BAUDELAIRE - Charles Baudelaire - referát, životopis, dílo - VELIKÁNI.cz

Kategorie

+ Diktátoři
+ Monarchové
+ Prezidenti

+ Američtí
+ Angličtí
+ Čeští
+ Francouzští
+ Němečtí
+ Ruští
+ Další

+ Architekti
+ Herci
+ Hudebníci
+ Malíři
+ Sochaři

+ Cestovatelé
+ Filozofové
+ Objevitelé
+ Politici
+ Psychologové
+ Sportovci
+ Válečníci
+ Vědci
+ Z historie
+ Zbytek

+ Články

Úvodní stránka
Vyhledávání
Přidat referát

Provozovatel

LTweb s.r.o.
www.LTweb.cz

Charles Baudelaire
autor: ld.johanesville.net	datum: 22.11.2002	zobrazeno: 5x

[1821-1867] Francouzský "prokletý" básník, esejista, překladatel, literární a umělecký kritik. Nacházel se na rozhraní romantismu a symbolismu. Objevoval ponuré, často až brutální stránky života, vyznačoval se originální básnickou obrazností. Sugeroval nálady a dojmy hudbou slov nebo symboly. Byl nepřítelem romantické vášně a sentimentality. Za básnickou sbírku, jež je dnes považována za klíčové dílo moderní francouzské poezie, byl soudně pronásledován - zejména za báseň 'Zdechlina' ('Les Épaves'). Nadšeně oceňoval malířské dílo Eugéna Delacroixe (1798-1863) a Honoré Daumiera (1808-1879). V souhrnné studii popsal útěky z bolesti, utrpení a nejistoty do narkotických stavů vyvolaných požitím drog. Překlady Edgara Allana Poea se zasloužil o rozšíření jeho díla nejen ve Francii, ale i v celé Evropě. Zemřel předčasně ve své rodné Paříži. Sbírky: * Květy zla (Les fleurs du mal/The Flowers Of Evil/Die Blumen des Bösen, 1844-57) * Umělé ráje (Les paradis artificaels/Artifical Paradise) - Báseň o hašiši/Hašiš, 1858 - Poživač opia (Opium-Eater), 1860 * Malé básně v próze/Pařížský splín, 1999 (Petits poe`mes en prose/Le spleen de Paris, 1869) * Arts In Paris 1845-1862, 1965 * Critique d'art, critique musicale, 1992 * Curiosités esthétiques, 1868 * Čas je hráč: Výbor z díla, 1986 * Důvěrné deníky, 1993 * Fusées (Rockets), 1897 * Hořké propasti, 1966 * L'art romantique, 1868 * La chevelure (The Head Of Hair) * La fanfarlo, 1847 * La presse, 1862 * Le cygne (The Swan), 1859 * Le peintre de la vie moderne (The Painter Of Modern Life), 1859 * Mirror Of Art, 1955 * Mon coeur mis á nu (My Heart Laid Bare), 1897 * My Heart Laid Bare And Other Prose Writings, 1950 * Oeuvres complétes, 1922-53 (19 dílů) * Oeuvres posthumes et correspondance générale, 1887-1907 * O vínu a hašiši, 1851 * Salon de 1845, 1845 * Salon de 1846, 1846 * Selected Letters Of Charles Baudelaire, 1986 * Selected Writings On Art And Artist, 1972 * The Essence Of Laughter, 1956 * The Painter Of Modern Life And Other Essays, 1964 * Úvahy o některých současnících (Réflexions sur quelques-uns de mes contemporains), 1861 * Víno počestných, 1850 * Víno samotářovo, 1979 Vzlétání Nad lesy, úvaly, nad moři, nad jezery, nad vysočinou hor, nad hradbou oblaků, až někam ke slunci, éteru bez mraků, až někam v zámezí samotné hvězdné sféry, vznášiš se, duše má, mrštná a mrštnější, jak plavec, jenž se rád s divokou vlnou snoubí a brázdí vesele tu nekonečnou hloubi s opojnou mužností, nesdílnou rozkoší. Pryč z chorých výparů odlétej výš a výše, očisť se ve vzduchu závratných prostorů, napij se čistého božského likéru, plamenů průzračné, krišťálů vzdušné říše. Šťasten, kdo od nudy a nekonečných muk, jež člověk, mlžný stín, už málem neunese, rozmachem křídel svých do výšek odtrhne se, do záře světelných a nestřísněných luk; ten, jehož myšlenky jak skřivani v svém letu hned ranní obloze svobodne vystoupí, kdo krouží nad světem a snadno pochopí řeč věcí beze slov a jazyk němých květů. Vztahy Příroda, to je chrám s živími pilíři, jež někdy zmateně svou řečí promlouvají; člověk tam lesem jde a bloudí jinotaji, les si ho důverně a známě prohlíži. Jak dlouhé ozvěny, které se z dálky mísí v jediný hluboký a z temnot jdoucí hlas, rozlehlý jako noc a širý jako jas, tak vůne, barva, tón vždy odpovídají si. Jsou vůně svěžejší než těla děťátek, sladké jak hoboje, jak stepi zelenavé, vitězné, bohaté a - shnilé nazpátek, jak věci bez hranic, tak prudce rozpínavé, jsou z ambry, z pryskyřic, jsou z pižma, z kadidel, zpívají nadšení - jak duší, tak i těl. Nemocná múza Co je to s tebou dnes, má bědná Múzo múz? Hned zrána oči žhnou, jsou plné nočních zdání, jsou propadlé, tvá pleť je z šílenství, je z hrůz tak studených jak led a němých do skonání. Zelený trpaslík a rudý sukubus vychrstli na ně z váz svých děs i milování? Či můra pěstí svou jim dala chutnat hnus až ze dna Minturen, bez stínu slitování? Chci, aby zdravím vždy tvé srdce vonělo a silné myšlenky jen myslet umělo, ať rytmický tep zní vždy křesťanské tvé krve, stejně jak zníval takt antických slabik prve, když vládli chvíli Pan, král žní, a chvíli on, praotec písní, sám bůh Foibos Apollón. Prodejná múza Múzo v mém srdci, jež máš ráda paláce, až leden vypustí zas bouřky ze svých věží, v té černé nudě, když po celý večer sněží, prokřehlá, -čímpak si chceš dýchat na ruce? Chceš ohřát ramena svá ze studené spěži tou lunou crčící sem přes okenice? - Chceš měšec bez peněz a prázdné světnice naplnit zlatem, jež se z modrých nebes těží? Ach budeš zvečera jen kvůli krajíci houpat jak ministrant svou kadidelnicí, na ústech Te Deum, v než věří tamti druzí, kejklířka o jladu nabízet krásu svou i úsměv skropený tvou slzou zapřenou, aby to otřáslo bránicí tupé lůzy? I. Cizinec “Koho miluješ nejvíce, záhadný muži, rci? Otce, matku, sestru či bratra?“ “Nemám ni otce, ni matku, ni sestru, ni bratra.“ “Přátele?“ “Užíváte tu slova, jehož smysl mi zůstal až podnes neznámý“ “Vlast?“ “Nevím, pod kterým stupněm šířky leží.“ “Krásu?“ “Rád bych ji miloval, bohyni a nesmrtelnou.“ “Zlato?“ “Nenávidím je, jako vy nenávidíte boha.“ “Eh, co tedy miluješ zvláštní cizinče?“ “Miluji oblaka... oblaka, jež táhnou... tamhle... ta zázračná oblaka!“ II. Zoufání stařeny Malá scvrklá stařena se cítila velice potěšenou, vidouc to krásné dítě, jemuž se každý podivoval, jemuž se každý chtěl líbit; ta hezká bytost, tak křehká jako ona, ta malá stařenka, a právě jako ona bez zubů a bez vlasů. I přiblížila se, hodlajíc se s ním pomazlit a ukázat mu přívětivou tvář. Ale zděšené dítě zle se vzpíralo laskání té dobré, sešlé ženy a naplňovalo dům svým ječením. Tu dobrá ta stařenka uchýlila se ve věčnou samotu a plakala v koutku, pravíc k sobě: “Ach! pro nás, nešťastné staré samičky, minul čas, kdy jsme se líbily i nevinným, a působíme hrůzu malým dětem, jež chceme milovat!“ III. Umělcovo confiteor Jak dojímavé jsou sklonky podzimních dnů! Ach! dojímavé až k bolesti! neboť jsou jisté lahodné senzace, jichž mlhavost nevylučuje intenzitu; a není ostřejšího hrotu než hrot Nekonečna. Jaká to rozkoš nořit svůj pohled v nesmírnost nebe a moře! Samota, ticho, nepřirovnatelná cudnost azuru! Malá plachta chvějící se na obzoru, jež svou nepatrností a osamělostí upomíná na mou nezhojitelnou existenci, monotonní melodie vzdutého moře, všechny tyto věci myslí mnou nebo já myslím jimi (neboť naše Já se ztratí rychle ve velikosti snění!); ony myslí, pravím, avšak hudebně a malebně, bez mudrování, bez sylogismů, bez dedukcí. Přesto však tyto myšlenky, ať už vycházejí ze mne či ať se vymršťují z předmětů, stávají se brzo velice intensivními. Síla rozkoše působí nevolnost a skutečnou bolest. Mé příliš napjaté nervy dávají již jen ostré a bolestné záchvěvy. A nyní hloubka nebes mě ohromuje, jeho jasnost mě rozhořčuje. Bezcitnost moře, neměnnost toho pohledu mě pobuřují... Ach! což je třeba věčně trpět či prchat věčně před krásnem? Přírodo, ty čarodějko bez smilování, sokyně vždycky vítězná, nech mě! Ustaň pokoušet mé touhy a mou pýchu! Studium krásna jest souboj, v němž umělec křičí hrůzou, dokud nepodlehne. IV. Vtipkář Byl to výbuch nového roku; chaos bláta a sněhu, jímž prolétalo tisíc kočárků, jiskřící hračkami a bonbony, třesoucí se vášní a zoufáním, oficielní delirium velkého města, stvořené, aby pomátlo hlavu největšímu samotáři. Uprostřed této bohapusté vřavy a toho hluku čile cupal osel, poháněný bičem jakéhosi nemotory. Právě když osel zahýbal na rohu kol chodníku, krásný pán v rukavičkách, lakýrkách, s hroznou kravatou a uvězněný v docela nových šatech, poklonil se obřadně před poníženým zvířetem, a pravil mu, zdvíhaje klobouk: “Přeji vám šťastný a veselý nový rok!“ načež se obrátil k jakýmsi kamarádům s výrazem samolibosti, jakoby s prosbou, aby připojili svůj souhlas k jeho uspokojení. Osel neviděl toho krásného vtipkáře a horlivě běžel dále, kam ho volala jeho povinnost. A mne, mne náhle pojal nesmírný vztek na tohoto velkolepého hlupáka, jenž, jak se mi zdálo, soustřeďoval v sobě všechnu duchaplnost Francie.
(konec článku Charles Baudelaire)

Vytisknout referát Charles Baudelaire | Zpět na seznam referátů

Copyright © VELIKANI.cz, všechna práva vyhrazena. Neručíme za správnost uveřejněných článků. Portál provozuje LTweb s.r.o.

Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela