Mustafa Kemal Atatürk

autor: David Ryšavý datum: 03.08.2002 zobrazeno: 21x

Jen stěží najdete v Turecku město, které by se nemohlo pochlubit Atatürkovou třídou, Atatürkovým náměstím či Atatürkovou sochou. Jméno Atatürk je nerozlučně spjato s Tureckem, stejně jako je s ním spjato starověké město Trója či slavný chrám Haghia Sophia. Muže s tímto jménem si váží celé Turecko a jeho obyvatelé se ještě dnes kloní jeho velikosti. Minulý rok uplynulo šedesát let od jeho smrti a já bych se ráda pokusila přiblížit tohoto muže jako člověka a zároveň aktualizovat jeho přínos pro Turecko, zvláště v oblasti reforem.

Kemalův život
Kemal se narodil roku 1881 v Soluni. Počátky přípravy na jeho pozdější kariéru můžeme klást do roku 1893, kdy, coby dvanáctiletý chlapec, nastoupil do vojenské školy v Soluni. Následovala vojenská škola v Monastiru, v Konstantinopoli a vojenská akademie v Istanbulu, kde získal i hodnost kapitána. Již ve svých čtyřiadvaceti letech byl přidělen k Páté armádě, jejíž velitelství bylo v Damašku.
V té době vznikalo v Turecku mnoho tajných spolků, které odmítaly sultánův despotický režim. Spoluzakladatelem takového spolku, nazvaného "Země a svoboda", byl i Mustafa Kemal. Za vynikající vojenské schopnosti získával četná povýšení. Byl velice ctižádostivý a také velice nespokojený s politickou situací. Účastnil se potlačování povstání v Albánii, bojoval ve válce proti Itálii a v balkánských válkách. Tyto četné zkušenosti později mnohonásobně zúročil, když se postavil do čela národně osvobozeneckého boje za svobodu, či při modernizaci státu. K této fázi Kemalova života, díky níž se nesmazatelně zapsal do světových dějin, se vrátím později.
Chceme-li postihnout osobnost Mustafy Kemala Atatürka, je zapotřebí zmínit se i o jeho povahových rysech. Nelze přehlédnout jeho slabosti, ke kterým patřila především láska k alkoholu. Nezřízené pitky, kterým se často oddával, zhoršovaly jeho zdravotní stav a způsobovaly mu četné bolesti. S tím souvisí léčení, které podstoupil v Karlových Varech. Myslím si, že výstižný je úryvek z článku, který vyšel 11. listopadu 1938 v anglických "Times" jako reakce na Atatürkovu smrt:
"Jeho charakter měl podivné rysy: neměl však ani stopu sentimentality. Jeho myšlenky byly jasné. Jeho slova přesná a řízná. Jeho chování bylo tak přitažlivé, že si mohl dovolit dát průchod i bouřlivým výbuchům brutality. Smrtelně nenáviděl vžité zvyklosti. Neúnavný student válečnictví a politiky odhazoval historii a strategii stranou, když si chtěl dopřát dlouhých a bláznivých pitek, protancovat celou noc nebo hrát karty až do rána. Když v kartách nakonec prohrál, vždy svůj dluh zaplatil, ale když vyhrál, poslal výhru zpět těm, kteří prohráli, s poznámkou, že nechce odírat své přátele. Vždycky se snažil, aby nakonec ani nevyhrál, ani neprohrál, a tak se hra protahovala často až do poledne příštího dne. Ženy měly v jeho životě jen malou roli. Když se v roce 1923 oženil, přišel najednou k závěru, že se manželka snaží ovlivňovat jeho politická rozhodnutí, a rozvedl se s ní. Dekret o rozvodu si podepsal sám, obdobně jako náš Jindřich VIII. ...
Kritická poznámka jedné turecké dámy, že byl "vynikajícím vůdcem, neschopným milovat cokoli", nemusí být zcela přesná. Ale přinejmenším dobře vystihuje podivnou ocelovou tvrdost tohoto Cromwella Středního východu."
Kemalistické hnutí
Koncem roku 1918 hrozila Turecku ztráta nezávislosti. Osmanská říše byla poražena, hlavní město Istanbul bylo okupováno a vítězní nepřátelé se dělili o území této země. Během války prohrávalo Turecku téměř na všech frontách, z Kemalových vojenských úspěchů bych jmenovala vítězství na dardanelské frontě roku 1915, kde divize pod jeho velením zastavila postup dohodových vojsk, a odvrácení nebezpečí od Edirne o rok později. 1. dubna 1916 byl povýšen na brigádního generála, čímž získal současně i titul paši. Kemal se brzy stal velice populárním, kritizoval poměry v zemi a německou nadvládu v Turecku. Po definitivní prohře Turecka obsazovala zemi cizí vojska. V dubnu 1919 se Kemal stal inspektorem Deváté armády ve východní Anatólii, kde také vzniklo kemalistické hnutí, které usilovalo o nezávislost a svobodu všech oblastí. Do čela tohoto národního hnutí se postavil Kemal, podle něhož se také nazývalo. Postupně se rozšířilo na celé území Anatólie a jeho přívrženci přerušili veškeré styky s vládou v Istanbulu.
Hlavními idejemi kemalistického hnutí byly nacionalismus a vláda buržoazie. Síla okupačních jednotek Velké Británie donutila sultána vyhlásit nové volby do parlamentu. V těchto volbách roku 1919 získali většinu hlasů kemalisté a Kemal byl zvolen poslancem za Erzurum. V březnu 1920 dala britská vláda vojsky obsadit Istanbul, sultán prohlásil Kemala a jeho stoupence za vzbouřence a v dubnu rozpustil parlament. Kemalisté svolali do Ankary nový parlament, který nazvali Velké národní shromáždění (VNS). Předsedou se stal Mustafa Kemal. Shromáždění vyhlásilo interventům oficiálně válku. Kemal se chtěl ve své politice opírat o kapitalistické státy, ale ze začátku mu nezbylo, než hledat pomoc u bolševiků. Se sovětskými republikami uzavřel mnoho smluv, které se pak ale snažil aplikovat minimálně. Mustafa Kemal nebyl přívržencem komunistických myšlenek, po celý svůj život zůstal revolučním buržoazním reformátorem. Dobře to vystihuje jeho výrok z prvních let světové hospodářské krize:
"V Turecku bolševismus nebude, protože prvním cílem turecké vlády je dát lidu svobodu a štěstí."
Od roku 1925 byla činnost komunistické strany ilegální.
Další nebezpečí, kterému museli Turci čelit, byla řecká armáda. Kemal požádal Velké národní shromáždění o vrchní velení nad celou tureckou armádou a o plnou moc diktátora. Svou funkci bral nanejvýš zodpovědně, ačkoliv v té době trpěl velkými ledvinovými bolestmi, které způsobovala nadměrná konzumace alkoholu. Svou láskou k alkoholu se však nijak netajil. Když např. jeden francouzský novinář prohlásil, že Turecko je ovládáno jedním pijanem, jedním hluchým (narážka na silnou nedoslýchavost ministerského předsedy Ismeta paši) a třemi stovkami hluchoněmých (členové VNS), bránil se Kemal slovy, že Turecko je ovládáno pouze jedním pijanem.
Bitva s Řeckem byla svedena na řece Sakaryi v srpnu 1921. Po tomto 22denním střetnutí, vedeném Mustafou Kemalem, následoval ústup nepřítele. Po návratu do Ankary byl Kemalovi Velkým národním shromážděním udělen titul Gazi (hrdinný), což byl nejvyšší možný tradiční titul muslimských válečníků.
Kemalovi pomáhaly i rozbroje mezi státy okupujícími Turecko. Jeho vládu uznala Francie a pomáhala mu i Itálie, aby tak oslabila Velkou Británii.
K rozhodujícímu střetnutí mezi řeckou a tureckou armádou došlo 26.8.1922 v Anatólii. Kemal využil momentu překvapení a vyvolal tak mezi Řeky paniku. Za necelý měsíc po tomto vítězství osvobodila Kemalova armáda celou Anatólii. Krátce na to se Kemalovi podařilo prosadit ve VNS návrh na zrušení sultanátu. Vystrašený sultán Mehmed VI. nakonec opustil své sídlo na Bosporu a prchnul na britské lodi z Istanbulu.
Dosažení nezávislosti a zároveň konec národnostních bojů byly stvrzeny lausannskou mírovou smlouvou uzavřenou 24. července 1923 mezi západními mocnostmi a Tureckem. Celkově znamenala vítězství kemalistů. Byla uznána národní nezávislost Turecka a jeho hranice odpovídaly zhruba dnešnímu vymezení. Státu nehrozil ani režim kapitulací, ani finanční kontrola mocností Dohody. Řekové z Turecka se museli přesunout do Řecka a zároveň Turkové z Balkánu se mohli vrátit do své vlasti.

Reformy
První reformou, o které jsem se již zmínila, bylo zrušení sultanátu 1.11.1922. O jeho prosazení ve Velkém národním shromáždění musel Kemal tvrdě bojovat, neboť jeho návrh vyvolal velkou vlnu nevole jak mezi církevními představiteli, tak i mezi feudály, kteří byli tak či onak spjati se sultánem a s jeho rodinou. Éra osmanských sultánů skončila v Turecku definitivně vyhoštěním sultána Mehmeda VI. ze země.
13.10.1923 podal Kemal návrh dodatku k ústavě, ve kterém chtěl přesunout statut hlavního města z Istanbulu, sídla osmanských panovníků a chalífy (duchovní hlava muslimů, po útěku sultána se chalífou stal jeho bratr), na Ankaru, což zdůvodnil především její polohou, neboť ve středu země je město lépe chráněno. Po bouřlivé diskusi se mu podařilo tento dodatek prosadit. Napětí ve VNS zatím dosáhlo vrcholu. V atmosféře vládní krize přišel Kemal s dalším dodatkem k ústavě, kterým měla být republikánská forma státu. 29.10.1923 tak došlo k vyhlášení turecké republiky v čele s Mustafou Kemalem jako jejím prvním presidentem. Ministerským předsedou se stal Ismet Paša Inönü.
Po těchto radikálních změnách začali kemalisté ohrožovat chalífát (muslimský vládní systém v čele chalífem). Na jeho obranu se z minaretů ozývalo varovné volání:
"Ochraňujte víru a chalífu, nebo se Alláh na nás rozhněvá a naše páteční modlitby pozbudou svého účinku."
Musíme si uvědomit, že Turecko bylo silně věřící stát. Reakcí na hrozby z minaretů byla vlna odporu proti kemalistům, kterou pocítily miliony věřících. Hloučky fanatiků byly připraveny okamžitě vystoupit na obranu chalífova postavení a jeho pravomocí. Lid prosil Alláha o pomoc, ale také si vážil a bál se Kemala. Ten zatím připravoval fingované manévry v oblasti Izmiru, kterých se museli povinně účastnit všichni velitelé armád a armádních sborů. Tím odstranil vojenské nebezpečí a zároveň využil období, kdy rolníci přemýšleli spíše o tom, jak překonat těžkou zimu, než o Alláhu. Sám odjel do Ankary, kde 3.3.1924 ve VNS podal návrh zákona o zrušení chalífátu, ministerstva náboženství, náboženských škol a seminářů a církevních soudů, jejichž pravomoc přecházela na soudy laické. Nakonec si vynutil jednomyslnou podporu, poslanci museli tyto návrhy přijmout bez připomínek. Chalífa a členové staré osmanské dynastie byli vypovězeni ze země. Islám byl však stále uznáván za státní náboženství.
Roku 1925 byl zaveden mezinárodně platný letopočet. Původní kalendář se počítal od hidžry - útěku Mohameda z Mekky do Medíny, od roku 622 n.l. a byl založen na cyklech Měsíce, ne tedy na oběhu Země kolem Slunce. Téhož roku byla také provedena reforma odívání, která zakazovala nošení fezu (mužská pokrývka hlavy okrouhlého tvaru, často se střapcem). Prosazení této reformy bylo mnohem těžší, než se nám může zdát. Nikdo se nedokázal odhodlat vyjít na ulici v obleku a s kloboukem na hlavě. 24.8.1925 se k tomu prvně odvážil sám Kemal a důkazem, že tento počin měl velký význam, je i fakt, že toto datum se objevuje v oficiálním Kemalově životopise mezi jeho nejdůležitějšími osobními daty.
Následujícího roku byl přijat nový právní řád podle evropského vzoru. Tento nový občanský a trestní kodex se týkal zvláště práv žen. Zrovnoprávnění ženy se projevilo především v zákazu mnohoženství. To dovolovalo muži mít čtyři ženy a libovolný počet konkubín, které byly v podstatě otrokyněmi. Žena se stávala mužovým majetkem, poté, co jím byla odkoupena od rodičů. Neměla žádná práva a musela nosit čádor. Mnohoženství mělo své historické příčiny. V době Mohameda probíhaly četné arabské výboje a byl tedy nedostatek mužů. Ženy se tím pádem provdávaly i za nepřátele a rodily děti, z kterých se stávali bojovníci proti Arabům. Aby se tomuto zabránilo, povolilo nové náboženství mnohoženství. Kemalova reforma zakázala nošení čádoru a ženy získaly téměř stejná práva jako muži. Volební právo žen bylo uzákoněno až roku 1934.
Zvláště reformy týkající se náboženství bylo velice těžké prosazovat, neboť náboženské tradice byly v Turecku silně zakořeněny. Odluka církve od státu, provedená 15.4.1928, jasně dokazuje, že Mustafa Kemal si v nové Turecké republice vydobil skutečně velmi vlivné postavení. Neuznáním islámu jako státního náboženství se Kemal definitivně vypořádal s náboženským vlivem na rozvoj státu.
Téhož roku přikročil ještě k reformě písma, která byla uzákoněna 9. srpna. Latinizace abecedy spolu přinášela celonárodní propagaci. Před reformou uměla v Turecku číst a psát jen úzká skupina kněží a inteligence. Většina obyvatel (80 %) žila na venkově, který byl zcela negramotný. Právě na venkově si muslimská církev udržela nejdéle svůj vliv. Rozvoj vzdělanosti byl v Turecku velmi pozvolný, neboť byl velký nedostatek škol i učitelů.
Roku 1931 byly zavedeny evropské míry a váhy, což také přiblížilo Turecko vyspělým zemím.
Poslední reformou, o které se zmíním, bylo zrušení titulů a zavedení příjmení v roce 1934. Kemal se snažil nastolit ve své zemi pořádek i po stránce administrativní. Turečtí občané mívali křestní jméno a za ním označení příslušného společenského postavení, jakýsi titul (bey - pan, efendi - milostpán, paša - generálská nebo guvernérská hodnost…). Titulů ani křestních jmen nebylo mnoho a tak se spousta lidí jmenovala stejně, což způsobovalo zmatek. Kemal proto nařídil, aby si každá rodina dle svého uvážení zvolila společné dědičné příjmení a zároveň zrušil používání titulů.
24. listopadu 1934 udělilo Velké národní shromáždění Turecka Mustafovi Kemalu příjmení Atatürk, což v překladu znamená Otec Turků. Jeho plné jméno potom znělo: Gazi Mustafa Kemal Atatürk (Hrdinný Mustafa Kemal Otec Turků).
Šíření reforem se snažila bránit vlivná muslimská církev. Nedostatečná síť komunikací také brzdila jejich uplatňování. Výsledkem bylo, že nařízení byla v odlehlejších provinciích celkem úspěšně sabotována. Např.: 15 let po provedení reformy písma umělo v Turecku číst a psát pouhých 20% mužů a 8,2% žen. Dodržování reforem v odlehlejších oblastech přezírala i buržoazie, která neměla žádný zájem na vzdělávání pracovních sil (hl. v zemědělských odvětvích).
Nedostatkem reforem byla také jejich omezenost, neboť zasáhly sféru kulturní a právní, vyhnuly se ekonomické. Tím pádem se nezvyšovala materiální úroveň v zemi a stoupala nespokojenost, především na venkově. Toho využili např. Britové, kteří vyprovokovali protivládní povstání separatistických kurdských kmenů. Kemal jim tedy zrušil zemědělskou daň ašar (desátek), čímž potlačil vzpouru, která byla stejně vedena hlavně v zájmu Velké Británie.
Po této zkušenosti se začal Kemal zabývat částečně také ekonomikou. Jeho politika v oblasti ekonomie se nazývá etatismus, což je politická snaha usilující o posílení státní moci. Základními myšlenkami tohoto systému jsou: částečná účast státu na podnikání v rozhodujících hospodářských odvětvích, spojování soukromého a státního kapitálu, podpora buržoazie a ochrana tureckých podniků před zahraniční konkurencí. Tento ekonomický program ale znamenal zásah do zásad svobodného podnikání a západní mocnosti požadovaly, aby ho turecká vláda opustila. I přes tyto protesty však s Tureckem mnohé západní mocnosti obchodovaly, především pak nacistické Německo, které se podílelo 50% na dovozu i vývozu. V předvečer 2. světové války se Turecko stalo dějištěm zápasu imperialistických států, docházelo k politickému sbližování a západní země tak musely respektovat Kemalovy etatické zásady.
Mustafa Kemal Atatürk zemřel 10.11.1938 po dlouhotrvající těžké nemoci.
"...Tak tedy zemřel tento podivuhodný muž, jehož rozhodnost, odvaha a krutá síla nejprne zachránily Turecko od nepřátel a pak vnutily jeho lidu takové společenské a politické přeměny, jež jsou srovnatelné jen se změnami provedenými v Rusku Petrem Velikým a Leninem. Jako voják, jako organizátor a jako administrátor převýšil všechny v moderním Turecku a srovnávat se s ním může jen málo z nejbojovnějších sultánů starověku. To, čeho dosáhl, učinilo z Turecka evropský národ, změnilo historii Blízkého východu..." Anglické "Times", 11. listopadu 1938

Vývoj Turecka po Kemalově smrti
Nástupcem Mustafy Kemala Atatürka byl Ismet Inönü, o kterém jsem se již zmiňovala jako o ministerském předsedovi. Krátce po vypuknutí 2. světové války uzavřely spojenectví s Tureckem Velká Británie a Itálie. Smlouva byla podepsána 19.10.1939 v Ankaře. Německo se přesto snažilo získat Turecko na svoji stranu, neboť to mělo zásobu důležitých surovin a také ovládalo přístup k Černému moři. Poté, co byla poražena francouzská armáda a ukázala se i slabost Velké Británie, začalo se Turecko přiklánět na stranu fašistického Německa, s kterým následně uzavřelo spojenectví. Vypočítavost Turecka se ukázala i v dalším kroku, který tato země učinila. Když bylo zřejmé, že Německo je na konci sil, vyhlásilo mu Turecko 23.2.1945 válku. V té době bylo Německo již téměř poraženo. Turecko se také muselo stát "příslušníkem protihitlerovské koalice", aby mohlo být uznáno za zakládajícího člena tehdy se tvořící Organizace spojených národů. Poslední významnou událostí, kterou bych ukončila tento stručný přehled o vývoji Turecka po Kemalově smrti, bylo přijetí do Severoatlantického paktu (NATO) roku 1951.

Použitá literatura:
Portréty - Kemal Atatürk: Kerel Pravec (nakl. Svoboda, Praha, 1967)
Dějiny novověku IV: prof. dr. Jar. Charvát, doc. dr. Robert Kvaček, CSc. dr. Vlad. Nálevka, dr. Aleš Skřivan, doc. dr. Milan Šůra (Státní pedagogické nakl., 1973)
Dějiny Blízkého východu: Bernard Lewis (nakl. Lidové noviny, 1997)

(konec článku Mustafa Kemal Atatürk)

Vytisknout referát Mustafa Kemal Atatürk | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela