se přece nic stát.

Mezitím v srbském hlavním městě Bělehradě tři mladíci, studenti Gavrilo Princip, Trifko Grabež a typograf Nedelko Čabrinovič přišli na myšlenku zabít rakouského následníka. Jelikož však byli chudí, hledali pomoc - a tu našli u ilegálního sdružení Sjednocení nebo smrt, známého jako Černá ruka. Šéf Černé ruky plukovník Dimitrijevič, řečený Apis, poskytl mladíkům střelivo a střelné zbraně. Ti si několikrát zastříleli na strom s terčem a to bylo vše, než se měsíc před samotným atentátem vydali do Sarajeva. Vypadá to, že Dimitrijevič na záměry těchto hochů nekladl důraz, organizace těchto záměrů byla prakticky nulová a je proto s podivem, že nevycvičení mladíci bez jakéhokoliv plánu akce, kteří nikdy nedrželi granát či pistoli v ruce, tak přesně zasáhli jedoucí cíl, že se pohybovali vlastně tam, kde ani nebylo plánována jízda, že se jim atentát podařil. Je to spíše zázrak. Dimitrijevičovi šlo spíše jen o vyvolání nějakého incidentu a ani nepředpokládal, že takto nepřipravený atentát se podaří dotáhnout do úspěšného cíle.

16. června 1914 František Ferdinand tedy definitivně rozhodl o trase cesty do Bosny. 18. 6. se naposledy účastnil lovu a zastřelení holubi byli jeho posledním úlovkem. 19. 6. se ještě zastavil na Konopišti, aby jej navečer navždy opustil. S manželkou odvezl děti do Chlumu. S Chlumem se František Ferdinand a Žofie rozloučili 23. 6. Před svým odjezdem věnoval svému dlouholetému hofmistrovi Františku Janáčkovi zlaté hodinky a údajně jej přitom požádal, aby se postaral o vévodkyni a děti, kdyby se mu něco stalo… Vlak dorazil 24. 6. do Terstu, zde se František Ferdinand nalodil na moderní bitevní loď Viribus unitis, která ho 25. 6. dopravila do ústí Neretvy. Na jachtě Dalmat plul proti proudu Neretvy do Metkoviče. Odtud pak vlakem do Mostaru a Illidžy. Tam, ač v době arcivévodova příjezdu pršelo, jej přivítalo četné publikum. Zde se opět setkal se svou chotí a ubytovali se v hotelu Bosna. Ještě odpoledne navštívili bazar v Sarajevě, kde František Ferdinand koupil místní umělecké výrobky do svých sbírek. 26. a 27. 6. se účastnil František Ferdinand manévrů u Tarčina, asi 30 km západně od Sarajeva, Žofie navštívila katedrály, kláštery, školy. Po úspěšném ukončení manévrů se v hotelu Bosna konala slavnostní večeře, František Ferdinand měl výbornou náladu. Padl návrh, aby byla zrušena zítřejší návštěva Sarajeva a odcestovat tak rovnou domů. Chvíli František Ferdinand váhal, ale nakonec se rozhodl, že dodrží původní program.

V neděli 28. 6. 1914 byla nad celou Bosnou jasná obloha. Po snídani a mši v hotelu ještě poslal František Ferdinand telegram svým dětem, v 9:50 přijel vlak z Illidži do Sarajeva. Ulice vroubily zástupy lidí, mezi nimi jen 120 policistů cca 200 kroků od sebe, ačkoliv bylo možno povolat vojáky, kteří se účastnili manévrů. Jenže Potiorek namítl, že mají zašpiněné uniformy… A tak následník trůnu s manželkou nasedli do černého automobilu Graf & Stift. Majitelem vozu byl hrabě Harrach, který seděl vlevo od řidiče Loyky. Na sklápěcím sedadle seděl Potiorek, na zadních sedadlech František Ferdinand s Žofií. Jeli asi 20 km rychlostí, když se jeden z atentátníků, Čabrinovič, odhodlal vhodit bombu. Tu však odmrštil František Ferdinand pryč (nebo se svezla po srolovaném plátěném krytu), takže explodovala až pod dalším vozidlem. Poté následníkovo auto nepochopitelně zastavilo, aby se podívali, co se stalo. Tehdy se mohli stát přímo nejsnadnějším terčem. Asi po 2 minutách se hrabě Harrach vrátil a kolona pokračovala k sarajevské radnici, kde měla být pronesena uvítací řeč. Rozčilený František Ferdinand však starostu nejprve přerušil, že přijede do Sarajeva na návštěvu a házejí zde po něm bomby. Během prohlídky radnice se ale muselo vyřešit, jestli dodržet původní program. Nakonec byla změněna trasa. Jenže řidič prvního vozu informován nebyl, proto jel podle původní trasy. Další vozy jely za ním. Když to zjistili v následníkově autě, zařadil Loyka zpátečku a chtěl vycouvat. Jenže to bylo v místě, kde zrovna čekal Gavrilo Princip. Ten dvakrát zmateně bez míření vystřelil, poprvé nízko, podruhé po zpětném nárazu výše. Absolutně mimo logiku a pravděpodobnost smrtelně zranil arcivévodu i vévodkyni. První kulka prošla skrze dvířka a rozervala Žofii břišní aortu. Druhá kulka trefila Františka Ferdinanda do krční tepny. Zraněný František Ferdinand již jen pronesl ke své choti: "Proboha! Co se ti stalo?" a poté, co Žofie sklouzla na manžela, následník pronesl: "Žofinko! Žofinko! Neumírej mi! Zůstaň pro mé děti…" Žofie zemřela prakticky hned, ještě nestačili dojet ani do Konaku, sídla zemské vlády. Hrabě Harrach, který od radnice stál na stupátku vedle arcivévody, aby jej chránil svým tělem (ovšem nemohl čekat, že útok Principa přijde zprava), držel na již ujíždějícím autě arcivévodovi límec, aby mu nepadala hlava, a stíral mu potůčky krve vytékající z úst. František Ferdinand ještě asi 6x či 7x řekl: "To nic není…" Zemřel asi po 15 minutách po příjezdu do Konaku. Bylo 11 hodin dopoledne.

Císař na telegram ze Sarajeva reagoval kamenně: "Strašlivé! Ubohé děti! Zítra jedeme do Vídně (z Ischlu)." Děti se o smrti rodičů dozvěděly až následujícího dne. Téhož dne, 29. 6., kráčel sarajevskými ulicemi smuteční průvod, v jehož čele šel mj. i Potiorek, který ač by mohl být považován za hlavního viníka tragédie, vůbec nebyl pohnán k odpovědnosti, naopak se nepochopitelně dál těšil důvěře Františka Josefa a nastolil v Bosně tvrdý teror a stanné právo. Rakve byly naloženy do zaplombovaného vagónu a toutéž cestou, jakou přijel, se mrtvý František Ferdinand vracel domů. 2. července ráno byl z Terstu vypraven zvláštní smuteční vlak, který večer dorazil na vídeňské Jižní nádraží. Zde rakve převzal nový následník trůnu Karel a kníže Montenuovo a v nočních hodinách byly přeneseny do kaple v Hofburgu. Jelikož si František Ferdinand vytvořil auru tvrdého, bezcitného muže, jeho smrt se v monarchii celkem ani nijak nikoho nedotkla, naopak si např. zejména Maďaři oddychli, že budou ušetřeni tohoto "despotického" panovníka.

Samotný pohřeb se stal naposledy kritikou morganatického sňatku. Kníže Montenuovo měl od císaře Františka Josefa tichý souhlas k tomu, aby důsledně prosadil španělskou etiketu. Musel se však sklonit před poslední vůlí Františka Ferdinanda (patrně i na intervenci arcivévody Karla, budoucího císaře), když si přál pochovat po boku své manželky v rodinné hrobce na zámku Artstetten, který zdědil po svém otci. Žofie totiž nemohla být pohřbena jako "neplnohodnotná" v Kapucínské kryptě a František Ferdinand se s milovanou chotí nechtěl rozloučit ani po smrti. Ovšem jinak se Montenuovo prosadil. Když se pohřbu chtěli zúčastnit německý císař a rumunský král, bylo jim sděleno, že vzhledem k císařově věku a jeho možnému rozrušení není jejich účast žádoucí. Obavy z příliš velkých poct morganatické manželce, nebo z možného zahájení válečných jednání proti Srbsku…? V první řadě v průvodu na Západní nádraží šel i budoucí císař Karel. František Josef přišel do kaple v Hofburgu, v jeho kamenné tváři jako by se zračil pocit zadostiučinění nad dějinami, které se tak "samy" zase daly do pořádku. Lhostejně si prohlédl smuteční hosty a po výkropu opustil kapli, aniž by se naposledy podíval na rakev svého synovce a jeho ženy.

Na Západním nádraží končila úloha dvora. Vlak dopravil 3. července rakve na nádraží do Pöchlarnu. Za mohutné bouře a provazců vody byly rakve vykládány urychleně do nádražní budovy, kde se několik hodin čekalo na to, až nečas přejde. Podle tradice se Habsburkové směli pohřbívat až po setmění, takže i pak byla cesta na 3 km vzdálený Artstetten komplikovaná. Pohřební vozy musely být převezeny na prámu přes Dunaj; bouře však ještě zcela nedozněla a koně se lekli hromu a blesku, takže lidé měli co dělat, aby rakve a celý povoz nespadly do Dunaje. 4. července 1914 František Ferdinand a Žofie spočinuli ve dvou prostých hrobkách z bílého mramoru u svého posledního dítěte, které se narodilo mrtvé. Se smrtí Františka Ferdinanda definitivně skončilo staré 19. století a začal dnešní svět.

Více podrobností na http://habsburk.host.sk či na http://habsburk.hyperlink.cz

(konec článku František Ferdinand d'Este)

Vytisknout referát František Ferdinand d'Este | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela